KAPITOLA I – FORTEBES

Identifikace nálezu: hyperkapsle, typ GJ-7, výrobní řada GJASEN. Stav obalu: nakřápnutý. Obsah: neidentifikovaný. Lodní čas záznamu: třináct set čtyřicet sedm světlivých dní po odjezdu z bodu Haqvanbé-Sever.

Souřadnice nálezu: 120,4 světlivých let od posledního zaznamenaného výskytu planety FX6Fí v dimenzi Torovan.

Aktuální souřadnice dimenze Torovan: nedostupné.

Dimenze Torovan: přepsána.

Nákladní systém Fortebes zaznamenal kapsli jako anomálii v kvantové pěně přibližně šest hodin před zápisem tohoto záznamu. Posádka kapsli vytáhla, hodila do nákladového prostoru č. 4 a spustila standardní aktivační protokol. Protokol selhal. Kapsle zůstala zavřená. Posádka dostala zaplaceno za prázdné kapsle, ne za přeživší bytosti — ostatně, většina kapslí vytažených z kvantové pěny přeživší neobsahuje. Obsahují plyn, krystalické zbytky, nebo nic.

Tohle obsahovalo teplo.

Lodní systém zaznamenal teplo jako anomálii č. 2 a pokračoval.

NÁLEZ: HYPERKAPSLE GJ-7. STAV OBALU: POŠKOZENÝ. OBSAH: TEPELNÁ STOPA + NEIDENTIFIKOVANÁ ORGANIKA. KOŠMÍR: NESTABILNÍ. DVASTÝR: NEDOSAŽITELNÝ. SEXUEL: AKTIVNÍ. ÚHLOVODY: NESOUHLASÍ. GJASENOVÝ MODUL: POŠKOZEN. VZÁJEMNOST LETU: ZHROUCENÁ. REŽ: NEVYHODNOCENO.

Uvnitř bylo ticho jiného druhu než vakuum. Vakuum je prázdnota, která má tvar svého prostoru. Tenhle klid měl tvar těla — těla, které nebylo vůbec jisté, jestli ještě dýchá, nebo jestli jen pokračuje v pohybu, který dýchání kdysi napodoboval.

Pak se ozvalo prasknutí.

Sklo hyperkapsle se rozlomilo podél staré trhliny. Vzduch nákladového prostoru č. 4 vtrhl dovnitř s vůní, jakou má vzduch na lodích tohoto typu: olej, recyklovaná kyslíkatost, trochu kovu, trochu starého jídla, trochu nic.

Dovnitř.

Na ArtForka.

ArtFork ležel v hyperkapsli jako věc, která kdysi nebyla věcí, ale teď si tím nebyla úplně jistá.

Nákladový prostor č. 4 byl šedý, zčásti osvětlený žlutavým pásmem nouzového světla u podlahy. Kapsle ležela na boku, přilepená ke kotvicím třemi ze čtyř úchytů. Čtvrtý se při vytahování z pěny ulomil a ležel někde mezi bednami, kontejnery, moduly, boxy se zámky, které se otevíraly jen na určitých planetách určitými klíči, a jednou zásilkou vedenou jako biomasa organická, klasifikace HAQVANBÉ-7, teplota uchování minus dvacet.

Fortebes byla nákladní loď konglomerátu HAQVANBÉ. Nemířila na ostrov. Nemířila do bezpečí. Mířila do trhliny časoprostoru, protože tam byla zakázka a zakázka byla zakázka.

Purpurové tělo v nakřápnuté kapsli se pohnulo.

Nebo se možná nepohnulo a jen lodní vibrace způsobily, že to tak vypadalo. Lodní systém si poznamenal: organická stopa č. 2 vykazuje tepelnou aktivitu. Přepočítával pravděpodobnost. Čtyřicet jedna procent. To nestačilo na to, aby poslal někoho dolů. Fortebes měl posádku pěti bytostí a všechny měly co dělat.

Tělo v kapsli se pohnulo znovu.

Tenká, dlouhá ruka — příliš dlouhá na to, aby patřila bytosti, jakou ArtFork býval — se zvedla a opřela o okraj prasklého skla. Sklo bylo ostré, ale prsty se o ně nezranily. Kůže měla barvu hlubokého modra přecházejícího do fialova. Tam, kde světlo dopadalo šikmo, byla skoro černá. A tam, kde nedopadalo vůbec, tam prsty mizely do stínu a bylo těžké říct, kde tělo končí a kde začíná tma nákladového prostoru.

Ruka se zvedla k obličeji.

Prsty šmátraly po ploše, kde bývaly oči.

Nebyly tam. Samozřejmě že tam nebyly. Oči se vytratily po příliš dlouhém pobytu v rozhraní ŠouČeTu a TantorólaBolejsí, přičemž přesně jak dlouhý ten pobyt byl, nevědělo nic ani nikdo, ani sám ArtFork, protože v kvantové pěně čas nefunguje způsobem, který by šel zapsat do záznamu lodního počítače. Místo očí byla hladká plocha. Trochu prohloubená, jako kdyby někdo dlaní přejel přes tvář a oči zatlačil dovnitř a pak zapomněl je zase vytáhnout.

Uprostřed té plochy tlačilo vnitřní oko — ne jak palec tlačí na mírně bolavé místo, ale jak houba v tmavé skříni tlačí na stěny, aby zjistila, jak je velká.

Vnitřní oko vidělo všechno.

