05.01 TONY – Zelená tečka 11.7. v 17:30 – 19:50

11.7.

Šedavé mraky se snášejí tak nízko, že se zdá, jako by se k nim dalo natáhnout a utrhnout si kus ticha. Ozón štípe v nose a z asfaltu stoupá teplý pach železa, ale déšť zatím drží v zubech první kapku. Když konečně spadne, zaklepe jemně na hladinu, jako někdo, kdo se bojí vejít bez vyzvání. Voda stéká po skleněném stropě v tenkých tepnách, které lezou k nebi proti proudu.

17:38 BreakTheSilence: „Vidím tě online.“

17:40 Swimmer2004: „Jen scrolluju. Nic nehledám.“

17:41 BreakTheSilence: „Tak mi to dovol nehledat s tebou.“

TONY

Vylez jsem z bazénu, voda ze mě kapala a zanechávala mokré šlépěje na dlažbě. Rychle jsem se osušil a spěchal do šatny. Převlík jsem se do čistýho oblečení a vyrazil k východu. Na parkovišti už na mě čekala máma v autě. Její řidič seděl za volantem.

Nased jsem dozadu a auto se rozjelo. Máma se na mě otočila a začala vykládat o plánech s tátou na konec léta. Něco o dovolený v Alpách a o tom, jak by chtěli, abych jel s nima. Poslouchal jsem ji jen na půl ucha, myšlenkama jsem byl jinde.

Vytáh jsem z kapsy mobil a otevřel Grindr. Projížděl jsem profily kluků v okolí, když jsem narazil na ten obličej. Byl to Viktor. Srdce mi poskočilo.

Dychtivě jsem rozklikl jeho profil, co jsem viděl, mě tak trochu šokovalo, ale vlastně mě to nepřekvapilo. Nasucho jsem polknul. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem si ho přidal do oblíbenejch. Můj vlastní profil byl neurčitej jako každej třetí tady. Žádná fotka, nic. Jen šedivá ikona. Zhluboka jsem se nadechl. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale něco mě k Viktorovi táhlo. Něco, co jsem zatím nedokázal pojmenovat.

Schoval jsem mobil zpátky do kapsy a snažil se soustředit na mámin monolog. Mluvila o horský chatě, kterou si chtěj s tátou pronajmout, a o túrách po okolí. Pokyvoval jsem hlavou, ale myšlenkama jsem byl pořád u Viktora. Kdo vlastně je? Co skrejvá? A proč se mi tak zaryl pod kůži?

Auto zastavilo před bránou do Sapy. Vystoupili jsme a zamířili dovnitř. Obchody a stánky se zbožím se táhly, kam až oko dohlídlo. Nasál jsem vůni koření a exotickýho jídla. Na chvíli jsem zapomněl na Viktora a nechal se unášet ruchem toho místa.

Ale jen na chvíli. Viktorova tvář se mi znovu vkradla do mysli. Jeho oči, jeho rty… Zatřásl jsem hlavou. Ne, teď na to nesmím myslet. Jsem tu s mámou a musím se soustředit na přítomnost. Ale přesto… Něco mi říkalo, že tohle setkání nebylo náhodný. Že Viktor vstoupil do mýho života z nějakýho důvodu. A já byl odhodlanej přijít na to, z jakýho.

Stojím před bránou do chrámu a rozhlížím se kolem sebe. Sapa je dnes plná života, lidi se tu hemží sem a tam, nakupujou, povídaj si, smějou se. Nasávám tu atmosféru a cejtím, jak mě naplňuje zvláštní pocit sounáležitosti. Jsem tu doma, mezi svejmi.

Procházím bránou a vstupuju do dvora s vietnamskejma sochama bohů a sochou Zlatýho Buddhy. Beru si vonnou tyčinku, zapaluju ji a pokládám k nohám Buddhy. Sedám si na bobek a nechávám myšlenky plynout.

Přemejšlím o životě, o svý rodině, o plavání. O tom, co ode mě všichni chtěj. Máma chce, abych byl nejlepší. Abych vyhrával závody, reprezentoval naši zemi. Táta mě v tom podporuje. Maj na mě vysoký nároky, ale vím, že to dělaj pro moje dobro. Chtěj, abych v životě něco dokázal.

