09.03 VIKTOR – Stíny v půjčovně 17.7. v 10:30 – 23:00

Otáčím cedulku na dveřích na „Zavřeno – obědová pauza“ a zhasínám třířádkové zářivky. Světlo okamžitě změkne, prostor se zmenší. Tenhle moment miluju – když na chvíli přestanu bejt tím, kdo půjčuje DVD, a můžu bejt jen sám sebou. Kýmkoliv to sakra je.

Zamykám a kontroluju, že mám všechno. Peněženka, klíče, telefon. Formulář. Ten formulář, kterej mi Radka dala před hodinou. Tři tejdny neplacený dovolený. Dovolený od čeho? Od sebe?

Venku je horko jak v peci. Slunce spaluje asfalt, vzduch se tetelí nad rozpáleným betonem. Přecházím přes přechod na Karláku, v myšlenkách pořád u Toma. Proč se dneska objevil? Proč teď? Právě když jsem se rozhodl zmizet.

Kočka skáče přes kolej tramvaje, oranžová šmouha proti šedýmu betonu. Něco mi připomíná, ale nevím co. Možná tu svobodu pohybu. Nikdo ji nechytá, nikdo nesleduje, kam jde.

Z kapsy vytáhnu formulář dovolené, otočím ho. Na rubu je připsáno 15:30, čas návratu. Radka má ráda pořádek. Všechno musí mít svůj čas, svůj začátek, svůj konec. Jako by život byl rozvrh hodin.

15:30. Připomene mi to školní zvonek, který v tu hodinu kdysi ukončil poslední lekci. Poslední hodina s Denisem, než jsme se ztratili.

V telefonu se rozbliká notifikace. Iris: obrázek s hashtagem KarlakVideo – 120 likes. Samozřejmě. Moje pracovní místo jako turistická atrakce. Moje existence jako pozadí pro její sebeprezentaci.

Fotku otevřu, ale hned se odznačím. Nechci, aby svět věděl, kam mizím. Už tak mě všichni až moc sledujou. Tom v bazénu, Iris za rohem, Oli doma. Jako bych byl zvíře v zoo.

Zvuk tramvaje č. 22 se zdá prorazit vzduch, kovové kolíky škrtnou o kolejnici jako tikot hodinek. Mám čas. Tři týdny času. A pak co?

Zastavím se před výlohou květinářství. Vidím svůj odraz – rozcuchaný vlasy, brejle, obličej, který už ani nepoznávám. Kdo sakra jsem? Kluk, co utíká před sebou samým? Kluk, co kouří péra v temnejch klubech, aby zapomněl na to, že ho nikdo nemiluje?

Poprvé si připustím, že dovolená je jen jiný slovo pro útěk. Útěk od Toma, od jeho zmatenejch pohledů, od toho, jak mě zbušil v bazénu a pak přišel do půjčovny s očima plnýma otázek. Útěk od matky, od jejích věčnejch výčitek, od jejího zklamanýho pohledu. Útěk od Oliho, od jeho záchvatů, od jeho zranitelnosti, která je tak podobná mý vlastní.

Zavřu oči, nasaju vůni květin a vydechnu: „Za tři týdny už nebudu stejnej.“

A možná je to pravda. Možná Tony a jeho rodina, jeho Vietnam, jeho svět, mi ukážou něco jinýho. Něco, co mi chybí. Něco, co nemůžu najít v temných kabinkách v Husitský ani v páře podolskýho bazénu.

Otevřu oči a vydám se dál. Slunce mě praží do zad, stín se zkracuje. Je poledne, čas oběda. Normálně bych si dal kebab nebo čínský nudle z boxu, jedl bych vestoje na ulici a spěchal zpátky. Dneska ale nemám hlad. Mám v sobě prázdno, který žádný jídlo nezaplní.

