Kapitola 2 — Too Dark For You
Ráno bylo vlhké.
Černá noc zmizela i se svým deštěm a za okny se rozprostřela šeď. Hamburger to vnímal skrz víčka, aniž by otevřel oči. Ležel na posteli ve stejné poloze, v jaké usnul, s telefonem pod lopatkou. První vědomá myšlenka byla tělesná: záda ho pálila přesně tam, kde se do něj opíral.
Posunul se a telefon sklouzl na matraci.
Otevřel oči.
Strop byl stejný. Černý, s jedním zlatým proužkem tam, kde výmalba odskočila od trámu. Štvalo ho to. Slíbil si, že to přemaluje, a nepřemaloval to.
Dominique říkal, že to vypadá jako záměr.
Jako zlatá linka.
Hamburger tehdy nevěděl, co na to říct. Teď tu zlatou linku sledoval a cítil, jak ji pozoruje jinak. Chyběl mu hlas, který by ji pojmenoval.
Vstal.
Pomaleji než dřív, ale vstal. Nohy na koberec, ruce na kolena, chvíle, kdy tělo samo sebe proskenuje. Hlava bolela mírně a první myšlenky byly jako slaměnky. Suchá vzpomínka na včerejší den.
Přešel do koupelny, otočil kohoutek, počkal na teplou vodu a pustil ji přes ruce, přes zápěstí. Díval se na proud.
Pak se mrknul do zrcadla.
Obličej měl unavený a trochu příliš pravdivý. Takový obličej, který nechce, aby ho někdo, kdokoliv, viděl.
Hamburger od zrcadla odešel a šel do kuchyně.
Káva.
Kuchyní se nesl pach kávy, starého dřeva a pokoje, kde se špatně spalo. Hamburger otočil kohoutkem, naplnil konvici a postavil ji na sporák. Na příborníku ležel jeho hrnek — tmavý, s odřeným uchem, koupený na bleším trhu v Altoně za dvě eura, protože se mu líbil a protože byl dost trapný na to, aby byl krásný.
Vedle něj stál druhý hrnek.
Světlejší. S rovným uchem. Něco mezi bílou a krémovou, že by slonová kost? Hamburger ho znal. Znal tvar ucha, znal způsob, jakým ho Dominique držel dvěma prsty místo celou dlaní, protože ouško bylo tenčí než obvykle bývá.
Odvrátil pohled.
Skříňka nad dřezem byla pořád pootevřená, stejně jako v noci. Uvnitř stála tmavá plechovka se zlatým víčkem. Espresso, které Hamburger nepil. Espresso pro kávovary, pro luxusní ranní rituály, pro lidi, kteří vstávají a vědí, jak začíná den. Hamburger ta víčka nesnášel, protože po nich zůstávala zlatá stopa na prstech. Vždycky si ji otřel o kalhoty.
Vzal svůj hrnek.
Zavřel skříňku.
Konvice pískla.
Nalil vodu do presu, počkal, přelil. Pára stoupala a Hamburger ji sledoval. V hlavě ticho. Nepříjemné, prázdné ticho jako dozvuk včerejška. Jako místnost, ze které někdo odešel a žádný jiný zvuk ji ještě nestihl zaplnit.
Vzal hrnek a šel do pokoje.
Pokoj byl ve světle jiný.
Noc z něj udělala dramatický prostor — černý, zlatý, modře nasvícený telefonem, s pohyblivými stíny a svíčkou. Teď byl pokoj jen pokoj.
Kéž by takový pokoj měl i v hlavě.
Jenže šedivé ráno, slabé světlo přes závěs, koberec, pohovka, příborník, knihy na hromadě a kolotoč bez pohybu se v něm skládaly samy. Každá věc chtěla svůj přebytečný příběh.
Aspoň že stíny zmizely a zůstaly jen předměty se svou skutečnou historií.
Hamburger si sedl na pohovku.