Po chvíli se zvedám a opouštím chrám. Ještě se stavím za Filipem, mým oblíbeným tatérem. Dáváme small talk, probíráme, co je novýho. Filip je v pohodě chlap, rozumíme si.

Pak pokračuju dál, do malý kavárničky paní Mai Lan. Máma tam má sraz se svejma kamarádkama. Chvilku s nima posedím, dám si skvělou karamelovou kávu. Paní Mai Lan se ke mně má vždycky jako k vlastnímu. Sedíme na nízkejch polštářích kolem stolku a poslouchám, jak máma s kamarádkama rozebírá novinky. Jsem rád, že máma má tady svoje zázemí, že si může takhle vyrazit a popovídat si.

Přemejšlím, jestli máma tuší, že jsem na kluky. Nikdy jsme o tom nemluvili. Mám pocit, že by to pro ni bylo těžký přijmout. Chce pro mě to nejlepší a představuje si můj život jinak. S pěknou vietnamskou manželkou a kupou dětí. Jednou jí to budu muset říct. Ale ještě ne teď. Teď se musím soustředit na plavání.

Ten pocit mě nepouští – chci tetování. Malýho delfína. Už dlouho o tom uvažuju, ale teď to cejtím jasně. Jen nevím kam. Možná na kotník? Nebo na rameno? Vždycky jsem obdivoval, jak delfíni plavou, jejich eleganci a sílu. Připomíná mi to, proč jsem si vybral plavání. Ta svoboda pohybu ve vodě, ten pocit, když proplouvám bazénem. Tetování by mohlo být takovou vzpomínkou na všechno, co jsem díky plavání dokázal. Přemejšlím, že bych zašel za Filipem do jeho studia. Možná by mi poradil, kam ho dát.

Povím ahoj lidem u stolu, mámě i paní Mai, která sedí vedle a upíjí ze svýho šálku zelenýho čaje. Mámě jen tiše naznačím svoje úmysly lehkým dotykem na rameni a pohledem ke dveřím, ona sotva znatelně přikývne. Vyrazím pryč, za sebou slyším, jak zbytek společnosti pokračuje v rozhovoru dál, jejich hlasy postupně slábnou, jak se vzdaluju. Cejtím na sobě máminy starostlivý oči, ale vím, že chápe, že musím jít.

Sapa večer ožívá jiným životem. Vůně jídla se line z restaurací, lidi postávaj v hloučcích, smějí se a živě diskutují ve vietnamštině. Mířím do svý oblíbený nudlárny, kde si dávám pho. Už mě tam znají, paní za pultem se na mě usměje a kejvne. Horká polívka mi dělá dobře, uklidňuje mě po náročným tréninku. Cejtím, jak se mi uvolňujou svaly a mysl se projasňuje. Přemejšlím nad tím delfínem, kreslím si ho prstem na ubrousek. Představuju si jeho ladný pohyby, dokonalou techniku, kterou bych chtěl napodobit. Možná bych moh zítra ukázat Tomovi, jak na to. Usrkávám vývar a nechávám se obklopit domácí atmosférou, která mi připomíná mý kořeny.

Pak se stavuju u holiče. Sedím v křesle, poslouchám bzučení strojku a cejtím, jak ze mě padaj vlasy. Dívám se na sebe v zrcadle – vypadám líp, mám ostřejší rysy. Vždycky mě uklidňuje ta rutina, ten známej pocit. Holič se mě ptá, jestli to není moc nakrátko, ale jen se usměju. Vím přesně, co chci. Před závodem potřebuju mít všechno dokonalý, i ten účes. Když mi otírá krk od posledních odstřižků, na moment zavřu oči a předstávám si, jak zítra klouzám vodou. Čistej, aerodynamickej, připravenej.

Píšu Filipovi na messenger: „Jsi ještě v práci?“ Čekám na odpověď, nervózně poklepávám prsty na okraj telefonu. Vím, že je pátek večer a většina lidí už dávno odešla domů, ale Filip je workoholik.