022.06 TONY – Papírové stěny 11.9. v 05:00 – 12:30

Tak sedím proti Veronice a je to v pohodě. Pauza. Fakt jsem rád, že jsme tady spolu. Ona má to svoje presso, kameru dneska nechala v brašně. Asi potřebuje oddech stejně jako já.

„Ticho může být prostor,“ zopakuje slova trenérky Martiny, jen tak, aby něco řekla.

Papíry od svazu mám složený na tři díly. Prsty si pamatujou, jak jsem je mnul v dlani celý ráno. Vlastně už to není důležitý. Trochu se usměju, i když cítím, jak je ten úsměv unavený.

Pak se otevřou dveře a jsou tu. Viktor a Tom. Přijdou k pultu a já cítím, jak mi trochu poskočí tep. Viktorovo dvojitý espresso se ozve jako signál – jsem tady, jsme tady, všichni. Tom se podívá na moje papíry, pak mi přejede pohledem po hrudi.

Veronika to vycítí. Není jí s Tomem dobře. Omluvně se usměje a vstane.

„Musím letět, uvidíme se,“ řekne mi tiše.

Rozloučí se a zůstaneme tam tři.

Z rádia za pultem začne hrát Roxette. It Must Have Been Love. Mám pocit, jako by někdo pustil soundtrack k tomu, co se mezi námi děje.

Viktor položí na stůl gumičku, ale vidím, jak se na ni Tom podívá.

„Sedm ven, tři dovnitř, nezapomeň,“ řekne Viktor a v tom gestu je něco intimního. Cítím, jak vzduch kolem stolu zhoustne. Ta gumička je víc než jen kus latexu – je to kód, který si s Viktorem vyměňujeme. Něco, co Tom nechápe, ale tuší.

Hodiny na zdi klapnou na dvanáct. Pomalu vydechnu – sedm, jak mi Viktor připomněl. Cítím, jak se mi v hrudi něco sevře. Jako by papírové stěny, které jsem si postavil mezi láskou a strachem, začaly praskat. Ještě drží, ale už to není nadlouho.

Pod stolem se mi napíná v kalhotách. Cítím, jak se naše nohy občas dotknou – Tomovy, Viktorovy, moje. Nikdo neuhýbá. Je to zvláštní směs přátelství a něčeho víc. Něčeho, co nejde pojmenovat, ale co cítíme všichni tři.

Mlčíme, ale to ticho je hlasitější než všechna slova.