Telefon mi znovu zavibruje v kapse. Vyndám ho. Zpráva od Tonyho:

„Koupil jsem ti letenku. Odlet zítra 21:45. Zabalil sis plavky? :)“

Plavky. Jasně. Tony vždycky myslí na plavání. Na to, co nás spojuje. Co nás spojovalo, než se objevil Tom a všechno zkomplikoval.

Odepíšu: „Díky. Jasně, plavky mám.“

Co jinýho mu mám říct? Že se bojím? Že nevím, jestli je Vietnam odpověď? Že od včerejška nemůžu přestat myslet na to, jak se Tom na mě díval v bazénu, jak mi jeho pohled projel až do morku kostí?

Došel jsem na tramvajovou zastávku, ale nemám sílu nastoupit. Místo toho se posadím na lavičku a dívám se na lidi kolem. Všichni někam spěchaj, všichni něco řeší. Jsem mezi nimi, ale nejsem jedním z nich. Nikdy jsem nebyl.

Vzpomenu si na fotku, kterou dneska našla Veronika. Já a Denis ve sprchách na gymplu. Zapomněl jsem, že ji tam mám. Zapomněl jsem, že jsem ji vůbec měl. Moment, který někdo zachytil – já a on, tak blízko, a přesto tak daleko. Jeho ruka na mým rameni, můj pohled upřenej na jeho obličej. Bylo nám kolik? Malý kluci ještě. A já byl zamilovanej až po uši. On to nikdy nevěděl. Nebo možná věděl a proto utek.

Tak jako já utíkám teď.

„Kurva,“ zamumlám si pro sebe. Tohle nikam nevede. Tři týdny ve Vietnamu mi nepomůžou, když nemůžu utýct sám před sebou.

Telefon znovu zavibruje. Tentokrát je to zpráva od matky:

„Kde jsi? Oli se zase zamknul v pokoji.“

Typický. Vždycky, když se snažím na chvíli odpojit, něco se posere. Ignoruju zprávu a místo toho otevřu Grindr. Scrolluju mezi profily, jako bych hledal něco, co tam nikdy nenajdu. Všechny ty anonymní těla, všechny bez duše. Tohle byl můj život posledních pět let. Náhodnej sex s cizinci, abych nebyl tak sám.

Vypnu appku a zírám na černou obrazovku. Vidím v ní svůj odraz – oči, který vypadaj starší, než by měly bejt. Oči, který viděly příliš mnoho a zároveň vůbec nic.

Tramvaj přijíždí, zastaví přede mnou. Dveře se otevřou, lidi vystupujou a nastupujou. Mám jen vteřinu na rozhodnutí. Jet domů? Nebo někam jinam?

Nastoupím. Neřeším, kam tramvaj jede. Prostě jedu. Pryč od půjčovny, pryč od vzpomínek, pryč od sebe.

Sednu si k oknu a opřu čelo o sklo. Je horký od slunce, skoro pálí, ale ten pocit je skutečnej. Aspoň něco je skutečný.

Tramvaj se rozjede a já zavřu oči. Před víčky mi tančí obraz Toma, jak stojí v půjčovně s DVD v ruce. „Call Me By Your Name,“ řekl jsem mu. Proč zrovna tenhle film? Proč jsem mu dal zrovna tohle?

Protože jsem chtěl, aby pochopil. Aby viděl, že někdy je lepší riskovat bolest než nikdy nepoznat lásku. Že někdy musíš skočit, i když nevíš, co tě dole čeká.

Tramvaj zastavuje, někdo si sedá vedle mě. Necejtím potřebu otevřít oči. Ať je to kdokoliv, za chvíli zase vystoupí. Všichni vždycky vystoupí.

„Věděl jsem, že tě najdu.“

Ten hlas. Otevřu oči a otočím hlavu. Vedle mě sedí Tom, v ruce drží to DVD, co jsem mu dal. Vypadá nervózně, ale odhodlaně.

„Co tu děláš?“ zeptám se, i když je to hloupá otázka.

