KAPITOLA II — SEXUEL AKTIVNÍ

Lodní systém Fortebesu generoval hlášení každých šest hodin.

Ne proto, že by je někdo četl. Generoval je proto, že byl naprogramovaný generovat hlášení každých šest hodin, a program byl program, bez ohledu na to, jestli hlášení mělo adresáta, smysl nebo jestli popisovalo situaci, pro niž neexistovala žádná políčka ve formuláři.

HLÁŠENÍ Č. 2 — NÁLEZ ORGANICKÁ STOPA Č. 2. ČAS: TŘINÁCT SET ČTYŘICET SEDM PLUS TŘINÁCT HODIN. STAV NÁLEZU: AKTIVNÍ, MOBILNÍ, KOMUNIKATIVNÍ. IDENTITA: POTVRZENA — ARTFORK, DIMENZE TOROVAN / FX6FÍ / PŘEPSÁNO. STAV PŮVODNÍ DIMENZE: NEPODPOROVANÁ. STAV CITOVÉ SOUŘADNICE: SEXUEL AKTIVNÍ — SMĚR: NAMÁSTPRSTÝ. STATUS ENTITY: MRTVÁ / ZTRACENÁ / NEPODPOROVANÁ. VYHODNOCENÍ: ANOMÁLIE TŘÍDY C. DOPORUČENÍ: IGNOROVAT.

Lodní systém doporučení vydal a přešel k dalším položkám.

ArtFork hlášení nečetl. Ležel v prostoru č. 4 na studené podlaze, zády ke kapsli a obličejem k bednám s biomasou. Tělo chtělo spát.

Vnitřní oko ne.

Vnitřní oko mělo několik nectností a všechny se právě rozhodly být aktivní.

První nectnost: vidělo čas.

V nákladovém prostoru č. 4 to znamenalo, že ArtFork viděl bedny tak, jak stály teď, a zároveň ve stavu, v jakém budou za osm světlivých dní, až se přepraví na cílové místo, a ve stavu, v jakém byly před osmi lety, kdy je výrobce zabalil a odeslal. Tři verze beden najednou. Jedna konkrétní, dvě průhledné, překrývající se, jako kdyby prostor někdo špatně složil a pak se tvářil, že takhle to přece bylo vždycky.

Tohle nebylo užitečné.

Druhá nectnost: vnitřní oko vidělo stopy.

Ne všechny. Jen ty, které se do něj rozhodly vejít.

Tělesné souřadnice. Zbytky úhlovodů. Chyby v přepisu. Staré tělo tam, kde mělo být nové. Nové tělo tam, kde staré ještě drželo starý zvyk. V prstech. V ramenou. V místě, kde kdysi seděly Kolejmovky a kde teď nebylo nic, jen hladká plocha a pod ní tlak, který ArtFork občas cítil jako svědění očí, které už neměl.

A pak Sexuel.

Sexuel k NamástPrstý svítil jako nit táhnoucí se přes prostor č. 4, přes prací kovové stěny, dál přes vakuum, přes dimenzionální hranice, někam — někam, kde NamástPrstý existovala v podobě, která nebyla ta smrt, jíž ji přisoudili.

ArtFork nit nesledoval aktivně.

Nit prostě svítila.

Bylo to horší než bolest. Bolest má slušnost. Přijde, zabere místo, donutí tě nadávat, pak se buď zhorší, nebo ustoupí. Nit nic takového nedělala. Nit neútočila. Nit se neomlouvala. Nit jen byla.

Fortebes krátce pípnul. Chladně, nepřítomně. Kontrolní bod. Přepočet souřadnic.

TRHLINA ČASOPROSTORU: 12,9 SVĚTLIVÝCH DNÍ.

ArtFork otevřel balíček jídla. Jídlo bylo tuhé, šedavé a fungovalo jako potrava spíš konceptuálně než chuťově. Snědl ho. Pak si lehl zpátky.

Nit k NamástPrstý svítila.

ArtFork ji nechával svítit a nedělal nic, dokud nepotáhla.

Potáhla ve čtyři ráno — nebo v čas, který lodní systém označoval jako čtyři ráno, přičemž na palubě nákladní lodi v blízkosti trhliny časoprostoru slovo ráno ztrácí většinu svého obsahu.

ArtFork spal nebo nespal. Hranice mezi tím byla v posledních sto dvaceti světlivých letech značně porézní. Vnitřní oko se protočilo tiše, bez trhnutí, bez záblesku. Jako dveře, které se otevřou samy, protože vítr přišel z té správné strany.

Prostor č. 4 zůstal. Nebyl pryč. ArtFork ho vnímal jako pozadí, jako vrstvu pod jinou vrstvou.

