KAPITOLA 1 – Hvězda nad mezí

Noc přišla bez varování, jako vždy.

Harjin šel podél Rokytky pomalu, boty vlhké od trávy, která přesáhla cestu a tiskla se k jeho nohám, jako by ho chtěla zadržet. Říčka tekla vedle něj, téměř neslyšně, jen jako tmavší proužek mezi břehy, stříbrný tam, kde zachytila trochu nebe. Vzduch byl těžký po dešti, který přestal snad hodinu nazpátek, a zůstala po něm vůně rozryté hlíny a listí, z nichž se ještě zvedalo teplo.

Harjin neznal všechny cesty u Rokytky nazpaměť, ale znal je nohama. Věděl, kde se pěšina přiblíží k vodě a kde se zvedne k mezím, kde se tráva mění ve strniště a strniště v okraj lesa. Chodil sem večery, kdy se mu v bytě vzduch zhustil k neudýchání — ne z vedra, ale z jiné tíhy, nepojmenované, usazené kdesi za žebry jako starý dluh.

Tady se to rozředilo.

Kraj pole, kraj lesa, kraj říčky.

Kraj všeho.

Nad pahorkem za viaduktem bylo nebe trochu světlejší. Pražský jas se v noci usazoval do mraků a barvil je do šedooranžova. Harjin na to světlo nekoukal. Díval se před sebe, na úzkou pěšinu, na bílé kamínky, které ji lemovaly a ve tmě svítily vlastním tichým světlem.

Ptáci mlčeli.

Uvědomil si to až po chvíli. Tu absenci zpěvu. Každou tichou větev. Každý zklidněný trám vzduchu. Přes den tu bývaly sýkory a kosi, někdy holubi táhnoucí nad mezí do polí. Teď nic. Jen vzdálený vlak nad viaduktem, hluboké hučení, které projelo krajinou, vtrhlo mu pod kůži a zase zmizelo.

Zastavil se.

Nešlo o nic konkrétního. Krajina se nezměnila. Tráva stála, voda tekla, stromy u okraje lesa byly na svém místě. A přece se v prostoru nad polem něco napnulo, jako struna přitažená o tón výš, než se sluší.

Harjin to cítil spíš v hrudníku než v uších.

Pak to přišlo.

Nejdřív světlo.

Tenká čára, příliš pomalá na blesk, příliš strmá na letadlo. Rozdělila nebe od severu k jihu jediným tahem, jako kdyby někdo perem přejel přes papír a papír se prosvítil. Harjin přimhouřil oči. Světlo mu máchlo přes obličej, přes tetování, přes holou lebku, a v ten okamžik měl pocit, že ho někdo zmáčkl za ruku — pevně, jedním stisknutím — a zase pustil.

Potom přišel zvuk.

Ne výbuch. Ne rachot. Spíš hluboký úder do vzduchu, jako když velká závora zavře vrata. Vzdálený, dutý, s ozvěnou, která se krajinou valila ještě dlouho potom. Půda pod nohama se zachvěla, ne prudce, ale pomalu, jako dech velmi těžkého spáče.

Rokytka ztichla ještě víc.

Pach přišel jako druhý úder. Ozón, ostrý a kovový, jako po bouřce, ale silnější. Pod ním byla spálená hlína, mokrý popel a ještě něco, pro co Harjin neměl slovo. Táhlo ho to k poli za mezí, odkud světlo přišlo a kde teď stála jiná tma — hustší, nízká, s mlhou u země.

Šel.

Neplánoval to. Nohy prostě pokračovaly dál, přes mez, přes mokrý příkop, přes strniště, které pod botami praskalo jako křehké kosti. Přecházel pole jako náměsíčný, oči upřené na místo, kde se nad trávou ještě třásl vzduch. Spíš napětím než horkem, které nebylo z tohoto světa.

Nebo ne úplně.

Prohlubeň nebyla velká.

Přes den by ji přehlédl. Trochu hlubší místo v trávě, kruh spálené hlíny se šedým středem, z něhož se ještě zvedala nitkovitá pára. Okraje byly ožehlé do černa, ale mělce, jako by oheň prohořel rychle a zhasl sám ze sebe.

Harjin se sklonil.

V prohlubni bylo tělo.