To byl problém.

ArtFork si promnul oči, které neměl.

Ozvalo se skřípnutí.

V nákladovém prostoru č. 4 nebylo nikoho. Lodní počítač teprve přepočítával pravděpodobnost na dvaapadesát procent. Purpurové tělo sedící v nakřápnuté kapsli si tedy mohlo dovolit chvíli jen tak být — skoro tiché, skoro klidné, skoro mrtvé — a zvyk byl zvyk: ruka šla k obličeji, prsty šmátraly, přijela paměť svalů přes místo, kde Kolejmovky přestávaly a začínaly oči, a pak nic.

Hladká plocha.

Skřípnutí.

Kolejmovky nebyly. Červené divnotvaré, pojmenované po Kolejmovi, fíckém kytaristovi, jehož smrt patřila k věcem, které ArtFork nikdy nepřestal považovat za ztrátu, i když ji nikdy nikomu neřekl. Nechal je na vozíku při vstupu na GJASEN. Vstupní kontrola si je vzala, lodní počítač GJASEN je zaevidoval a co se stalo poté, to ArtFork nevěděl, protože GJASEN se rozpadl na elektročástice přes jednu jedinou nesouladnou myšlenku.

Flehí takovou myšlenkou nezemřela.

Nebo možná ano.

Hokuše byly zodpovědné za vzájemnost cestujících, za to, aby nikdo nevnesl do kvantových vln nekompatibilní citový nebo myšlenkový nesoulad. Ale kdo mohl vědět, která myšlenka to byla. Kdoví, jestli byla vůbec řeknutelná. Flehí to každopádně neřekla, protože Flehí měla vyjmuté srdce a věci bez srdce se těžko vyjadřují k tomu, co je zabilo.

Mahan takové štěstí neměl.

Tuhle větu si ArtFork nepřipustil teď. Tuhle větu si ArtFork nepřipustil ještě dlouho.

Místo toho vstal.

Vstávání trvalo déle, než by mělo. Tělo bylo jiné. Ne zraněné — aspoň ne způsobem, který by šel pojmenovat normálním slovníkem. Bylo prostě jiné: delší tam, kde bývalo kratší. Hladší, kde bývalo zarostlé. Purpurové, kde bývalo masově fíckobéžové s rypákem jako dobře dozrálá brambora, chlupy ze sluchadel a všemi těmi tělesně konkrétními nepříjemnostmi, které dělaly ArtForka ArtForkem.

Teď to bylo tělo jako zkouška, jak by mohlo vypadat, kdyby někdo vzal starý plán a přepracoval ho pro jiný materiál. Cizí architektura. Pořád funkční, ale ne jeho.

Nebo jeho — ale jinak.

Vstoupil bosou nohou na podlahu. Plech byl studený. Tělo to zaregistrovalo bez komentáře.

Pak jemně zezelenal pruh na nártu levé nohy.

Zelenomodrý, skoro tyrkysový v nouzovém světle. Mokvínská barva. Vytrajsovaný znak balinkvistických střel, tetování, které si dal na FX6Fí čtrnáct nebo patnáct let před katastrofou a které svítilo přes oblečení a nedalo se skrýt a způsobovalo mu nepříjemnosti s DžabejMímem, ostroflejci a v podstatě s každým, kdo věděl, že mokvín se těží na Kolontertu a co to znamená.

Ten znak svítil i teď. Skrz purpurovou kůži, skrz nové tělo, skrz všechny vrstvy proměny.

Tohle byl pořád on.

Lodní počítač přepočítal pravděpodobnost na osmdesát sedm procent a odeslal hlášení posádce.

Posádka nepřišla.

Místo toho se v nákladovém prostoru č. 4 rozsvítilo hlavní osvětlení — prudké, bílé, trochu žluté na okrajích, jak to bývá u lodí, které se o osvětlení příliš nestarají — a ze stropu zahuhlal reproduktor.

„Nález číslo sedm, hyperkapsle GJ-7. Potvrzuji organickou aktivitu. Identifikace probíhá. Zůstaňte v prostoru nálezu.“

ArtFork se rozhlédl. Bedny, kontejnery, moduly, zásilka s biomasou. Okno nebylo. Dveře byly: velká posuvná plocha z šedého kovu, zamknutá na magnetický zámek.

Stál tam a čekal, protože neměl co jiného dělat.

Vnitřní oko mělo jiný názor.

Vnitřní oko bylo důsledek TantorólaBolejsí a ŠouČeTu. Jedna dimenze přelámala vnímání. Druhá nechala tělo příliš dlouho na propustné hranici, kde hyperspánek zpomalí metabolismus natolik, že tělo přestane hlídat, co do něj vstupuje.

Výsledek: purpurové tělo. Hluboce purpurové, jemné, cizí, skoro krásné. Vnitřní oko místo starých očí. Kolejmovky někde na vozíku v troskách GJASENu.

Výsledek nevypadal jako výhra.

Vnitřní oko nebolelo způsobem, jakým bolí normální oči, protože nebylo anatomicky tam, kde oči bývají. Bylo někde hluboko za hladkou plochou obličeje, za kostí, možná v prostoru, kde dřív seděly nasopuchřelé fícké dutiny plné nedůstojných sliznic. Vidělo prostor. Světlo v různých frekvencích. Materiály v jejich strukturách.

A čas.

Čas dopředu, čas dozadu.