Vzal hrnek do dlaní a vnímal teplo, jak se mu rozlévá do předloktí. Chvíli nedělal nic. Pokoj před ním držel všechno pohromadě, na rozdíl od jeho hlavy, která prázdný hák v chodbě, druhý hrnek na příborníku, pootevřenou skříňku, zlatou linku na stropě, kolotoč bez pohybu roztáčela jako dětskou káču.
Dominique odešel.
Hamburger to věděl od včerejška. Od chvíle, kdy dveře zacvakly způsobem, kterým zacvaknou jen jednou, definitivně, způsobem, který říká: už se nevrátím. A Hamburger věděl s jistotou, že tohle byl konec jejich příběhu.
Ale ráno ten příběh dveří zněl jinak.
V noci to byla bolest tělesná. Pokoj se nakláněl a Hamburger se nedokázal soustředit na nic, i na to, co nebylo fyzické. Teď byl pokoj rovný. Káva v hrnku horká. Seděl a mohl přemýšlet, a to byl problém, protože přemýšlení bylo horší než chůze v nakloněném pokoji.
Co Dominique miloval.
Hamburger si to začal skládat pomalu jako puzzle, u kterého nechcete vidět obrázek, jenže skládáte dál, protože potřebujete vědět, co tam je, i když víte, že se vám to nebude líbit.
Dominique miloval pokoj.
Ne Hamburgera v pokoji. Pokoj samotný.
Black apartment, gold and blue.
Miloval způsob, jakým svíčka vrhala dlouhé stíny a obyčejné věci v tom světle vypadaly krásně: starý kolotoč, hrnek, kupa knih, Hamburger sám. V tom světle byl jiný. Ostřejší. Dramatičtější. Více filmový než skutečný.
Dominique miloval kouř cigaret, voňavou kávu, staré dřevo tohohle bytu, látkovou pohovku. Miloval, jak Hamburger pozdě v noci chodil po pokoji ve slipech, jak vybíral hudbu, jak otřel orosenou láhev kapesníkem, než nalil do sklenice a nechal ji stát. Obvykle se pak ani nenapil. Jen ji nechal stát. A tak se napil on.
Miloval tu atmosféru.
Hamburger to cítil celé měsíce. Jenže měsíce člověk překrývá obyčejnou přítomností. Chvílemi, kdy byl Dominique opravdu tam a díval se na něj způsobem, který bylo snadné číst jako lásku.
A bylo to blízko lásce.
Víc než zájem o pokoj.
Ale ne dost.
Protože když Hamburger začal mluvit o skutečných věcech — ne o hudbě, ne o světle, ne o tom, jak město v noci vypadá z okna — Dominique se začal ztrácet.
Když mluvil o strachu. O pocitu, že je pro lidi příliš něčeho. Příliš tmavý. Příliš pravdivý. Příliš nehybný v místech, kde ostatní umí přejet dál. O věcech, které nosil a neuměl je položit jinam než doprostřed místnosti, nahlas.
Tehdy se Dominique vzdaloval.
Ne najednou. Postupně. Jako když se obraz vytrácí z fotografie, která leží na světle.
Hamburger to viděl a nedělal nic, protože nevěděl, co dělat. Nemohl přestat mluvit pravdivě. Nemohl ze sebe udělat jen atmosféru, jen kouř, zlaté odlesky a krásný výřez ve tmě. Chvíli by to možná vydržel. Pak by to byl jiný člověk. A toho jiného člověka neznal a nechtěl jím ani být.
Tak mlčel.
A viděl, jak Dominique odchází.
Příliš tmavý pro tebe.
Ta věta mu přišla jako refrén, který se v hlavě opakuje, protože se tam chce definitivně usídlit.
Too dark for you.
Hamburger to nevnímal jako obvinění ani jako sebelítost. Fakt to bylo jako ta prokletá zlatá linka na stropě! Jako ten prázdný hák v chodbě…
Byl pro Dominique příliš tmavý.
Hrnek byl poloprázdný a káva vlažná.