Ale přes tu vrstvu přišlo něco jiného.

DžibhajnHulu.

Starý. Fícký. Mokrý od deště, který padal způsobem, jakým prší v DžibhajnHulu: bez varování, bez omluvy, s přesvědčením, že mokré chodníky jsou přirozeným stavem věcí a suché jsou anomálie.

Byl večer a ulice Devahí svítila zbytky veřejného osvětlení. Dvě lampy fungovaly, třetí blikala, čtvrtá nebyla. Stroj fá zaparkovaný před domem č. 9. Plastové karty nutné k identifikaci na drážních lajnách ležely v okně 152A jako obdélníčky čekající na to, až je někdo potřebuje a schová do kapsy.

ArtFork nevěděl, jak se sem dostal.

Nebo věděl.

Vnitřní oko potáhlo po niti Sexuelu a nit vedla sem dřív než k hotelu v Carouge, protože tohle bylo první místo v těle, ne čase. DžibhajnHulu byl výchozí bod, ne jen geograficky. ArtFork odtud vycházel a sem se vracel v dobrých dnech, ve špatných dnech i ve dnech, které nebyly ani jedno a byly prostě dny.

Ulice Devahí.

Déšť.

Z rohu přijelo taxínbo.

Zastavilo u chodníku jak to jen taxínba dělají, co znají tenhle roh lépe než vlastní zastávky: trochu moc prudce, trochu moc blízko chodníku, lehce šikmo. Z předního okna ho sledoval pohled. Zpětné zrcátko bylo nastaveno tak, aby vidělo chodník, a z chodníku vidělo i ArtForka.

Dveře taxínba se otevřely.

Bonnedick.

ArtFork ho poznal bez prodlení, protože Bonnedick byl typ bytosti, která se pamatuje přes tělo. Byl přitažlivý způsobem, který nesouvisel s čistotou ani elegancí. Byl přitažlivý tím, jak byl přítomný. Ruce na řízení. Ramena trochu nahrbená, ne z únavy, ale z dlouhého sezení, z tělesné paměti řízení. Na tváři výraz, který znal DžibhajnHulu od základů — výraz, který říkal: viděl jsem horší, tohle zvládneme, ale nepovídejme si o tom déle, než je nutné.

Z taxínba vylezl a podíval se na ArtForka.

Tenhle ArtFork, tehdy, nebyl purpurový. Byl fíckej. Malý, zarostlý, ve světle hnědém plášti s fleky, v tmavě hnědém klobouku, s bramborovým rypákem, s Kolejmovkami na obličeji. Byl mokrý od deště a trochu se potácel — jak pod-vodnick, jak říkal Bonnedick vždycky, když ArtFork přišel v tomhle stavu.

„Šmurzá jeho,“ řekl Bonnedick.

Prohlédl si ArtForka od hlavy k patě. Zastavil se na ráně za krkem.

Rána za krkem byla spálenina. Ne velká, ale zřetelná. Spáleniny toho druhu nezanechávají věci, které se dají koupit legálně.

„Někdo tě přefik,“ řekl Bonnedick.

Ne jako otázku.

„Moc věcí se stalo,“ řekl ArtFork tehdy.

Bonnedick přikývl. Pak otevřel dveře taxínba. Zadní, ne přední. A čekal.

ArtFork nastoupil.

Taxínbo najelo do dešťového toku ulice Devahí a Bonnedick jel, jak jel vždycky — trochu moc rychle tam, kde ostatní zpomalují, trochu moc pomalu tam, kde ostatní spěchají. Bral to jako vědeckou metodu.

Ze zpětného zrcátka sledoval ArtForka.

„Jel bys do bistra HašmurzáBalí?“ zeptal se.

„Jo.“

„Dobře. Tam tě nacpu.“

Bistro HašmurzáBalí stálo na rohu Mešvatý a Krindini. Jmenovalo se po majiteli, jehož jméno nikdo nevyslovoval celé a jehož podnik vypadal zvenku jako místo, kde se dějí nepříjemné věci, ale zevnitř byl teplý, smrděl po habrfránu a dvasné kšticí, a Bonnedick tam znal stůl u okna. Stůl byl vždycky volný, protože ostatní hosté o něj nestáli. Sedělo se z něj přímo v průvanu.

Za průvanu byl ArtFork vždycky rád.

Bonnedick si sedl naproti. Objednal slurb, havínát, čmajdu, habrfrán a dvasnou kšticí.

„Kompletní fícká náhrada za rozum,“ řekl.

ArtFork snědl habrfrán a čmajdu a dvasnou kšticí a neřekl nic.

