026.01 TONY – Ticho před bouří 13.9. v 17:00 – 19:30

13.9.

Podvečerní vzduch stojí; horko visí nízko a stlačuje všechno, co se chce nadechnout. Stíny jsou dlouhé, ale neosvěžují – jen tahají za sebou pach asfaltu, který změkne pod podrážkami. Osamělý mrak se má k výkřiku, ale nevydá ani kapku. Každý krok má zvuk jemného mlasknutí, jako by se město pokoušelo polknout samo sebe.

Tom – deník, 13/9

Kůže mi vrzala, když jsem se natahoval pro vzduch. Přál jsem si, aby praskla a pustila ven zvuk, který v ní uvízl. Možná jen tak se dá slyšet, co jsme doopravdy spolykali.

TONY

Snad jsem nikdy nebyl rád za zvuk ventilace jako teď.

Dvě postavy, dva páry očí. Jeden pár očí na mě zírá s tou podivnou směsicí obdivu a soutěživosti. Tom, s lahvemi v ruce, jako by se neuměl rozhodnout, jestli je nepřítel, nebo fanoušek. Nebo něco mezi tím.

Jenže moje myšlenky jsou jinde.

Cítím, jak mi Viktor drží kotníky, jeho prsty pevně obepínají moje nárty. Podívám se na něj, než udělám další leh-sed. V jeho očích vidím něco, co nemůžu tak úplně rozluštit. Jako by čekal na něco, co nemůžu dát. Nebo možná můžu, ale ne tady. Ne teď.

„Díky,“ řeknu Tomovi, když mi podává ionťák. Vezmu si ho, aniž bych přerušil oční kontakt s Viktorem. Něco je mezi námi – jako elektrický proud. Všichni tři to cítíme.

Tom přešlápne z nohy na nohu. Má tu svoji podělanou plaveckou chůzi, jako by se jeho tělo pořád připravovalo na další skok do vody. Každý jeho pohyb je nějak… cílevědomý. I když teď vypadá, jako by nevěděl, co s rukama.

„Trenér říkal, že dneska budou synchronizovaný,“ prohodí a zní to jako otázka.

Přikývnu. „Jo, řekl jsem mu, že s tebou zkusím ty skoky z trojky.“

Viktor pustí moje kotníky a já se posadím. Cítím, jak se něco mění ve vzduchu, jako by se ta místnost najednou zmenšila. Každý z nás cítí, že se něco děje, ale nikdo to nechce pojmenovat.

Pak se rozezní Bromlilův hlas přes reproduktor a všichni tři sebou trochu trhneme. Konec veřejných hodin. Jako by nám připomněl, že svět existuje i mimo tuhle tělocvičnu, mimo tenhle moment.

„Měli bychom jít,“ řeknu a začnu skládat karimatku. Slyším, jak Viktor vzdychne – tak tiše, že si nejsem jistý, jestli si to jen nepředstavuju.

Když procházím kolem Toma, na vteřinu se naše ramena dotknou. Ucítím jeho vůni – chlor, sprchový gel a něco, co nedokážu pojmenovat. Něco, co je prostě… Tom.

„Díky za ten ionťák,“ řeknu znovu a usmívám se na něj.

Na okamžik vypadá překvapeně, jako by nečekal, že se na něj usměju. Pak jeho tvář zjemní a kývne.

Nevím, co se děje mezi námi třemi. Ale vím, že ať je to cokoliv, nejde to ignorovat. Ventilace nad námi dál drnčí, jako by se nám posmívala.

Vždycky jsem miloval hodinu před tréninkem. Ten okamžik, kdy se den přelejvá do večera a světlo za okny klubovny získává zvláštní měkkost. Dneska to bylo jiné – bronzové, skoro jako tekutý kov rozlitý po hladině Vltavy.

„Dnešek jen lehký vyplavání, hlavy čistý,“ řekl Bromlil a podal mi zápisník s tréninkovými grafy.

Listuju stránkami a cítím, jak mě uklidňuje ta pravidelnost. Křivky stoupají, klesají, zubatí se v místech, kde jsme všichni na hranici. Poslední stránka je prázdná – modrá mřížka bez jediné čáry. Nějak mě to zarazí. Jako by tam mělo něco být, ale není.

