05.02 TONY – Zelená tečka 11.7. v 17:30 – 19:50

„Jo, dodělávám něco. Přijď,“ odpoví po chvíli. Cítím úlevu. Potřebuju si s někým promluvit a Filip je přesně ten člověk, kterej mě vždycky vyslechne. Navíc jeho tetovací studio v Sapě má zvláštní atmosféru, která mě uklidňuje. Strčím telefon do kapsy a vydám se na cestu.

Jeho studio voní dezinfekcí a inkoustem, ten zvláštní mix, který mě vždycky uklidní. Sleduju Filipa, jak soustředěně sedí u stolu, tužku v ruce, a pečlivě kreslí. Jeho pohyby jsou precizní, každá linie má svůj účel. Když mu říkám o delfínovi, kterýho bych chtěl, rozzáří se mu oči jako malýmu klukovi. Vidím v nich jiskru nadšení – přesně proto mám jeho práci tak rád. Vždycky se dokáže nadchnout pro novej motiv.

„Mám nápad,“ říká a bere tužku. Jeho ruka se pohybuje s neuvěřitelnou jistotou po papíře. Za chvíli mi ukazuje návrh – jednoduchej, elegantní. Přesně takovej, jakej jsem si představoval, ale neuměl jsem to popsat slovy. „Tady by to mohlo bejt fajn,“ ukazuje na místo ve slabinách a já se trochu stydím a rudnu v obličeji. Cítím, jak mi stoupá horko do tváří. Je to zvláštní, normálně se nestydím, ale tohle je intimní místo a Filip o něm mluví tak samozřejmě. Filip se směje, zřejmě čte moje rozpaky jako otevřenou knihu. Jeho oči se lesknou pobavením, ale není v tom žádnej posměch.

Mluvíme o technice, barvách, stínování. Filip je nadšenej, já taky. Jeho ruce jsou klidný, když připravuje jehly. Svlíká si tričko a já si všímám jeho vlastních tetování. Pásy tmavýho inkoustu se táhnou po jeho pažích jako řeky, každej vzor vypráví svůj příběh. Obdivuju jeho umění přímo na jeho kůži.

„Připravenej?“ ptá se.

„Jo,“ vydechnu, i když cejtím, jak mi srdce buší až v krku. Ruce se mi lehce třesou, ale snažím se to skrejt.

Jehla začíná svou práci. Je to zvláštní pocit – bolest se mísí se vzrušením. Každý bodnutí je jako malej elektrickej výboj, kterej mi proniká do těla. Filip pracuje soustředěně, občas se na mě podívá. Jeho oči se krátce setkaj s mejma a já zadržím dech. Jeho doteky jsou jistý, profesionální. Ale je v nich něco víc? Moje zbožný přání. Možná si to jen namlouvám, že ten lehkej tlak jeho prstů na mý kůži znamená něco jinýho než běžnou péči o zákazníka.

Když se blížím k východu ze Sapy, slunce už pomalu klesá k obzoru a já – jako bych byl v Podolí a na hladině bazénu viděl třpytit se odrazy světla. Ticho kolem mě je uklidňující, ale v mým nitru to vře. Mám na sobě to nový tetování – malýho delfína, který jsem si dal na slabiny – a mám z něj radost. Zatím o něm nikdo neví. Příjemnej pocit mi zaplavuje tělo, i když se za ním skrejvá nádech tajemství.

Vždycky jsem byl ten klidnej typ, ale teď cejtím, jak mi stoupá adrenalin. Stojím na okraji bazénu, sleduju lesknoucí se vodu pode mnou a víc než kdy jindy vím, že jakmile skočím, nebude cesty zpět. Ten pocit svobody je omamnej. Zhluboka se nadechnu a pokusím se soustředit na techniku, kterou jsem trénoval stovky hodin. V hlavě mi běží obraz Viktora – jeho silueta ve vodě, jak elegantně klouže kolem mě. Nebo to byl Tom? Jsem při večeru tak unavenej, že mi hlavou skáče jeden obraz přes druhej. Už ani nevím, jestli stojím, jdu nebo jestli jsem se náhodou opět nedostal do bazénu.

Pomalu kráčím ke kraji bazénu a snažím se potlačit myšlenky na Viktorovu přítomnost. Proč mě to tak zaměstnává? Když si vzpomenu na jeho úsměv nebo pohled, kterým o mně předtím v páře zavadil, tělo mi reaguje nepříjemným napětím. Je to zvláštní tíseň a já se ji snažím zaplašit jako malýho pavouka pod postelí.

Chtěl bych si jít sednout k paní Mai Lan na kafe a zmrzlinu s Tomem, ne Viktorem. Jak by bylo fajn mít možnost bejt spolu takhle bezstarostně! Představoval jsem si nás dva, smíchem rozesmátý u stolu, jak ochutnáváme různý druhy zmrzliny a popíjíme vietnamskou kávu s kondenzovaným mlíkem. Ten pocit normálnosti mě přiváděl do klidu.

Když si vzpomenu na Viktorovu tvář, mráz mi přejede po zádech. Cejtím to spojení mezi náma – je to víc než jen kamarádství; je to něco neuchopitelnýho a děsivýho zároveň. Ale pak je tu Tom. Nebo Viktor…? Přemýšlím o něm jako o síle přírody – ohromné a neovladatelné.

Znovu si projíždím palcem jemnou linii tetování pod kalhotama – ukrývá tu část mý identity před světem venku i před mejma vlastníma obavama. Je jako tajná kniha s příběhem, který nikdo jinej nemůže přečíst.

Znovu jsem v myšlenkách zpátky ve vodě a plavu dál od všech starostí a myslím na Viktorovu osobnost a jeho magnetickou přitažlivost. Uvolňuju napětí v ramenech a zaměřuju se na rytmus svýho těla ve vodě – každé tempo je součástí mýho tance s hloubkou bazénu.

Ale stejně nemůžu přestat myslet na Toma. Jeho odhodlání při tréninku mě fascinuje; jeho touha bejt lepší mě nutí vyrovnat se s vlastníma chybama. Vždycky měl ten klidnej pohled na věc; víc než já dokázal brát věci takový, jaký jsou – bez problémů.

Když plavu blíž ke konci bazénu, uvědomuju si, že voda mi poskytuje únik od reality, ale i od vlastních emocí. Dívám se nahoru ke stropu bazénu; vidím, jak lampy odrážej paprsky světla zpět do vody jako malý hvězdičky.

Možná bych měl Tomovi zavolat nebo mu napsat zprávu? Zajít s ním zase na kafe? Jakej by byl pocit sdílet chvíle radosti bez strachu z toho, co cítíme jeden vůči druhýmu? To spojení mezi náma by mohlo bejt krásný…

Ale co udělá Viktor? Co když mezi náma vznikne něco nechtěnýho? Co když budu muset nakonec čelit svejm vlastním náladám, emocím – a co když se zamiluju?

Každej pohyb ve vodě je – jako bych znovu utíkal do fantazie – snažím se potlačit tyhle pocity zmatený, zbavit se jich jako posledních bublinek vzduchu kolem sebe…

Ale i tak mi nad hlavou stále svítí světlo pravdy: musíme najít způsob vyjádřit svý city – jinak to nikdy neskončí…

Zastavím u brány Sapy a ještě jednou polknu nad tím pomyslným nádechem odvahy a znova naskakuju do rytmu plavání… blouzním. Jsem poblouzněnej. Sapa tiše tepe a já ji cejtím v zádech.