III DŽABEJMÍM

DžabejMím bydlel v ČenžužejHulii u koleje Dahábhený a celé to okolí mu připadalo jako půjčená kůže: nosit se dá, ale občas zaskřípe v ohybu a připomene, že nesedí. Nebyl odsud. Byl náplava dokonce i z jiný planety poblíž zakřivení Hucenbáb, a proto mu dělalo dobře bydlet poblíž chrámu Aktamo, vzhledem k tomu, že svou špičkou sahal do jiných dimenzí.

Když se Aktamo zvedal nad střechy, nebyl to jen kus kamene a řádu; byl to trn zapíchnutej do prostoru, kterej se pořád snaží zacelit a nejde mu to. DžabejMím tenhle typ bolesti znal. Připomínalo mu to domov, který jeho domovem byl i nebyl, protože zároveň půlkou své bytosti se nacházel na druhé straně zakřivení. Někdy se mu zdálo, že mu ta druhá půlka dýchá jiným rytmem a posílá mu přes žebra cizí chlad, aby nezapomněl.

Na FX6Fí se dostal skrz nábory ostroflejců. Ne skrz oficiální brány a štemplovaný moduly, ale skrz řeči a sliby, skrz hlad a vztek, skrz pohledy, které si vás přeměří a řeknou: ty se hodíš, ty budeš patřit k nám, i když nikam nepatříš. Propašovali ho linkou GJASEN, Go jest anž sensibilní eí není, která NEMÁ oficiálně žádnou zastávku. V papírech nebyla, v mapách nebyla, v hlášeních nebyla. Jenže džibátští ostroflejci se dokázali vlámat do časoprostoru vždy.

Když se jim někdo snažil zavřít dveře, oni si našli škvíru mezi rámem a zámkem. Přispěl k tomu fakt, že je planetární konferderace MÍRma odmítla uznat jako samostatnou planetu a vyřadila je tak z procesu trasování vesmírného prostoru. Neuznání není jen slovo, je to hladina, pod kterou se dá proplout, když umíte nedýchat. Ostroflejci si tedy našli svůj způsob, jak se vypořádat s lhostejností MÍRmy a vyvázat se z dlouholeté frustrace.

Balinkvistické střely jim ležely nejvíc v krku, protože se trajsovaly mokvínskou barvou. A mokvín se těží, hádej kde. Přesně. Na domovské planetě sira DžabejMíma, Kolontertu. Kdykoli na FX6Fí zahlídnul svítivej mokvín pod látkou, měl v rypáku chuť prachu z dolů a v kloubech starou bolest, která se nikdy nepřestěhovala.

Seděl v kutlochu u výdejního pultu, kde olej páchne i tehdy, když už dávno není na pánvi, a kde i voda chutná po kovu, co se neomývá. DžabejMím měl před sebou talíř a kuchaře, který se tvářil, že nic neslyší, dokud se na něj nekřikne jménem. DžabejMím jméno nepotřeboval. Stačilo mu, že má před sebou někoho, kdo krájí a podává, a tím pádem patří na tu stranu, kde se dá křičet bez následků.

„Ta čubka si nechala vytrajsit mokvínem celou ruku. Chápeš to? Nezasloužila si nic jinýho než picnout mezi oči,“ vyštěkl DžabejMím na kuchaře. „Dej mi ještě čoulena!“

Kuchař mu dal na talíř další nadmutou rybu s ostny po celém těle. Čoulen ještě držel teplo, jak se drží vztek: pevně a bez ohledu na to, co se s ním stane. DžabejMím do něj zapíchl vidličku a ucítil krátký odpor, jako když se materiál nechce vzdát tvaru. Z ještě horkého čoulena odešla horká pára a nato splasknul. Bylo to vždycky trochu směšný, ten jeho poslední povzdech, a DžabejMímovi to sedělo. Zakousl se a postupně ho spolykal, aniž by ho naporcoval. Kousání by bylo zdržování; a zdržování je luxus těch, kdo nemají za nehtama dolovej prach.

Mazla mu tekla od šmakadel a kapala mu na koženou bundu z morejských krásek. Bunda měla švy tvrdý jak trest a mazla se do nich vpíjela s takovou samozřejmostí, až to vypadalo, že tam vždycky patřila.

„Kruci! Podej mi hadr!“ houknul na kuchaře.