Bonnedick snědl svůj slurb a sledoval ho. Ne zrcátkem, protože v bistru žádné zpětné zrcátko nebylo, ale Bonnedick měl mentální zrcátko nastavené trvale, takže to bylo jedno.

„Tak,“ řekl nakonec.

„Tak,“ přisvědčil ArtFork.

Bonnedick zvedl havínát. Napil se. Odložil ho.

„Zastřelili NamástPrstý,“ řekl.

Věta přišla rovně. Bez přípravy, bez omluvného úvodu, bez obálky. Bonnedick nezabaloval špatné zprávy do ničeho, co by je dělalo lehčí. Věděl z vlastní zkušenosti, že to nefunguje.

ArtFork se zastavil.

Ruka s habrfránem zůstala v půli cesty.

„Kdy,“ řekl.

„Dnes ráno. U Aktama. Poblíž chrámu.“

„Kdo —“

„To se teprve bude zjišťovat.“ Bonnedick si dal ještě doušek havínátu. „Ale fícká spravedlnost to hodila na tebe.“

Ticho.

„Na mě,“ řekl ArtFork.

„Viděli tě tam, u Aktama prej. Mají záznamy. Svědky.“

„Já jsem ji nezabil.“

„To ví každej.“

„Tak proč —“

„Protože se to na tebe hodí nejlíp.“ Bonnedick se podíval z okna na roh Mešvatý a Krindini. Déšť zeslaboval. „Takový věci nemívají co dělat s tím, co je pravda.“

ArtFork odložil habrfrán.

Rána za krkem ho nepálila. Spáleniny toho druhu přestávají pálit po prvním dni, pak jsou jen jako tiché připomenutí, že se stalo. Ale Bonnedick se na ni díval a ArtFork věděl, že Bonnedick ví, že rána a smrt NamástPrstý a celý dnešní den jsou jedna věc. Jeden provázaný uzel, který se tvářil jako několik menších uzlů, aby se dal lépe utáhnout.

„Musíš zmizet,“ řekl Bonnedick.

„Kam.“

„Záleží. Jedeš sám?“

„Momentálně ano.“

Bonnedick přikývl. Pak vstal, zaplatil — obojí, bez diskuse — a vrátil se k taxínbu.

Déšť přestal.

Ulice Krindini svítila mokrou dlažbou a odlesky lamp, a Bonnedickovy ruce na řízení taxínba vypadaly v tom světle konkrétně a jasně. Pracovní ruce. Praktické. S tou zvláštní přitažlivostí.

Ze zpětného zrcátka se na ArtForka dívaly jeho oči.

„Dávej na sebe pozor,“ řekl Bonnedick.

Sféra se uzavřela.

Prostor č. 4 byl zpátky. Studený plech. Bílé světlo. Boxy. Lodní vibrace. ArtFork ležel na podlaze a strop nad ním byl šedý a lhostejný.

NamástPrstý je mrtvá.

Tahle věta — Bonnedickova věta, rovná, nezabalená — zůstávala v prostoru č. 4 jako ostrá stopa, ne žádná mlhavá indicie.

Fícká spravedlnost ArtForka osvobodila. Formálně. Podezření se s ním táhlo dál — to ArtFork věděl, to šlo sledovat přes roky — ale formálně byl čistý. A přesto se věc, kterou mu Bonnedick řekl v bistru HašmurzáBalí nad habrfránem a dvasnou kšticí, nikdy nezatáhla do archivu úplně.

Zůstávala v té vrstvě, kde tělo drží věci, na které vědomí nechce dát ruku.

NamástPrstý je mrtvá.

Tehdy. V den, který ArtFork nechtěl počítat od začátku, protože počítání by znamenalo přijmout, že má začátek a tedy i konec.

Jenže sférické vidění ukázalo jinou věc.

Hotel v Carouge. Sklenička s kulatými výčnělky. NamástPrstý živá, podrážděná, tělesná, se skvrnou bahna u pravého kotníku.

Musíme to honem rychle najít.

ArtFork se posadil.

Lodní systém hlásil SEXUEL AKTIVNÍ, označoval to jako anomálii třídy C a doporučoval to ignorovat. ArtFork to ignorovat nedokázal, protože ignorovat citovou souřadnici, která aktivně svítí přes vrstvy dimenzí, je přibližně tak proveditelné jako ignorovat silný zápach v uzavřené místnosti.

Vnitřní oko tiše sledovalo nit.

Nit tentokrát nevedla rovnou k hotelu v Carouge. Zadrhla se na DžibhajnHulu ještě jednou. Jako krátký záškub těla, které si vzpomnělo dřív než vypravěč.

Ulice Devahí. Den. Jiná vrstva téhož místa.

