09.02 VERONIKA – Stíny v půjčovně 17.7. v 10:30 – 23:00

VERONIKA

Slunce praží jako šíleně, vypařuje ze mě poslední zbytky energie. Na telefonu mám ještě třicet minut pauzy, ale teď už lituju, že jsem se rozhodla vyrazit ven. Mohla jsem zůstat v bufetu, dát si kafe a scrollovat. Místo toho se teď vleču rozpáleným městem s foťákem na krku, protože jsem si usmyslela, že natočím další blbej vlog.

Vývěsní štít „Půjčovna DVD“ se přímo smaží na slunci. Upřímně, kdo si ještě půjčuje DVD? Asi stejný magoři, co si řežou žiletkou do kůže, abysme si rozuměli.

Otevřu dveře a ledovej límec mi sedne za krk a k tomu hned šlápnu do loužičky kondenzátu, kruci. Cinknutí zvonku nad dveřma oznamuje můj příchod. Uvnitř je poloprázdno, jen Viktor u pultu. Cejtím, jak se mi napíná kůže na zápěstí, kde mám nejnovější šrám. Automaticky si ho přikryju druhou rukou.

„Ahoj,“ pozdravím s nuceným úsměvem. „Potřebuju raritu k vlogu, něco, co Instagram nezná,“ mrknu na něj a vytáhnu foťák. „Něco, co má příběh.“

Viktor se na mě chvíli dívá, jako by mě skenoval. Nakonec se otočí a zmizí mezi regály. Vrátí se s něčím, co vypadá jako omšelá plastová krabice.

„VHS?“ vyprsknu překvapeně. „To je jako… prehistorie.“

„Seoul ’88 diving trials,“ řekne a podá mi ji. „Když chceš něco, co Instagram nezná.“

Přebal zavrže, když ji otevřu. Uvnitř je kazeta s ručně psaným štítkem – musí to bejt milion let starý.

„Kdo to nahrával?“ zeptám se.

„Duchková a kanadskej trenérskej štáb,“ odpoví Viktor. „Po emigraci v osmdesátým vedla jejich juniory a před Soulem si točili každej skok, aby ho mohli rozebrat. Seoul byla první olympiáda, kde MOV pustil videoanalýzu vodních disciplín centrálně, ale oni tohle dělali už v kempu. Podívej se na jména na pásce.“

Zaostřím na vybledlej štítek. Mezi jmény vidím i „Duchková“.

„Milena Duchková? Ta dělala skoky do vody, ne?“ Sotva to dořeknu, uvědomím si, že zním zaujatějc, než chci.

Viktor přikývne. „Jo. Nejmladší československá olympijská vítězka – bylo jí šestnáct.“

Šestnáct. Byla jen o pět let starší než je teď můj brácha. A už něco dokázala. Já v jedenadvaceti akorát zírám do zdi a čekám, až mi dojdou síly. A teď? Panikařím, že se nechám Viktorovým klidem okouzlit jako každej.

Dveře se rozletí a dovnitř vklouzne Martina. Moje Martina – člověk, kterej mě už rok driluje v bazénu. Je jí něco přes čtyřicet, ale švihá to sem s pružností dvacítky; ručník přes rameno, na těle elastickej set, ze kterýho ještě sálá chlorovej opar ranního tréninku.

„Nazdar, Viktore,“ kejvne k němu a hned stočí oči ke mně. „Vero,“ usměje se s tím známým kouč-úsměvem, co mi obvykle oznamuje dalších šest skoků do vody.

„Ahoj, trenérko,“ oplatím jí a rychle schovám kazetu za záda, jako bych zatajovala bonbon před dietologem, jenže schovávám ruku.

„Co lovíš tentokrát?“ zeptá se a mrkne na kazetu v mejch rukách.

„No, vlastně… Točím vlog o věcech, který už nikdo nezná. Vintage záležitosti.“

Martina krátce foukne smíchem. „Hlavně toč, co má puls. Bez toho je to jenom šum na dráze.“ Mává tím svým ručníkem, jako když odhání přebytečné sekundy z mezičasů.

„Tohle srdce tluče v rytmu chloru,“ odpovím a musím se taky usmát. Co naplat – vedle ní se člověk vždycky cejtí, že stihne dalších pár bazénů, i kdyby ruce upadly.

A někde za tím úsměvem mi naskočí stará jistota: jestli má někdo rozlousknout, proč mě tahle VHS tak pálí v dlaních, bude to právě ona – trenérka, co nehledá senzace, ale smysl.

Viktor, kterej celou dobu stál za pultem jako socha, najednou vypadá, že se mu ulevilo. Jako by přítomnost Martiny změnila atmosféru. Začne něco hledat v počítači a já využiju chvilku, abych si prohlídla obchod.