Malé, bílé, mokré. Schoulené do sebe, stočené jako závorka, s tlapkami přitaženými k hrudníku. Srst mělo slepenou od vlhkosti a jemné vrstvy stříbrného prachu, jako by prošlo hustou mlhou, která se na něm srazila a zůstala. Hrudník se zvedal a klesal.

Dýchalo.

Harjin na ně zíral.

Čivava. Drobná, křehká, s béžovými flíčky podél páteře a na uších. Jedna přední tlapka svírala vzduch, drápky roztažené, jako by se chytala za něco, co tam nebylo.

Nebo co tam bylo, ale Harjin to neviděl.

Pak se zvíře pohnulo.

Jen trochu. Hlava se obrátila jeho směrem, pomalu, jako ve spánku. Otevřelo oči. Jedno bylo tmavé a živé, hnědé jako mokrá hlína, a zaměřilo se na Harjina s přesností, která ho zarazila. Druhé bylo světlé. Mléčné. Zakalené jako jezírko, přes které přešel mráz a zanechal na povrchu matnou vrstvu, skrz niž není vidět na dno.

Nebylo mrtvé. Jen se dívalo jinam.

Jako by v něm zůstal záblesk z místa, odkud přišlo.

Harjin vydechl.

Klekl si do trávy, do vlhkosti a spáleného pachu, a natáhl ruce. Pomalu. Tak pomalu, jak se vztahuje k věci, která by mohla být snem a o které nevíte, jestli se dotknutím nerozplyne.

Prsty se nejdřív dotkly srsti na hřbetě, pak opatrněji pod břichem. Zvíře se zachvělo, ale neuhnulo. Vydalo zvuk, který nebyl štěkotem ani kňučením. Spíš vzdech. Sotva slyšitelný, jako pára unikající z čerstvě ohřátého kovu.

Harjin ho zvedl.

Tělo bylo lehké. Méně, než čekal, jako by část jeho váhy zůstala v prohlubni nebo v místě, odkud přišlo. Ale bylo teplé. Podivně teplé. Ne horečnaté. Spíš jako by tělo jen neslo teplo přijaté odjinud a teď ho odevzdávalo do Harjinových dlaní, do kůže, do kostí.

Přitáhl ho k hrudi.

Zvíře se nebránilo. Neschoulilo se jako štěně, které dosud nezná klid. Spíš se usadilo, jako by vědělo, že přišlo na správné místo. Hlava mu klesla do záhybu Harjinova lokte. Mléčné oko se zavřelo. To druhé zůstalo otevřené a Harjin ho cítil na sobě, klidné, bdělé, jako by kontrolovalo, zda se neztrácí.

Harjin vstal.

Ruce měl od hvězdného prachu. Usadil se mu ve vráskách dlaní, v liniích prstů, na kůži kolem nehtů. Nevytřel ho. Stál uprostřed meze a díval se na zvíře v náručí. Vzduch kolem byl tichý, bez větru, bez ptáků, bez vlaku.

Pak se rozsvítily světlušky.

Ne najednou. Ne jako znamení určené jemu. Jen jedna, nízko u trávy, poblíž prohlubně. Zlatý záblesk, který se rozsvítil, pohasl a znovu rozsvítil. Pak druhá o kus dál. Třetí. Kroužily pomalu, bez spěchu, bez směru, jako by nechaly každého dělat, co má dělat.

Harjin se na ně díval jen chvíli.

Potom zase sklopil oči ke zvířeti.

V hlavě mu nevznikl žádný proud myšlenek. Nepřemýšlel, odkud se vzalo, jak to vysvětlí nebo co bude dál. Mysl byla tichá, téměř prázdná, jako po velké únavě, kdy tělo ví, že nemá smysl spěchat.

Věděl jen jedno.

Neodloží ho zpátky.

Slovo přišlo samo.

Bylo to slovo, které v něm sedělo, jako by čekalo — tiše, beze spěchu, po celou dobu — na okamžik, kdy dostane tělo, ke kterému bude patřit.

Amaril.

Nevyslovil to nahlas. Jen ho ucítil uvnitř, jako vibraci nízkého tónu, který rezonuje ve žebrech.

Amaril.

Zvíře v jeho náručí vydechlo zhluboka a pohnulo tlapkami, jako by se protahovalo ze snu, který právě skončil. Mléčné oko zůstalo zavřené. To živé ho sledovalo.