Taxínbo vyjíždělo ze zálivu u domu č. 9. Bonnedick za volantem. Ruce na řízení. Ramena mírně nahrbená.

Na zadním sedadle něco leželo.

Malá věc, tvarovaná, s ostrými hranami.

ArtFork ji neviděl přesně. Tělo ano.

Identifikační modul. Typ GJASEN. Starý. S vadnou signální stopou.

Bonnedick se podíval do zpětného zrcátka. Ne na ArtForka. Na sedadlo. Na věc. Pak na roh ulice, kde ArtFork nestál, a přitom tam byl, protože sférické vidění neuznávalo dobré mravy přítomnosti.

Bonnedick věc vzal. Schoval ji.

Taxínbo odjelo.

Vnitřní oko kliklo, jako když se západka zachytí do zárubně.

A bylo pryč.

Jen stopa zůstala.

Bonnedick. Identifikační modul. GJASEN. DžibhajnHulu. Něco, co nepatřilo do paměti o smrti NamástPrstý, a přesto v ní leželo.

Pak hotel v Carouge.

NamástPrstý neseděla na posteli.

Stála u okna. Opírala se o rám okna, tak jak se opírají bytosti, které mají důvod sledovat ulici a zároveň se tvářit, že ji nesledují. Sklenička s kulatými výčnělky stála prázdná na stolku.

Otočila se dřív, než ArtFork udělal pohyb.

„Řekl jsi heslo?“ zeptala se.

ArtFork zůstal krok za prahem.

„Řekl.“

„Neřekl.“

„Řekl jsem ho.“

„Řekl jsi něco. To není totéž.“

ArtFork v sobě cítil studenou únavu Fortebesu, Bonnedickovu větu, DžibhajnHulu v dešti, sto dvacet světlivých let kvantové pěny a vlastní purpurové tělo, které se v hotelovém světle tvářilo cize i na něj.

„Šma — šma — šmakna,“ řekl.

NamástPrstý se na něj dívala.

„Tohle jsi řekl správně až teď.“

„Takže?“

„Takže můžeš stát o dva kroky blíž, ale ne o tři.“

ArtFork udělal dva kroky.

NamástPrstý po něm hodila polštář.

Nebyl to útok. Polštář ho trefil do hrudi, sklouzl po purpurové kůži a spadl na zem s trapným měkkým zvukem.

„To bylo k čemu,“ řekl ArtFork.

„Chtěla jsem vědět, jestli uhneš.“

„Neuhnul jsem.“

„Vidím.“

„A co z toho plyne.“

„Že jsi buď pořád ty, nebo jsi tak unavený, že ti instinkt nefunguje.“

„Obě možnosti jsou nepříjemné a taky to tak je.“

„Dobře.“

Chvíli se na sebe dívali.

Byla tam NamástPrstý. Stála v hotelu v Carouge, bez bot, s bahnem u pravého kotníku, s vlasy rozčesanými dovnitř do obličeje, s rameny unavenými tak, že se to nedalo skrýt ani morejskou povahou.

ArtFork ji viděl vnitřním okem a vnitřní oko dělalo, co dělalo: pod kůží na ramenou se jí zpomaleně, přizračně měnily tvary. Čas v ní pracoval jinak. Morejské krásky se zabíjely mladé, protože stáří v nich nedělalo věci, které by si ostatní uměli představit. NamástPrstý přežila. Stárla. A čas v ní měnil tvary, ne jako trest, spíš jako únavnou dohodu, kterou nikdy nepodepsala.

Ona si toho pohledu všimla.

„Nedívej se tak,“ řekla.

„Nemám oči.“

„Právě proto. Je to horší.“

ArtFork chtěl říct něco přesného, ale místo toho si rukou sáhl na hladkou plochu tam, kde oči bývaly.

„Promiň. Zvyk.“

„Šaháš si na oči, které nemáš?“

„Ano.“

„To je příšerné.“

„Já vím.“

NamástPrstý se přiblížila. Ne moc. Dost na to, aby ho mohla obejít. Obešla ho jednou, pomalu, a dívala se na tělo. Na výšku. Na protáhlost. Na purpur. Na hladkou plochu obličeje. Na vnitřní oko. Na kabát. Na mokvínskou stopu, která se zeleně ozývala ze stínu u levého nártu.

„Kde máš svůj rypák?“ řekla.

Minule se ptala na nos. Tentokrát použila přesnější slovo. DžibhajnHulsky přesnější. Tělesně přesnější. Bolestivější.

„Pryč.“

„Kolejmovky?“

„Pryč.“

„Kabát?“

„Jiný.“

„Oči?“

„Pryč.“

„To je teda výsledek,“ řekla.