A uvnitř toho — jiná místa.

ArtFork sevřel obočí.

Ne proto, že by chtěl. Spíš proto, že sval v obličeji to udělal sám od sebe, reflexivně, jako kdy člověk sevře pěst, když se uhodí.

Vnitřní oko se protočilo.

Zprudka.

Jako šroub, který někdo otočí moc rychle.

Nákladový prostor zmizel.

Mokro přišlo ze všech stran najednou.

Nebyla to proměna. Byl tam nákladový prostor č. 4 a pak byl Mokrobad — planeta mokřadel, řek, lagun, kapkopádů, jeskynních systémů; planeta, kde se vzduch nepamatoval, kdy naposledy nebyl vlhký, a kde zem pod nohama jen přetvářela, jak moc přesně mokro.

ArtFork stál na staré lávce.

Prkno pod nohama mělo trhlinu. Prknem tekla voda. Lávka vedla přes jezírko nebo lagunu nebo něco, co bylo přesně na hranici mezi jezerem a bažinou. Hnědozelená voda, bílé skvrny na povrchu, vzduch páchnoucí po řasách, hnijícím dřevě a čemsi sladkém a štiplavém zároveň, jako kdyby někdo přidal ke kompostu med a pak na to zapomněl na několik měsíců.

V dálce — nebo v tom, čemu se na Mokrobadu říkalo dálka, protože kraj výhledu tu byl vždycky mlhou nebo vegetací — byly vidět pahorky Švéntanu.

A po lávce běželi mladboši.

Tři nebo čtyři, možná pět. Překrývali se, strkali, jeden zakopl a málem spadl do lagůny, druhý ho chytil za paži a tím ho sám skoro srazil dolů, oba se zachránili tím, že se v posledním okamžiku zachytili zábradlí, které bylo na jednom konci lávky pevné a na druhém uvolněné. Z toho vzadu létala voda z bot.

Smáli se.

Takový smích, jaký má věk, kdy se smrt ještě nezdá věrohodnou možností. Tělesný, otevřený, trochu neumělý.

Jeden z nich se zastavil. Otočil se. Byl o hlavu menší než ArtFork — nebo o hlavu menší, než byl ArtFork teď; starý ArtFork byl sám dost malý — a podíval se na purpurové tělo stojící na lávce s výrazem, který kombinoval zmatenost se zvědavostí v poměru přibližně jedna ku pěti.

„Ty si novej Hagrzlíl?“ řekl.

ArtFork neodpověděl. Jednak proto, že neměl čas zpracovat otázku. Jednak proto, že vnitřní oko zaregistrovalo něco jiného: pod lagunkou, nebo spíš skrz ni, v jiné vrstvě téhož prostoru, byl vidět jeskynní systém. Kamenné stropy se skvrnitě svítícím krápníkem. Ruce pracující na sklíčkách z plátů toho krápníku. Homéry řazené do řad.

Horošil. Jeskynní systém, kde se kutlaly sklíčka do Homérů.

ArtFork věděl, jak to vypadá, protože tělo vědělo. Ne jeho vědomí — vědomí bylo zmatené — ale tělo, ta purpurová zvláštní mapa, znalo tenhle vzduch, přesný úhel klouzavé lávky, smích mladbošů jako domácí zvuk.

MastronDavaj.

Ten smích na lávce byl smích MastronDavajova světa.

Mladboš dál čekal na odpověď ohledně Hagrzlíla.

„Nejsem,“ řekl ArtFork.

Mladboš přikývl, jako by to byl přijatelný výsledek. „Vypadáš jako přebarvený Hagrzlíl,“ řekl. „Akorát větší.“

Pak se otočil a proběhl za ostatními. Záhy se ozvalo bouchnutí — někdo zřejmě skočil ze zábradlí do vody a ostatní křičeli, jestli to byl dobrý skok nebo špatný skok, a voda stříkala.

ArtFork stál na lávce.

Pak se z míst, kde mokrobadská vegetace přecházela v bahno a bahno v něco neurčitého, ozvalo funění. Těžké, rýpavé funění, jaké vydává bytost, která se pohybuje prostorem, jenž jí anatomicky nevyhovuje, ale pohybuje se přesto, protože má co na práci. V bahně se ukázala dvě silná kolena, pak pas a pak celý MajkaOčekan — ne velký, ale hustě stavěný, s rukama, v nichž bylo zvláštní napětí, jako kdyby prsty pořád chtěly něco chytit.

MajkaOčekan se zastavil u kraje lávky a zahleděl se na purpurové tělo. Pak na lagůnu. Pak zpátky na purpurové tělo.

„Ty tu prostě stojíš,“ řekl.

„Stojím,“ přisvědčil ArtFork.

„Nemáš co dělat?“

„Čekám.“

MajkaOčekan přikývl s výrazem, který říkal: mně to nevadí, ale pohorský Mankloch je vidět u Švéntanu a ty tam stojíš jak přivázaný. Nevyslovil to, protože možná nevěděl, že to říká výrazem, ale ArtFork to četl. Nebo tělo to četlo. Paměť tohohle místa.

Vzduch voněl po Mokrobadu. Po bažině, řasách, starém dřevě, po tom sladkém a štiplavém. A pod tím — jemně, jako nota, která se nezastaví s ostatními — po vašchostrálu.

Ale vašchostrál nepatřil sem.

Vašchostrál patřil jinam.

