2 VILA VENDETA

Žili jsme v malé vesnici na severu Čech. Dodnes tam stojí náš dům, těžký jako kámen v kapse, a uvnitř v něm leží uložená zlá krev dvou generací. Rodiče na něm vypotili své mládí. Já do něj přinesl svou mstivost vůči okolí, jako by se dala nosit v tašce a vysypat na prahu.

U domu stál veliký kaštan. Jeho větve sahaly přes silnici a na druhé straně zakrývaly celý náš pozemek, jako kdyby to nebyl strom, ale stín, který se dá roztáhnout podle potřeby. Mohl mít tak sto let. Přesně tolik, kolik vesnice. Byl jako zub moudrosti: než si ho vytrhnete, tváříte se, že o to nestojíte, ale v noci vás bolí. Kořeny měl hluboko, v hlíně i v nás. A když se ho rodiče rozhodli porazit, neobešlo se to bez bolesti, bez toho zvláštního studu,že člověk dělá něco nevratného.

Ten den byl z těch, kdy se i vzduch tváří, že ví víc než vy. Pamatuju si zápach benzínu, oleje a mokré kůry, jakoby strom už předem potil strach. Rodiče pobíhali kolem, jak se běhá kolem pacienta před operací. Nářadí cinkalo, řetězová pila se rozkašlala a ztichla, znovu se rozkašlala, a pak se rozběhla naplno. Všechno bylo hlasité, až na to nejdůležitější: na to, co se dělo uvnitř mě.

Poražení kaštanu bylo velice děsivé. Vzpínal se, jako by se větvemi držel za mraky. Kořeny se zatínaly do mé hrudi. Jsem býk, takže smrt stoletého kaštanu beru i jako osobní prohru, jako kdyby mi někdo odřezal kus rohu a čekal, že se budu tvářit vděčně. Stál jsem opřený o plot, prsty zkřehlé, a přitom jsem měl pocit, že zmrzlina v ruce taje rychleji než moje myšlenky. Bylo v tom cosi rituálního: my, kteří jsme sem přišli pozdě, a strom, který tu byl dřív než naše příjmení.

Kaštan se zakymácel ve vzduchu. Dav lidí na silnici s napětím sledoval, kam spadne, jako se sleduje hod mincí, který rozhoduje o něčem velkém. Někdo se smál, někdo radil, někdo jen stál a hleděl. Věty, které lidé říkají u takových věcí, jsou vždycky stejné: „Bacha!“ „Půjde doleva.“ „To praskne.“ Prasklo to. Strom se náhle převrátil na druhou stranu a koruna s hukotem zamířila na lidi. Všechno se vteřinu táhlo, jako když vám ve snu dochází, že už nejde utéct. Pak se lidé s křikem rozutekli, boty klouzaly po mokrém asfaltu, někdo uklouzl a zase se zvedl, někdo ztratil čepici. A v tom zlomku času jsem si uvědomil, že i strom může být útočný, když mu berete život.

Kaštan sebou fláknul o asfalt. Zvuk dopadu byl jako rána do bubnu, kterou už nikdo nezahraje znovu. Silnice praskla a začala se z ní drát voda. Valila se skrz větve stromu, měnila se v bílé pěny a špinavé proužky, které si hledaly cestu. Vypadalo to, jako když kaštan krvácí. A mně se v tu chvíli chtělo zařvat, ale nešlo to, jako by mi někdo přimáčkl krk k páteři. Stál jsem tam jako přibitý a došlo mi, že děs není jen v tom, co padá, ale v tom, že už to nikdy nebude stát.

Tehdy se ve mně ještě víc usadil název, který jsem našemu domu dal. Vila Vendeta – nevím, jestli rodiče někdy pochopili, proč jsem to udělal. Znělo to pro ně asi jako póza, jako přehnané gesto malého dramatika. Jenže já v tom slyšel pravdu. „Krevní msta.“ Ne taková ta z filmu, s dýkami a šátky přes obličej. Spíš ta tichá, každodenní: pohledy, co pálí, slova, co se tváří jako legrace, a přitom řežou.

