1 KOUŘOVÁ PANENKA

Bylo šestnáctileté voňavé léto a svěží poledne, takové, co vám leží

na ramenech jako teplá dlaň a přitom se tváří, že nic. Cestu lemovaly stromy a jejich koruny si mě přehazovaly jako minci: jednou stín, jednou záblesk, jednou tma, jednou světlo. Prach na cestě byl jemný, zvedal se při každém kroku a sedal mi na boty jako popel. Nejpříjemnější věc, co znám, je stoupnout si pod stromy a obličejem chytat záblesky světla, nechat si je šlehat přes víčka, tváře, rty. Dělá mi to dobře, až dětinsky dobře, jako když si člověk strčí do pusy stéblo trávy a předstírá, že tím vyřeší svět.

Měl jsem slamák nakřivo, přidržoval jsem si ho jednou rukou, protože vítr si s ním hrál, a druhou rukou jsem nic nedělal. To nic je někdy největší činnost. Přežvykoval jsem kus trávy v hubě a v hlavě jsem měl prázdno, které bylo čerstvé a čisté. Slunce mě šimralo skrz malou dírku ve svrchníčku, přesně tam, kde jsem ho už tolikrát propálil, že látka rezignovala. Všechno bylo jednoduché: cesta, stromy, prach, moje dýchání, cvrkot. A právě proto to muselo být zničeno.

„To snad nemyslíš vážně!“ vyrušila mě z rozjímání Terezka.

Její hlas měl v sobě neklid. Ne ten roztomilý, co patří k létu, ale ten, co se vám zařízne pod žebra. Celá rozevlátá ke mně doběhla, jako by jí hořely paty, v ruce sešit mých básní. Držela ho za hřbet, jako se drží něco podezřelého, co nechcete mít dlouho u těla. Vlasy jí lítaly, na čele jí ulpěl pot a oči jí svítily tak, že jsem musel na chvíli otevřít jen jedno, abych to vydržel.

„To si myslíš, že jsi básník? Co to je?“

Neodpověděl jsem. Ne proto, že bych nevěděl, co říct. Spíš jsem se bál, že kdybych promluvil, praskne to moje poledne jako sklenice. Mlčel jsem a koukal skrz ni, skrz její rozhořčení, skrz její poezii, skrz její velké gesto, které si půjčila od někoho dávno mrtvého, aby mě mohla přibít ke kůlu.

A když nedostávala žádnou odpověď:

„Šunt!“

Mrskla jimi na zem. Papíry se rozletěly po prašné cestě, některé se přilepily na kamínky, jiné si vítr hned vzal, protože vítr je vždycky první kritik. Sešit dopadl tupě, jako když plácnete rybu o prkno. Terezka byla vášnivou obdivovatelkou Rimbaudovy poezie a rozčilovalo ji, že nejsem tentýž geniální pisatel jako on. V očích měla tu neodpustitelnou spravedlnost, kterou mají lidé, co milují umění víc než lidi. Nedokázala pochopit diletantství mladého věku, mou aroganci, moji přílišnou hrdost. A já jí to nedokázal vysvětlit, protože jsem ještě nevěděl, že vysvětlovat je slabost, když člověk stojí v prachu a má na jazyku stéblo trávy.

Vždy jsem ji škádlil tím, že jsem nositelem Rimbaudova odkazu – byl mi předán belgickým spisovatelem Jacquesem Roisinem. Znělo to důležitě, když jsem to vyslovil. Znělo to jako tajný spolek a krvavá pečeť, přitom to byl jen můj trik, jak vypadat zajímavě v očích holky, která se zajímala o básně víc než o těla. Jednalo se o poslední Rimbaudova slova těsně před smrtí, která řekl své sestře Isabelle. Odkaz se týkal jeho slavné básně Samohlásky. Byl předáván ústně a jednou si našel cestu ke mně. Terezce jsem ho nikdy neřekl. Ne proto, že bych byl velkorysý. Spíš proto, že jsem cítil, že některé věci, když je vyslovíte, okamžitě zplesniví. A pak už nemáte nic, jen vzpomínku na vlastní hlas.