K jinému tělu, jiné vrstvě, jiné sféře.

Govlínbej.

ArtFork ucítil to trhnutí dřív, než mu stihlo ubližovat.

Lávka zmizela.

Místo ní: Do-tré-bánská pláň.

Byl večer nebo to, čemu Rukoslan říkal večer. Světlo bylo nízké, zlatavě nahnědlé, táhlo se přes trávu tak, jak se táhnou věci, které vědí, že brzy skončí, ale nesnaží se to uspěchat. Vzduch byl suchý a teplý a plný vůně vašchostrálu. Rostl na Do-tré-bánských stráních jako samovolná vzpomínka na to, jaká může být krása, aniž by se o to kdokoli snažil.

Govlínbej seděl v trávě.

Vedle něj seděla Močvana.

Srst Močvany chytala nízké světlo a měnila ho na drobné zlaté body, jak se zvíře dýcháním pohybovalo. Govlínbej měl ruku na jejím hřbetu. Ne pohyb — jen ruku spočívající, v kontaktu. Jak se někdo dotýká věci, o níž ví, že je tu, a chce si to potvrdit.

Na horizontu se rozsvítil záblesk.

Govlínbej nezvedl hlavu. Jako by ho to nezaskočilo, ale spíš potvrdilo něco, o čem věděl, a doufal, že bude mít víc času.

„Stejně nás to zabije, Močvano,“ řekl.

Hlas byl rovný. Ne rezignovaný, ne klidný. Rovný jako hladina lagůny.

Močvana zabrala do vzduchu čumákem. Ucítila světlici dřív, než ji bylo vidět — nebo ucítila změnu ve vzduchu, vibraci, která přicházela spolu se světlem. Neodešla. Seděla.

Govlínbejova ruka se posunula k jejímu uchu a promnula kus srsti mezi prsty. Takový pohyb, jaký si nevymyslíš. Jaký přijde sám. Jaký patří k léty vybudovanému tělesnému jazyku mezi bytostí a jejím zvířetem.

Světlice Bazmaanr sestupovala.

Vašchostrál voněl.

ArtFork se vrátil do nákladového prostoru č. 4.

Ne jako přechod, ne jako vědomé opuštění sféry — jen tak. Byla Do-tré-bánská pláň a vůně vašchostrálu a Govlínbejova ruka na Močvaně, a pak byl studený plech pod bosými nohami, bílé světlo, boxy s nákladem a stín kapsle.

V hrudi bylo těžko. Ne bolestivě. Těžce. Jako kdyby tam přibylo hmoty, kterou tělo nevědělo, kam dát.

Vůně vašchostrálu přetrvávala ještě vteřinu, dvě.

Pak zmizela.

Lodní počítač přepočítal pravděpodobnost na devadesát čtyři procent a odeslal druhé hlášení posádce.

Posádka nepřišla.

Dveře nákladového prostoru č. 4 se otevřely s pneumatickým vzdechem a dovnitř vstoupila bytost ve středně vysoké montérce, s výrazem někoho, kdo má práci a k ní navíc dostal tohle.

„Tak ty přežil,“ řekla.

Ne jako pozdrav. Spíš jako položka v protokolu.

„Ano,“ řekl ArtFork.

Bytost se zastavila tři kroky od kapsle a prohlížela si ho s profesionálním nezájmem, který je horší než nepřátelství, protože říká: nejsi nepřítel ani přítel, jsi problém, jehož řešení se musí vejít do mého pracovního dne.

„Jsi z GJASENu?“

„Byl jsem na lince GJASEN.“

„GJASEN se rozpadl stodesetpět světlivých let odsud.“

„Stodvacet,“ opravil ArtFork.

Bytost se podívala na terminál na zápěstí. „Stodvacet jedna,“ řekla. „Tak nebo tak.“

Znovu si ho prohlédla. Purpurovou kůži. Hladkou plochu obličeje tam, kde bývají oči. Délku těla.

„Ty jsi…?“

„ArtFork.“

„Fíckej detektiv ArtFork z Džibhajnhulu?“

Ticho.

„Ano,“ řekl ArtFork.

Bytost zadala něco do terminálu.

„Dobře. Fortebes tě drží jako náklad, protože jiná kategorie pro tebe neexistuje. Platíme se zásilkami, ne s přeživšími. Nemíříme na žádnou obydlenou planetu, míříme do trhliny časoprostoru, takže tě tam nevysadíme. Dokud budeme v trhlině, zůstaneš v nákladovém prostoru č. 4. Jídlo, tekutiny a hygienické zařízení jsou za druhými dveřmi. Nepohybovat se mimo prostor č. 4 a prostor č. 5. Na lodní systém nemáš přístup. Otázky?“

ArtFork se podíval na kapsli, z níž přežil. Na nakřápnuté sklo. Na tři držící úchyty a jeden ulomený.

„Kde jsou Kolejmovky?“

Bytost na terminál nic nezadala. „Nevím, co to je.“

„Červené divnotvaré brýle.“

„Nebyly v kapsli.“

Správně nebyly. ArtFork to věděl. Zeptal se ze zvyku, ze starého reflexu, z potřeby těla zopakovat pohyb, který dával smysl jiné podobě.

Bytost s montérkou čekala na další otázky. Žádné nepřišly.

„Dobře,“ řekla. Otočila se a odešla.

Dveře se za ní zavřely.

