013.02 TOM – Grilování na střeše 25.7. v 10:00 – 14:00

Slunce pálí jak rozžhavenej hřebík. Ani v tomhle vedru nemůžu odlepit oči od toho, co se děje před mejma očima. Tony se opírá o nádobu s vodou, vypadá trochu mimo. Martina mu podává ionťák, starostlivě se nad ním sklání. Proč ho všichni tak opečovávají? Jako by byl ze skla.

Můj pohled sklouzne k Viktorovi. Stojí trochu stranou, ale jeho oči sledujou každej Tonyho pohyb. Připadám si jak v nějaký posraný telenovele. Přesně ta samá scéna jako vždycky. Tony potřebuje pomoct, všichni se kolem něj seběhnou jak včely na med. A Viktor tam stojí a tváří se, jako by mu na tom vůbec nezáleželo, ale přitom ho nespustí z očí.

„Neměl bys radši něco sníst?“ ptám se Tonyho, ale zní to víc jak obvinění než starost. Nemůžu si pomoct. V krku mám sucho, i když jsem před chvílí vypil půl lahve vody.

Tony na mě kejvne, ale jeho pohled je už zase u Viktora. Jako by mezi nima byla nějaká neviditelná šňůra, kterou nikdo jinej nevidí. Jen já. Protože ji cejtím, jak se mi zařezává do krku pokaždý, když se na sebe takhle podívaj.

Nad hlavou nám zakráká havran a přeruší smích, kterej se nesl přes střechu. Všichni se otočí. Je to jako by ten pták přinesl varování. Něco se děje. Něco se mění.

Veronika se objeví s miskou salátu. Na vrchu leží rajče ve tvaru srdce. Nemůžu si pomoct, vypadá to směšně. Jako nějaká laciná dekorace z kuchařskýho časopisu. Iris hned vytáhne foťák a zvětší to rajče do groteskního loga lásky, který promítne na svůj displej.

„Umělecký,“ uchechtnu se a Veronika po mně střelí pohledem. Asi si myslí, že si z ní dělám srandu. Možná dělám. Sám nevím. Všechno mě dneska vytáčí.

V dálce bouchne popelnice a já sebou trhnu. To vedro mě dělá nervózním. Nebo je to tím, co se děje přímo před mejma očima a nikdo jinej to nevidí? Tony a Viktor. Jako by mezi nima něco bylo. Něco, co mě z nějakýho důvodu rozpaluje víc než tohle slunce.

A pak se to stane. Viktor přejde k Tonymu a řekne něco, co mi rozbuší srdce jako splašený:

„Gumička na dýchání funguje, díky.“

Ztuhnu. Co to má kurva znamenat? Jaká gumička? Jaký dejchání? Díky za co? Hlava mi jede na plný obrátky, ale nemůžu se zeptat. Nemůžu dát najevo, že mě to zajímá. Že mě to štve. Že mě to…

Polknu a odvrátím pohled. Cítím, jak mi pot stejká po zádech, a není to jen tím vedrem. Je to tím, co vidím. Tony se na Viktora usmívá tím svým úsměvem, kterej rozsvítí celej jeho obličej. Tím úsměvem, kterej jsem vždycky chtěl vidět, když se dívá na mě.

„Seš v pohodě?“ zeptá se mě Martina a já si uvědomím, že svírám plastovej kelímek tak silně, až praská.

„Jo, jasně,“ odpovím a snažím se uvolnit sevření. „Jen vedro.“

Martina přitaká, ale vidím, že mi nevěří. Vidí moc. Vždycky viděla.

„Jestli chceš, můžeš jít dolů. Nikdo tě tu nedrží,“ řekne tiše, jen pro mě.

Zavrtím hlavou. „Ne, jsem v pohodě. Fakt.“

Ale nejsem. Kurva, vůbec nejsem v pohodě. Jsem na střeše, ze který nemůžu utýct, a musím se dívat, jak se Tony a Viktor k sobě přibližujou, jak si vyměňujou úsměvy, jak si šeptaj věci, který neslyším.