Ten mu ho posunul špičkou nože po stole. Ani o kousek víc, než bylo nutný. Kuchař měl ruce opatrný, jako by všechno kolem bylo nakažlivý.

„Tsss,“ okomentoval to DžabejMím, otřel si tlamu jedním tahem, jako by chtěl setřít i chuť cizího města, a hrcnul do sebe vodu ze špinavý sklenky s kulatejma výčnělkama. Výčnělky mu tlačily do dlaně a to ho uklidnilo, protože tlak je jistota. Mozek se mu odkrvil. Sytost přišla náhle a nečekaně, jako když se vám zavře poklop.

Už se dlouho tak pořádně nenažral. Byl duchem nepřítomnej, a v téhle nepřítomnosti se mu na okamžik ulevilo. Kuchař tak mohl konečně v klidu poklidit svůj kutloch. DžabejMím slyšel šustění smetáku, cinknutí hrnce, šoupnutí bedny, všechno ty drobný zvuky, co říkají: tady se nic neděje, tady je to jen jídlo a špína. Jenže v ČenžužejHulii se i špína umí chovat jako zpráva.

Když kuchař zametal před výdejním pultem zvenku, něco ho přinutilo podívat se vzhůru na vrcholek aktamskýho chrámu. DžabejMím zvedl oči taky, i když se mu nechtělo. Nad Aktamem se dimenze nikdy nedržely poslušně. Z dimenzí vyšlehávaly blesky a docela dost rachotily. Nebyl to zvuk bouřky, byl to zvuk švu, který se napíná. Bude pršet, pomyslel si kuchař, a taky že jo. Z nebe se spustil nebejskej chcanec a ulice se během pár nádechů změnila na lesklou lajnu vody, která si hledá cestu kolem výstupků, kolem schodů, kolem všeho, co si myslelo, že stojí pevně.

DžabejMím dál seděl za pultem na barový židli, déšť mu stýkal po zádech, ale bylo mu to jedno. Kapky mu bušily do bundy a mazla se ředila do mapy, která by se dala číst, kdyby měl náladu na čtení. Zažil horší časy, když jako mladej makal v mokvínskejch dolech. Ještě pořád z toho měl trvalý následky, i když si je občas musel připomenout pohybem.

Zakroutil prsty na noze. Pořád ho bolela. Měl ji celou v kovovým postroji a při chůzi cvakala, jako by se mu po každým kroku někdo vysmíval malým kovovým smíchem. Když si poprvé uvědomil, jak marnotratně se tady ty ficky posraný tetujou mokvínskou barvou, že celý zkurvený mladžbožství makal na tyhle pojebaný fícký balinkvisty, v hrudi mu to hráblo tak, že by se byl nejradši prokousal skrz vlastní žebra ven.

Z myšlenek ho něco vytrhlo. Ne zvuk bouřky, ne rachot dimenzí. Byl to jinej zvuk, sušší a bližší: křik, který se nesnaží být slyšet, protože už je. Podíval se přes rameno. Na konci ulice se někdo rval. Byla to jen tmavá šmouha v dešti, ale šmouhy v ČenžužejHulii často znamenaly víc než jména.

„Hé?“

Nad silnicí se vznášel báckej trák, napadal skupinku ficek. V dešti vypadal ještě hnusnějc, protože jeho povrch se leskl a jeho stíny se hýbaly, i když se nehýbal. DžabejMímovi přejel po zátylku studenej šleh. Bácký tráci se drželi tam, kde se držet měli. Hadžin. Konec drážních lajn. Hrana, kde plastový karty nic neznamenají. Čenžužej nebyl Hadžin. Čenžužej byl příliš blízko chrámu a příliš blízko lidem, co rádi koukaj a pak vyprávěj.

„Kurva, tady nemá jeden nikdy klid. Co do prdele dělá báckej trák v Čenžužej?“ vyštěkl DžabejMím a vysek vysokotlakou tyč, se kterou zamířil do reje křiku a bolesti.

Tyč byla těžká tak akorát, aby se s ní dalo mlátit bez přemýšlení. DžabejMím ji měl rád. Nebyla chytrá, nebyla záludná, jen dělala to, co jí ruka řekla. Vysoký tlak v ní čekal jako zadrženej dech. Když se rozběhl, cvakání kovovýho postroje na noze se míchalo s čvachtáním vody. Každej krok byl proklatej, ale právě proto byl dobrej: bolest ho držela tady, u těchhle kamenů, u týhle ulice, u týhle špíny.