FORTEBES — HLÁŠENÍ SOUŘADNIC. ČAS ZÁZNAMU: TŘINÁCT SET ČTYŘICET SEDM PLUS ŠEST HODIN. STAV NÁLEZU: ORGANICKÁ STOPA AKTIVNÍ. IDENTITA: ARTFORK, DIMENZE TOROVAN / FX6FÍ. STAV PŮVODNÍ DIMENZE: PŘEPSÁNA. KOŠMÍR: NESTABILNÍ. DVASTÝR: NEDOSAŽITELNÝ. SEXUEL: AKTIVNÍ — UPOZORNĚNÍ: SOUŘADNICE VEDE K ENTITĚ SE STATUSEM MRTVÁ / ZTRACENÁ / NEPODPOROVANÁ. VYHODNOCENÍ: PORUCHA. ÚHLOVODY: NESOUHLASÍ — VYHODNOCENÍ: TĚLO VYKAZUJE TŘI PŮVODNÍ VRSTVY. GJASENOVÝ MODUL: NEČITELNÝ. VZÁJEMNOST LETU: ZHROUCENÁ. REŽ: NEVYHODNOCENO.

Jídlo bylo v bednách v prostoru č. 5. Tuhé, balené, bez chuti, funkcí, ne požitkem. ArtFork si vzal jeden balíček, stiskl ho, balíček vydal plastový zvuk, a vrátil se do prostoru č. 4. Sedl si zády ke kapsli.

Vnitřní oko bylo klidné. Nebo přesněji: neprotáčelo se, jen tiše sedělo za hladkou plochou obličeje a vnímalo prostor č. 4 ve všech jeho vrstvách. Boxy. Kovové stěny. Lodní vibrace — nízkofrekvenční, stálé, jak má nafta motoru přes sérii tlumičů. A pod tím vším, nebo možná nad tím vším, nebo skrz to všechno — jiný prostor.

ArtFork balíček neotvíral.

Prsty se mu posunuly k nártu levé nohy. K mokvínské stopě. Dotknul se jí. Barva pod prstem byla teplejší než okolní kůže — nebo to bylo jen zdání, nebo vnitřní oko vnímalo elektromagnetickou stopu tetování v odlišném spektru.

Tohle byl ArtFork.

Ale jestli byl ArtFork tohle — purpurové tělo bez očí, bez Kolejmovek, bez rypáku jako poctivá brambora, bez chlupatých sluchadel, v nákladovém prostoru lodi, která ho zaevidovala jako vadnou položku a mířila do trhliny časoprostoru — pak se slovo ArtFork muselo nějak natáhnout. Přestavět. Vejít se do prostoru, pro který nebylo původně navrženo.

Sto dvacet jedna světlivých let. Flehí zemřela. Mahan nepřežil. FX6Fí neexistovala — ne zničená, ne spálená, ale přepsaná. Moškvensír vzal Torovan i FX6Fí a udělal z toho čistotu. Přepis. Archiv bez obsahu.

Vašchostrál.

Přišlo to znovu — tichá vůně, věcná a přesná jako cejch. Ne z prostoru č. 4, ne z balíčku jídla, ne ze vzduchu Fortebesu. Přišla z těla. Ze zásoby, kterou tělo neslo a o níž ArtForkova vědomá vrstva nevěděla, dokud k ní nedostala přístup.

Govlínbej seděl na Do-tré-bánské pláni a vonělo to vašchostrálem.

ArtFork si to pamatoval, i když si to pamatovat neměl. Nebo spíš: tělo si to pamatovalo a ArtFork byl v těle, takže sdíleli tu paměť jako dva cizinci sdílející postel v levném hotelu — dost blízko na to, aby jeden vnímal teplo toho druhého, ale ne dost blízko na to, aby věděl, čím sní.

Pak sférické vidění přišlo bez varování.

ArtFork nesevřel obočí. Nesevřel nic. Seděl v nákladovém prostoru č. 4, rukou na mokvínské stopě, balíček jídla v druhé ruce, a vnitřní oko otočilo a prostor č. 4 byl pryč.

Místo něj bylo Carouge.

Předměstí. Noční. Drát odpadlý ze sloupu visel příliš nízko nad chodníkem, takže kolem něj lidé procházeli obloukem. Lampa s rozbitou žárovkou. Zápach uvařeného mletého masa z otevřeného okna ve druhém patře. A hotel — spíš dům, který se kdysi rozhodl být hotelem a nikdy na to docela nezapomněl — s vraty napůl otevřenými a tabulkou u zvonku, kde bylo ručně a ne moc pečlivě napsáno jméno.

Pokoj v prvním patře. Dveře pootevřené.

ArtFork prošel dovnitř, i když si nebyl jistý, jestli prošel, nebo jestli ho sférické vidění prostě přesunulo do prostoru pokoje. Výsledek byl stejný.

Na posteli seděla NamástPrstý.

Ne jako vzpomínka. Ne jako obraz nebo sen nebo konstrukt vnitřního oka.

Seděla na posteli v hotelu v Carouge, se skleničkou s kulatými výčnělky v ruce. Sklenička byla poloprázdná nebo poloobsazená podle toho, jak člověk věci vidí. NamástPrstý se dívala do podlahy. Boty neměla zuté. Kalhoty měla od bahna u pravého kotníku. Vlasy rozčesané dovnitř, do obličeje, tak jak je měla vždycky, když měla pocit, že to, co se po ní chce podívat rovnou do tváře, si to nezaslouží.

