IV NAMÁSTPRSTÝ

NamástPrstý pocházela z Kavantaru. O tom ale nikomu nevyprávěla. Ne z opatrnosti, jakou mají ti, kdo si hlídají kapsy v MarkrPlace, spíš z odporu k tomu zvláštnímu hladovění, které se v druhých probouzí, když ucítí cizí původ. NamástPrstý nikdy nikomu o sobě nevyprávěla, anebo aspoň neříkala úplnou pravdu. Pravda je v některých městech měna; v Kavantaru byla spíš dluh. Proč by komu měla vyprávět, co se jí stalo – anebo proč by měla někomu vyprávět, co kdy dělala. Nesnášela, ba přímo nenáviděla, když se jí ostatní vyptávali, a co hůř – když se vyptávali a přitom dělali, že všechno vědí a do všeho vidí. Takovejch všehoschopnejch tušitelů bylo všude dost, v halách, v barech i v kancelářích, kde se zapisuje jen to, co se hodí. Jejich otázky nebyly otázky, spíš malé háčky, co se zkouší, jestli se chytí do masa.

ArtFork byl výjimka. Sice mu nic nevyprávěla, ale aspoň se přihlouple nevyptával na to, co dělala během svínu nebo takvínu. Měl v sobě tu vzácnou vlastnost: uměl mlčet tak, aby mlčení nebylo pastí. Když se díval, nedíval se skrz ni na příběh. Díval se na ni, jako by věděl, že některé věci se nosí pod kůží a nejsou k ukazování.

Na takvín obvykle jezdila do Kavantaru, a když to nešlo, protože měla výsadek s balinkvistickými střelami, tak si do Kavantaru cestovala v mysli. V mysli to bývalo čistší: žádné brány, žádné otisky, žádné zvuky, které vás prozradí. Jen ten známý tlak nízmu kolem města, ten tichý okraj, který se nedá obejít ani v představě. Vracela se tam hlavně za Anatouri. To jméno jí občas vystřelilo do hlavy bez varování, jako když se v temnotě rozsvítí nechtěné světlo.

Kdo by to byl řekl, že se kdy spřátelí právě s ní. Co naplat, že se jí to podařilo, až když umřela. V tom byl ten kavantarskej vtip, kterej se neříká nahlas: teprve když něco ztichne, začne to mluvit. Do té doby, co byla Anatouri naživu, ji nenáviděla. Měla ji za odvěkého nepřítele. Anatouri se prostě všemožně snažila, aby se jí snad znelíbila nebo co. Byla všude tam, kde NamástPrstý nechtěla mít svědka: v koutě baru, v odlesku okna, v tónu, kterej zní, jako by se smál i bez úsměvu. Ale tak to vůbec nebylo. Když se po její smrti proplakala k lásce, pochopila odvěký nesoulad mezi Lanovkama, Vojákama a Mostářema. Pochopila ho ne jako teorii, spíš jako bolest v kloubu, která se konečně pojmenuje.

Lanovky toužily po Mostářích, Mostáři po Vojácích a Vojáci po nikom. A v tom to celý bylo. V Kavantaru nemohl být nikdo šťastný, protože Vojáci prošli potratem srdcí za žlabohleví vlády. Původně se jednalo o vojenský projekt. Vojákům byla chirurgicky odstraňována niva srdce. Šlo o jejich slepou oddanost armádě. Později přešel tento projekt na soukromé společnosti, které nabídly tento chirurgický zákrok běžnému občanovi. A kde není srdce, ani smrt nebere. NamástPrstý tu větu kdysi slyšela v Kavantaru říkat s pýchou. Zněla jí dodnes v uších jako kov, který se tváří, že je hladký, ale řeže.

Tak NamástPrstý pochopila, že musí z tama pryč. Ne jako útěk před trestem, spíš jako únik před pravidlem, které se tváří jako osud. V Kavantaru jí štěstí NIKDY nepokvete. Vojáci se už nikdy s nivou srdce nenarodili. A když se někdo nerodí s něčím, co ostatní považují za normu, začne to působit, jako by se tam normy přepsaly a nikdo to nepřiznal.