Stěny jsou pokrytý regálama s DVD a VHS. Podle kategorií – akční, drama, komedie, dokumenty. V rohu je sekce „Rarity“, kde Viktor našel tu kazetu. Vedle je police s nápisem „Zakázaný ovoce“. Asi erotika nebo něco.

Jak procházím kolem, všimnu si, že z boční police něco spadlo. Automaticky se skloním, abych to zvedla. Je to stará fotka. Dva kluci ve sprchách, jeden drží druhého za rameno. Vypadá to jako momentka z nějaký školy.

Než stihnu pořádně zaostřit, objeví se přede mnou Viktorova ruka a instinktivně fotku zakryje dlaní. Trhnu sebou a vzhlédnu. Jeho výraz je směsicí paniky a něčeho, co vypadá jako… stud?

„Promiň,“ řekne tiše a sebere mi ji.

Martina, která stojí kousek od nás, zahlédne stín obrázku, než ho Viktor schová. Jejich pohledy se na moment setkají a něco si beze slov řeknou.

„Zvědavost je motor, ne brzda,“ zašeptá Martina a nechá to být. Pak se otočí ke mně. „Tak co, Veroniko, děláš i něco jinýho, než že točíš vlogy?“

„Plavu,“ odpovím automaticky. „Teda… plavala jsem.“

„To víš, Jakub,“ řekne. „Drsňák, ale fér.“

„Jo, to je,“ přikývnu. „Někdy až moc fér.“

Martina se zasměje. „Jojo, chce z vás dostat to nejlepší.“

„No, mě už při svým pokusu nezabije,“ zavtipkuju a Martina se znovu zasměje.

Ventilátor na stropě hučí a míchá vzduch. Z květinářství na rohu sem dolíhá vůně zeminy a čerstvě řezanejch květin. Najednou se mi vybaví letní bouřka, když jsem byla malá. Seděla jsem s tátou na verandě a dívali jsme se, jak blesky lítaj po obloze. Táta mi vyprávěl o tom, jak bouřky čistí vzduch, jak jsou důležitý. Že někdy musí bejt všechno zničený, aby mohlo vzniknout něco novýho.

Jak dlouho už jsem na tátu nemyslela? Na mámu? Jak dlouho už jsem nemyslela na nic jinýho než na to, jak přežít další den?

„Chceš si to půjčit?“ zeptá se Viktor a kejvne hlavou ke kazetě, kterou stále držím v rukou.

„Jo,“ odpovím, i když jsem o tom doteď nepřemejšlela. „Můžu?“

„Jasně. Budeš potřebovat videopřehrávač?“

„Ne, ve sklepě jeden je. Starej tátův.“

Martina se na mě usměje, jako by chápala víc, než jsem řekla. „Někdy starý věci fungujou líp než nový,“ řekne.

„Jo,“ přikývnu. „Někdy jo.“

Viktor mi vyplní nějakej formulář a podá mi kazetu. „Vrať to, kdy budeš chtít. Nikdo to stejně nehledá.“

„Díky,“ řeknu a přitisknu kazetu k hrudi. „Vintage pravda.“

Zacinkám dveřma, když odcházím. Venku je pořád vedro, ale nějak mi to nevadí. Držím v ruce kousek historie, něco, co přežilo třicet let a stále má co říct. A možná, možná je to přesně to, co potřebuju.

Cestou zpátky přemejšlím o tý fotce, co Viktor tak rychle schoval. Kdo byli ti kluci? Proč mu na tom tak záleželo? A co to má společnýho s Tomem?

Tom. Už tejden mi nepíše. Po tom, co se stalo u mě doma, jsem ho zablokovala, ale stejně. Mohl by se aspoň snažit. Mohl by…

Ne. Přestaň. Tohle už není tvoje starost. Už nikdy.

Když dorazím zpátky domů, ještě chvíli sedím na lavičce před vchodem. Sáhnu do kapsy pro telefon a otevřu kontakty. Chvíli váhám, pak najdu Tomovo číslo a odblokuju ho. Ne proto, že bych mu chtěla psát. Jen proto, že je čas jít dál.

Vstanu a vydám se dovnitř. Mám ještě deset minut pauzy. Deset minut, než se vrátím domů, za bráchou, než se znova ponořím do přípravy jídla. Deset minut, než budu muset předstírat, že všechno je v pořádku.

Ale tentokrát je to jiné. Tentokrát cejtím, jako by něco ve mně procitlo. Jako by ta stará kazeta, ta fotka, ty rozhovory – jako by to všechno něco probudilo.

Vintage pravda. Možná je načase najít svoji vlastní.