Pak zvedla hlavu.

Výraz se zastavil uprostřed mezi překvapením a jinými, složitějšími pocity.

„Heslo,“ řekla.

Hlas byl tichý, ale pevný. Tón, který znala NamástPrstý ze situací, kdy si nebyla jistá, ale ani situaci neprohrála.

ArtFork si heslo vybavil. Protože heslo bylo heslo — soukromá věc, sdílená jen mezi nimi, vymyšlená jednou pozdě v noci nad čmucháním kochmínu, kdy NamástPrstý řekla: kdyby tě jednou viděla kopie, a ArtFork řekl: jakou kopii, kdo by kopíroval tenhle odér, a ona se zasmála, a pak řekla, vážně nebo skoro vážně, heslo.

Řekl ho.

NamástPrstý se dívala na purpurové tělo bez očí, bez Kolejmovek, bez bramborového rypáku. Sklenička s kulatými výčnělky se v její ruce trochu pohnula.

„Šmurzá jeho,“ řekla tiše. Pak: „Kde máš svůj nos?“

Byla to přesně tahle otázka. Žádná jiná.

Ne co se ti stalo, ne jak přežiješ, ne kde jsi byl — kde máš svůj nos. Jako kdybys vzal katalog věcí, přes které se ArtFork dal identifikovat jako ArtFork, a začal od nejkonkrétnější a nejnemožnější k přehlédnutí.

„Proměna,“ řekl ArtFork.

„To vidím.“

NamástPrstý vstala. Přistoupila blíž. Zůstala krok od něj a prohlížela si ho s tím výrazem, který ArtFork znal — ten výraz, který kombinoval analytiku s osobní zainteresovaností způsobem, jaký u bytostí s méně kompartmentalizovanou emocionalitou způsobuje problémy.

„Kde jsou Kolejmovky?“

„Na vozíku GJASENu. Nebo v troskách GJASENu.“

„GJASEN se rozpadl.“

„Ano.“

„Flehí?“

ArtFork se trochu zastavil. „Ne.“

NamástPrstý přikývla. Jeden krátký pohyb — přijetí informace. Pohled jí šel dolů na ArtForkův nárt, kde svítila mokvínská stopa. Zelená v polotmě pokoje.

„To jsi pořád ty,“ řekla. Ne jako pohřební zjištění. Spíš jako: dobře, tuhle část máme za sebou.

„Díky za konstatování.“

Zarazila se. Dala skleničku na stolek vedle postele. Otočila se zpátky.

„Jak jsi tady?“

„Nevím. Vnitřní oko. Sférické vidění. Jsem na lodi. Fortebes. Nákladový prostor č. 4. Lehl jsem si zády ke kapsli a pak jsem byl tady.“

NamástPrstý si ho prohlédla s výrazem, který říkal, že vysvětlení je nedostatečné, ale momentálně nemá energii na to, aby to vysvětlila.

„Ty seš úplně ztracený,“ řekla.

„Jsem v nákladovém prostoru č. 4 na lodi Fortebes konglomerátu HAQVANBÉ, 120 světlivých let od místa, kde bývala FX6Fí. Všechno ostatní je otevřená otázka.“

NamástPrstý se posunula ještě o krok blíž. Bylo vidět — nebo ArtForkovo vnitřní oko zaznamenalo — jak se jí mění kůže na ramenou, jak morejská povaha mění tvary, jak čas v ní pracuje jinak než v bytostech, které se rodí a stárnou bez morejského substrátu. Morejské krásky se zabíjely mladé. Nikdo nevěděl, jak vypadají staré, protože žádná se nikdy nedožila stáří, nebo nezůstala v jednom místě dost dlouho, aby ji někdo sledoval.

NamástPrstý přežila. Stárla. Čas v ní měnil tvary.

Starý ArtFork ji kdysi nepoznal pohledem, protože pohled selhal tam, kde čas změnil tvary. Ale srdce vědělo dřív.

Teď vnitřní oko vidělo víc vrstev najednou.

„Myslel sis, že jsem mrtvá,“ řekla.

„Ano.“

„A?“

„A teď si to nemyslím.“

Chvíle. NamástPrstý sáhla rukou k ArtForkovu hrudníku a dala mu pěstí — ne silně, spíš jako gesto, jako věc, která se musí stát před jiným gestem.

„Ty seš přebarvený Hagrzlíl,“ řekla. „Víš to?“

„Jeden mladboš mi to taky říkal.“

„Co?“

„Byl jsem v Mokrobadu. Nebo Mokrobad byl ve mně. Nevím, jak to popsat.“

NamástPrstý se dívala na ArtForka s výrazem, který říkal, že se snaží zpracovat několik věcí najednou a nejde to dobře. Pak sáhla pro skleničku, dala si doušek a zase ji odložila.

„Seď,“ řekla.

ArtFork si sedl na kraj postele. NamástPrstý si sedla na druhou stranu. Obě postavy zády k sobě, čelem k různým koutům pokoje.

„FX6Fí je pryč,“ řekla.

„Přepsaná.“

„Přepsaná,“ zopakovala. „Moškvensír.“

„Ano.“

„A ty jsi tady, protože —“

„Protože mě vytáhli z kvantové pěny. Fortebes. Nákladní loď. Zaevidovali mě jako vadnou položku.“

Ticho. Pak NamástPrstý řekla s tónem přesně na hranici mezi smíchem a něčím jiným:

„Vazební položka.“

„Přesně.“

Trochu ticho.

