021.01 VIKTOR – Bouřlivý hřeben 9.9. – 10.9. v 18:00 – 02:45

9.9. – 10. 9.

Vítr se rozběhne korunami stromů a rozevře je, jako by četl rychlý, nečitelný rukopis. Obloha je temně blankytná, ale v jejím středu se tlačí téměř kulatý měsíc – nedočkavý odhalit se celý. Z trávy se zvedne šustot, plastový sáček tančí vlastní choreografii. Zdá se, že všechno běží rychleji, tep se zrychlí, jazyk se přilepí k patru. Hlasy se mění v odstíny jediné, společné noci.

♫

Kavinsky – „Nightcall“
(1:12 – 1:32) Basy se valily pod střechou jako další hrom. Déšť už dávno padal dovnitř a zanechával na kůži chladné hvězdičky. Noční voda páchla elektřinou a příslibem zhroucení.

VIKTOR

Poslední hodina tréninku. Lana se ještě lehce chvějou, jak jsme se před chvílí hnali ke kraji. Nebe nad náma se barví do fialova, v dálce hučí hromy a já cejtím, jak mi pot stéká po zádech.

Bromlil si prohlíží stopky, jako by mu snad měly prozradit tajemství vesmíru. Zaboří si prsty do vlasů a pak na mě ukáže.

„Start dobrý, Polesný, ale druhá padesátka padá. Jsi na konci jak mokrej hadr.“

Neříkám nic. Mám pocit, jako by mi v žilách znovu houstla voda. Vždycky když mě takhle seřve před ostatníma, cejtím, jak mi všechno těžkne.

Tom se opírá o zídku pár metrů ode mě, kapky mu stékají po obočí a jeho pohled… sakra, zase na mě čumí. Když zachytím jeho oči, uhne pohledem, ale za chvíli ho cejtím zase na svých ramenou. Nechápu, co mu pořád je.

Tony chodí kolem a rozdává ručníky jako nějakej svatej. Každýmu jeden, pečlivě složenej. Když zvedá ruku, najednou mu škubne v levým bicepsu. Vidím, jak se mu obličej na vteřinu zkřiví bolestí, ale hned to zamaskuje úsměvem. Vždycky musí vypadat dokonale, i když se mu něco děje.

„Jestli ta bouřka přijde, bude z bazénu konečně pořádnej aquapark,“ hodí Adam hlášku a Mára se tomu směje, jako by to byl nejlepší vtip roku. Jirka jen mlčky sleduje ten černej sloup mraků, co se valí od západu.

Sklouznu zpátky do vody na vyplavání. Je teplejší než vzduch venku a na chvíli mě obejme jako – vlastně, kdy mě někdo vůbec obejmul? Tady jsem vždycky cejtil klid. I teď, před bouří, kdy všichni ostatní nervózně pokukujou po nebi.

Na patnáctým metru, když už jsem skoro u kraje, se hladina na moment rozsvítí. Blesk. Zamrkám a šedej obraz mraků se najednou roztrhá do křišťálovejch střepů. Voda kolem mě na vteřinu vypadá jako tekutý sklo.

Vynořím se a slyším Tomův hlas: „Končíme, trenér zavřel krám!“

Otočím se k němu. V jeho oku probleskne něco zvláštního – není to zášť, není to mír. Něco mezi tím. Jako by mi chtěl něco říct, ale sám nevěděl co.

Když vylezu z vody, první kapky velikosti čočky dopadnou na hladinu. Zvuk jako když někdo bubnuje v pralese. A pak přijde smršť.

Sedím na pohovce, trhnu sebou, když mi po kůži přejede ledovej závan. Venku duní tramvaj a já cejtím, jak ta vibrace rezonuje v kostech.

Někde za oknem se Praha topí v bouřce. Déšť šlehá do parapetu jako prsty bubeníka a sklo v rámu se třese, jako by mělo každou chvíli prasknout. Ale já zůstávám sedět, protože když se teď zvednu, tak musím něco dělat. A já nevím co.

Na stolku vedle fotky s Denisem leží zmuchlanej papírek z press-roomu. Sedm tři dech. Moje zaklínadlo pro zítřek. Zítra mám zase vidět Toma, ale teď, v tomhle dešti, to zní jako něco, co se stane v jiným životě.

Mobil pípne a displej na moment rozsvítí tmavej pokoj. Tony. Posílá GIF někoho, kdo kašle, pak „bouřkový mrak“ a emoji potu. Zvednu telefon, prsty mi běhaj po displeji, ale pak ho zase položím. Co mu mám odpovědět? Jsem v pořádku? Nejsem. Nemůžu dejchat? Nechci, aby věděl. Mám strach? To teprve ne.

Tak radši zhasnu úplně, i to poslední světlo, který jsem nechal svítit. V ten moment blesk protne nebe a na vteřinu osvětlí pokoj. Vidím prasklinu na stropě, která se táhne jako bazénová dráha. Loni v létě sousedovi nad náma praskla voda, a když jsem se vrátil domů, byl jsem po kotníky jako v brouzdališti.

Pak přijde hrom a jako by někdo vypnul televizi – ventilátor ztichne. A ticho, co přijde, je najednou hlasitější než cokoliv jinýho. Slyším svý srdce, jak duní v žebrech. Cítím v puse chuť kovu, jako bych olizoval starou minci.

Myslím na Toma. Zase.

Natáhnu se po plechovce coly, přiložím ji k čelu a chladnej kov mi přináší úlevu. Aspoň na moment. Nadechnu se, ale je to, jako bych se snažil dejchat pod vodou. Dechu je málo, prostoru je málo.

