027.01 VIKTOR – Hostivař, třetí noc 14.9. ve 23:00 – 01:30

14.9.

Lesní tma u přehrady je tak hustá, že pohlcuje i vlastní ozvěnu. V dálce funí auta, ale zní spíš jako tlumený rytmus, který připomíná pravidelný tep. Nad korunami pluje měsíc; jeho světlo se tříští na stříbrné čepelky, které nikdy nedopadnou. Dech se ztratí v okamžiku, kdy opustí rty.

♫

Spiegel im Spiegel (2:00 – 2:45) Klavír a cello padaly do tmy jako kapky rtuti: pomalu, ale nezadržitelně. V každém odlesku jsem poznal vlastní obrys a hned ho ztratil.

VIKTOR

Přicházím k okraji hostivařskýho parkoviště, asfalt ještě furt sálá tím denním horkem. Jen dvě auta stojí vzadu, úplně zastrčený, kapoty jim chladnou ve stínu stromů. Žmoulám v kapse žvejku – je to takový moje malý alibi. Jasně, přišel jsem si zakouřit. Přišel jsem se nadejchat. Přišel jsem, protože jsem se bál bejt doma.

Protáhnu ramena, jako bych ze sebe chtěl shodit ten chlor z bazénu i ten vnitřní nepokoj, co mě dneska celej den žere. Ticho mi sykne do uší: „Tak jsi zase tady, co?“

Vidím toho chlapa, jak zaklapne mobil. Má kapuci, takže mu nevidím pořádně do ksichtu. Kývne směrem k lesu. Není to pozvání, je to svolení. Jako bych ho potřeboval, kurva.

Každej krok křupe v listí. Ohlížím se. Na chvíli zaváhám – mám chuť se vrátit k asfaltu a pak domů, ale ta chuť je slabá. Touha zapomenout je silnější. Nedělat žádný kompromisy, ať se stalo, co se stalo. Prostě to potřebuju. Teď hned.

Zahnu za poslední řadu aut, kde se ztrácí moje jméno, kde nejsem Viktor, kde nejsem nikdo. Vyndám žvejku, kleknu a vbořím obličej do poklopce toho chlapa.

Mezi stromy se mísí vůně kůry a potu, stíny vznikají a mizí beze jmen. Ucítil jsem blízkost dalších těl dřív, než jsem je zahlídnul. Dva muži přistoupili ze stran a já sál tři nádherně velký údy na střídačku. Jejich rozhalený břicha v košilích se leskly potem, vzdychání odsekávalo ticho na malý kousky. Cizí dlaň mi sjela po zádech do šortek k zadku. Byla horká, ty prsty mě přiváděly k šílenství, prohnul jsem se, abych jim dovolil zajet hlouběj. Listí křuplo, další vysoká postava vstoupila mezi nás a nabrala si mě zezadu. Bylo to šílenství – noc měnila lidi v pohyblivý souřadnice.

Občas se sám sebe ptám, proč tohle dělám. Jenže když si večer sundám brejle a sedím na okraji postele, vidím to jasně – prázdnotu. Zející, vyčkávající. Hlad, kterej nikdy nemizí.

Vždycky jsem chtěl něco jinýho. Když jsem poprvý šel do klubu, myslel jsem, že tam najdu lásku. Fakt jsem byl tak naivní. Našel jsem sex. Rychlej, bezejmennej, občas dobrej, občas ne. A pak jsem si na to zvyknul. Přijal jsem to. Tak to prostě je. Nejsem zas takovej idiot, abych čekal prince na bílým koni, když si sám nejsem jistej, kdo jsem.

Tohle je můj život. Fakulta, kde se snažím nějak proklouznout. Brigáda, kde se snažím nevypadat tak zoufale. A noci, kdy se snažím cejtit aspoň na chvíli něco jinýho než prázdnotu.

Možná je čas si přiznat, že to není náhoda.

Zůstal jsem stát na místě a naslouchal cvrlikání cvrčků. Ten zvuk byl jedinej, co narušoval ticho kolem mě. Vzdálenej šum města jako by byl z jinýho světa. Hlad, co jsem cejtil, neměl jméno ani tvář. Jen prázdnota, co potřebovala zaplnit.

Na větvi stromu viselo zapomenutý tričko, asi od někoho, kdo tu padnul hloubějc než já. Nechal jsem pohled na něm spočinout a představoval si příběh, kterej za tím byl. Kdo ho tu nechal? Utíkal? Byl to dobrej večer, nebo špatnej? Možná obojí, jako ten můj.

Ticho kolem se zhustilo. Lovci i kořist se rozptýlili do noci. Všichni, co tu byli, už zmizeli, ale to prázdno ve mně zůstávalo. Cejtil jsem, jak to ze mě vyzařuje – ta nenasytná díra, co nešla zaplnit. A všichni kolem to museli vnímat.

Otočil jsem se směrem k parkovišti. Roztřesený dlaně jsem strčil hluboko do kapes, jako bych tam hledal jinej puls, jinej rytmus, než ten vlastní zrychlenej tep. Něco, co by mě vrátilo zpátky k sobě.

V dálce zavrčel motor. Vítr ke mně přinesl vůni benzínu, pryskyřice a slib odplutí. Někoho, kdo odjíždí. Někoho, kdo má kam jet.

Jsem jakej jsem. To se nezmění.

Zhluboka jsem se nadechnul studenýho nočního vzduchu. Chvíli jsem přemejšlel, jestli se vrátit zpátky mezi stromy, zkusit najít někoho, kdo by na chvíli vyplnil to prázdno. Ale už jsem neměl sílu. Někdy je ta honička zbytečná.

Vykročil jsem k silnici. Dneska už toho bylo dost. Zejtra je novej den, další hledání. A možná – i když v to sám nevěřím – něco najdu.