Martina přinesla sadu resistance bandů a rozdávala je s tím svým typickým výrazem – napůl trenérka, napůl máma.

„Jemný strečing, žádné hrdinství,“ řekla a mrkla na všechny. Myslím, že se na mě dívala o trochu dýl, ale možná si to jen namlouvám.

Adam s Jirkou se už postavili na startovní bloky. Jejich smích se nějak divně odráží od stěn, jako by chodba byla delší než obvykle. Dneska je všechno tak trochu mimo. Tělo mi říká, že je všechno v pohodě, ale v hlavě mám divnej pocit.

Sleduju, jak Tom a Viktor navazujou lane. Jejich ruce pracujou v souhře, jako by to dělali celej život. Ten šum lana mi připomíná něco… jako tlukot srdce pod vodou. Tlumený, vzdálený, ale přesto neodbytný.

Síma se mihla za sklem s telefonem. Vím, že hledá další drby pro svůj instáč. Veronika ji naštěstí zastavila nějakou otázkou. Dobře. Některý věci by měly zůstat jen mezi náma.

Vzal jsem si horký čaj v lahvi a přiložil si ho na hruď. Pod ním cítím svoje srdce – vše je, jak má být.

Když jsem začal zapisovat dnešní metry do grafu, ruka se mi na moment zastavila. Jako by mi něco chtělo říct. Ta linka, co kreslím, najednou rozechvěla papír – tenkou stěnu mezi tím, co je, a tím, co by mohlo být.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem se podíval na Toma a Viktora. Stáli tam, zády ke mně, a něco si šeptali. Najednou jsem cítil, že to, co kreslím, není jen graf. Je to příběh. Náš příběh. A něco mi říkalo, že ještě zdaleka neskončil.

Sedíme tady, já, Viktor a Tom, na lavičce u venkovního bazénu.

Slunce se pomalu noří za obzor a barví všechno kolem do oranžova a fialova. Tohle světlo miluju — jak se láme na hladině, jak objímá naše tváře. Vítr nám lehce čechrá vlasy, osušený od tréninku, ale ještě s tím pocitem vody na kůži.

Žádnej z nás nemluví. Není to trapný ticho, je to jako když plaveme v tý svý dráze vedle sebe, každej ve svým tempu, a přesto spolu. Koukám, jak se třpytí hladina. Má to v sobě klid, kterej mi přijde až jako svatej.

Z dálky slyším tramvaj, jak se řítí po kolejích. Otřásá vzduchem, ale zase se vrací ticho. Pomalu srknu ionťák. Viktor vedle mě taky. Tom na druhý straně si točí kelímkem v ruce, jako by v něm hledal něco hlubšího než jenom pití.

„Tak zítra večer,“ zašeptám, ale neodlepím oči od vody. Nechci je vidět reagovat. Prostě to říkám, jako bych to posílal do vesmíru.

Cítím, jak si Viktor položil ruku vedle mý. Nechal ji tam, jako nabídku. Tom udělá totéž z druhý strany, ale je v tom větší ostych. Tři dlaně na lavičce, mezi nima prostor pro vzduch a nevyřčený věci. Trochu jako když se chystáme na synchronizovanej skok – ještě se nedotýkáme, ale cejtíme vzájemnou přítomnost.

Od Vltavy sem vítr přináší vůni grilovanejch ryb. Najednou si vzpomenu na ten den na střeše tělocvičny, jak jsme tam grilovali. Tehdy mi to přišlo zběsilý. Všechno se mění tak rychle, že to ani nestíhám chápat.

Ohlídnu se směrem k letním šatnám a pak nahoru, kde je nuda pláž. Je prázdná, slunce ještě svítí.

„Co tam jít?“ prohodím. Vím, že oni vědí, co myslím.

A pak se to stane – poprvý za celej čas, co se známe, všichni tři vyběhneme schody ve stejným rytmu. Nikdo nic neřekne, prostě tam jdeme. Nahoře shodíme plavky a nastavíme svý těla posledním paprskům slunce.

Jako bysme na chvíli odložili všechny ty role, který hrajeme. Žádnej Tom, žádnej Viktor, žádnej Tony. Jen tři těla, tři stíny protažený zapadajícím sluncem.

Zavřu oči a na moment mám pocit, že jsme nesmrtelný.