Terezka si mě ještě jednou změřila, jako by mi chtěla do čela vepsat diagnózu. Pak se otočila. Její sukně šustla o stehno, ten zvuk byl skoro urážka. Zmizela za zatáčkou, snažila se doběhnout spolužačky, které už byly dál, lehké, bez básní, bez trhlin v duši. Na okamžik jsem ji viděl jen jako pruh pohybu mezi stromy a pak už nic.

Mé básně si svobodně poletovaly po prašné cestě. Papír umí být hrdina, když ho opustíte. Některý list se otočil, jako by se mi posmíval, jiný se přilepil na můj stín. Vzal jsem slamák pevněji do dlaně a zase jsem zavřel oči a chytal slunce. Jako bych tím mohl slepit, co se rozpadlo. V hubě jsem měl pořád tu trávu a její hořkost mi najednou přišla správná.

„Chechéché!“ ozvalo se za mnou.

Poznal jsem to ještě dřív, než jsem otevřel oči. Ten smích byl křivý a přitom něžný, jako když se někdo směje, aby nemusel být vážný. Přicházel Vincent, můj dobrý přítel. Ani jsem neotevřel oči. Cítil jsem ho podle kroků, podle toho, jak rozrážel prach, jak si pobrukoval, jak si vždycky nesl svět trochu nakřivo, ale s chutí.

Vincent začal skákat kolem mě a sbírat papíry. Dělal u toho přehnaně důležité pohyby, jako by zachraňoval rukopis, který jednou změní dějiny literatury. Prsty měl špinavé od hlíny, na nehtu černý půlměsíc, a přesto bral moje listy s takovou opatrností, že mě to skoro dojalo. Jenže dojetí je nebezpečné, člověk pak začne věřit, že je lepší, než je.

„Rybičky,“ pronesl vznešeně a zvedl jeden list, jako by to byla hostie.

„Rybičky, rybičky, maličký.“

Vytrhl jsem mu papíry z ruky. Ne tvrdě, spíš reflexem, jako když si chráníte vlastní kůži. Vincent se zarazil, udělal krok zpátky, a pak se zatvářil uraženě, protože uraženost je jeho oblíbený kabát.

„No co jéé!“ ohradil se.

Neřekl jsem mu, že mi nejde o papíry, ale o to, co na nich je. O tu směšnou naději, že když napíšu pár řádků, někdo se na mě podívá jinak. Vincent by se tomu zasmál, a já jsem v tu chvíli potřeboval, aby se nikdo nesmál, ani on, ani já.

Mě vždy přitahovaly ženy, které jsem nemohl mít, co měly nějaké tajemství. V minulém století takové ženy nebyly, až na Terezku, a později Lili. Proto jsem tajemství hledal jinde, u mužů a dětí. Ne v jejich tělech, ale v tom, jak se dívají, jak mlčí, jak uhýbají, jak se tváří, že se nic neděje, když v nich všechno hoří. Potřeboval jsem dobývat srdce, ženská dobývat nešlo. Ženy, které jsem potkával, byly buď příliš rychlé, nebo příliš srovnané, nebo příliš viditelné. A já jsem chtěl něco, co nejde hned přečíst. Něco, co se musí vybojovat a stejně vám to nakonec uteče.

Zjistil jsem tak, že miluji duše. Ne lidi, ne ženy, ani muže – ale duše, pro které stojí za to žít. To není věcí přitažlivosti, to je věcí lásky. A láska není hezká. Láska je práce, je to špína pod nehty a knedlík v krku, je to čekání na odpověď, která nepřijde. Ptáte-li se, do koho se vždy zamiluji, odpovím:

„Do svého nepřítele, který se mi ani za mák nelíbí.“

Řekl jsem to kdysi jako vtip, pak jako pózu, a nakonec jsem tomu začal věřit jako zákonu. Vincent se na mě díval, jako by čekal, že k tomu dodám pointu. Jenže pointy se v životě nedodávají, pointy si člověk vymýšlí až potom, aby přežil.

Nemusíte se obávat, že bych Terezce svou lásku nikdy nevyznal. Vyznání lásky je totiž pro mě jednoduché: napíšu ho, předám ho a tvářím se, že to nic nebylo, i když se mi uvnitř třesou kolena. Předal jsem jí ráno kolem deváté papír olemovaný červenou linkou, kde jsem pro ni složil milostnou báseň, byla samozřejmě po umělecké stránce špatná. Byla to báseň mladého kluka, co si myslí, že když dá slovo „navždy“ na konec řádku, tak se to stane. Papír jsem držel chvíli v kapse, mačkal ho mezi prsty, jako by v něm byl kus žhavého uhlí. Když jsem jí ho podával, dívala se na mě přes tu svoji vážnost, kterou nosila jako šaty, a já jsem cítil, jak se mi v hrudi rozlévá trapnost.