“ Přistěhovalče!“ křičely děti u nádrže. Útočily ulámanými větvemi šeříku. Šeřík, nevinný, voňavý, přitom v jejich rukách tvrdý, drsný. Od té doby je pro mě šeřík znakem války. Když vykvete hojně šeřík, znamená to, že v brzké době nastane období bolesti a utrpení. Krev se všude rozlije jako květy šeříku.

Pamatuju si ten jejich křik, jak se odrážel od vody. Nádrž vypadala klidně, ale nesla zvuk jako plech. Byl jsem menší, než jsem si chtěl připadat, a přitom jsem se tvářil, že mi to nevadí. Vždycky jsem měl talent na to vypadat neporazitelně přesně ve chvíli, kdy jsem byl nejvíc poražený. V ruce jsem měl kolo, ta guma byla studená, a oni kolem mě poskakovali, jako kdybych byl atrakce.

“ Táhni, odkud si přišel!“ házely po mně kamením, vypustily mi duše u kola. Cítil jsem, jak mi něco praská uvnitř, ne kost, ale něco, co není vidět. Kameny byly malé, vesnické, od hlíny, a přesto měly váhu rozsudku. Jednou mi jeden škrábl čelo. Krev byla teplá a rychlá. A já jsem se styděl, že teče, jako by to byla slabost.

“ Taťka se tu narodil, nejsi přivandrovalec,“ říkala mi maminka před tím, než zhasla lampičku. Říkala to jemně, skoro jako modlitbu, ale já jsem v tom slyšel i prosbu, abych už s tím přestal, abych už nebyl tak napjatý. Lampička cvakla, pokoj se propadl do tmy a já zůstal se svým vztekem jako s horkým uhlím v dlani. Držel jsem ho, protože jsem nevěděl, kam jinam ho položit.

Byla zima, venku chumelilo a ze sněhových peřin trčely černé kmínky našich jabloní. Dům byl v těchto dnech znatelně depresivnější, ještě méně přítulný. Možná to bylo těmi velkými okny, která pustila zimu až do obývacího pokoje. Záclony se ani nehýbaly, jako by i látka věděla, že nemá sílu.

V rohu seděla tma, která se nedala vyhnat ani světlem.

Do sklepa jsem chodil přikládat častěji, i když kamnům jsem ne zcela vždy rozuměl. Měla tolik dvířek, že jsem nikdy nevěděl, která mám nechat otevřená a která naopak zavřít. Dvířka byla rozpálená a já k nim přistupoval jako k něčemu živému. Otevřít špatně znamenalo kouř. Zavřít špatně znamenalo zimu. V obou případech jsem měl pocit, že jsem selhal v něčem elementárním, v něčem, co by každý „normální kluk“ uměl. Ještě dnes si nejsem tak zcela jist, jak fungují. V naší rodině se topilo vždy uhlím.

Uhlí bylo černé jako tajemství, které se neříká nahlas. Když jsem ho bral do ruky, prášilo, špinilo, zůstávalo za nehty. Dýchal jsem ten prach a měl jsem pocit, že mi leze do hlavy. Sklep měl svůj pach: vlhkost, kov, staré brambory, popel. A mezi tím vším jsem slyšel dům pracovat, praskat, dýchat, jako by byl taky živý a taky se bál zimy.

Pocházím totiž z rodiny uhlobaronů. Rodiče se rozhodli pro uhlí, protože mělo budoucnost. Tak se to říkalo, jako se říká „tohle je jistota“, i když žádná jistota neexistuje. U nás se o uhlí mluvilo s respektem, skoro s něhou, jako by to byl člen rodiny, co nás živí, a zároveň nás dusí. Ještě o několik let později mi tatínek píše sms: „Topiči elektrárenský, vykládáte si karty, ale dříví nenasekáte, brikety nenanosíte.“ Ten jeho tón, sarkastický a přitom starostlivý, mě dokázal vrátit zpět do sklepa během jediné vteřiny. Stačilo to přečíst a cítil jsem na jazyku chuť popela.

