021.02 TOM – Bouřlivý hřeben 9.9. – 10.9. v 18:00 – 02:45

Stál jsem na skále a déšť do mě pral jak smyslů zbavenej. Měl jsem se vrátit domů, jenže tam by to bylo ještě horší – máma zase blouzní, já nevím, co s tím. Potřeboval jsem jen, aby mi hlava přestala třeštit. Asi jsem tam stál už dlouho, protože jsem byl skrz naskrz mokrej. Ruce v kapsách, pravačka žmoulá tu pitomou bramborovou medaili. Přišla mi jako blbost, když jsem ji dostal, ale teď ji nosím furt. Člověk se potřebuje něčeho držet, když se všechno kolem mění.

Blesk rozřízl nebe a já v tom záblesku zahlídnul siluetu. Někdo stál na vyhlídce nade mnou. Nechápal jsem, kdo by v tomhle počasí lezl sem nahoru. Blbej nápad, ale já jsem tu byl taky, tak co.

Zvedl jsem se a šel blíž. Poznal jsem ho. Viktor. Nečekal jsem ho tady.

Chytil jsem se zábradlí a něco se mi rozlilo po zádech. Jako elektrika. Nebo nevím. Divnej pocit. Hrom zaduněl a já cejtil, jak mi to rozechvělo žíly. Nikdo z nás se nepohnul. Stáli jsme tam jak dva pitomci v dešti, voda ze mě crčela a on na tom nebyl o moc líp.

Další blesk, ostřejší než ten předtím. Osvítil jeho tvář a já najednou viděl někoho jinýho. Vůbec jsem to neplánoval, prostě to ze mě vypadlo:

„Tibore.“

Vyslovil jsem to jméno nahlas, i když jsem ho roky nevyslovil. Nevím, proč jsem to řekl. Bylo to, jako by se mi v hlavě něco přepnulo. Jako by se mi do mozku vrátil brácha, jako by stál přede mnou. V tom klukovi s brejlema, v tom klukovi, co na mě furt zírá v bazénu, jsem najednou viděl svýho bráchu.

Viktor vypadal, že nechápe. Jasně že nechápe. Jak by mohl? Nikdo to nechápe. Tibor je dávno pryč. Ale v tom dešti, v tom okamžiku, mi to přišlo tak jasný. Jako by se čas smrsknul. Jako by se něco ve mně otevřelo.

A pak bylo ticho. Jenom déšť. Kapky na kůži pálily, ale uvnitř mi bylo chladno. Ticho tak hustý, že by se dalo krájet. Moje minulost a přítomnost najednou v jednom bodě. A ten kluk tam stál a já v něm viděl svýho mrtvýho bráchu. Jasně že to byl nesmysl. Jasně že to byl pořád jen Viktor. Ale něco se změnilo.

Stáli jsme tam, proti sobě, jako dva cizinci, co se znají odjakživa.