015.01 VIKTOR – Mlhy Hostivaře 29.7. ve 22:10 – 01:45

29.7.

Nad hostivařskou hladinou se válí hustá pára, světla aut se lámou do mléčných sloupů. Voda voní starým jehličím a mokrým pískem; kroky měknou ještě dřív, než se dotknou země. Všechno kolem je bílé a bez hran, dokud záblesk světlometu na vteřinu nevyřeže ostrou konturu. Pak se mlha zavře a všechno znovu pohltí.

Grindr notifikace — Hostivař, 29/7 23:14

23:14 Swimmer2004: „Jsem na místě. Je hovno vidět.“

23:15 MoonEyes: „Vidím tě. Poslední řada u lesa.“

23:16 Swimmer2004: „Ok. Kuřba? Anál?“

VIKTOR

Vystupuju z nočního autobusu do tmy. Nohy mě samy nesou po panelce k hostivařskýmu parkovišti. Vzduch je těžkej, nasáklej vůní borovic a něčím zakázaným.

Mlha se plazí mezi stromy jako had. Lampy před parkovištěm probodávaj tmu nepravidelným rytmem – světlo, tma, světlo. V puse žvejkám gumu, abych přebil pachuť strachu. Nebo je to vzrušení? Už ani nevím.

Šlapání po listí je tichý, ale každý křupnutí větvičky pod podrážkou mi posílá elektrickej výboj po páteři. Ohlížím se přes rameno. Nikdo mě nesleduje, ale stejně…

Dneska to potřebuju. Po tom závodě, po tom, jak se na mě Tom díval. Potřebuju zmizet.

Z dálky slyším motory – tlumený předení, občasný cvaknutí blinkru. Na parkovišti stojí pár aut, jejich obrysy se rozpíjej v mlze. Některý nastartuje, popojede, zase zhasne. Je to jako podivnej tanec světel a stínů.

Zastavím se v poslední řadě, těsně u lesa. Protáhnu ztuhlý ramena. Pořád v nich cejtím vodu z bazénu, chlor, ten závod. Všechno to ze sebe musím setřást.

Někde blízko zašustí bunda. V křoví blejskne zapalovač a pak už vidím jen oranžový bod cigarety. Volá mě do tmy jako maják. Bzikne Grindr. Odpovím.

Nadechnu se. Pryskyřice. Benzín. Pot.

Tady neexistuje minulost. Neexistuje Tom ani jeho nenávist. Jen tenhle moment mezi půl desátou a půl druhou ráno. Jen tihle chlapi – ženatý, svobodný, mladý, starý. Všichni tu jsou pro to samý.

Vkročím do stínu stromů. Konečně jsem nikdo.

Tma mě objímá jako starej známej. Cigareta v křoví zhasne, ale já už vím, kam jít. Moje tělo si pamatuje tuhle choreografii – krok do tmy, čekání, náznak doteku.

Někde za mnou nastartuje auto, světla projedou skrz mlhu jako nůž. Na vteřinu osvětlí siluetu muže opřenýho o strom. Naše pohledy se setkaj a hned zase rozejdou. Není třeba slov.

Dneska v noci nepotřebuju jméno. Nepotřebuju vzpomínky na modrý oči plný hněvu. Potřebuju jen tohle – anonymitu tmy, teplo cizího těla, ticho přerušovaný jen vzdáleným hukotem města.

Les kolem nás dejchá tajemstvím a my jsme jeho součástí. Stíny mezi stromy, přízraky touhy, ztracený duše hledající útěchu v temnotě.

Zítra budu zase Viktor. Ale teď… teď jsem jen další světluška v temným lese plným tajemství.

Mezi stromama se ztrácí kamení, pod nohama cejtím měkkou lesní podestýlku. Každej krok je tlumenej listím. Kolem mě se vznáší mlha, bílý prsty, který sahaj po mým těle. Někdo před sebou svítí čelovkou – vypadá to jak světelnej meč řezající tmu.