„Šel jsem za tebou,“ přizná bez okolků. „Chtěl jsem tě chytit a říct ti…“

Cejtím, jak mi srdce buší až v krku. Co mi chce říct? Že mě nenávidí? Že se mám držet dál?

„Říct co,“ řeknu tiše.

Tom se nadechne, jako by sbíral odvahu. „Neodjížděj.“

Dvě slova. Dvě slova, který mi vyrazej dech. Dvě slova, která jsem nikdy nečekal, že uslyším.

„Proč?“ zeptám se, protože musím vědět. Musím to slyšet.

Tom uhne pohledem, dívá se z okna na ubíhající město.

„Protože…“ začne, ale zastaví se. Pak se znovu podívá na mě, přímo do očí. „Protože se bojím, že když odjedeš, už se nevrátíš. A já… já bych tě chtěl poznat. Doopravdy poznat.“

Cejtím, jak se mi sevře hrdlo. Je to tak jednoduchý? Může to být tak jednoduchý?

„Nemůžu zrušit letenku,“ řeknu nakonec. „Tony už všechno zařídil.“

Tom přikejvne, v očích má smutek, ale i pochopení. „Tak aspoň se vrať,“ řekne. „A já ti to vysvětlim. Všechno.“

„Co všechno?“

„Proč jsem takovej idiot,“ usměje se trochu. „Proč jsem tě zmlátil. Proč jsem dělal, že tě neznám. Proč jsem furt utíkal.“

Tramvaj zastavuje na další zastávce. Venku vidím ceduli „Kublov“. Ironický. Celej kruh.

„Tohle je moje zastávka,“ řeknu a vstanu.

Tom taky vstane. „Můžu jít s tebou?“

Podívám se na něj – na kluka, kterej mi láme srdce, aniž by to věděl. Na kluka, před kterým utíkám na druhej konec světa. Na kluka, kterej možná konečně našel odvahu bejt upřímnej.

„Ne,“ řeknu nakonec.

Tom je ticho. „Chápu.“

Vystoupím do žáru letního dne. Slunce mě oslepí, ale poprvé za dlouhou dobu cejtím, že vidím jasně. Že vidím budoucnost, která možná není tak temná, jak jsem si myslel.

Za tři týdny už nebudu stejnej. Ale možná to není tak špatná věc.

Sluneční paprsky pronikaj mezi stromy, tvoří na zemi zlatavý skvrny, jako by někdo rozsypal drobný mince. Sedím na dřevěný lavičce ve tvaru listu, na klíně Oliho mokrou sportovní tašku a v ruce nůžky z lékárničky. Přede mnou se tyčí lanová pyramida, kolem který se courá můj bratr s kelímkem automatovýho kafe v jedný ruce a mým mokrým ručníkem v druhý.

„Drž chvíli v klidu,“ zamumlám, když se Oli zase zavrtí. „Jinak budeš vypadat jak po výbuchu.“

„Stejně to nikdo neuvidí,“ odpoví, ale poslušně se zastaví. „Pod vodou se vlasy narovnaj.“

Stříhám mu přerostlou ofinu, která mu padá do očí. Kdo by to byl řek – před pár dny jsme se prali na kuchyňský podlaze a teď mu stříhám vlasy v parku. Takhle to mezi náma bylo vždycky. Násilí a pak ticho. Křik a pak smír. Nikdy jsme neuměli najít ten střed.

„Vlasy musej dejchat, jinak ti bazén nezachutná,“ řeknu a sfouknu mu odstřižený prameny z nosu.

Oli se uchechtne: „Mně nechutná ani kafe, který si uvařím.“ Upije ze svýho kelímku a zkřiví obličej. „Tohle je jak voda z Vltavy.“

Kapky z jeho čerstvě umytejch vlasů dopadaj na asfaltovou cestu, tvoří tmavý puntíky ve tvaru dráhy. Vzpomenu si na bazén, na Toma, na všechno, co se tam stalo. Na jeho nenávistnej pohled, na jeho slova. A pak na to, jak mě našel v tramvaji. Jak mě prosil, abych neodjížděl.