Psaní si převzala a sedla si ke druhému stolu napříč ode mě. Sedla si s dostatečnou vážností, otevřela ho a pozorně četla. Bylo ticho, v lavici přede mnou někdo škrábal do sešitu, tužka občas zapištěla o papír a z okna šel prach, který se ve světle tvářil jako svaté částice. Jak jí oči běžely po řádcích, usmívala se. A ten úsměv byl ten nejhorší druh milosti: laskavý, ale vzdálený. Mou lásku neopětovala. Neudělala nic dramatického, žádné teatrální „ne“, žádný smích. Jen se na mě pak už dívala stejně jako předtím. A já jsem si v duchu gratuloval, že jsem aspoň jednou udělal něco odvážného.

Jaká směšná odměna.

Terezka vedla podivně bohémský život. Ne bohémský v těch plakátových gestech, co si lidé představují, ale bohémský tím, že měla v sobě díru, kterou dospělí neviděli. Ukrývala v sobě hodně, dospělí lidé ji nebrali, mysleli si o ní, že v ní nic není. Mýlili se. Ona byla plná, jen to nebylo vidět na první pohled. V její tichosti bylo něco jako dým: nejdřív nic, pak vás to začne dusit a nakonec už to máte v oblečení.

Dorostla toho dne, kdy jsme se s kamarády vraceli z kina. Hovořili jsme o filmu Úplné zatmění, o umění a poezii. V ústech jsme měli cizí jména, která nám chutnala jako alkohol, a cítili jsme se tím větší, než jsme byli. Poprvé v životě jsem zažil metamorfózu ženy v umělkyni. Ne že by se jí změnila tvář. Změnil se způsob, jakým se dívala do dálky, jak mlčela, jak si zapálila a jak ten kouř kolem ní udělal rám, který jsem do té doby neviděl. Najednou byla z masa a kostí a zároveň z něčeho, co se nedá sáhnout.

Toho večera jsme se šli všichni podívat na Hruštici. Šli jsme pomalu, protože se nám nechtělo domů, domovy jsou pro děti, co nemají v hlavě básně. Seděli jsme spolu na hřbitovní zdi, mlčeli a dívali se na západ slunce.

Pod námi byly kameny, na kterých byla vytesaná jména, a mně přišlo, že ta jména jsou těžší než naše. Bylo chladno, tráva změnila svůj odstín na tmavě modro a mě náhle napadlo, že umělci mají krátký život. Ne jako fakt, ale jako kletba. Terezka vedle mě seděla s koleny přitaženými k hrudi, ruce měla kolem nich, jako by se držela sama sebe, aby se nerozsypala. Kouř jí šel z úst i bez cigarety, tak nějak vnitřně.

Byl jsem poslední, kdo ji navštívil.

To se píše snadno, ale říká se to těžko. Když jsem šel nemocniční chodbou, světlo bylo bílé a ponižující. Pach dezinfekce mi seděl v nose, jako by mi někdo vylil do hlavy líh. Všude klapaly boty, cizí kroky, cizí spěch. Dveře se otevíraly a zavíraly a za každými byl jiný konec. V ruce jsem držel nic, jen vlastní prsty, které nevěděly, kam se schovat.

Ležela na nemocniční posteli, v žíle kanylu, nad hlavou jí odkapával čas. Kapky padaly pravidelně, až to bylo neslušné, jako by si někdo dovolil dělat rytmus z jejího umírání. Až ten den jsem ji viděl nahou. V pravdě, která nemá stud. Měla zjizvené ruce, kůže byla bledší snad o tři stupně, tep měla neznatelný, nevnímala mě. Její vlasy byly rozcuchané, jako by s nimi bojovala celou noc, a přitom už nebojovala s ničím. Vypadala křehce a tvrdě zároveň, jako porcelán, který už jednou spadl.