„Máš radost?“

„Nemám radost, ty škarase jedno.“

ArtFork se ani nepohnul.

NamástPrstý se najednou přiblížila a bouchla ho pěstí do hrudi.

Ne silně. Ne slabě. Dost na to, aby to nebylo gesto.

„Kde je ten malej, prašivej, bramborovej budižkničemu?“ řekla. „Kde je ten fíckej zmetek, co si myslel, že když má Kolejmovky, vidí líp než ostatní?“

„Zřejmě v kvantové pěně.“

„Neodpovídej mi jako lodní systém!“

Bouchla ho znovu.

ArtFork ji chytil za zápěstí.

NamástPrstý ztuhla.

A pak už nebyl jen hotel v Carouge.

Byl i jiný pokoj. Jiný okamžik. Ten první. Ten syrový. Ten, v němž jí chytil pod krkem a přitlačil jí k žebrům matej, protože heslo neřekla dost rychle. Protože byl vyděšený. Protože byla vyděšená. Protože v tomhle světě se poznání někdy neděje něhou, ale tlakem na kost a dechem, který se zasekne.

Vzduch mezi nimi ztěžkl.

NamástPrstý se mu dívala do hladké plochy, kde neměl oči.

ArtFork držel její zápěstí.

Držel ho o vteřinu déle, než bylo nutné.

Ne proto, že by chtěl ublížit.

Protože tělo ještě nevědělo, jestli je dotek záchrana, kontrola, útok, nebo prosba.

Pak ji pustil.

Pomalu.

Ne teatrálně. Ne omluvně. Prostě povolil prsty jeden po druhém, jako kdyby musel každému prstu zvlášť vysvětlit, že už nemá držet.

„Promiň,“ řekl.

NamástPrstý si zápěstí promnula. Nebolelo ji tolik, aby to gesto dávalo smysl. Udělala ho přesto. Někdy se místo bolesti promne místo, kde se něco připomnělo.

„Jsi pořád násilný malý škarase,“ řekla.

„Nejsem malý.“

„Jsi.“ Dívala se na zápěstí, ne na něj. „I když jsi teď vysoký. To je na tom nejhorší.“

ArtFork mlčel.

NamástPrstý zvedla oči.

„Ty si myslíš, že když se omluvíš, tak to zmizí?“

„Ne.“

„Dobře.“

Ticho.

„A ty si myslíš, že když mě bouchneš, tak to něco vyřeší?“ řekl ArtFork.

NamástPrstý se podívala na svou pěst. Pak na jeho hruď.

„Ne.“

„Dobře.“

NamástPrstý odstoupila k zrcadlu. Dívala se do něj. Ne dlouho. Jen tolik, aby bylo jasné, že ho nepoužívá kvůli němu.

„Myslíš si, že jsi kdovíjak hezčí?“ řekl ArtFork.

NamástPrstý se na něj podívala přes zrcadlo.

„Tohle říkáš mně?“

„Podívej se na sebe.“

„Dívám se na sebe častěji, než je zdravé.“

„A?“

„A nic. Vím.“

Kdyby tu byla Flehí, věděla by to nebo aspoň tušila. Procestovala všechny dimenze jako hakuše, uměla by pojmenovat, co se stalo s tělem, co s časem, co s příliš dlouhým přežíváním. NamástPrstý nebyla Flehí. Něco se k ní doneslo, něco si domyslela, něco v sobě cítila. Ale málokdo cokoliv v multigalaxii ŠouČeTu vysvětlil. Koneckonců, s málokým si rozuměla. Nebylo s kým si moc pohovořit.

„Prej na Rohlinu je líp než tady,“ řekla najednou. „Lepší končani, lepší hani a lepší šakari. Rondin je zaostalej.“

ArtFork se na ni podíval.

„Jako vážně?“

„Co?“

„Myslíš si, že naše problémy vyřeší další přesun?“

„Už jsem se lekla, že máme opravdu nějaké problémy.“

„Já jsem utrmácenej jak trák.“

„Tak se prosím tě hlavně do postele neslíkej,“ řekla NamástPrstý, „protože jestli se slíkneš, já ti říkám, neudržím se.“

ArtFork se zarazil.

„Ale. NamástPrstý se nám otřepala. Najednou jí to nevadí.“

Ukázal na sebe. Na purpurový skelet. Na hladkou tvář. Na vnitřní oko.

„Musím říct, že ztrácím humor, když se na sebe podívám.“

„Ty ses na sebe ještě pořádně nepodíval,“ řekla.

„Naštěstí.“

„Ne. Bohužel.“

Ticho.