Hamburger vstal, šel do kuchyně a u prahu zakopl o okraj koberečku. Neupadl. Jen se na chvíli zastavil. Stál v kuchyňských dveřích a díval se na dlaždice.
Tak to chodí.
V bolesti není elegantní nikdo – zasyčel, zatnul u toho zuby a nahrbil ramena. Zakopáváš o vlastní kobereček ráno, kdy to přesně nepotřebuješ, nechceš – asi aby byl svět ostřejší a tobě se rozjasnilo v hlavě.
Vylil zbytek kávy do dřezu. Umyl hrnek. Nechal ho na odkapávači.
Pak se vrátil a postavil se doprostřed pokoje.
Pokoj mlčel. Šedivé světlo. Kolotoč stál. Hamburger se na něj podíval — na malý kovový předmět, trochu rezavý, s koníky a vlaky, koupený kvůli větě, že vypadá jako z pohádky.
Vzal ho.
Přenesl ho ke skříni.
Strčil ho do zadní části vitríny, za knihy, za krabičku s věcmi, které se nepoužívají. Koníci a vlaky zmizeli. Police zase vypadala jako police.
Hamburger zavřel dvířka.
Pak se otočil ke skříni.
Stála u stěny, velká, tmavá, rozvrklané dveře se šklebily. Jedna úchytka byla výš než druhá. Takový detail, na který si Hamburger dávno přestal soustředit.
Otevřel ji.
Uvnitř bylo oblečení. Hodně oblečení. Hamburger ho nakupoval způsobem, jakým někteří lidé nakupují knihy. Ne proto, že by potřeboval nový kus, ale protože ho zaujal. Nebo protože byl ve špatný čas na špatném místě a ten kus visel za sklem a měl v sobě něco, co nešlo jen tak odbýt.
Tmavé věci. Světlé věci. Struktury, které nebyly úplně obvyklé. Kalhoty s vysokým pasem. Kabát o trochu příliš dlouhý. Bunda s asymetrickým zipem. Zlatý detail na límci.
Věci, které se nekupují pro klid vlastní mámy.
Za ním byl pokoj — šedivý, tichý, prázdný po Dominique, s teplou pamětí, která se pomalu vytrácela.
Před ním na zemi leželo jeho oblečení. Jeho ranní rozhodnutí, s čím vyjde ven. Mohl si vzít tmavé, splývavé oblečení. To, ve kterém se lidé dívají skrz vás. Ve kterém nemáte tvář, kterou by si pamatovali.
Místo toho vytáhl tmavou bundu s asymetrickým zipem.
Velká bunda. Větší, než potřeboval. Koupil ji tak schválně, protože větší bunda vypadá jinak. Jako by člověk ve velké bundě věděl, co dělá. Tahle popírala to, co si o velkých bundách kdy myslel.
Hodil ji přes rameno.
Pak hledal dál.
Kalhoty — tmavé, s lesklým pruhem na švech, detailem, který je vidět na světle. Přepásání. Zlatá spona na řemeni, trochu přehnaná, záblesk, který v pokoji zazní hlasitěji než na ulici.
Pak boty.
U nich se zastavil. Tři páry ve skříni, dva páry u vchodu. Výběr bot byla vždycky delikátní otázka, protože jaké místo chce zabrat na chodníku?
Vzal boty s vysokou podrážkou.
Nic, kvůli čemu by se lidé zastavili. Jen o pár centimetrů víc, než bylo nutné. Špička trochu do ostra. Podrážka, která na chodníku zní jasněji.
Šála. Tmavá a dlouhá. Taková, kterou obtočíte dvakrát a konce necháte volně.
Zlatý kroužek do ucha.
Pak brýle.
Průhledné obroučky, lehce větší než jeho obličej. Trochu přehnaně vážné. Brýle, které neříkají: prosím, nedívejte se na mě.
Říkají: dívám se na vás.
Jasně, že bez dioptrií. Šlo o převahu.
Oblékl se.