Společně se zdravotní sestrou jsme ji převlékli. Sestra mluvila tiše, prakticky, jako by šlo o prádlo. Já jsem mlčel, protože kdybych promluvil, vyšlo by ze mě něco nevhodného. Pamatuji si ještě dnes, jak se její tělo na krátkou chvíli opřelo o mou hruď. Bylo lehké, až mě to vyděsilo, a studené, ale ne úplně, spíš jako kámen v řece. Cítil jsem pod kůží tenká žebra, jako noty, které už nikdo nezahraje. Na okamžik jsem měl pocit, že mě poznala, že se o mě opřela schválně, jako kdysi o zeď u hřbitova. A pak jsem věděl, že si to jen namlouvám, protože člověk si v takových chvílích namlouvá všechno, aby nezešílel.

Ticho narušovalo jen klapání bot z chodby, vzdálený kovový zvuk něčeho, co se převáželo, a to kapání. Slunce zašlo a pokoj se ponořil do tmy, která nebyla romantická, byla jen lhostejná. Seděl jsem vedle Terezky, sledoval její hruď, každý její nádech, výdech, nádech, výdech, a pak už se nenadechla. Ten okamžik nebyl dramatický. Nebyl to film, žádná hudba. Jen se něco zastavilo. A já jsem v sobě ucítil prázdno, které nebylo čerstvé a čisté jako to polední, ale špinavé a těžké, jako když spolknete popel.

Zavřené oči, řasy ztěžkly jak krajky nasáknuté vodou. Vypadaly tak krásně, až to bylo nesnesitelné. Složil jsem jí ruce na prsa – a ještě jako by se jí zachvěla víčka, nebo se mi to jen zdálo, protože jsem zoufale potřeboval znamení. Vtisknul jsem jí políbení na rty. Byly studené. To studené se mi rozlezlo do úst a já jsem ucítil závan gaulloisek. Ten pach byl tak lidský, tak její, že mi na chvíli připadalo, že se vrátí jen proto, aby si zapálila a řekla mi, že jsem patetický. A já bych jí to odpustil, kdyby se vrátila jen kvůli té větě.

Na Terezku mi zbyla jediná hmatatelná vzpomínka – společná školní fotografie. Sedíme tam vedle sebe na trávníku, v rukou máme pampelišky. Pampelišky, ty malé lži, co slibují přání. Vypadá to na ní, jako by se jí moje rameno dotýkalo přirozeně, jako by to tak mělo být, jako by to byla samozřejmost. Mohlo by to na ní vypadat, že spolu chodíme. Nebylo tomu tak. Byli jsme si velice blízko, ale přesto mezi námi byla obrovská propast a ani jeden z nás ji nebyl schopen překročit. Terezka proto, že nechtěla, a já, že jsem měl příliš krátký krok. A taky proto, že jsem byl zbabělý: kdykoli se přede mnou otevřela možnost, já jsem raději udělal vtip. Vtipy jsou mosty z papíru.

Tu fotografii jsem držel mnohokrát v ruce. Papír se ohmatal na okrajích, jako by se mi snažil říct, že vzpomínky se také unaví. Někdy jsem ji vytáhl jen proto, abych si ověřil, že to nebyl sen. Někdy jsem se na ní díval a přemýšlel, jak je možné, že dva lidé sedí tak blízko a přitom jsou každý na jiné planetě. A někdy jsem ji zase schoval rychle, protože jsem měl pocit, že se na mě dívá příliš přímo.

A přeci jen – jednou mi báseň pochválila. Ten okamžik byl malý, skoro nijaký, a přesto mi z něj vyrostl celý život. Napsala mi na papírek:

„Benjamínku, tohle je snad první tvá báseň, která se mi opravdu líbí. Myslím, že je dost spontánní a opravdová (nebo se mýlím?). I kdyby ne, stejně mi tak připadá,“ a ono „opravdu“ podtrhla.

Ten papírek jsem si schoval. Nevím ani kam, možná do knihy, možná

do krabičky, možná do nějaké kapsy, kterou jsem už dávno vyhodil.

Ale pamatuju si tu větu přesně, jako by mi ji někdo vyrýval do kosti.

A to mi stačí na celý život, na tu báseň budu vždycky pyšný. Ne proto,

že by byla dobrá. Ale proto, že na chvíli překlenula tu propast, aspoň na šířku jednoho podtrženého slova.