Nastavím na mobilu budík 15:30. Ztiším vyzvánění a uložím telefon do kapsy. Netuším, proč mě tohle číslo tak uklidňuje. Možná proto, že je to čas, kdy se lidi vracej domů. Čas, kdy končí směna. Čas, kdy se něco uzavírá a něco jinýho začíná.

Z druhý kapsy mi vypadne žlutá gumička. Oli ji zvedne. „Sedm ven, tři dovnitř, že?“ a gestem napodobí dechový cvičení, který mě naučil otec kdysi, když jsem měl panickej záchvat.

Přikejvnu. Už si ani nepamatuju, kdy jsme si tyhle role vyměnili – kdy on začal pečovat o mě. Možná tehdy, když jsem ho našel s nožem v koupelně. Nebo když máma sebrala všechny jeho léky, protože si myslela, že se jima předávkuje.

V dálce zahučí tramvaj 17, šramot jejích kol připomene ticho kabinek, který dnes ještě na mě čekaj. Husitská ulice. Moje oblíbená zastávka U Památníku na cestě k zapomnění. V duchu procházím profily z Grindru, co mě tam lákaly. Žádnej z nich nemá jméno, žádnej z nich nemá tvář. Jen těla, který na chvíli zahřejou, a pak zase zmizí.

Na houpačce se rozkřičí batole a já instinktivně zkontroluju okolí, jestli tu není šmíračka Iris. Nedokážu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Možná Tom. Možná nikdo. Možná já sám.

Oli se nakloní: „Nevypadáš, že spíš. Dáš si hlavičku dolů aspoň na deset minut?“

Kejvnu, ale jen přiložím ručník k obličeji. Je vlhkej a voní chlorem, jako všechno v mým životě. Zavřu oči a snažím se nemyslet na to, co bude zejtra. Na letenku, co mi Tony koupil. Na Vietnam, kam mě vzal, abych se dostal pryč od všeho. Od mámy, od Oliho, od Toma. Hlavně od Toma.

Vítr od řeky přinese slabej závan chloru z bazénu. Prohnu se v bedrech, jako by mě zavěsil strach na větev nad hlavou. Ten bazén je všude. Pronásleduje mě jak přízrak.

„Neříkals, že tě ten kluk v bazénu zmlátil?“ zeptá se Oli najednou, jako by mi četl myšlenky. „Tak proč se tam vracíš?“

Protože ho miluju, chci říct. Protože i když mě nenávidí, i když mi ubližuje, nemůžu si pomoct. Protože mě fascinuje, jak je rozpolcenej – v jednu chvíli mě zbije a v druhou za mnou běhá po celý Praze, aby mě našel v tramvaji.

„Je to složitý,“ odpovím místo toho.

Oli klepne kelímkem o zábradlí: „Pojď, koupím ti housku, ať nejsi jen z vody.“

Zasměju se, jako by to byla novinka, a společně zamíříme k pekárenskýmu stánku mezi stromy. Vůně čerstvýho pečiva mě na moment vrátí do dětství, kdy bylo všechno jednodušší. Kdy jsem byl ještě Radek a ne Viktor. Kdy jsem nevěděl, co je to touha a bolest.

„Takže zítra letíš?“ zeptá se Oli, když mi podává housku se sejrem.

„Jo,“ přikejvnu. „S Tonym.“

„To je ten sexy plavec, co ti posílá ty zprávy?“

„Jo.“

„A ten druhej, co tě zbil?“

Povzdechnu si. „Tom.“

„A ty seš do něj zamilovanej.“

Není to otázka. Oli mě zná líp, než bych chtěl. Vidí skrz mě jako přes sklo.