Harjin se otočil.

Za sebou nechal prohlubeň, spálenou hlínu, nitky páry. Nechal tam pach ozónu, který se pomalu ředil v nočním vzduchu. Udělal krok přes strniště, potom přes příkop, potom zpátky na mez.

Šel k Rokytce, podél trávy, podél vody. Cesta zpátky nebyla jiná než cesta sem — stejný vápenec kamínků, stejný tmavý proužek říčky, stejné stromy u okraje lesa. Ale Harjin ji přecházel jinak. Pomaleji. Opatrněji. Jako by se v jeho váze něco změnilo a on si musel znovu odhadnout rovnováhu.

Amaril dýchala v jeho náručí pravidelně, s malými přestávkami. Byl to takt, který Harjin neznal, ale začal ho poslouchat.

Nad pahorkem za viaduktem svítila Praha svým oranžovým přísvitem, vzdálená a lhostejná. Rokytka tekla. Ptáci ještě zřejmě spali a nezpívali.

A Harjin šel domů.

V půli cesty Amaril přestala hledět a zavřela obě oči.

Harjin zpomalil. Položil ji níž na předloktí, uvolnil sevření tak, aby mohla dýchat volněji, ale nepustil. Levou rukou ji podpíral pod zadními tlapkami, které visely dolů jako drobná závaží. Prsty mu obalila srst, ještě vlhká, chladná na povrchu, a pod ní teplo, přetrvávající a klidné.

Zvedl oči k cestě.

Viadukt byl za ním. Zvuk vlaku dávno zmizel.

Myslel na byt. Na nízký strop, na okno do zahrádky, na smrk za sklem, jehož větve vrhaly stíny na stěnu v každém ročním období jinak. Na podlahu, která v jednom místě skřípala — třetí prkenec od dveří, vlevo. Na šedý koberec u postele, trochu vyšlapaný uprostřed.

Myslel na to všechno a věděl, že tam teď přinese něco, pro co tam není připravené místo.

Ale místo se bude muset udělat.

Miska.

Deka.

Teplo.

Amaril.

Dům pod smrkem byl za dalšími dvěma ulicemi, za zatáčkou, kde stará lípa opadávala dřív než ostatní stromy v ulici. Harjin tudy chodil každý den — ráno ven, večer zpátky — a ta cesta mu trvala pět minut nebo dvacet, podle toho, jak šly nohy.

Teď trvala déle.

Šel pomalu, boty sotva odlepoval od chodníku, hlavu nakloněnou dolů ke zvířeti v náručí.

Amaril neotevřela oči. Ale dýchala. Harjin to cítil pod dlaní, pravidelné zvedání hrudníku, lehké jako pohyb trávy ve větru. Každý nádech byl malý. Každý výdech trochu teplejší než ten předchozí, jako by se tělo probouzelo ze zimnice, z otřesu pádu, z cesty, která musela být dlouhá.

Harjin nepřemýšlel, jestli ji donese domů. Tato otázka v něm nevznikla. Tělo rozhodlo za mysl už na mezi, ve chvíli, kdy ji zvedl a ucítil teplo. Mysl k tomu přistoupila později, tiše, bez protestu.

Na rohu ulice stála stará lampa se žlutým světlem, které nepůsobilo jako osvětlení, ale jako varování. Harjin pod ní prošel. Ve světle se na okamžik ukázalo tetování na jeho tváři — čáry a body, mapa, která nevedla k žádnému místu na mapě. Potom zase zmizelo do tmy.

Amaril vydala tichý šumivý výdech.

Skoro nic.

Ale Harjin ho slyšel, protože ji nesl tak blízko u sebe.

Branka do zahrádky klapla tiše. Harjin ji znal zpaměti: kde se zasekne a kde se musí trochu zvednout, aby přešla přes schod. Prošel s Amaril v náručí a branka za ním klikla zpátky. Smrk stál na místě, kde stál vždycky. Větve sahaly blízko k oknu a v noci vrhaly stíny, které se pohybovaly i bez větru, jako by strom dýchal.

Harjin se na něj nepodíval dlouho.

Šel ke dveřím.

Klíče našel v kapse, chladné a těžké v prstech obalených hvězdným prachem.

Dveře povolily.