Pak NamástPrstý řekla tišeji:

„Bolí tě to?“

„Ne fyzicky.“

Sedla si na postel. Boty měla u nohou. Jednu odkopla patou, druhá se jí zasekla a ona s ní chvíli nedůstojně cloumala, až ji konečně sundala. ArtFork se na to díval.

„Nekoukej,“ řekla.

„Na botu?“

„Na cokoli.“

ArtFork se odvrátil.

„Ty se odvrátíš, když ti řeknu?“

„Zjevně.“

„To je novinka.“

„Sto dvacet světlivých let dělá s bytostí různé věci.“

NamástPrstý vydala krátký zvuk. Pak se sklonila, zvedla skleničku s kulatými výčnělky, zjistila, že je prázdná, a zase ji položila.

„Víš, co s tebou je?“ řekla.

„Loď má seznam.“

„Loď může jít do šmurzá.“

„Říká Sexuel aktivní.“

NamástPrstý neodpověděla hned.

V pokoji se něco posunulo. Vztah mezi věcmi, skoro jako světlo, když padá Bazmaanr.

„Neříkej to tak,“ řekla nakonec.

„Jak.“

„Jako položku.“

„Tak to říká loď.“

„Ty nejsi loď.“

„Občas si nejsem jistý.“

NamástPrstý se na něj podívala a v tom pohledu bylo něco starého.

„Cítím to,“ řekla. „Ne pořád. Ne stejně. Někdy jako nit. Někdy jako tlak. Někdy jako kdyby někdo v místnosti špatně zavřel dveře a táhlo tudy z jiného světa.“

ArtFork mlčel.

„Nevím, jestli chci, aby to vedlo,“ řekla.

„Ke mně?“

„K tobě. Ode mě. Od tebe. To je na tom to protivné. Nedá se poznat, kdo koho táhne. Možná se táhne samo.“

„Fortebes to označuje jako anomálii.“

„Fortebes je nákladní loď.“

„Ano.“

„Tak ať vozí náklad.“

„Doporučení: ignorovat.“

NamástPrstý se zasmála. „Ignorovat.“

„Přesně.“

„A ty to ignoruješ?“

„Neignoruju.“

„To jsem si všimla.“

ArtFork přišel blíž. Jen o krok.

NamástPrstý neustoupila, ale její tělo udělalo malý pohyb, morejská opatrnost. Nebo jen opatrnost bytosti, která byla prohlášená za mrtvou a přežila to způsobem, který nikomu nedlužila vysvětlovat.

„Proč jsi tady,“ řekla. „Ne sféricky. To je mi jedno. Proč tady jsi.“

„Nevím.“

NamástPrstý se zastavila.

„To je poprvé za dlouhou dobu, co jsi řekl pravdu hned.“

„Vnitřní oko přineslo nit. Nit vedla sem. Já šel za nití.“

„A co bys chtěl najít?“

„Tebe,“ řekl ArtFork.

NamástPrstý neodpověděla hned. Dívala se na mokvínskou stopu svítící ze stínu na ArtForkově nártu. Zelená, konkrétní, vytrvalá.

„To jsi pořád ty,“ řekla.

„Říkáš mi to podruhé.“

„Protože tomu pořád nevěřím.“

„To není povzbudivé.“

„Nejsem tady od toho, abych tě povzbuzovala.“

„Od čeho tedy.“

„Od toho, abych zjistila, jestli tě mám pustit blíž, nebo tě praštit něčím těžším než polštářem.“

ArtFork se podíval na stolek. Matej tam tentokrát nebyl.

„Těžší věci schováváš?“

„Samozřejmě.“

NamástPrstý vstala. Přistoupila k němu. Zvedla ruku a dotkla se jeho hrudníku. Jako by zkoušela, že je skutečná a není jen jení přelud.

ArtFork stál nehnutě. Nehnul brvou.

„Tohle tělo je cizí,“ řekla.

„Ano.“

„Ale něco v něm drží.“

„Mokvín.“

„Nejen mokvín.“

Ruka se stáhla.

„Flehí?“ řekla.

„Ne,“ řekl ArtFork.

Ticho.

„GJASEN se rozpadl,“ řekla.

„Ano.“

„Kolejmovky?“

„Vozík GJASENu.“

„Rypák?“

„Nevím.“

„To je nejhorší.“

„Rypák?“

„Nevědět, kde skončily věci, které byly tvoje.“

ArtFork chtěl odpovědět, ale vnitřní oko se zachvělo jako když se za zdí pohne někdo, kdo tam neměl být.

NamástPrstý si toho všimla.

„Co.“

„Něco z DžibhajnHulu.“

„Bonnedick?“

ArtFork ztuhl.

NamástPrstý se zamračila.