„Možná,“ připustím nakonec. „Ale je to jedno. On… je komplikovanej.“

Oli se na mě dívá tím svým pronikavým pohledem. „Komplikovaný je, když si nemůžeš vzpomenout, jestli jsi spolknul deset prášků nebo dvacet. Tohle je jednoduchý – buď ho máš rád, nebo ne.“

„Není to tak snadný,“ namítnu. „On je… myslím, že je zmatenej. Jednou mě chce zabít a podruhý mě prosí, abych nikam nejezdil.“

„A ty?“

„Co já?“

„Co chceš ty?“

Ta otázka mě zasáhne jako rána do žaludku. Co chci? Tuhle otázku jsem si nikdy nepoložil. Vždycky jsem jen reagoval na to, co chtěli ostatní. Máma chtěla, abych byl normální. Oli chtěl, abych mu pomoh. Tony chce, abych s ním jel do Vietnamu. Tom chce… co vlastně Tom chce?

„Nevím,“ přiznám nakonec. „Asi chci, aby to přestalo bolet.“

Oli přikejvne, jako by přesně věděl, o čem mluvím. A možná ví. Možná jsme si podobnější, než jsem si myslel.

„Víš, co mi pomáhá, když to bolí?“ zeptá se a ukáže na svý zápěstí, kde má jizvy po posledním pokusu. „Připomenout si, že to není napořád. Že všechno jednou skončí. I ta bolest.“

„To zní děsivě,“ poznamenám.

„Jo, ale je to pravda. Nic netrvá věčně. Ani ty tvoje pocity k tomu klukovi. Ani jeho zmatek. Buď to přeroste v něco jinýho, nebo to umře. Tak nebo tak, nebude to bolet napořád.“

Dívám se na svýho bratra a vidím v něm najednou moudrost, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Možná proto, že jsem se nikdy neobtěžoval podívat. Byl jsem tak zaměřenej na sebe, na svoji bolest, že jsem neviděl tu jeho.

„Seš rád, že jsem tě tenkrát našel?“ zeptám se tiše, narážím na ten večer, kdy jsem ho našel v koupelně s podřezanejma žílama.

Oli se zamyslí. „Někdy jo, někdy ne. Záleží na dni.“ Pak se usměje, trochu smutně. „Ale dneska jo. Dneska jsem rád, že jsem tady.“

Sedíme tam spolu, jíme housky a díváme se na děti, jak lezou po lanový pyramidě. Jsou tak bezstarostný, tak svobodný. Nevědí nic o bolesti, o lásce, o zmatku. Aspoň zatím ne.

„Víš, co si myslím?“ řekne Oli po chvíli. „Myslím, že bys měl jet do toho Vietnamu. Uvidět něco jinýho. Nadechnout se. A pak se vrátit a vyřešit to s tím Tomem.“

„A co když se nevrátím?“

„Tak se nevrátíš,“ pokrčí rameny. „Ale aspoň budeš vědět, že jsi to zkusil. Že jsi nezůstal trčet na místě, který tě dusí.“

Přemýšlím o jeho slovech. Má pravdu. Potřebuju změnu. Potřebuju vidět něco jinýho než bazén, videopůjčovnu a kabinky v Husitský. Potřebuju se nadechnout.

„Půjdeš dneska plavat?“ zeptá se Oli, když dojíme.

„Jo, asi jo. Musím se rozloučit s bazénem.“

„A s ním?“

Vím, koho myslí. „Možná. Nevím.“

Oli se na mě podívá a pak mi podá ruku. „Pojď, brácho. Čeká tě velkej den.“

Chytnu jeho ruku a nechám se vytáhnout na nohy. Je to zvláštní, jak se naše role mění – jednou jsem to já, kdo ho zachraňuje, podruhý on mě. Jako bychom byli dvě strany stejný mince.

Mobil v kapse zavibruje. Budík. 15:30. Čas se vrátit. Čas se rozhodnout.

Jsem rád, že Olimu je líp. Zažil to už mnohokrát – a pak se to zas změní. Asi jako stíny stromů. Ale dneska, právě teď, v tomhle okamžiku, je všechno v pořádku. A možná to stačí.