09.01 TOM – Stíny v půjčovně 17.7. v 10:30 – 23:00

17.7.

Večerní smog krouží nad střechami, barví světla do okrových kruhů a z neonu dělá rozvibrované přízraky. Vzduch chutná po praženém pepři a spáleném benzínu, jazyk je z toho otupělý. Siluety chodců se rozpíjejí do akvarelu, žádná nemá jasnou hranu. Je to noc, která dovoluje i nejtvrdším stínům zůstat měkkými.

Viktor – deník, 17/7. Půjčoval jsem si cizí těla stejně snadno jako stará DVD. Vrácení bylo otázkou výmluvy: zítra, možná nikdy. Cítil jsem, jak mi mezi prsty klouže záruční doba blízkosti. A přesto jsem znovu zaplatil vstup, aby mi stihl projít další anonymní dech.

TOM

Stojím před videopůjčovnou, dívám se přes sklo na Viktora a přemejšlím, jestli mám vůbec vejít. Napsal jsem mu včera v noci „Promiň“, ale neodpověděl. Samozřejmě, že neodpověděl. Co jsem čekal?

Konečně najdu odvahu a otevřu dveře. Zvonek cinkne, oznámí můj příchod. Viktor vzhlídne od regálu, kde řadí obaly DVD do sekce „Kultovní sci-fi“. Naše pohledy se setkají jen na vteřinu, než se zase vrátí ke svý práci. Jako bych byl vzduch.

„Čau,“ řeknu tiše, skoro neslyšně.

Přikývne, ale nepodívá se na mě. Jeho prsty přejížděj po hřbetech obalů, lepidlo na nich musí štípat. Má lehce zarudlý oči. Nemůžu říct, jestli z únavy nebo z pláče.

Průvan z ulice nese vůni espressa a letního asfaltu Karlova náměstí. Venku je horko, ale tady uvnitř je příjemnej chládek. Klimatizace tiše šumí v pozadí, jako by chtěla přehlušit napětí mezi námi.

„Potřebuju nějakej film,“ řeknu hloupě, protože nevím, co jinýho říct.

„Jistě,“ odpoví Viktor formálně. „Něco konkrétního?“

Zavrtím hlavou. „Cokoliv.“

Viktor si povzdychne a konečně se na mě podívá. „Co tu děláš, Tome?“

Jeho hlas zní unaveně, ale ne naštvaně. To je dobrý znamení, ne?

„Chtěl jsem tě vidět,“ přiznám. „Kvůli včerejšku… kvůli všemu.“

„Teď pracuju,“ odpoví a ukáže na regály kolem. „Nemám čas na…“

V tom se otevřou dveře a dovnitř vejde Iris, ta holka, co za Viktorem pořád chodí. Má na sobě krátký šaty a velký sluneční brejle, který si sundá, jakmile vejde. Usmívá se, jako by jí patřil celej svět.

„Ahoj, Viktore!“ zavolá nadšeně a pak si všimne mě. „Oh, ahoj,“ řekne s mnohem menším nadšením.

„Čau,“ odpovím a přeju si, aby zas odešla.

Iris se opírá o pult, mobil drží ve vzduchu. „Vintage atmosféra!“ zvolá a cvakne fotku regálu. Pak začne něco vysvětlovat Viktorovi o filtrech a heštezích, ale já ji neposlouchám. Místo toho sleduju Viktora, jak se snaží bejt zdvořilej, i když je vidět, že ho to votravuje.

Ze zadních dveří vyjde Radka, v ruce drží složku. „Ahoj, Tome,“ pozdraví mě překvapeně. „Co ty tady?“

Pokrčím rameny. „Jen jsem šel kolem.“

Radka se usměje, jako by mi nevěřila, ale nic neřekne. Místo toho se obrátí k Viktorovi a podá mu nějakej formulář. „Tady máš tu dovolenou, tři týdny neplacený, jak jsi chtěl.“

Viktor přikejvne a vezme si papír. „Díky.“

Dovolená? Viktor odjíždí? Kam? Proč? A proč mi o tom neřekl? Ale pak si uvědomím, že mi nemusí říkat vůbec nic. Nejsme přátelé. Nejsme… nic.

Cedulka „Žhavé novinky“ se loupe ze stěny. Viktor ji přejede palcem a já vidím, jak se mu do kůže zarývaj drobný třísky času. Nějak vím, že to musí bolet, ale on to nedává najevo.

Do půjčovny vejde starší muž, vypadá nervózně. Jde přímo k pultu a položí na něj DVD. Vidím, že je to nějaká porno-kompilace z 90. let.

„Vrácení?“ zeptá se Viktor profesionálně.

Muž přikývne. „Díky, kluku,“ řekne stydlivě a rychle odejde.

Iris se uchichtne a naklání se k Viktorovi. „Vrak filmů, ale content se prodá,“ šeptá, ale dost nahlas na to, abych to slyšel i já. Pak znovu zvedne telefon a udělá další fotku. Záblesk foťáku ozáří prach, co lítá ve vzduchu.