Uvnitř bylo ticho. Tentýž vzduch jako vždy, trochu suchý, s pachem starého dřeva a cementu. Dnes ho ale Harjin vnímal jinak. Jako vzduch před událostí. Před přírůstkem. Před okamžikem, kdy se místo začne měnit ve vztah.

Položil Amaril na koberec u postele.

Svinula se do sebe ještě víc, tlapky pod sebou, ocas obtočený kolem těla. Neotvírala oči. Dýchala.

Harjin si klekl vedle ní. Ruce opřel o kolena a díval se. V bytě bylo málo světla — jen proužek z ulice přes zahrádkové okno. V tom proužku se Amaril jevila bílá až průsvitná, jako by světlo prošlo skrz ni místo toho, aby se od ní odrazilo.

Natáhl ruku a jedním prstem se jí dotkl za uchem. Srst tam byla jemnější, skoro hedvábná, a teplá. Amaril se nezachvěla. Jen vydechla.

Seděl tak dlouho, dokud nepochopil, že musí přinést vodu.

V kuchyni vzal mělký hrnec, nalil do něj trochu vody a přinesl ho zpátky. Postavil ho na podlahu vedle Amaril. Potom šel ke skříni, vytáhl starý vlněný svetr a složil ho vedle hrnce do tvaru, který nepůsobil jako hnízdo. Byl to jen složený svetr.

Ale v té chvíli to dávalo smysl.

Amaril se nepohnula.

Harjin si sedl na podlahu zády ke kraji postele. Zvedl ruce a podíval se na ně. Hvězdný prach byl pořád na prstech, jemná lesklá vrstva, která se při pohybu drobila jako sůl nebo moučkový cukr. Nepadala ale na zem. Spíš se ztrácela v kůži po troškách, jako by si ho bral zpátky ten, kdo ho tam nechal.

Přijde den, pomyslel si Harjin.

Ale ani to nebyla úplná myšlenka. Spíš pocit, vzdálené hučení vlaku, který jednou přijede. Teď tu byla noc a zvíře a ticho. Prohlubeň v trávě zůstala někde za ním, prázdná a kouřící, a v něm sedělo jméno jako klíč v zámku.

Amaril otevřela oči.

Nejdřív to tmavé, které se okamžitě zaostřilo na Harjina, jako by nikdy nebylo zavřené. Potom to druhé, mléčné, pomaleji, jako okno, které se teprve pozvolna pootevírá. Oba pohledy mířily na něj, ale každý odjinud.

Harjin se nehýbal.

Amaril trochu naklonila hlavu. Drobný posun, jakým zvíře říká, že si vás prohlíží, že vás měří, že se rozhoduje.

Harjin počkal.

Amaril vstala.

Pomalu, nesměle. Nejdřív přední tlapky, potom zadní, potom celé tělo, nestabilní, ale přítomné. Udělala jeden krok. Pak druhý. Došla k Harjinově ruce, která ležela na koberci vedle jeho stehna, a položila na ni hlavu.

Zůstala tak.

Harjin nestihl přemýšlet. Ruka se sama obrátila dlaní nahoru, aby tu malou hlavu podržela. Cítil pod kůží teplou srst, pravidelný dech, drobné kosti za uchem.

Nepustím tě.

Nešlo o slova. Bylo to hlubší, nižší, ze záhybu pod žebry, kde se usazují věci, které neumíme pojmenovat. Harjin tu větu nijak neformuloval. Jen ji ucítil v dlaních, v prstech, v kůži obalené zbytkem hvězdného prachu.

Slib bez svědků.

Slib bez hlasu.

Smrk za oknem se zachvěl. Větvemi projel závan větru a jejich stíny přejely přes sklo, přes podlahu, přes Harjina i Amaril. Potom byly pryč.

Ticho se vrátilo hlubší.

Harjin zůstal sedět s rukou na podlaze a Amaril na dlani.

Noc měla ještě několik hodin.

Ráno přišlo tiše.

Harjin se probral na podlaze, zády stále opřený o kraj postele, ztuhlý v kříži. Deka, kterou si v noci stáhl z postele, sklouzla na zem. Amaril ležela vedle něj — ne na jeho ruce, ale blízko, asi deset centimetrů od jeho kolena, stočená, s tlamičkou zahrabanou pod zadní tlapky.

Hrudník se jí jemně zvedal a klesal.