Poslouchám svý vlastní srdce, buší mi rychlejc než to tlumený šeptání, co se ozejvá zpoza stromů. Zvuky, který zanikaj a znovu se rodej jako příliv a odliv. Jako by ten les dejchal.

Pod kmenem ležící plechovka od piva odráží měsíc – malej stříbrnej kruh na dně. Natáhnu ruku a dotknu se kůry nejbližšího stromu. Je hrubá, studená, ale skutečná. Něco, čeho se můžu chytit v týhle mlze.

Sedm ven, tři dovnitř. Sedm ven, tři dovnitř. Tonyho dechový cvičení mi pomáhá uklidnit rozbouřenou krev. Potřebuju mít čistou hlavu, i když jsem přišel, abych na všechno zapomněl.

Ze tmy se vynoří postava. Poznávám ho i v tý tmě – ten týpek s očima jak měsíc. Byl tu i minule. Jeho hlas je hrubej, ale ne nepříjemnej.

„To jsi ty,“ řekne, jako bysme byli starý známý. „Moc slintáš.“

Cejtím, jak mi krev stoupá do tváří. I tady, v týhle tmě, dokážu cejtit stud.

„Nebudu, jestli nechceš.“

Bez dalších slov mě postrčí směrem k zaparkovanýmu autu. Uvnitř sedí chlap, ksicht osvětlenej modrým světlem mobilu. Prohlíží si něco – možná porno, možná zprávy, je to jedno. Je jen publikum.

Před okýnkem auta mě týpek s měsíčníma očima zatlačí dolů. Kolena se mi boří do vlhký hlíny, ale je mi to jedno. Rozepne si kalhoty a bez varování mi strčí péro do krku.

„Ššš, ššš, ššš…“ uklidňuje mě, jako bych byl vyplašený zvíře.

Zavřu oči. Tohle je známej rytmus. Tohle znám. Tady nemusím přemejšlet. Tady nejsem Viktor, nejsem ten kluk, co prohrál s Tomem, nejsem ten, co po něm touží. Jsem jen díra v temnotě.

Po chvíli, kdy si užívá moje služby, se najednou zarazí.

„Jsi zdravej, že jo?“

Co mám asi odpovědět s jeho pérem až na mandlích? Jen zamrkám. Tyhle otázky přicházej vždycky pozdě. Nejdřív chtít, pak myslet. Takovej je tenhle les.

„Nepoblij mi péro, jasný?“

Snažím se nedávit. Vím, jak na to. Nejsem tu poprvý. Chlap v autě přestal skrolovat a teď se na nás kouká. Vidím, jak si rozepíná kalhoty a začíná si honit. Sleduje nás jak nějaký porno – dva stíny v mlze, jeden na kolenou.

Měsíční oči mě najednou zvednou za loket. Otočí mě zády k sobě, jednou rukou mě chytne za bok, druhou mi zatlačí krk k zemi. Obličej mám kousek od okýnka auta, kde si ten druhej honí. Vidím jeho výraz – směs znechucení a vzrušení.

A pak ho do mě týpek vrazí. Syknu bolestí, ale neprotestuju. Chci to. Potřebuju to. Potřebuju cejtit něco jinýho než tu prázdnotu, co mě žere zevnitř. Něco jinýho než ten pohled, kterým se na mě dneska Tom díval u bazénu.

Přidržuje mě pevně, jeho prsty se mi zarývaj do boků. Pohybuje se rychle, drsně. Žádná něžnost, žádný líbání. Jen čistej, syrovej sex. Takhle to chodí v hostivařským lese. Žádný jména, žádný sliby. Jen tohle.

Zavřu oči a nechám se unášet. Rytmus jeho přírazů splývá s tepem mýho srdce. Sedm ven, tři dovnitř. Už nedýchám podle Tonyho. Dýchám podle týpka s měsíčníma očima.

