022.08 TOM – Papírové stěny 11.9. v 05:00 – 12:30

Polední slunce pálí do oken bufetu jako stvořený pro vytahování kapek potu na kůži. Jak sem s Viktorem vcházíme, cítím, jak mi košile na zádech lehce přilnula k tělu. Nemám rád tohle horko. Dává mi pocit, že jsem v něčem uvězněnej.

Všimnu si jich hned, jak vejdeme dovnitř. Tony s Verou sedí u stolku vzadu, hlavy skloněný k sobě. Mluví potichu, jako by sdíleli nějaký tajemství. Veronika s kamerou v brašně, dneska ji ani nevytáhla. Tony před sebou skládá nějaký papíry.

Viktor zamíří rovnou k pultu a já jdu za ním, i když mě to táhne jinam. K nim. Vnitřnosti se mi svíraj pocitem, kterej nedokážu úplně pojmenovat. Není to jen žárlivost. Je to něco víc.

„Dvojitý espresso, prosím,“ řekne Viktor a zvuk jeho hlasu přetne ticho bufetu jako nůž. Vidím, jak Tony zvedá hlavu. Naše pohledy se na moment setkaj.

Veronika se na mě koukne a něco v jejím výrazu mi naznačuje, že nejsem vítanej. Něco mezi náma zůstalo nedořešený, ale teď na to není čas. Vidím, jak se zvedá, balí si věci, loučí se s Tonym. Vypadá, jako by chtěla být kdekoliv jinde než tady se mnou.

„Ahoj,“ kývne směrem k nám a mizí. Ani se na mě pořádně nepodívala.

Přesouváme se s Viktorem k Tonymu. Sedám si tak, abych viděl na ty papíry, co má před sebou. Přejedu očima po jejich hranách, otlačených v jeho dlaních, a pak po jeho hrudi, kde se pod tričkem rýsujou svaly. Něco se ve mně sevře. Starost o to, co ty papíry znamenaj. A taky ten druhej pocit, kterej si nechci přiznat.

Z reproduktoru za pultem začne hrát „It Must Have Been Love“ od Roxette. Viktor sáhne do kapsy a položí na stůl před Tonyho gumičku. Obyčejnou průhlednou gumičku.

„Sedm ven, tři dovnitř, nezapomeň,“ řekne a já vidím, jak se Tony lehce usměje. Ten dotek gumičky mezi nima je jako nějakej tajnej kód. Něco, čemu nerozumím, ale cítím, že je to mnohem intimnější, než se zdá.

Na hodinách nad pultem klapne dvanáct. Tony zavře oči a vydechne. Pomalu. Počítám s ním v duchu. Jedna, dva, tři… sedm. Když otevře oči, všimnu si, jak se jeho pohled změnil. Jako by něco uvnitř něj povolilo, ale zároveň něco jinýho zesílilo.

Pod stolem se moje noha náhodou dotkne jeho. Neuhnu. On taky ne. Pak se naše kolena dotknou i Viktorovy nohy a všichni tři tam sedíme, propojený tím nejjemnějším, a přesto nejsilnějším způsobem. Cítím, jak mi po zádech přeběhne mráz, přestože je v místnosti horko.

Mezi náma je něco zvláštního. Přátelství, napětí, touha – všechno zamíchaný dohromady jako nějakej koktejl, kterej nikdo z nás nedokáže pojmenovat. A já nevím, jestli se mám bát, nebo se do toho vrhnout po hlavě.