Harjin se nehýbal.

Za oknem začínalo svítat. Šedé, mlhavé hloubětínské ráno, s ptáky, kteří se probouzeli ve smrku a na plotě. Harjin je slyšel, jemné ozývání, jedno po druhém, jako by se dohadovali o pořadí. Hlasy pluly do bytu tenkou vrstvou, přes sklo, přes stěnu, přes ticho.

Amaril pohnula uchem.

Malým, trojúhelníkovým, béžovým na okraji. Ve spánku se stočilo trochu dozadu a zase zpátky, jako odpověď na ptáky.

Pak se probudila.

Zvedla hlavu a otevřela oči. Dívala se na něj bez strachu, bez napětí, bez té staženosti, kterou mívají malá zvířata, když ještě nevědí, jestli jim svět ublíží.

Harjin si přisedl.

Pomalu, aby ji nevyplašil.

Amaril ho sledovala. Potom vstala, protáhla se — přední tlapky dopředu, zadní do stran, celé tělo v dlouhém mostu — a jednou krátce pohnula ocáskem. Ne prudce. Jen jako znamení, které Harjin neuměl přeložit, ale pochopil ho dřív tělem než myslí.

Došla k mělkému hrnci s vodou a napila se.

Harjin zůstal sedět.

Ruce měl ráno čisté. Hvězdný prach zmizel. Zůstal jen dojem, že tam byl. Podíval se na prsty — obyčejné ruce, trochu hrubé, s pracovními klouby — a potom je spustil do klína.

Amaril se otočila od vody.

Přešla přes koberec a sedla si vedle jeho kolena. Ne na něj, ne úplně k němu. Vedle. S centimetrem vzduchu mezi sebou a jeho kalhotami. Dívala se na okno. Na smrk za ním. Na šedé světlo, které začínalo být méně šedé.

Harjin se podíval stejným směrem.

Seděli chvíli oba, bez pohybu, bez slova, s ptáky za sklem a dnem, který začínal.

Nevěděl, co přijde. Nevěděl, co to zvíře je, odkud přišlo, proč ho prohlubeň vydala právě jemu a proč jméno přišlo bez přemýšlení jako věc dávno daná. Nevěděl, co z té noci zůstane v trávě u Rokytky a co z ní zůstane v něm.

Věděl jen, co cítil v rukou, když ji zvedal.

Teplo.

A teď, když seděla vedle jeho kolena a ranní světlo se zachycovalo na smrku, cítil ještě něco. Váhu toho, co se odevzdalo do péče.

Harjin vstal opatrně, aby nenarušil to tiché ranní nic.

Šel do kuchyně.

Bude muset koupit misku. Dnes. Hned jak otevřou obchod za rohem. A jídlo, to správné, ne cokoliv. A něco měkkého na spaní, místo toho starého svetru, který nevypadal jako hnízdo, ale v noci jím musel být.

Zatímco stál u dřezu a čekal na teplou vodu, zaslechl za sebou drobné kroky. Jemné klikání drápků o dlaždici.

Amaril přišla do kuchyně.

Postavila se mu u nohou a podívala se zdola nahoru, jedním tmavým okem a jedním světlým.

Harjin se sklonil.

Nabral vodu do dlaní a podržel jí ji. Amaril se napila opatrně, s malými přestávkami, jako by tekutinu nejdřív ochutnávala a teprve potom přijímala. Voda mu kapala z prstů na dlaždice.

Nic z toho nebylo velkolepé.

Ale bylo to přesně tak, jak to mělo být.

Harjin vytřel ruce do utěrky a šel k oknu. Smrk stál. Větve se nedotýkaly skla, ale byly blízko — na vzdálenost jednoho dobrého poryvu větru. Přiložil dlaň ke sklu a chvíli tak zůstal, s chladem pod rukou a stromem na druhé straně.

Za oknem začínal den.

Amaril přišla tiše a sedla si mu k nohám. Ne čelem k oknu, ale zády k němu. Dívala se do pokoje, jako strážce, který zaujal místo dřív, než o to byl požádán.

Harjin ji nezvedl.

Jen položil ruku dolů, k její hlavě.

Amaril se do ní opřela.

Dům pod smrkem byl zatím jen směr.

A Harjin poprvé cítil, že se tím směrem dá jít.