013.01 TONY – Grilování na střeše 25.7. v 10:00 – 14:00

Asfalt na střeše tělocvičny měkne do gumové hmoty, zanechává v sobě otisky kroků, jako by chtěl každého chytit. Kouř z grilu stoupá k bezmračnému nebi a v hrudi pálí sladce, téměř medově. Slunce tlačí stíny k nohám, nemilosrdně zkracuje vše na minimum. V dálce duní rozhlas koupaliště, zvuk se líně převaluje v horkém vzduchu, ale k nikomu se nehlásí.

IG Story (veronika_lens) +
🏊
→
„letní maso & chlór tour“

Osm sekund videa, kde se kouř mísí s klukovským smíchem a každý filtr zamlčuje, jak moc to všechno pálí.

TONY

Kdo by čekal, že zrovna já budu dělat prostředníka? Táta by se smál. Diplomat Tony, tak mi říkal, když jsem jako malej dohadoval podmínky s učitelkama – míň domácích úkolů výměnou za lepší známky na vysvědčení. Teď balancuju mezi dvěma kluky, co by se nejradši roztrhali.

Zelenina šumí na grilu. Vedro je tak hustý, že ho můžu krájet jako tofu. Otáčím maso na roštu a sleduju, jak se Tom opírá o zábradlí, zdánlivě v pohodě, ale s čelistí tak zaťatou, že mu to musí lámat zuby. Viktor dělá, že neexistuje – soustředí se na každej detail kolem grilu, jako by to byla olympiáda v přípravě barbecue.

Stojím mezi nima. Doslova. Fyzicky. Jako lidskej nárazník.

„Hej, Tony, máš to skvěle rozpálený,“ poklepe mi Mára na rameno, ale jeho oči nervózně těkají mezi Tomem a Viktorem. Všichni to cítí. To napětí. Je to jako čekat, až spadne první kapka před bouřkou.

„Díky,“ odpovím a podám mu pivo z ledničky. Je teplý. Samozřejmě.

„Ten led už zase roztál!“ zanadává Adam a začne bušit pěstí do boku přenosný ledničky, jako by to mohlo něco změnit. Jeho smích zní nuceně, ale aspoň to trochu rozptýlí atmosféru.

Jirka si začne připravovat GoPro – typicky, všechno musí natáčet – ale Martina ho zastaví. Jemně, ale rozhodně mu přidrží zápěstí.

„Odpočívej, nestreamuj,“ řekne mu tiše, ale slyším to. Martina vždycky ví, co se děje. Vidí pod povrch věcí. Možná proto je tak dobrá trenérka.

Podívám se na ni vděčně. Nepotřebujeme, aby tohle někdo zdokumentoval. Nepotřebujeme důkazy o tom, jak nefunkční náš tým je.

Tom přichází s tácem nakrájené zeleniny. Nakrájené tak precizně, že by to mohlo být v kuchařce. Jeho prsty jsou napjatý, když mi ho podává, ale jeho oči… jeho oči sledujou Viktora, kterej čistí rošt drátěnkou. Je v tom pohledu nenávist? Nebo něco jinýho?

Jejich pohledy se setkají přes kouř z grilu a na moment se čas zastaví. Je v tom horku něco těžkýho, hustýho, něco, co nemůžu pojmenovat. Pak Viktor uhne pohledem a pokračuje v čištění roštu, jako by se nic nestalo.

„Hele, slyšeli jste ten vtip o dvou plavcích na opuštěným ostrově?“ začne Mára, očividně ve snaze odlehčit atmosféru. Ale hned zmlkne, když zachytí Tomův pohled. Ten kluk dokáže jediným pohledem zmrazit i saunu.

Otočím maso a vyšlehne plamen. Viktor sebou lehce trhne a já si všimnu, jak mu přeběhne stín přes obličej. Něco mu to připomnělo. Něco nepříjemnýho. Možná ten incident ve sprchách, o kterým se šeptá. Nikdo neví, co se přesně stalo, ale od tý doby se ti dva nemůžou ani vidět.

Vidím, jak se Viktor dívá na plamen s podivným výrazem. Jako by tam viděl něco, co nikdo jinej nevidí. Papriky na grilu černají a já se natáhnu pro kleště, abych je otočil. Viktor udělá totéž.

„Já to vezmu,“ řekne Tom zničehonic a podá mi grilovací rukavice. Je to první věc, kterou řekl nahlas od začátku grilování. Viktor ztuhne, ale neuhne. Jejich ruce se na moment dotknou, když si předávají rukavice, a já vidím, jak oběma projede napětí celým tělem.

Síma, která až doteď potichu seděla v rohu, najednou vstane a zvedne telefon. „Skupinový foto!“ zavolá a všichni se automaticky natočí jejím směrem. „Team barbecue!“ Cvakne spouští a já vidím, jak se na jejím displeji rozsvítí notifikace – Iris okamžitě reaguje emotikonem ohně. Ty dvě a jejich věčná rivalita.

Náhlý poryv větru zanese kouř k okraji střechy, kde stojí Veronika s telefonem. Natáčí v slow-motion, jak kouř stoupá proti slunci. Martina k ní přistoupí a něco jí pošeptá. Vidím, jak Veronika přikývne a upraví nastavení.

„Přidej filtr ticha,“ zaslechnu Martinu a musím se usmát. Filtr ticha. Přesně to bychom teď potřebovali všichni.

Vezmu lahev piva a poliju jím maso. Syčení a pára. Plamen okamžitě klesne.

Kéž by to bylo tak jednoduchý i s tím, co se děje mezi Tomem a Viktorem. Polejt vodou a byl by klid. Jenže tohle není oheň, kterej se dá takhle uhasit. Tohle je něco hlubšího. Temnějšího.

„Bude to hotový za deset minut,“ oznámím a otřu si čelo. Pot se mi lije po zádech a není to jen tím vedrem.

„Skvělý,“ řekne Martina a začne organizovat rozdělování talířů. Jsem jí vděčnej. Ona to chápe. Chápe, že potřebuju pomoct udržet tuhle partu pohromadě, i když se rozpadá před očima.

Vrhnu pohled na Toma, kterej teď stojí u zábradlí a dívá se dolů na bazén. Jeho silueta proti zapadajícímu slunci vypadá osaměle. Pak se podívám na Viktora, kterej se snaží být neviditelnej, zatímco rovná příbory. Dva kluci, který spojuje něco víc než jen nenávist.

Vím to. Cítím to. Ale co s tím můžu dělat já?

Moje máma vždycky říkala, že jídlo spojuje lidi. Možná to je naivní, ale musím v to doufat. Možná až budeme všichni sedět kolem stolu, jíst stejný jídlo, dýchat stejnej vzduch, možná pak…

„Tony, hoří ti to!“ vykřikne Jirka a já se rychle otočím ke grilu. Kuřecí stehna začínají černat. Rychle je sundám a položím na talíř.

„V pohodě, trochu připálený, to nevadí,“ uklidňuju ostatní a sám sebe.

Trochu připálený. To jsme teď všichni, ne? Přehřátý. Na hraně. Čekáme, kdo první vyhoří.

Ale zatím jen stojím u grilu, otáčím maso a doufám, že až se posadíme k jídlu, aspoň na chvíli budeme zase tým. Aspoň na chvíli zapomeneme na to, co nás rozděluje.

I když hluboko uvnitř vím, že některý požáry nejdou uhasit. Některý musí prostě vyhořet.