Dělal to pomalu. Každý kus měl váhu rozhodnutí. Zapnul bundu. Přepásal se. Otočil šálu. Nasadil brýle. Vsunul zlatý kroužek do ucha.
V chodbě viselo úzké dlouhé zrcadlo, trochu nakloněné, takže postava v něm vždycky vypadala o trochu tenčí. Hamburger v něm stál a koukal na sebe.
Byl vidět.
To bylo správné slovo.
Byl viditelný. Pohled přistane na povrchu a nenajde hned díru, kterou by se dostal dovnitř.
Zrcadlo ukázalo bundu, přepásání, zlatý detail, brýle, šálu, boty.
Ukázalo kostým.
Hamburger věděl, že je to kostým. Nemlel si v hlavě eufemismy. Neříkal si, že se jen obléká, jak se mu líbí, ani že si vybírá styl. Byla to vrstva. Přesná a záměrná. Rozhodnutí udělat ze sebe povrch, na kterém se cizí pohled může zastavit, dřív než se dostane k místu, kde má prázdnota tvar a hranice.
Když už se na tebe mají dívat, ať vidí tohle.
Šel zpátky do pokoje pro telefon.
Telefon ležel na matraci obrazovkou dolů, jak ho nechal v noci. Zdvihl ho, otočil. Displej byl zhasnutý. Zapnul ho.
Zprávy.
Pár zpráv od lidí, kteří nic nevěděli a ptali se na různé věci. Hamburger je přečetl bez odpovědi a dal telefon do kapsy.
Pak ustlal postel. Na neustlanou postel v prázdném bytě se dívá špatně s bolestí v nitru. Přitáhl přikrývku, srovnal polštář.
Odešel z pokoje.
V kuchyni stál na odkapávači jeho hrnek. Vedle něj ten druhý, světlejší, s rovným uchem.
Hamburger ho vzal.
Postavil ho do zadní části skříňky. Za hrnky, které používal. Za velký hrnek na ovocný čaj. Za malý na espresso, které nepil. Světlý hrnek šel za ně všechny.
Schovaný.
Ne vyhozený.
Hamburger skříňku zavřel.
Vzal klíče z tácu u vchodu. Z prázdného tácu, kde teď ležely jen jeho klíče a nic jiného. Sáhl po bundě na háku.
Pak se zastavil.
Bundu už měl na sobě.
Usmál se na sebe, ale trochu křivě. Není čas na úsměvy. Vzal klíče a šel ke dveřím.
Hamburk venku byl stále šedivý, obyčejně studený. Listopadový chlad s příměsí mokrého vzduchu od přístavu, trochou soli, špetkou výfuků a nízkými mraky navrch, pro které nebylo vidět letadla. Hamburger vyšel z domu, chodník byl vlhký po nočním dešti, dlaždice lesklé jako jeho opasek.
Udělal pár kroků a zastavil se u sloupku. Vytáhl telefon a koukal bezdůvodně na mapu: Kam jít, nevěděl. Že musí jít, věděl. Že musí pryč z bytu, věděl jistě.
Minul ho člověk se psem. Pak dva lidé s kelímky kávy v rukou. Pak holka v bundě příliš tenké na to ráno, kouřila a koutkem oka minula Hamburgera.
Hamburger nasál kouř. Bílý proud její cigarety se nesl dál a rozpouštěl se v šedém vzduchu.
You liked the smoke.
Myšlenka přišla bez volání.
Kouř.
Dominique miloval, jak Hamburger kouřil. Nebo přesněji: miloval estetiku kouření. Způsob, jakým Hamburger držel cigaretu. Jak se kouř choval ve světle svíčky. Jak prsteny kouře stoupaly ke stropu v pokoji.
Nešlo o cigaretu.
Šlo o obraz.
Hamburger přestal kouřit před půl rokem.
Dominique si toho měsíc nevšiml.