Sama NamástPrstý byla Lanovkou druhé generace pokračovatelů. Pokračovatelé byli samozvaní správci lanovek horského průsmyku Smaklín, Davan a Přeboř. Správci je slabý slovo: byli to ti, kdo udržovali napnutí, kdo poslouchali vrzání a poznali z něj, jestli se tahá špatně, jestli se tahá moc, nebo jestli se netahá už vůbec. Klíčový pro ně byl ale úsek mezi Starými a Novými horami po přetřesu Dedihor.

Dedihor byl nejsilnější planettřesem na území Kavantaru za původních Lanovkářů. Ještě celá první generace pokračovatelů měla co na práci s obnovou infrastruktury. Někdy v té době byla u moci žlabohleví vláda. A když se opravuje lanovka, opravuje se i řeč: lidé si znovu učí, co znamená držet, co znamená povolit, co znamená spadnout.

Žlabohlev byl tvrdý tvor. Okem ukul plán, druhým ho stvrdil a žabím krouhem uvedl v chod. Nikdo nepodlehl jeho síle, ale jeho moci každý. Nebyla to moc svalů, spíš moc razítka a strachu. Proto taky vydržel u moci hodně dlouho. Potrat srdcí byl jedním z mnoha jeho diktátorských objevů. Stvořil nemocné občany, které si podrobil. A přesto jeho vláda byla svržena nikoliv občany, ale nemocí, kterou Žlabohlev a jeho stoupenci vyplodili.

Niva srdce se sama o sobě nepoužívala k ničemu. Vozila se do skladu, kde se jen kupila. Tam, v tom dusnu, v tom tichu hromadění, vzešel první zárodek sněti. Smrt se rozlezla všude. Zabila vojáky, chudáci, byli to vlastně úplně nevinné oběti, a pak se přenesla na Mostáře, Lanovky a prolezla až do žlabohlevích řad. Žlabohleví vláda se vlastně svrhla sama. NamástPrstý si pamatovala vůni těch skladů, i když u nich nestála: pach uzavřeného masa a něčeho, co se rozhodlo žít proti všem.

Druhá generace pokračovatelů tak měla co dělat, aby vůbec v rozmrcaseném městě obstála. Narušilo to celou strukturu, pošramotilo to jejího ducha, ale taky pověst. Tu dobu s Kavantarem přestala obchodovat všechna města. Dlouho se o tom mluvilo potichu, jako by nízmus kolem Kavantaru byl nakažlivý i slovem. Vlastně štěstí, že Kavantar stál stranou všech, obklopený nízmem. To, že byl Kavantar obklopen nízmem ze všech stran, zastavilo nákazu. Kdyby tam nízmus nebyl, pravděpodobně by zahučela do propadliště dějin nejen generace Kavantaru, ale celé planety FX6Fí. NamástPrstý si tenhle hypotetickej pád nikdy nepouštěla do hlavy moc dlouho. Stačilo jí, že ten skutečnej pád už jednou viděla.

Není se co divit, že NamástPrstý nikomu nic nevypravovala. Ani po tolika kvíntanech Kavantar neměl dobrou pověst a spíš ho předcházela – škoda o tom mluvit. Pověst chodí před městem jako trák: někdy třeští, někdy kouše a neptá se, jestli jste to zavinili. NamástPrstý se zařekla, že o svém původu pomlčí. To, že občas jezdí do Kavantaru, věděl jen Fork. Fork nesnášel, když mu tak říkala. Nesnášel hlavně to, jak jednoduše mu to padalo do uší, jako by byl menší, než je.

„Nemůžeš mi říkat Arte?“ zažehl si kochmín.

Plamen kochmínu udělal v šeru malý Mexe. NamástPrstý měla ráda ten okamžik, kdy světlo přizná, že existuje, a hned zase zmizí. Vdechla vůni kochmínu dřív, než se jí dostal do plic, jen tak nosem, jako by ochutnávala.

„Dej mi taky,“ řekla NamástPrstý a vdechla hlomád kochmínu, až se jí protočily bulvy.

„Jestli chceš, budu ti tak říkat. Ale nezlob se, když si vždycky nevzpomenu, fíííí, to je síla!“

Kochmín je takovej: chvíli vypadá jako hra, a pak se vám rozvlní všechno, co jste si mysleli, že stojí rovně. NamástPrstý se opřela o polštář, peřiny pod nimi měly chmýří volejmanskýho tripletí a šustily jako suché listí, i když byly měkké. ArtFork se smál očima dřív než pusou.