„Vidíš, tohle je na tobě pořád protivné. Neřekneš jméno, ale obličej ho vyžvaní hned.“

„Nemám obličej.“

„Máš dost obličeje na to, abys byl protivný.“

„Bonnedick měl identifikační modul.“

„Jaký.“

„GJASEN. Starý. Vadná signální stopa. Viděl jsem ho v taxínbu. Jiný čas.“

NamástPrstý neřekla nic.

„Víš něco?“ zeptal se ArtFork.

„Vím spoustu věcí a málokterá mi k něčemu je.“

„O modulu.“

„Ne.“

„Lžeš?“

„Možná později.“

Tohle byla NamástPrstý.

Živá, problematická, nepřiznávající, že se bojí, a tím pádem ustrašená jak ptáček z Bedenburu.

Přešla k oknu. Dívala se ven. Venku Carouge mlčelo, jako kdyby mělo smlouvu s nocí.

„Musíme to najít,“ řekla.

„Co.“

„Nevím přesně.“ Prsty přejely po rámu okna. „Šev. Průchod. Něco, co nejde otevřít z jedné strany. Chvílemi to cítím. Není to věc. Nebo je to věc, ale ne taková, aby se dala vzít do ruky a říct: tady je.“

„Musíme to honem rychle najít,“ řekl ArtFork.

NamástPrstý se otočila.

„Než to najde někdo dřív,“ dopověděla.

Ticho.

Právě totiž zazněla věta, která si pamatovala budoucnost.

NamástPrstý si promnula čelo.

„Nesnáším, když se věty vracejí dřív, než se staly.“

„Vítej.“

„Neříkej mi vítej.“

„Dobře.“

„A nepřinášej sem loď.“

„Loď neposlouchám.“

„Já vím. Ale nepřinášej sem její způsob myšlení. Nechci být status entity.“

„Nejsi.“

„Mrtvá / ztracená / nepodporovaná,“ řekla a každé slovo vyslovila s odporem, jako kdyby ho chtěla vyplivnout z úst. „Šmurzá jeho. Kdo takhle mluví o někom, kdo má bahno u kotníku?“

ArtFork se podíval na její kotník.

Bahno tam bylo. Konkrétní. Skutečné. Skoro směšné.

„Bahno je argument,“ řekl.

„Konečně rozumná věta.“

NamástPrstý si sedla na postel.

„Přijď, až budeš vědět víc,“ řekla. „A přijď sám.“

„Jsem sám.“

„Nejsi. Máš v sobě loď, GJASEN, Bonnedicka, Flehí, DžibhajnHulu, ten svůj zatracený mokvín a oči, které nemáš. Jsi přeplněný jak špatně vedené taxínbo.“

„To je přesné.“

„Já vím.“

ArtFork stál uprostřed pokoje.

„A ty?“ řekl.

„Co já.“

„Ty nejsi přeplněná?“

NamástPrstý se na něj podívala.

V první chvíli by ho nejradši urazila. Bylo to vidět. Tělo se jí k tomu připravilo, šmakadla se pohnula, ruka se lehce zvedla. Pak nic neřekla.

To bylo horší.

„Jdi,“ řekla nakonec. „Než začneme být slušní.“

ArtFork kývl.

„ArtForku,“ řekla.

Zastavil se.

„Příště nezapomeň heslo.“

„Nezapomněl jsem.“

„Zapomněl jsi, jak se říká tak, aby tomu někdo věřil.“

„To je rozdíl.“

„Velký.“

Sféra skončila jako přirozený konec věty, která se najednou nedá prodloužit.

Byl hotel v Carouge a NamástPrstý se skleničkou s kulatými výčnělky, bahnem u kotníku a zlostí, která ho držela při životě přesněji než jakékoli ujištění.

A pak byl prostor č. 4.

Studený plech. Bílé světlo.

ArtFork ležel na podlaze a strop nad ním byl šedý.

V hrudi bylo něco jako teplota. Věc, která nebyla bolestivá ani příjemná, ale byla přítomná, a přítomnost sama o sobě byla informace.

Fortebes generoval třetí hlášení.

HLÁŠENÍ Č. 3 — NÁLEZ ORGANICKÁ STOPA Č. 2. ČAS: TŘINÁCT SET ČTYŘICET SEDM PLUS OSMNÁCT HODIN. STAV NÁLEZU: STABILNÍ. SEXUEL: STÁLE AKTIVNÍ — SOUŘADNICE NEUZAVŘENA — ANOMÁLIE TŘÍDY C PŘETRVÁVÁ. DOPORUČENÍ: IGNOROVAT. TRHLINA ČASOPROSTORU: 11,2 SVĚTLIVÝCH DNÍ.

Posádka hlášení nečetla.