Z aerotermu zaburácí kompresor a světla na chvíli zablikaj. Viktor se na moment zastaví a já si všimnu, jak mu po spánku stejká kapka potu. Je to tak intimní pohled, že musím odvrátit pohled.

„Tak já půjdu,“ řekne Iris najednou. „Ozveš se kvůli tý akci v pátek?“

Viktor přikejvne, ale neřekne nic. Iris se usměje, zamává a odchází. Když dveře za ní zaklapnou, v místnosti se rozhostí ticho.

Podívám se na nástěnný hodiny. Je 11:11 – palindrom času, který se mi vsune do hrudi jako předzvěst něčeho… nevím čeho. Změny? Konce? Začátku?

Viktor strčí dovolenku do kapsy a zamumlá: „Zasloužím si ticho.“

Nevím, jestli to bylo určený mně, nebo jestli mluvil sám k sobě. Ale cejtím, že je to důležitý. Že v tom je něco, co potřebuju pochopit.

„Kam jedeš?“ zeptám se.

Viktor se na mě podívá, jako by zapomněl, že tam jsem. „Co?“

„Ta dovolená,“ ukážu na jeho kapsu. „Kam jedeš?“

Chvíli váhá, jako by zvažoval, jestli mi to má říct. „Do Vietnamu,“ odpoví nakonec. „Tony mě pozval.“

Tony. Samozřejmě. Vždycky ten Tony.

„Oh,“ řeknu a snažím se, aby to znělo normálně. „…super.“

Viktor pokrčí rameny. „Hm.“

Ticho mezi námi houstne. Je toho tolik, co bych chtěl říct, ale nemůžu najít slova. Nebo možná odvahu.

„Hele, včera…“ začnu, ale Viktor mě přeruší.

„Nechci o tom mluvit,“ řekne pevně. „Ani tady, ani jinde.“

Přikejvnu a polknu všechny ty slova, který se mi draly na jazyk. Omluvy, vysvětlení, výmluvy. Všechno to, co by stejně nic nezměnilo.

„Takže… co ten film?“ zeptá se Viktor a jeho hlas zní najednou profesionálně. Jako bych byl jen další zákazník.

„Vlastně…“ zaváhám. „Nevím. Doporučíš něco?“

Viktor se zamyslí, pak jde k regálu a vytáhne DVD. „Call Me By Your Name,“ řekne a podá mi ho. „Italský léto, první láska, srdce na kusy. Mohl by se ti líbit.“

Vezmu si obal a prohlížím si ho. Na přední straně jsou dva kluci, jeden opálenej, druhej bledej. Sedí blízko u sebe, ale nedotýkaj se.

„O čem to je?“ zeptám se, i když tuším odpověď.

„O tom, jak je těžký bejt upřímnej sám k sobě,“ odpoví Viktor tiše. „A jak moc to bolí, když už je pozdě.“

Naše pohledy se setkaj a tentokrát to trvá dýl. Vidím v jeho očích něco, co jsem tam předtím neviděl. Nebo jsem to možná nechtěl vidět. Zranitelnost. Bolest. A něco, co vypadá jako… naděje?

„Vezmu si ho,“ řeknu a vytáhnu peněženku.

Viktor zavrtí hlavou. „Je to na mě,“ řekne. „Považuj to za rozlučkovej dárek.“

„Rozlučkovej?“ To slovo mi sevře hrdlo. „Ty se nevrátíš?“

„Nevím,“ přizná Viktor. „Možná jo. Možná ne. Záleží…“

„Na čem?“ zeptám se, když nedokončí větu.

Viktor se na mě dlouze zadívá. „Na tom, jestli tady bude něco, pro co se vracet.“

Cejtím, jak mi srdce buší až v krku. Co to znamená? Co mi tím chce říct?

„Viktore, …“ začnu, ale opět mě přeruší.

„Podívej se na ten film,“ řekne. „A pak se rozhodneš, jestli mi chceš něco říct.“

Přikejvnu, protože nemůžu mluvit. V krku mám knedlík velikosti pěsti a v očích cejtím palčivý teplo.

„Dík,“ řeknu nakonec a vezmu si DVD. „A… užij si dovolenou.“

Viktor se lehce usměje, ale ten úsměv nedosáhne jeho očí. „Dík.“

Otočím se k odchodu, ale u dveří se zastavím. „Kdy letíš?“ zeptám se, aniž bych se otočil.

„Zejtra večer,“ odpoví.

Přikejvnu, i když mě nevidí. Zejtra večer. To znamená, že mám jen jeden den? Jeden den na to, abych se rozhodl? Jeden den na to, abych našel odvahu?

Jeden den na to, abych si přiznal pravdu?

Vyjdu ven na rozpálené Karlovo náměstí a sevřu DVD v ruce. Slunce mě oslepí, ale mně to nevadí. Poprvé za dlouhou dobu vidím jasně.