010.02 TONY – Voda drží tajemství 20.7. v 15:00 – 18:00

Horká pára v komoře sedí na plicích jako závaží. Pára se kolem mě vznáší jako živá entita, obtáčí mi tělo a proniká do každýho póru. Miluju tenhle pocit – způsob, jakým mě izoluje od světa, jak mi dovoluje bejt chvíli sám se sebou. Ale dneska to tak není. Dneska tu není klid.

Tom sedí naproti mně, tělo se mu leskne potem, prsty bubnujou o mozaikovou lavici. Vidím na něm, že se něco děje. Poslední dny byl jako na jehlách – roztěkanej, naštvanej, nepozornej. Vždycky jsem ho považoval za vyrovnanýho, ale teď? Teď je jako časovaná bomba.

„Někdo dneska chybí,“ šeptne Tom po dlouhém tichu. Nejmenuje ho, ale všichni víme, o kom mluví. O Viktorovi. Tři dny se neukázal na tréninku.

Zvednu obočí a otevřu pusu, abych něco řekl. Ale neřeknu nic. Dveře se otevřou s tichým zasyčením.

Viktor vstoupí, oči má zarudlý, obličej bez výrazu. Mlčky si sedne na nejvzdálenější místo, ručník přes kolena. Vypadá, jako by se zmenšil, jako by se scvrkl sám do sebe. Jeho pohled je upřenej do země, ramena svěšený.

Žádnej pozdrav, jen ticho bublající v sifonech za šprdláním.

Vidím, jak Tom při jeho příchodu ztuhne. Jak se mu napnou svaly na rukou, jak se mu zrychlí dech. Tom sevře pěst na mokrý mozaice, vstane a beze slova odejde.

Pára zasyčí, když otevře dveře, jako by vydechla úlevu.

Zůstáváme s Viktorem sami. Sleduju ho a snažím se odhadnout, co se mu honí hlavou. Ticho je tak křehký, že by ho zlomil šepot. Voda stéká po stěnách, každou kapku slyším.

„Neptal jsem se, jestli se vrátíš,“ řeknu nakonec tiše.

Viktor zvedne hlavu, jeho oči jsou prázdný. „Nevěděl jsem, jestli se vrátím.“

„Co tě přivedlo zpátky?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Možná jsem chtěl dokázat, že mě neodehnal. Že mě nemůže odehnat.“

Rozumím tomu. Znám ten pocit, když se nechceš vzdát, i když by to bylo jednodušší. Když bojuješ, i když víš, že prohraješ.

„Kde jsi byl?“ zeptám se.

„Pryč,“ odpoví neurčitě. „Potřeboval jsem… prostor.“

Přesednu si blíž k němu. Ne tak blízko, abych narušil jeho osobní prostor, ale dost blízko, aby věděl, že jsem tu pro něj.

„Mluvil jsem s Tomem,“ řeknu. „Je to složitý.“

Viktor se hořce zasměje. „Složitý? To je slabý slovo.“

„Víš, co si myslím?“ řeknu a opřu se zády o zeď. „Myslím, že jste oba idioti.“

Viktor na mě překvapeně pohlédne. „Co?“

„Slyšels mě. Jste idioti. Oba dva. Chodíte kolem sebe jako kočka kolem horký kaše. Místo abyste si normálně promluvili, tak se hádáte, nadáváte si, mlátíte se.“

„On začal,“ namítne Viktor, ale zní to dětinsky i jemu.

„Jasně, a ty jsi svatej,“ zakroutím hlavou. „Provokoval jsi ho. Věděls přesně, co děláš, když jsi mu vlezl do dráhy. Když jsi začal chodit na stejný tréninky jako on.“

Viktor se zadívá na svoje ruce. „Možná. Ale on…“

„Jo, on je taky idiot,“ přeruším ho. „Místo aby si přiznal, co cítí, tak tě mlátí ve sprchách. Místo aby si promluvil, tak se s tebou hádá.“

Viktor zvedne hlavu. „Co cítí? O čem to mluvíš?“

Povzdechnu si. Jsou slepí, oba dva. „Vážně to nevidíš? Vážně nevidíš, jak na tebe kouká? Jak tě sleduje? Jak mu cuká v obličeji pokaždý, když se objevíš?“

„Jo, vidím. Nenávidí mě.“

„To si vážně myslíš?“ zeptám se tiše.

Viktor neodpoví, jen se dívá na kapky stékající po stěnách. Jeho mlčení je výmluvnější než jakákoliv slova.

„Víš, proč jsem nakonec zrušil let?“ zeptám se po chvíli.

Viktor zavrtí hlavou.

„Kvůli vám dvěma.“

„To je blbost,“ namítne Viktor, ale vidím, že ho to zasáhlo.

„Je to pravda. Vy dva… je mezi vámi něco. Něco silnýho. Něco, co nemůžete ignorovat, i když se o to snažíte.“

Viktor se na mě podívá a v jeho očích vidím směs emocí – strach, zmatek, naději. „Co tím chceš říct?“

„Sám víš, co tím chci říct,“ odpovím klidně. „Otázka je, jestli jsi připravenej si to přiznat.“

Viktor zavře oči a opře si hlavu o stěnu. „Není to tak jednoduchý.“

„Nikdy to není jednoduchý,“ přikývnu. „Ale někdy to stojí za to.“

Sedíme v tichu, pára kolem nás houstne. Vidím, jak se Viktor potí, jak mu po tváři stékají kapky. Nevím, jestli je to pot nebo slzy.