Nakonec napíšu Tonymu: „Šetři síly, zítra dech.“

A pak už jen poslouchám, jak déšť tluče do oken a Praha se ztrácí v bouřce.

Strop nade mnou se vlní. Bazén v Podolí, ale obrácenej – voda nahoře, já dole. Modrý dlaždičky jsou popraskaný, lajny na dně se proměňujou v trhliny, po kterejch stéká voda dolů.

Najednou se dlaždičky odlepujou jako kůže a padaj na mě. Lajny se protahujou, měněj se v dlouhý vlasy, černý, mokrý, co se mi lepěj na ksicht. Nemůžu dejchat.

Voda mi teče do pusy. Polykám ji. Je slaná. Bazén, nebo slzy? Nevím.

Cink.

Mobil vedle gauče. Otvírám oči. Pokoj je šedivej, venku hřmí. Nepamatuju si, kdy jsem usnul. Koukám na displej – 2:45. Uprostřed noci, uprostřed ničeho.

Ze šachty za zdí slyším fén. Kdo si sakra suší vlasy ve tři ráno? Přikládám ucho ke zdi, je to jako zvuk vodopádu, jako by se nade mnou rozlil celej bazén a někdo ho vysušoval. Jsem zpocenej, tričko se mi lepí na záda.

Telefon mi vibruje v ruce. Grindr. Jasně, co jinýho v týhle hodině.

New profile near you: BlondJock

Avatar je rozmazanej, ale vypadá to jako fén. Proč by si někdo dával na profil fén? Zhasínám displej. Položím mobil na stolek.

„Usuš své vlasy, než se utopíš,“ řeknu nahlas do prázdnýho pokoje.

Nevím, proč jsem to řekl. Ale bolí to. Jako když si vzpomeneš na něco, co se ještě nestalo.

Sedám si zpátky na gauč. Z parapetu odkapává déšť, pravidelně, jako metronom. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Kapky dělaj na zemi malý louže. Na stropě pořád vidím obraz bazénu, možná je to jenom odlesk světla z ulice, možná halucinuju.

Venku houká sanitka. Najednou mám chuť vyběhnout ven, stát v tom dešti a koukat do nebe. Prostě tam bejt, dokud bouřka neskončí. Dokud nezačne něco jinýho.

Zhasne světlo. Elektrika vypadla. Znovu. Digitální budík zhasnul, jako by někdo vymazal čas. Všechno kolem mě je teď modrošedý, jako na dně bazénu. Jenom blesky venku počítaj vteřiny. Jeden. Dva. Tři.

Vstávám z gauče. Oblíkám si mikinu. Jdu ke dveřím. Beru klíče.

Dneska se musím podívat do očí bouřce.

Vyrazil jsem pěšky. Deštěm. Vlastně jsem ani nevěděl, proč se sem plahočím. Jenom jsem cejtil, že musím. Podolský skály – místo, kam se chodí, když člověk nechce bejt sám, ale nesnese lidi. Takovej můj soukromej očistec. Akorát dneska je to teda potopa světa.

Přes závoj deště není skoro nic vidět, ale stejně mířím na vyhlídku nad bazénem. Voda z vlasů mi stéká za krk a dělá potůčky po zádech. Je to vlastně skoro příjemný. Bolí to, ale tak nějak správně.

A pak ho zahlídnu.

Silueta proti noční obloze. Tom. Taky promočenej, ruce místo kapuce. Stojí tam, jako by čekal. Na koho? Na mě určitě ne. Ale stejně mě něco táhne k němu. Jako bych se musel přesvědčit, že je to fakt on.

Blesk rozřízne nebe a na vteřinu vidím obrys města. Všechno se třpytí. Voda na kůži pálí, ale uvnitř cejtím zvláštní chlad. Klid.

Takovej, co přichází, když člověk ví, že už je úplně v prdeli, tak se s tím může smířit.

Dojdu až k vyhlídce. Je tam. Dejcháme stejně, jako bysme byli napojený na jeden drát. Sáhnu do kapsy a prsty najdou gumičku. Nevím, proč ji tam nosím. Palcem přejíždím po latexu. Je to jako talisman. Připomíná mi, kdo jsem.

Tom zvedne ruku. Druhou má v kapse, něco tam mačká, vidím, jak se mu hýbou prsty pod látkou. Chytne se zábradlí, přesně ve stejnou chvíli jako já. Cejtím to elektrický chvění, co přeskakuje z kovu do kůže.

Blesk znovu ozáří naše tváře. Stojíme proti sobě. Naše stíny splývaj do jednoho tmavýho obláčku. Pak zahřmí. Cítím to v žilách, jak to všechno rozechvěje.

Neudělám ani krok blíž. On taky ne. Ale stejně je mezi náma něco hustšího než ten déšť. Něco, co se nedá smejt.

Další záblesk.

„Tibore,“ řekne najednou.

Vydechnu. Nechápu, co to znamená. Možná jsem špatně slyšel. Déšť, vítr, hromobití… všechno to hlučí. A pak najednou ticho. Jako by někdo vypnul zvuk.

Vidím, jak přemýšlí. Jméno „Tibor“ visí ve vzduchu mezi náma. Nerozumím, ale cejtím, že jsem mu najednou blíž. Z ničeho nic. Jako by pootevřel dveře do něčeho, co si střeží.

A já? Já mám pocit, že jsem nahlídnul do temnoty jeho srdce. Jako by mě pozval do místa, kam nikoho nepouští.

A pak se zase rozprší. Ještě víc. Jako by se nebe rozhodlo, že ten okamžik už byl moc silnej.