017.07 VIKTOR – První zlom 4.8. v 07:00 – 10:00

Vyletím po schodech do třetího patra jako šílenec, plíce mi hoří a kolena protestujou. Zabouchnu dveře a opřu se o ně zády. Jsem doma, ale nechci tu bejt. Skopnu mokrý boty, ani se neobtěžuju je postavit – zůstanou ležet na boku jako zdechlý zvířata.

Byt smrdí zatuchlinou a Oliho zkurvenou omáčkou, kterou včera vařil. Roztrhnu okno dokořán, studenej vzduch se valí dovnitř a rozfoukává papíry na stole. Ať si letěj. Ventilátor v kuchyni drhne a chrčí jako starej astmatik. Nikdo ho neopraví, dokud se úplně neposere.

V lednici je hovno. Půlka citronu, kterej už vypadá jak šutr, a tahini, který jsem dostal od Tonyho. Vyklopím lžičku sezamovejch semínek na jazyk. Chutná to jak beton. Zapiju to vodou z kohoutku, ale ta je stejně na hovno – chuť železa a chlóru. Pořád cejtím bazén, i když jsem z něj vypadl.

Z kapsy vytáhnu dvě žvejkačky – jednu položím vedle fotky, jako malou oběť, a druhou si strčím do pusy. Rozkousnu ji na kaši, sladká chuť máty se rozleje po puse. Aspoň něco.

Telefon v kapse zabzučí. Kouknu na displej: Iris. Chce, abych se stavil jako host v jejím novým klipu. Jasně, to určitě. Otřu displej o kalhoty a nechám zprávu nepřečtenou. Jako by neexistovala.

Pípne další. Tony mi posílá GIF s modrým dýchacím kolečkem – sedm ven, tři dovnitř. Připomíná mi, abych dejchal. Nejdřív chci mobil odhodit, ale pak odepíšu smajlíka. Po minutě. Dřív by to vypadalo, že mi na tom záleží.

Lehnu si na záda na podlahu a vejrám na strop. Prasklina nad postelí vypadá jako bazénová dráha – dlouhá, rovná, nikam nevede. Mám pocit, že se v ní pomalu topím. Že mě ta prasklina spolkne, zatáhne do sebe a budu navždy zamrzlej v tý posraný dlažbě.

Nemůžu tady bejt. Nedokážu to. Svlíknu se a vlezu do sprchy, pustím ji naplno a nastavím na nejstudenější. Voda mě bodá do kůže jak jehly. V bazénu jsem se nestačil pořádně ani opláchnout, z plavek mi ještě teče.

Voda stejká po obličeji a míchá se se slzama. Poprvé od tý posraný rvačky s Tomem ve sprchách pláču. Nechci, ale nemůžu to zastavit. Voda to stejně schová. Sleduju pramínky, jak míří k odtoku – tmavě šedý, pak světlejší, nakonec čirý. Všechno odteče, jen ta díra v hrudi zůstává.

Vylezu a utřu se. Hodiny na zdi ukazujou 8:59. Vteřinovka kmitne a já řeknu nahlas:

„Potřebuju na vzduch.“

Jako bych se musel přesvědčit, že to myslím vážně.

Vytáhnu batoh zpod postele a naházím do něj pár věcí – trika, kraťasy, ponožky, nabíječku, hygienický sračky. Natáhnu na sebe první čistý hadry, co najdu.

Zastavím se u dveří a rozhlídnu se. Najednou mi ten byt připadá cizí, jako bych v něm nikdy nežil. Jako by to byly jen kulisy, který někdo postavil, abych si myslel, že mám domov.

Zabouchnu za sebou, zamknu a seběhnu schody dolů. Venku se zhluboka nadechnu. Vzduch voní deštěm, i když ještě neprší. Mraky visej nízko, jako by se na mě chtěly sesypat.

Netuším, kam jdu. Vím jen, že musím pryč. Z bazénu, z bytu, od všeho.

Od Toma.

Jeho tvář se mi pořád vrací – jak stál v těch sprchách, nahej, naštvanej, nádhernej. A jak mě nenáviděl. Jak mě nenávidí. Možná má pravdu. Možná by měl.

Zajdu do bistra na nábřeží, kde otvíraj v 9:30. Martina už rozkládá french press na kávu, Veronika testuje nějakej stabilizátor pro svůj vlog. Všimnou si mě hned, jak vejdu s taškou přes rameno a očima, který musej bejt pořád červený.

Martina zvedne pohled. Ví to. Samozřejmě, že to ví.

„Kafe bez mlíka?“ zeptá se tiše.

Jen přikývnu. Nemám sílu na slova.

Veronika ztlumí kameru, jako by mi chtěla dopřát soukromí. Jako by věděla, že nemám sílu bejt na jejím záběru.

Ticho přeruší bzukot telefonu. Notifikace z týmu: večerní meeting, analýza závodu ve 14:00. Skoro se zasměju. Jako by záleželo na tom, co se stalo včera. Jako by záleželo na něčem, co bylo.

Zírám do pěny kávy a vidím v ní červený blinkry aut z Hostivaře. Slyším písknutí startu. Cejtím Tomův dotek – ne ten skutečnej, ale ten, kterej by mohl bejt, kdyby všechno bylo jinak.

„Dovolená může být léčivá,“ řekne Martina tiše, „ale musíš dejchat mimo chlor.“

Z kapsy vytáhnu gumičku, kterou mi dal Tony, a položím ji na stůl. Je to gesto přiznání i prosby. Nevím, co tím chci říct. Možná nic.

Veronika vyfotí kávu, ale všimnu si, že zachytí i gumičku. Nepřemejšlím o tom. Je mi to jedno.

Tramvaj zazvoní za oknem. Červený světlo se odráží v šálku a já poprvý za dlouho cejtím, že mám kam otočit hlavu. Že existuje směr, kterým můžu jít.

Kostelní zvon odbije desátou. Vdechnu na sedm, vydechnu na tři a řeknu:

„Jedu pryč, než se tady utopím.“

A myslím to vážně.

Vstanu a vytáhnu peněženku, abych zaplatil. Martina zavrtí hlavou.

„To je na mě,“ řekne. „Kam pojedeš?“

Pokrčím rameny.

„Nevím. Daleko.“

„Od koho?“ zeptá se tiše.

Polknu.

„Od sebe,“ řeknu nakonec.

Přikývne, jako by rozuměla. Možná rozumí.

„Vrátíš se?“

Nevím, co odpovědět. Vrátím se? Má to vůbec smysl? Je tu něco, co by mě táhlo zpátky?

Obraz Toma se mi zase vrátí. Jak stojí u bazénu, vlasy mu kapou, tělo se leskne vodou. Jak se dívá někam do dálky, nikdy ne na mě. Jak mě nenávidí.

„Asi ne,“ řeknu nakonec.

Martina kývne.

„Tak šťastnou cestu.“

Veronika se usměje a zvedne ruku na pozdrav. Její oči jsou laskavý, i když v nich vidím otázky.

Vyjdu ven do chladnýho rána. Vzduch je pořád nasáklej těžkým deštěm, kterej ještě nezačal. Přes rameno mám batoh a v hlavě prázdno.

Nevím, kam jdu. Vím jen, že musím pryč.

Od bazénu. Od školy. Od bytu.

Od Toma.

Zejtra už tady nebudu. A možná je to tak lepší.