„Co mám dělat?“ zeptá se po dlouhý chvíli, hlas má tak tichej, že ho sotva slyším.

„To ti nemůžu říct,“ odpovím upřímně. „Ale můžu ti říct, co bych udělal já.“

Viktor otevře oči a podívá se na mě. „Co?“

„Šel bych za ním. Promluvil bych si s ním. Řekl bych mu pravdu.“

„Jakou pravdu?“

„Tu, kterou oba znáte, ale bojíte se ji vyslovit.“

Viktor se zahledí do prázdna. „A co když mě odmítne? Co když mě nenávidí?“

„To se může stát,“ přikývnu. „Ale co když ne? Co když tě neodmítne? Co když čeká jen na to, až uděláš první krok?“

Viktor se zamyslí, pak pomalu přikývne. „Možná máš pravdu.“

„Vždycky mám pravdu,“ usměju se.

Viktor se taky usměje, poprvý od chvíle, kdy vstoupil. Je to slabý úsměv, ale je tam.

„Díky, Tony,“ řekne tiše.

„Za co?“

„Že jsi tady.“

Pokrčím rameny. „To nic není.“

Ale oba víme, že to není pravda. Oba víme, že to znamená všechno.

Viktor vstane, ručník si omotá kolem pasu. „Půjdu za ním,“ řekne odhodlaně.

„Teď hned?“ zeptám se překvapeně.

„Ne,“ zavrtí hlavou. „Nejdřív musím… musím si promyslet, co mu řeknu.“

Přikývnu. „To je rozumný.“

Viktor se nadechne, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak si to rozmyslí. Jen pokývá hlavou a vyjde z páry.

Zůstávám sedět sám, obklopenej hustou mlhou. Myslím na Viktora a Toma, na jejich složitej vztah, na jejich strach a nejistotu. Myslím na to, jak těžký je někdy přiznat si pravdu.

Myslím na to, jak těžký to bylo pro mě.

Když jsem poprvý pocítil přitažlivost k jinýmu klukovi, byl jsem vyděšenej. Bál jsem se, co to znamená, co si o mně budou myslet ostatní, co si o sobě budu myslet já sám. Bál jsem se, že zklamu svoje rodiče, svoje přátele, sám sebe.

Trvalo mi dlouho, než jsem si přiznal, kdo jsem. Než jsem přijal sám sebe. A ještě dýl mi trvalo, než jsem to řekl nahlas.

Ale když jsem to konečně udělal, bylo to jako by ze mě spadla tíha celýho světa. Jako bych konečně mohl dýchat. Jen rodiče – ty to nevědí. Nebo… nemluvíme o tom. Chtěl bych jim to říct, ale rodičům to takhle vyhovuje… podle mě to ví, jen se odvrací od týhle části mě samýho. Už už jim to říkám a oni odvedou pozornost někam jinam.

Přeju to Tomovi a Viktorovi. Přeju jim, aby našli odvahu říct pravdu. Aby našli odvahu být sami sebou.

Zavřu oči a nechám páru, aby mě obklopila. Nechám ji, aby smyla pot a únavu z dnešního tréninku. Aby smyla všechny pochybnosti a obavy.

Viktor je pryč, Tom je pryč. Zůstal jsem jen já a moje myšlenky.

Vstanu a zamířím ke dveřím. Je čas jít dál. Je čas nechat Viktora a Toma, aby si našli svou cestu.

Když vyjdu z páry, ledová voda ze sprchy mě pěkně profackuje. Je to příjemnej pocit, osvěžující. Jako nový začátek.

Vidím Viktora, jak stojí u svý skříňky, pomalu se oblíká. Tom je na druhý straně šatny, předstírá, že si Viktora nevšiml, ale jeho oči ho prozrazujou. Sleduje každej jeho pohyb, každý gesto.

Usměju se pro sebe. Možná nejsou tak beznadějný, jak jsem si myslel.

Jdu ke svý skříňce, otevřu ji a začnu se převlíkat. Nechám je, ať si to vyřeší sami. Už jsem udělal, co jsem mohl. Teď je řada na nich.

Když odcházím z šatny, otočím se a vidím, jak se Viktor dívá na Toma. Jak Tom zvedá hlavu a jejich pohledy se střetnou.

A v tom okamžiku vím, že to bude v pořádku. Možná ne hned, možná ne zítra, ale jednoho dne.

Jednoho dne najdou odvahu říct pravdu. Jednoho dne najdou odvahu bejt spolu.

A já budu tady, abych je podpořil, až ten den přijde.

Vycházím z bazénu do letního večera. Slunce už zapadá, obloha hraje všemi odstíny oranžové a růžové. Je to krásný večer, plný možností.

Nasednu na kolo a vydám se domů. Čeká mě večeře s rodiči, telefonát s trenérem, příprava na zítřejší závody.

Ale myšlenkami jsem stále s Viktorem a Tomem.

S jejich příběhem, který se teprve začíná psát.

A možná, jen možná, budu mít tu čest být jeho součástí.