„Jo, je to slušná jízda. Dostal jsem to od Hajxe z Venonu. Znáš ho?“

„To je slušnej týpek,“ zasmála se NamástPrstý.

„Hahahahrg, to jo, tedy. Naposledy mi zpíval Moha, tapla kšmí.“

„To je vůl!“ smála se NamástPrstý.

„Takhle,“ začal ArtFork přezpívávat Hajxova slova, „moha, moha tapla kšmíííí, huuuuu, tapla tapla vejnunu, komén támen psí. Moha, Moha, hahahahhrg.“

Nevydržel a rozesmál se. Smích mu cukal v rypáku a dělal z něj na chvíli někoho, kdo nemá na krku modul a v kapse stín. Oba se kouleli v peřinách chmýří volejmanskýho tripletí, celí zkšmíněný. NamástPrstý cítila, jak se jí teplo rozlévá po těle zvláštní cestou, ne rovně, ale ve vlnách, jako by v ní něco plavalo. Bylo to směšné a dobré. A právě proto to nemohlo vydržet.

Měla ho svým způsobem ráda. Ale nikdy mu nemohla prozradit, že není sám, kdo ji chce mít pro sebe. Byli sice kolegové, ale občas si spolu zašmákli, zkšmíněli, a pak se vždycky někde zasekli na půl cesty. Jako když to mělo bejt vážný. To se oba zastavili. Ne dohodou, spíš reflexem, jako když se ruka stáhne od horkýho kovu. NamástPrstý věděla a on taky. Vždycky to viselo ve vzduchu mezi nimi: krok, který se neudělá, protože by změnil všechno. ArtFork nemohl vědět, že v Kavantaru je někdo jiný. A NamástPrstý nemohla dovolit, aby to věděl, protože by to z něj udělalo součást věci, která ho nemá právo spolknout.

Když se v mysli vracela do Kavantaru, nevracela se na lanovky, ani do dolů, ani do skladů sněti. Vracela se do jednoho baru na předměstí Carouge. Vracela se tam proti vůli, jako by ji táhlo tenké lano, které je napnuté i v představě.

„Sedni si blíž, NamástPrstý. Ještě, ještě kousek.“ Anatouri cvakla fonku na stříbrnej talíř. „Podívej, pěkný, sluší ti to. Počkej, udělám ještě jednu.“

Seděli v baru na předměstí Carouge. Vzduch tam měl chuť sladkýho kouře a starýho kovu. Okno se zamlžovalo, i když venku nebyla mlha. Stolek u okna byl odřený na hranách, jako by se o něj opíralo příliš mnoho loktů příliš dlouho.

„Pověsím ho tady.“

Anatouri zvedla talíř, jako by byl lehkej, i když stříbro umí být těžké jinak než váhou. A pověsila talíř nad stolek u okna. V tu chvíli zacinkal zvonek nad dveřmi a vešel On. Ten zvonek zněl pokaždé stejně, a přesto pokaždé jinak, protože záleží, kdo ho rozhýbe. Podíval se Anatouri do očí a ta hned věděla. Oba věděli. A věděla i NamástPrstý. Věděla to dřív, než se pohnula, a přesto se pohnula. Ruka jí sjela ke zbrani tak přirozeně, jako by to byl její původní tvar.

Vytáhla zbraň a vystřelila. Zvuk výstřelu v tom baru byl krátký, ale nesl se ve skle dlouho. On spadnul na zem, měl prostřelený bok. Krev se na podlaze rozlila do tvaru, který vypadal jako mapa něčeho, kam se nedá dojít. Anatouri se zmateně podívala na NamástPrstý, ta její pohled neopětovala a zdrhla. Ne kvůli strachu z trestu. Kvůli tomu, že ten pohled by ji přikoval k místu navždy.

Anatouri zůstala sedět vedle něj, dokud nevyhasly jeho oči. A než vyhasly zcela, vyšlehl mu ze zornic lejzr a vygravíroval do stříbrného talíře vzkaz. Stříbro pod tím světlem zasyčelo, jako by se bránilo, a přesto se nechalo popsat. Anatouri ho přikryla dekou z křesla, udělala mu křížek na čele, zamáčkla mu oči a odešla. Vyšla dveřmi neznámo kam. Po jejích krocích zůstal jen zvuk, který se nevrátil.