„Musíme to honem rychle najít,“ řekla NamástPrstý, a hlas se jí změnil. Sedl níž, zestřel. „Než to najde někdo dřív.“

„Co najít?“

NamástPrstý se otočila. Podívala se na ArtForka přes rameno.

„Nevím ještě,“ řekla. „Ale cítím to. Jako šev. Jako místo, kde se dá projít. Ale nesmí se to promeškovat.“

ArtFork si chtěl promnout oči. Ruka šla tam, kde oči bývaly. Hladká plocha. Spustil ruku zpátky.

„Nevím, jak se sem vrátit,“ řekl. „Nevím, jak tenhle prostor funguje. Vnitřní oko to přinese samo, ale nevím kdy.“

NamástPrstý přikývla. Pak se odvrátila a dala si další doušek ze skleničky s kulatými výčnělky.

„Tak přijď, až budeš vědět,“ řekla.

Pak byl ArtFork v Rukoslanu.

Ne jako výběr — jako trhnutí. Sférické vidění se přepnulo a byl jiný vzduch: sušší, s tou vůní vašchostrálu, tentokrát silnější. Celý vzduch byl vašchostrál a světlo bylo nízké, zlatavé, večerní.

Do-tré-bánská pláň.

Govlínbej seděl v trávě s Močvanou.

ArtFork viděl záda. Ramena. Ruku na Močvaniné srsti. Kormidlování dlaní přes fur, reflexivní, staré. Vašchostrál voněl.

Na horizontu bylo světlo, které přicházelo zprava a zdola a bylo příliš velké na západ slunce, příliš přímočaré na bouřku. Světlice Bazmaanr sestupovala pomalu — nebo tak jen vypadala z dálky.

Govlínbej se nepohnul.

Pak otočil hlavu. Ne k horizontu, ale k části prostoru, kde stál ArtFork. Jako kdyby ho cítil.

Výraz na Govlínbejově tváři nebyl strach. Byl to výraz někoho, kdo poznal, že poznal. Setkání s vlastní minulostí nebo budoucností v prostoru, kde tohle setkávání nemá smysl a přesto se děje.

„Šmurzá se mnou,“ řekl Govlínbej tiše.

Pak se otočil zpátky k horizontu.

Světlice Bazmaanr přicházela.

Govlínbej dál hladil Močvanu. Prsty v srsti. Vašchostrál. Západ nebo to, co vypadalo jako západ.

ArtFork si byl vědom — velmi konkrétně a velmi tělesně — že tohle tělo, v němž teď byl, tohle purpurové tělo na lodi Fortebes v nákladovém prostoru č. 4, jednou patřilo Govlínbejovi. Nebo přesněji: bylo to komplikovanější než patřilo. Govlínbej byl původní nositel. Tělo si pamatovalo. Kůže a kosti a sval a reflexy — paměť, která neprocházela vědomím, ale procházela hmotou.

Tělo znalo vůni vašchostrálu.

Tělo vědělo, jak sedí tráva na Do-tré-bánské pláni.

Tělo vědělo, jak se cítí Močvanina srst, i když Močvana seděla tam a ArtFork stál tady a vzdálenost mezi nimi byla nejen prostorová.

Světlice dopadla.

Záblesk byl tak velký, že sférické vidění se zavřelo samo od sebe — jako víčko, které se zavírá přes světlo příliš silné.

Prostor č. 4. Studený plech. Bílé světlo.

ArtFork seděl zády ke kapsli. Balíček jídla v ruce, neotevřený.

V hrudi byla pořád ta tíha — tíha vašchostrálu a Govlínbejovy ruky na Močvaně a světlice, která dopadla a zůstala dopadnutá, protože některé věci se nedají vzít zpět. Rukoslan dostal díru. Govlínbejovo tělo bylo nalezeno posádkou KASAREM u kraje Ahajádu. Tohle se stalo. Tohle bylo v těle jako fakt, ne jako vzpomínka.

A pak — přes to — přes Govlínbeje a Rukoslan a vašchostrál — přišel Mokrobad znovu.

Tentokrát ne lávka a lagůna a mladboši.

Tentokrát hlubší vrstva.

MastronDavaj.

Horošil byl jeskynní. Stropy nízké, krápníkové, se svítící plísní, která neroste venku. Pod nohama mokrý kámen. Vzduch hustý — ne nepříjemný, spíš jako místnost, kde se moc lidí moc nadýchalo a vzduch si to pamatuje.

MastronDavaj seděl u plochy zastupující stůl a v rukou měl sklíčko. Malé, ploché, z krápníkového plátu. Hladil ho palcem, zkoumal tloušťku, průhlednost. Vedle byla řada dalších — sklíčka, hotová nebo skoro hotová, do Homérů.

MastronDavaj byl původní tělo s duší ArtForka.

Divná věta, kterou fícké vědmy kdysi řekly a ArtFork ji nikdy nepochopil ze správného úhlu, protože tehdy chtěl vědět o NamástPrstý, ne o sobě samém. Teď ji tělo neslo jinak. Ne jako informaci. Jako průchod.

MastronDavaj se podíval od sklíčka.

Neviděl ArtForka přímo — nebo ho viděl jako stopu v prostoru, jako sférické gesto, ne konkrétní postavu. Přesto udělal zvláštní věc: přikývl. Jedno malé kývnutí, jako pozdrav. Jako uznání.