ArtFork hlášení nečetl.

Ale vnitřní oko zaregistrovalo moment, kdy systém přepočítal Sexuel ještě jednou. Tentokrát vedle statusu mrtvá / ztracená / nepodporovaná přidalo novou kategorii, protože stará kategorie nedostačovala.

ENTITA: NAMÁSTPRSTÝ. STATUS: MRTVÁ / ZTRACENÁ / NEPODPOROVANÁ / SEXUEL AKTIVNÍ S ODEZVOU Z NEIDENTIFIKOVANÉ DIMENZIONÁLNÍ VRSTVY. VYHODNOCENÍ: NEKOMPATIBILNÍ SE STANDARDNÍ KLASIFIKACÍ. PŘIŘAZENÍ KATEGORIE: SELHALO.

Lodní systém selhal s kategorizací.

A ArtFork ležel na podlaze nákladového prostoru č. 4, zády ke kapsli, s mokvínskou stopou svítící ze stínu levého nártu, a bylo mu jasné, co se stalo.

Bonnedick ho kdysi zachytil v DžibhajnHulu, nakrmil ho habrfránem a dvasnou kšticí a řekl mu: zastřelili NamástPrstý.

A tehdy, v bistru HašmurzáBalí na rohu Mešvatý a Krindini, s ránou za krkem, mokrý od deště, s Kolejmovkami na obličeji a bramborovým rypákem — tehdy se pro ArtForka stalo jméno NamástPrstý tím, čím bylo teď.

Souřadnicí.

Citovou. Vesmírnou. Neignorovatelnou.

Ne proto, že by se tehdy vědomě rozhodl. Vědomé rozhodnutí tam nebylo. Bylo tam jen to, co říká tělo, když přijde zpráva, která mění fyziku okolního prostoru — ne chemii, ne pocity, ale fyziku. Jak těžký je vzduch. Jak se pohybuje čas. Jak se věci seřazují okolo jednoho středu, který předtím neexistoval.

Bonnedick řekl: zastřelili NamástPrstý.

A ArtFork věděl, že tohle nebude archivovaná věc. Tohle bude věc, která zůstane otevřená.

Sexuel aktivní.

Sto dvacet světlivých let. Přes kvantovou pěnu. Přes přepsanou FX6Fí. Přes purpurové tělo, vnitřní oko, chybějící Kolejmovky a nákladový prostor č. 4 na lodi, která ho zaevidovala jako vadnou položku.

Lodní systém doporučoval ignorovat.

ArtFork vstal.

Studený plech pod nohama. Mokvínská stopa svítila.

Vzal druhý balíček jídla z prostoru č. 5. Snědl ho. Posadil se zády ke kapsli.

Vnitřní oko sledovalo nit. Nit k NamástPrstý vedla přes vrstvy dimenzí, přes Carouge, přes DžibhajnHulu, přes hotel s prázdnou skleničkou a skvrnou bahna u pravého kotníku a ruku na hrudníku.

Musíme to najít, než to najde někdo dřív.

Bonnedickovy ruce na řízení taxínba. Pohled ve zpětném zrcátku. Habrfrán v bistru HašmurzáBalí. Rána za krkem. Špatná zpráva bez obálky. Identifikační modul na zadním sedadle, který neměl být v té vrstvě, a přesto tam byl.

A pak, přes to všechno, jemně jako závěrečná nota, která přijde po tom, co si myslíte, že skladba skončila:

Vůně vašchostrálu.

ArtFork si ji nevybavil vědomě. Přišla sama. Govlínbejova vrstva. Tělesná paměť Do-tré-bánské pláně. Přítomná jako potichu přetrvávající fakt.

Tělo si pamatovalo vašchostrál.

Tělo si pamatovalo DžibhajnHulu.

Tělo si pamatovalo bistro HašmurzáBalí a Bonnedicka ve zpětném zrcátku a větu zastřelili NamástPrstý, která změnila fyziku okolního prostoru.

Tohle všechno bylo v těle.

ArtFork si promnul oči, které neměl.

Ozvalo se skřípnutí.

Ruka zůstala chvíli na hladké ploše obličeje.

Pod ní nebyly oči.

Za ní bylo vnitřní oko.

Před ním byla nit.

Mokvínská stopa svítila ze stínu levého nártu. Zelená, tvrdohlavá, konkrétní. Tělo bylo cizí, ale tahle značka říkala něco, co Fortebes neuměl přeložit: pořád tady.

ArtFork ruku spustil.

Fortebes pokračoval v trase.

TRHLINA ČASOPROSTORU: 11,2 SVĚTLIVÝCH DNÍ.

Nit nezmizela.

Sexuel zůstal aktivní.