NamástPrstý v baru na předměstí Carouge od té doby nebyla. Ani v mysli nechodila úplně až dovnitř. Vždycky se zastavila o kus dřív, jako by tam stála neviditelná zarážka. A teď tam opět vedly její kroky. Skutečné kroky, ne jen ty z hlavy. Cosi ji tam táhlo, ale zároveň pociťovala strach a vinu. Vinu, která se nedá odložit na vozík jako kov. Anatouri byla Mostář. Nikdy ji nemohla milovat. A přesto celé srdce NamástPrstý patřilo jí. Bylo to směšné v tom nejkrutějším smyslu: patřit někomu, koho nesmí chtít.

Proto nemohla k ArtForkovi blíž. Každej pokus o blízkost byl zároveň pokus o lež. Proč zabila ale toho cizince věděla. Byl to záchvěv, který se jí vrací vždycky, když zavře oči. Stejně jako Anatouri věděla, že ho miluje v okamžení. Některé lásky se přihodí jako rána: rychle, přesně, bez ohledu na to, jestli jste připraveni.

Anatouri našli v rokli pod Lanovkou, což NamástPrstý zlomilo srdce. Zlomilo ho to tím tichým způsobem, kdy se nezhroutí navenek, ale uvnitř se přetrhne nosné lano. Věděla, že ji tím Anatouri vyslala jasný vzkaz – nech si svoji vinu a užer se s ní k smrti. Ten vzkaz byl horší než jakákoli urážka. Byl to příkaz z něhy, která se nedá přijmout.

Smérť, smérť, smérť. Křupaly NamástPrstý pod nohama kusy skla, jak se blížila k baru na předměstí Carouge. Sklo bylo čerstvé i staré zároveň, jako by se tam rozbíjelo pořád. Nedávno tu byl velký přetřesk. Padly trhy, občané přišli o peníze, zhroutil se systém a jediné jádro Kavantaru se ještě udrželo, jinak celý zbylý Kavantar šel ke dnu. V uličkách bylo cítit mokro a rez, v očích těch, co zůstali, byl nízmus ještě dřív, než jste ho uviděli kolem města. Smutné. To teď ale NamástPrstý netížilo. Nebo spíš: tížilo, jen to přehlušil jiný tlak, ten konkrétní, osobní, nepřenosný.

Stála v baru, dívala se na zeď, kde visel její portrét na stříbrném talíři. V tom stříbře byla zachycená v nějaké lepší chvíli, v nějaké chvíli, kdy ještě věřila, že zbraně a vzdálenost stačí. Na talíři přibyl ještě vzkaz:

„Lásk“

To slovo tam zůstalo nedokončené jako rána, kterou někdo nestihl doříct. NamástPrstý cítila, jak se jí stáhne hrdlo. V místnosti bylo ticho, které se neumí tvářit nevinně. Z talíře na ni koukal odraz, ale ten odraz byl špinavější než zbytek místnosti.

Anatouri ještě přistoupila k talíři a viděla v něm, jak padá z lanovky do rokle. Otočila se a odešla. Za ní zůstal ležet Voják. A teď, v srdci NamástPrstý, přistoupila Anatouri k talíři znovu a vyryla do něj hrotem prstenu „a“. Ten drobnej znak udělal ze všeho něco hotového, i když hotové věci bývají nejhorší. A tak se láska opět probudila tím, že NamástPrstý uznala lásku Mostáře a Vojáka. Úlevu jí to ale nepřineslo. Uznání někdy jen zvětší bolest.

Viděla v odraze ležet sebe sama u chrámu Aktamo mrtvou. Obraz byl jasnej, až to bylo nefér. Jako by se dimenze už dávno rozhodly a jen jí to teď ukázaly. Lanovka zemře taky. Ta věta jí projela tělem jako studená jehla. Ne proroctví, spíš závěr, který se sám napíše, když se jednou začne psát Kavantar. NamástPrstý stála v tom baru a věděla, že některé konce se nevyšetřují.