Za chvíli cejtím, jak se jeho rytmus zrychluje. Pak jedno poslední přiražení a horký sperma mi stejká po stehnech dolů. Zima noci ho rychle ochladí.

Ticho kolem nás zhoustne. Jako by i hmyz zadržel dech. V dálce slyším jen táhlý, kovový zvuk vlaku. Něco jako ocelový stén, kterej se nese nocí.

Týpek si zapne kalhoty a bez slova zmizí mezi stromy. Ani se neohlídne. Chlap v autě taky dokončil svoje představení a teď si utírá ruku do kapesníku. Nastartuje a odjede. Světla jeho auta na chvíli prosvítí mlhu a pak zhasnou.

Zůstávám sám, s prstama zkřehlejma chladem a se spermatem na stehnech. Přišel jsem sem hledat dotek, teplo, cokoliv, co by mě přivedlo zpátky do těla. Ale našel jsem jen prázdný oči týpka s velkým pérem a tmavejma chlupama.

Pomalu se zvednu a oprášim si kolena. Mlha kolem mě houstne. Tenhle les je plnej duchů a já jsem jeden z nich.

Sedm ven, tři dovnitř. Snažím se uklidnit. Z kapsy vytáhnu mokrý ubrousky, vždycky je u sebe nosím. Otřu se, jak nejlíp to jde. Pak si zapnu kalhoty a zamířím zpátky k parkovišti.

Kolem projede další auto, jeho světla mě na chvíli oslepí. Zastaví kousek ode mě. Okýnko se stáhne a vidím další obličej, další hladový oči. Další anonymní chlap hledající to samý co já.

„Máš čas?“ zeptá se.

Podívám se na displej telefonu. Je skoro půlnoc. Měl bych jít domů. Měl bych se vyspat. Zejtra mám trénink. Ale domov znamená myšlenky. Domov znamená vzpomínky na Toma, na jeho nenávist, na jeho modrý oči.

„Jasně,“ odpovím a nasednu.

Jedeme hloubějc do lesa, kde je ještě větší tma. Kde jsou stromy hustší a kde nikdo neuslyší, jak vzdychám pod rukama dalšího cizince.

Vím, že tohle není řešení. Vím, že ráno se probudím stejně prázdnej. Ale teď, v týhle chvíli, je to všechno, co mám.

Venku se už mlha válí mezi stromy jako postříkaný kapesníky.

Auto zastaví na malý mýtině. Chlap vypne motor a otočí se ke mně. Nevidím mu do obličeje, ale cejtím jeho ruce na svým těle. Jsou drsný, netrpělivý. Jak jinak.

„Vykouříš mi ho?“ zeptá se bez okolků.

Přikejvnu. A znovu klesám tváří do jeho klína, znovu se stávám jen ústy v temnotě. Jen dalším stínem v mlze Hostivaře.

Kolem půl druhý se vracím na parkoviště. Jsem celej postříkanej od spermatu několika chlapů, který mě našli v mlze. Svítí to ve tmě jak neon, ale je mi to jedno. Vzduch v plicích mě pálí po poppersu, kterej mi nabídl poslední z nich. Je to dobrá bolest – připomíná mi, že žiju nejen pro dráhový časy a nenávistný pohledy.

Vzpomenu si na Tomovu tvář pod bazénovejma sprchama. Na jeho vztek. Na jeho strach. Ten kontrast chloru a pryskyřice mě bodne do žeber jako nůž.

Displej telefonu ukazuje 1:45. Čas jít. Mlha pohlcuje zvuk mejch kroků, jako bych tu nikdy nebyl.

Na kraji parkoviště se ještě jednou ohlídnu. Pár aut tu ještě stojí, ale je ticho. Mlha se ještě válí nad stromama jak bílej příliv a skrejvá všechny hříchy dnešní noci.

Včetně těch mejch.