025.03 VIKTOR – Šedé břehy 13.9. v 13:00 – 16:00
Řeka tuhne pod šedou oblohou, když dorazím k betonovým kvádrům u Výtoně. Vidím je už z dálky – tři postavy sedící v kruhu – jako nějakej prastarej rituál. Veronika, Tom a Tony. Parta, která ještě před měsícem nedávala smysl.
Sedám si na poslední volný kvádr. Beton je překvapivě teplej, jako by nasál všechnu energii slunce před deštěm. Cejtím, jak se mi teplo šíří stehnama vzhůru.
Tony má prsty propletený na klíně, třesou se mu. Bez přemýšlení natáhnu ruce a vezmu je do svých dlaní. Kůži má studenou, skoro jako by mu krev přestala proudit do konečků prstů. Když se dotknu jeho zápěstí, cejtím tep – rychlej, mělkej, jako kdyby se snažil dohnat čas.
Chci něco říct, ale slova se rozplynou dřív, než je stihnu zformovat.
Tom sedí naproti, jeho pohled těká mezi námi. Mezi prsty přehazuje medaili, kterou získal na posledních závodech. Cinká s ní o svý koleno v nepravidelném rytmu, který nesouhlasí s ničím – ani s mým dechem, ani s řekou, ani s tím, jak nás míjí čas.
Veronika je nejklidnější z nás. Vyndá telefon a položí ho naležato, opře ho o svůj batoh. Stiskne červený tlačítko záznamu. Neptá se, jestli může. Možná ví, že některý obrazy jsou lepší jak zvuk. Možná chápe, že potřebujem svědka, který nemá vlastní názor.
Tonyho prsty se v mejch sevřou pevněji. Polkne, jako by se snažil posunout něco, co mu uvízlo v krku.
„Iris straší, ale srdce bije,“ řekne nakonec. Nevím, co to znamená, ale cejtím, že je to důležitý. Některý věty mají smysl jen v určitým světle, v určitým úhlu. Možná jednou pochopím.
Veronika se usměje. „Dám to ven beze slov, jen dech, jen řeka, jen my čtyři.“
A pak mi to dojde.
Nikdo neprotestuje. Jsme prostě tady – v 15:35, na šedým břehu, čtyři lidi, který by se za normálních okolností nikdy nepotkali. Který by si nikdy nesedli takhle blízko, v kruhu, jako nějaký survivori.
Vzduch je těžkej po dešti, ale dejchá se mi líp než doma. Líp než kdekoli jinde. Chci si ten moment zapamatovat – ne kvůli slovům, ale kvůli tomu, jak Tony svírá moje ruce, jak Tom konečně zvedne oči a dovolí jim, aby změkly, když se podívá na Tonyho. Jak se všechno na chvíli zpomalí.
V 15:55 nad námi po železničním mostě profrčí vlak. Cejtím, jak se chvěje vzduch, jak se otřásá beton pod námi. Zvuk, který se nese nad řekou, není rachot kol ani pískání – je to hlubokej, dunivej tón, kterej se rozlíhá jako údery srdce kolejí.
Veronika ukončí nahrávání, prstem klikne na tlačítko stop. Nazve soubor grey_river_breath. Nevím, co s ním udělá, ale vím, že to nebude nic, co by nás mohlo zranit.
Naše šedý břehy získaly novej rytmus – bez křiku, ale silnější než cokoli, co jsem kdy viděl na svým telefonu. Silnější než trending feed. Silnější než věci, kterým se vysmívám, abych zakryl, jak moc je chci.
Vstávám poslední. Nechci pustit Tonyho ruce. Nechci přerušit to, co se mezi námi čtyřmi právě stalo. Ale musím.
Řeka teče dál, šedá a tichá, a já vím, že už nikdy nebudu stejnej.