Pak vstal a vyšel z jeskyně.

ArtFork šel za ním.

Venku byl Mokrobad: lagůny, kapkopády, vzduch voňavý po sladce-štiplavém mokru a vegetaci. Pahorky Švéntanu v dálce. Západ barvy starého pomeranče, sytý, teplý, trochu přepálený.

MastronDavaj běžel.

Ne od čehokoli a ne k ničemu konkrétnímu. Prostě běžel, protože tělo chtělo běžet, protože byl příliš dlouho v jeskyni a vzduch venku byl příliš dobrý na to, aby se chodilo. Přeskočil balvan. Noha mu sklouzla v bahně a nespadl, jen se trochu zpomalil a zasmál se na sebe. Krátký, samoúčelný smích, protože bahno je legrace, když se do něj nespadne.

Pak MastronDavaj zastavil.

Nad pahorky Švéntanu bylo světlo. Jiné než západ. Příliš přímočaré, příliš velké. Přicházelo zprava.

Světlice Bazmaanr.

ArtFork pochopil — a vnitřní oko zavřelo sféru znovu, protože světlice dopadla v Rukoslanu a v Mokrobadu oba krát, vždy jinak, ale vždy stejně. Světlo příliš velké a příliš přímé. Tělo vědělo, co to znamená, i když vědomí ještě počítalo.

Prostor č. 4.

Studený plech. Bílé světlo. Balíček jídla.

ArtFork seděl nehnutě.

Lodní vibrace pokračovaly: nízké, stálé, Fortebes se pohyboval směrem k trhlině. Systém hlásil souřadnice. Košmír nestabilní. Dvastýr nedosažitelný. Trhlina časoprostoru: 14,3 světlivých dní.

V nákladovém prostoru č. 4 byl ArtFork, jedna nakřápnutá kapsle, bedny s nákladem a to těžko v hrudi, které nezmizelo.

Govlínbej s Močvanou.

MastronDavaj v bahně pod světlicí.

NamástPrstý se skleničkou s kulatými výčnělky a větou: Musíme to honem rychle najít, než to najde někdo dřív.

FX6Fí, přepsaná. Torovan, přepsaný. Flehí, mrtvá při zhroucení posádky nesouladnou myšlenkou.

Mahan — ArtFork tuhle větu nechal ležet vedle sebe jako předmět, který nechce zvedat, ale nedokáže ho ignorovat.

Mahan takové štěstí neměl.

A pak — přes všechno toto — vůně vašchostrálu, která přetrvávala.

Tělo vědělo. Tělo si pamatovalo. Vašchostrál patřil Do-tré-bánské pláni a Govlínbejově ruce na Močvaniné srsti a poslednímu večeru před světlicí.

ArtFork to nemusel znát.

Tělo to znalo za něj.

Ruka šla k obličeji.

Ze zvyku. Ze starého návyku, ze svalové paměti věci, která se dělala sto tisíc krát za sto let existence fíckého detektiva ArtForka z Džibhajnhulu — návyk tak hluboký, že přetrval Kolejmovky, přetrval oči, přetrval přepsání FX6Fí, přetrval 120 světlivých let v kvantové pěně.

Prsty se dotkly hladké plochy.

ArtFork si promnul oči, které neměl.

Ozvalo se skřípnutí.

Malé, suché, jasné. Jako dvě plochy kovu přejeté po sobě v prostoru, kde kov nebyl.

ArtFork ruku spustil.

Fortebes pokračoval v trase ke trhlině časoprostoru. Lodní systém souřadnice přepočítával. Košmír zůstal nestabilní. Dvastýr zůstal nedosažitelný. Sexuel zůstal aktivní, stále vedoucí k entitě se statusem mrtvá / ztracená / nepodporovaná — porucha klasifikace, poznamenal systém, a přešel k dalším položkám.

Vůně vašchostrálu doznívala v prostoru č. 4 ještě chvíli.

Pak zmizela.

Ale nezmizela úplně. Zmizela ze vzduchu a přesunula se jinam. Do těla. Do té vrstvy, kde tělo archivuje věci, o nichž si vědomí myslí, že je zapomnělo.

Jídlo chutnalo jako recyklovaný vzduch, ale ArtFork ho snědl. Protože tělo potřebovalo. Protože i v nákladovém prostoru č. 4 na lodi, která tě zaevidovala jako vadnou položku, se jíst musí.

Pak se položil na studený plech — bednami podepřený, zády k stěně, nohama k nakřápnuté kapsli — a čekal.

Vnitřní oko tiše prohledávalo prostor č. 4 ve vrstvách: kov, vzduch, vibrace, teplo zásilky s biomasou, chlad prázdných kontejnerů, a za tím vším, jemně, jako stopa, která se nedá přečíst jedním průchodem, ale musí se přes ni projít víckrát — jiné prostory.

Dostupné.

Čekající.

Mokrobad. Rukoslan. Hotel v Carouge s NamástPrstý a skleničkou s kulatými výčnělky. Mnoho dalšího.

Fortebes mířil do trhliny.

ArtFork ležel na studené podlaze a mokvínská stopa mu svítila ze stínu jako malý, vytrvalý, zelenkavý důkaz, že tohle je pořád on.

I když on bylo slovo, které se muselo vejít do prostoru, pro který nebylo původně navrženo.