To byl jeden z okamžiků, kdy Hamburger poprvé ucítil, že Dominique nesleduje jeho. Sleduje jeho obraz. Obraz šel napřed a Hamburger za ním. Dominique miloval obraz a Hamburger si říkal: možná to stačí. Možná je obraz dost. Možná člověk nemusí být celý, aby byl milovaný.
Ale nestačilo to.
Protože když přišly věci, které nebyly hezké — strach, únava, bolest, která neuměla být dramatická, jen drtivá, všední, bez zlatých odlesků — Dominique nevěděl, co s nimi. Ne proto, že by byl zlý. Jen nepřišel pro tohle.
Přišel pro černozlatý byt, kouř, světlo a obraz.
You liked the view.
Hamburger vsunul telefon do kapsy a šel.
Bylo to čtvrt hodiny chůze k přístavu.
Chodil tam, protože přístavní vzduch byl těžší, vlhčí, s pachem oleje, starého dřeva a mořské vody. A taky proto, že voda přemýšlí jinak než pevnina. Stát u vody a koukat na ni ho ukotvovalo způsobem, který neuměl popsat.
Voda se hýbala, bezdůvodně, divoce, nepředvídatelně.
A to bylo dost. Aspoň pro jeho vnitřní klid.
Šel podél nábřežní zdi.
Jeden dělník v reflexní vestě opravoval kabel vozíku. Pár lodí stálo v doku, klidných, přivázaných. Nebe viselo nízko. Modrošedé. Hamburk toho roku takový byl — modrošedý, tichý, s vodou pod patami, s vědomím, že jste v místě, odkud se odjíždí.
Hamburger se opřel o zábradlí.
Voda pod ním byla tmavá a klidná. Nesla nebe na povrchu jako matný pohyblivý otisk. Hamburger se na ni díval a říkal si, co o něm vlastně Dominique věděl.
Znal pokoj. Znal oblečení — a to byl vtip, protože oblečení bylo vždycky vrstva. Dominique miloval vrstvu a myslel, že miluje Hamburgera. Znal způsob, jakým vybíral hudbu. To bylo skutečnější, v hudbě bylo víc. Ale i hudba byla bezpečná. Přesahovala je oba. Milovat hudbu v druhém člověku je snazší než milovat jeho strach.
Znal jeho strach?
Hamburger se trochu usmál. Ne vesele.
Strach.
Měl strach z konkrétní věci: že je pro lidi příliš. Ne že by byl příliš hlučný, náročný nebo komplikovaný.
Příliš tmavý.
Příliš ochotný dívat se na věci, které ostatní raději nepojmenovávají. Příliš neschopný tvářit se, že je všechno v pořádku, když není. Příliš pravdivý ve chvílích, kdy pravda není vítaná.
Dominique to viděl jako hrozbu.
Ne proto, že by byl špatný. Jen miloval obraz. A obraz je vždycky hezčí než věc sama.
Too dark for you, too dark to stay.
Hamburger si tu větu v hlavě říkal jako diagnózu. Jako věc, se kterou se musí žít. Dominique odešel, protože Hamburger byl příliš tmavý. To byl fakt. A Hamburger nemohl — nebo nechtěl — svou tmu zradit.
Fakta?
Jeden pokoj.
Prázdný hák.
Stál tam dlouho. Chvíli opřený o zábradlí, chvíli chodil podél zdi sem a tam, ruce v kapsách velké bundy. Zlatý detail na přepásání se slabě třpytil v šedivém světle. Přemýšlel v obrazech, jako vždycky. Rodily se z pichlavé energie pod kůží, měnily se v těžké chuchvalce a svlékaly se v těle tak dlouho, dokud se úplně neobnažily do pravdivého obrazu.
Dominique v pokoji.
Dominique s kávou.
Dominique jednou pozdě v noci říká: tu atmosféru miluju.
Ne: tebe miluju.
Atmosféru.
Hamburger si to pamatoval. Uložil si to. Věděl, co mu říká, ale nechal to být.
