Snad jsme jim oplatili jejich laskavost

Abych se vrátil k prvním láskám – nemohu vynechat svou první tajnou lásku. Lásku, která nikdy nevyšla dál než na balkon, ze kterého jsem shlížel na koruny bříz po neumělém prvním milování. Je to příběh Měsíčníka a Slunečníka – je to příběh z doby, kdy jsem sám před sebou ještě tajil – jak to mám – a tak tento příběh nemohl ani dopadnout jinak.

SMRÁKÁ SE NAD MOULIN MORTEM
(EPILOG – SOUMRAK)

Tak jak se zjevil Slunečník nad Moulin Mortem,
Stejně i odešel. A zas jsou stíny nad celým Darre.
Tolik v mé hlavě zůstalo, nic než jen hrozivé
Útržky, a kdo ví, co bylo v básních psáno dále?

Snad jen, že dívky z Moulin Mortu pláčou do rukou,
A že plachty na přehradě přestaly se dávno pnout.
Toliko se vrylo do paměti proseckých katakomb,
Nechť i to je důkazem, a pro zbloudilé šňůrkou.

Tak odpusť tomu nezbednému Slunci,
Vždyť i já, Měsíčník sám, miluji ho dál.
Ať si, tak odešel. Vrátí se znovu, můj cit
Povede ho tmou a vzejde nový den v nás!

29.1.2002, 00:05, Písek – Dům Hrůzy

Když čtu tyto řádky dnes, usmívám se nad svou touhou po intelektualismu (já nikdy nebyl intelektuál a moje řádky to vždycky dokazovaly, byť jsem se snažil sebevíc ten fakt skrýt). Asi to vychází z toho, že jsem dětství prožil na Volavci u Turnova, kde jsem pojídal třešně na zahradě, krouhal kukuřici, trhal revíz, osekával burgon, kydal hnůj (ach ten hnůj se ve vzpomínkách vrací hodně), vysypával slámu z bot „do chlíva“.

Říká se, že člověka formuje dětství – mě formovalo k čím dál větší životní lenosti. Nepamatuji si, kdy, by se u babičky a dědy na Volavci nic nedělalo – dělat bylo pořád co – v létě sekat trávu, sušit seno – od domu až na Křídlo, svozit, fukarem nafoukat na seník a pak se jelo na seno k Tatobitům – z pohledu dítěte sekání nekonečného lánu. Babička vždycky chystala čaj do hliníkové termosky, ještě si pamatuji ten závit s korkem, co byl celý od čaje zčernalý včetně zobáčku.

Stejně si pamatuji koláče, co babička pekla – s drobením. A do toho stačila navařit – já vůbec nevím, kdy to dělala – ale na seno, na brambory, na kukuřici, na burgon – tam byla vždycky – a ještě nosila svačiny – asi jí hodně pomáhala maminka – a teda – na pracovní víkendy se sjížděla početná rodina, sestřenice, bratranec – a samozřejmě já s bráchou.

A děda chodil do kostela v Tatobitech každou neděli – a teprve, až když jsem byl větší, pochopil jsem, jak farář, co tam řečnil, ovlivňoval, co se v rodině řeší nebo neřeší. Na poslední vánoční mši, na které jsem byl s dědou, když jsem byl dospělý – mi to celé došlo.

I moje maminka vyprávěla, že si nepamatuje, že by jí mohla přijít na návštěvu kamarádka – a pokud ano, pak musela spolu s ní pracovat na poli. A ještě když mě, bylo mi kolem pětadvaceti, doprovázela na Volavec moje písecká láska (Lili dala jméno postavě v mé knize PNVNY) – musela se mnou na poli vybírat brambory. V té době už ale prarodičům docházely životní síly – a pole nebylo tak velké – byl to spíš dozvuk starých časů.

Prarodiče pracovali celý život – a na dovolené snad byli jen jednou na Kubě a to byla – událost! Nepamatuji si, že by pak kdy byli někde jinde.

A tak když jsem točil první rozmazaná videa na youtube, v budapešťských lázních, na telefon krumplíček – léčení z lázní – myslel jsem na své prarodiče, kteří se z Volavce téměř nikam nedostali.

A vzpomínám na ně i dnes – kdy ke mně domů nikdo nejezdí – a tehdy jezdili každý týden – a přivezli bedýnku něčeho dobrého – zeleniny, brambor, co zahrada dala.

Babička s dědou jsou již po smrti. Nějaký čas, asi takový půlrok, jsem se spolu se svou mamá staral o babičku i dědu, byli oba ležící. Snad jsme jim oplatili jejich laskavost – a péči, kterou nám dali.