Roky jsem vnímal jako jeden dlouhý den. Vše se mi totiž slévalo dohromady, dny, týdny a měsíce se mi k sobě vázaly jako rtuťové kuličky.

Každý den si byl sobě podobný, jen jsem byl o něco dospělejší.

A to „o něco“ bylo někdy jen to, že jsem uměl líp skrývat, co cítím. Naučil jsem se vypadat, že mi nic nevadí. Naučil jsem se říkat „jo“ místo „au“.

Vídal jsem kluka ze sousedství, jak chodí domů. Jejich dům stál od našeho na dvě stě metrů, nicméně během let jsem vypozoroval, jaké má životní návyky, kde mají jakou místnost, v kolik hodin chodí jíst, spát, kdy se učí. Pozorování bylo moje zábava i moje zbraň. Seděl jsem u okna, jako se sedí v kině, jen film byl skutečný a nekončil. V životě jsem ho nikdy nepotkal tváří v tvář, neslyšel jsem jeho hlas, jen jsme na sebe občas mluvili pomocí červeného světýlka videokamery. To světýlko bylo jako oko, které nikdy nemrkne.

Říkal jsem mu Jirka. Vymyslel jsem mu jméno, aby byl skutečnější, aby měl tvar. Každý večer si rozsvítil lampičku na psacím stole, svléknul se do půl těla a posiloval. Vím to, protože jsem seděl u okna, pojídal zmrzlinu a sledoval ho hledáčkem kamery. Zmrzlina byla sladká a studená, a já ji jedl pomalu, jako by se tím dal prodloužit večer. Věděl, že se dívám. Když si to nepřál, jednoduše zatáhnul závěsy. A tím mi vlastně odpověděl. Ne slovy, ale gestem: teď ne.

Já jsem sledoval jeho, on sledoval mě. Neviděl jsem ho vždycky, ale cítil jsem to. Věděli jsme jeden o druhém vše, a přesto jsme si nebyli blíž než na dvě stě metrů. Ta vzdálenost byla ironická. Dvě stě metrů není nic, když jdete pro rohlíky. Dvě stě metrů je oceán, když čekáte na někoho, kdo nepřijde.

Ještě dnes, když stojím v kuchyni zády k oknu, mám pocit, jako by se na mě díval hledáčkem videokamery, jak krájím zeleninu a chystám večeři. Někdy se mi při krájení zastaví pohyb v půli. Ztuhnu, jako by mi někdo řekl jméno, které už dávno nikdo neříká. Třeba zazvoní a přijde. A já budu stát v kuchyni s cibulí na prkénku a budu se tvářit, že jsem čekal.

„Jsem tak sám a sám, snad jako Markýz de Sade, jenž stává se mým pánem,“ zapsal jsem do své básně. Snažil jsem se vyrovnat s tím, že na rozdíl od svých vrstevníků jsem zatím lásku nezískal, jen ztratil. Psát bylo tehdy jako škrábat prsty do omítky, abych si ověřil, že jsem pořád tady. Ve skutečnosti se ale mým pánem později stala láska k někomu, koho jsem zatím nepotkal, ta velká, o kterou budu muset bojovat, abych se mohl těšit alespoň pocitem, že jsem se pokusil. Ten pocit „pokusil jsem se“ je někdy poslední teplo, které člověku zbyde.

Smysl Vily Vendety se nikdy nenaplnil. Rodiče vždy toužili po tom, abychom tam bydleli jako rodina všichni pohromadě. Jenže osud si s naší rodinou zahrál tak, že jsme nakonec každý skončil jinde. A dům zůstal stát. Možná pořád stojí i s tím místem po kaštanu, které se nezacelí stejně jako některé rány. A já, i když jsem odešel, nosím ho v sobě pořád: tu zimu v oknech, prach z uhlí, šeřík jako výhrůžku a dvě stě metrů ticha mezi mnou a Jirkou.