Ukrýt se do atmosféry, do výrazných zvláštních outfitů, tak se ochráníš. Jak jinak to udělat? Lidé kalkulují s každou špetkou, co nabídneš. A Hamburger to věděl a dělal přesně tohle celé ty roky. Oblékal se výrazně, vybavil pokoj tmavě a zlatě, vybíral hudbu dost složitou na to, aby se za ní dalo stát. Vytvořil kolem sebe svět, do kterého se lidé zamilovávali, a pak čekal, jestli se někdo zamiluje i do toho, co je za světem.
Dominique to nedokázal.
Hamburger to věděl dřív, než si to přiznal. Věděl to mnoho měsíců a přesto zůstával, protože blízkost — i nedokonalá blízkost, i blízkost, která vidí jen povrch — je teplejší než nicota.
A pokoj byl teplý.
Pokoj byl teplý.
Vybavila se mu noc. První hodiny po tom, co dveře zacvakly definitivně. To nesnesitelné teplo, horší než chlad, protože říkalo: někdo tu byl a prostor o tom ještě neví.
Teď už věděl.
Ráno pokoj chladl. Hamburger stál u vody a cítil to jako nezpochybnitelný fakt, který se usadil během chůze, stání a dívání se na tmavou hladinu. Pokoj bude chladnout dál. Takový je pořádek věcí. A Hamburger v chladnoucím pokoji nemůže zůstat donekonečna.
Otočil se od přístavu.
Šel zpátky ulicí. Krok měl trochu jiný účel. Byl to sice krok pořád unavený po nepříjemné noci, ale byl o něco přesnější. Přístavní vzduch zůstal za ním. Hamburk byl šedivý, mokrý, oranžové lampy svítily úplně zbytečně.
Zastavil se u výlohy obchodu se sportovním zbožím. Odrážela ulici za ním a Hamburger v ní na chvíli viděl sám sebe v průchodu: bundu, přepásání, šálu, brýle, zlatý kroužek.
Kostým.
Obraz.
Přehnané? Možná.
Směšné? Možná taky.
Dobře. Atmosféra Hamburgerovi patřila. Pokoj, kouř, kolotoč se stíny, teplota vzduchu, způsob, jakým světlo dopadalo — to všechno bylo krásné a Dominique to směl milovat. Hamburger toho neuměl litovat, protože ta atmosféra nebyla lež. Byl to skutečný svět, který vytvořil, a byl v něm skutečně doma.
Dominique se zmýlil jen v jednom.
Myslel, že atmosféra je všechno.
Nevěděl — nebo nechtěl vědět — že za atmosférou je člověk. Konkrétní. Těžký. Tmavý. Nepořádný způsobem, který zlaté světlo neupraví, protože není japonská keramika. Člověk, který se v noci motá pokojem bez alkoholu, zakopává o kobereček, drží druhý hrnek a neví, jestli ho má vyhodit nebo schovat.
Hamburger ho schoval.
To bylo nejpoctivější rozhodnutí rána. Hrnek jde dozadu, za ostatní. Vyhodit ho je příliš. Nechat ho na odkapávači je příliš. Tak jde dozadu, kde není na očích, ale je.
To bylo správné.
Šel dál.
Ulice. Lidé, kteří ho míjeli. Auto. Tramvaj v dálce. V hlavě mu sedělo ticho — ne tísnivé, spíš prosté. Ticho po přijetí věcí, jaké jsou.
Existoval on sám v tmavé bundě se zlatým detailem, v brýlích, které jsou o trochu moc, v botách, které znějí na chodníku trochu jasněji, se šálou obtočenou dvakrát.
Tma nebyla chyba.
Tma nebyla luxus, který si může dovolit jen o samotě.
Tma byla existence, se kterou se chodí.
Která se nosí.
A když ji Dominique neunesl uvnitř, ponese ji Hamburger venku. Na povrchu. V oblečení, v botách, ve zlatém detailu, ve způsobu, jakým zabírá místo na chodníku.
Pohledy mohou dopadnout právě sem.
Ne dovnitř.