„Tak co, jdeme jíst?“ zavolá Jirka a všichni se začnou srocovat kolem grilu. Tony rozděluje maso, Viktor mu podává talíře. Jejich prsty se letmo dotýkají a já vidím, jak se Viktor lehce zčervená. Je to sotva postřehnutelný, ale já to vidím. Vidím to a něco ve mně se zlomí.

Vezmu si talíř a posadím se co nejdál od nich. Adam si ke mně přisedne a začne něco vykládat o včerejším tréninku, ale neposlouchám ho. Sleduju, jak si Tony sedá vedle Viktora, jak se k němu naklání, když mu něco říká. Vidím, jak se Viktor směje, uvolněnej, šťastnej.

A já si uvědomím něco, co jsem dlouho potlačoval: žárlím. Žárlím jako kretén. Ne na Viktora, že má Tonyho pozornost. Ale na Tonyho, že má Viktorovu.

Ta myšlenka mě praští jako rána do břicha. Zatnu zuby a snažím se soustředit na jídlo před sebou. Ale nejde to. V hlavě mám chaos. Proč mě to tak štve? Proč nemůžu přestat myslet na to, jak se Viktor usmívá na Tonyho? Proč mě tak vytáčí představa, že by spolu mohli něco mít?

„Héj, Tome, posloucháš mě vůbec?“ ptá se Adam a šťouchne do mě loktem.

„Jo, promiň, zamyslel jsem se,“ odpovím a snažím se soustředit na to, co říká. Ale oči mi pořád utíkají k nim. K Tonymu a Viktorovi. Sedí tak blízko u sebe, že se jejich ramena téměř dotýkají.

Veronika se posadí naproti mně a upřeně se na mě dívá. Vím, co vidí. Vidí, jak se nedokážu odtrhnout od pohledu na ně dva. Vidí moji žárlivost, moji zmatenost, moji… touhu?

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekne potichu, ale důrazně. „Po tomhle. O samotě.“

Souhlasím, i když vím, že to bude nepříjemný. Veronika má v očích ten pohled, kterej říká, že ví víc, než dává najevo. A já se toho bojím. Bojím se, že ví, co cejtím. Protože já sám to kurva nechápu.

Když dojedí, Tony se zvedne a začne sbírat talíře. Viktor mu hned pomáhá. Jejich hlavy jsou u sebe, když se naklánějí nad košem, a já vidím, jak se Tony nakloní ještě blíž a něco Viktorovi zašeptá. Viktor se tiše zasměje a já cejtím, jak mi v žaludku něco vybouchne.

Vstanu tak prudce, že převrhnu svůj kelímek. Voda se rozlije po betonu a vytvoří mapu nějaký neznámý země.

„Musím dolů,“ řeknu a zamířím ke schodům.

Nečekám na odpověď. Nemůžu tam už bejt. Nemůžu se dívat, jak se k sobě nakláněj, jak si šeptaj, jak se dotýkaj.

Sbíhám schody, beru je po dvou, a v hlavě mi buší jediná myšlenka: Proč mě to tak kurva štve? Proč mě to tak štve, že Viktor dává Tonymu to, co nikdy nedal mně? Že se na něj usmívá, že s ním mluví, že mu je blízko?

Chci, aby se Viktor takhle díval na mě. Chci, aby se mi takhle usmíval. Chci, aby byl takhle blízko mně.

„Do prdele,“ zašeptám do prázdný chodby a sevřu pěsti. „Do prdele.“

Tohle nemůže bejt pravda. Nemůžu chtít Viktora. Nemůžu po něm toužit. Ne po tom, co se stalo. Ne po tom, co jsem mu udělal.

Ale když zavřu oči, vidím jeho tvář. Vidím, jak se usmívá na Tonyho, a něco ve mně křičí, že takhle by se měl usmívat na mě.

Takhle by se měl dívat na mě!

Tohle nemůže bejt pravda. Nemůžu se do něj zamilovávat. Ne po tom všem.

Ale když otevřu oči a zvednu hlavu, vidím ho stát nahoře na schodech. Dívá se na mě a v jeho očích je něco, co nedokážu rozluštit. Něco, co mě děsí. Něco, co mě přitahuje.

A já vím, že jsem v prdeli.