Báckej trák už zkosil dva nebo tři ficky. Těla ležela v kalužích, a kdo stál, stál jen proto, že ještě nevěděl, že spadne. Nadšený hlasy se mísily se zděšením, protože některý ficky mají radost z čehokoli, co naruší oběh nudy, i když je to sežere.

„Hele, hele, hokenšír!“ vykřikl někdo nadšeně.

Všichni se otočili na DžabejMíma, kterej už ale na nic nečekal. Rozběhl se, skočil na báckýho tráka a začal ho mydlit hlava nehlava. Tyč praskala vzduchem, voda lítala do stran a tráčí tělo se pod ranama kroutilo, jako by se snažilo složit zpátky do tvaru, který nebude bolet. DžabejMím necítil nic než tlak v dlaních a krátký uspokojení, že něco konečně padá pod jeho úderama, ne pod úderama cizího systému.

Když už bá ležel na zemi v kaluži krve a jeho jazyky mu vylítly hlavou, DžabejMím stál nad ním a funěl. Dešťová voda mu tekla do očí a míchala se s potem, a stejně viděl dost.

Zvedl hlavu. Nad Aktamem se srocovali kolem vrcholu další tráci. Ne jeden. Ne náhoda. Shluk, který se chová jako záměr. Chrám rachotil blesky z dimenzí a ty blesky se teď odrážely od tráčích těl jako od mokrých čepelí.

„No to mě poser. Ukliďte to,“ nařídil ještě fickám a vydal se na centrálu.

Nečekal na odpověď. Úklid patřil těm, kdo tu žijou a pak se tváří, že se nic nestalo. Jemu patřila zpráva. Musí zpravit MaháMuFlajtru, že dimenze do Moškvensíru se otevřela a tráci něco kujou.

Cestou mu hlavou běželo, co mu běží vždycky, když se zlomí řád: báckej trák, milej zlatej, není žádnej komár, jak sis mohl myslet. Je to pořádný hovado, těžký tak, že by ho ani dva neodtáhli bez vzteku, a fakt, že se vydal mimo zónu Hadžin, svědčí o tom, že se blíží mnohem větší nebezpečí, než jsou vesmírní turisti. Turisti jsou otravní, ale jsou předvídatelní: chtějí zážitek a fotku. Trák mimo Hadžin chce něco jinýho. DžabejMímovi se při té myšlence stáhlo břicho a špička jeho bytosti, ta která sahá do jiných dimenzí, jako by se na okamžik zachvěla radostí i strachem zároveň.

Nahlásil se ještě na centrálu vysílačkou, hlas mu v ní zněl přerušovaně, jak to v Čenžužej dělá déšť a blesky a všechny ty švy v prostoru. Slova se mu odrazila zpátky jako dutý kov. Žádná uklidňující odpověď. Jen šum, který nezněl prázdně, ale přetíženě. A to ještě netušil, že se to posere mnohem víc.

Zaparkoval danda vedle fa před úřadem FORÉ pro Nastrínfát 1589XCémino v ČenžužejHulii. Danda zasyčel, jako by se mu ulevilo, že může stát, a fá vedle něj vypadalo skoro urážlivě lehce. To, že byla centrála právě tady, svědčilo o tom, že tu byly jisté snahy o decentrazlizaci vlády.

Snaha je na FX6Fí často jen jiný slovo pro to, že se někdo bojí držet všechno v jednom místě. DžabejMím si na záda nahodil batoh, popadl vysokotlakou tyč, zavěsil si přes ramena fúzní techokot a s rachotem svým vlastním se vydal za MaháMuFlajtrou. Každej krok mu cvakal do uší, kovovej postroj na noze hlásil příchod dřív, než ho kdo uviděl.

Z budovy vybíhali hokenšíři. Vyvalovali se ven jako něco, co někdo vyprsknul. Měli rozšířený zorničky, někteří bez čelistních podpěr, jiní s podpěrama nakřivo, jak je nasadili ve spěchu. Déšť jim stékal po tvářích a mísil se s něčím, co mohlo být jen voda, ale vypadalo to jinak.

„Co se plaší?“ pomyslel si ještě DžabejMím, když tu uslyšel výstřely.

Výstřely mají na FX6Fí zvláštní zvuk. Nejde jen o ránu, jde o to ticho po ní. DžabejMím se přitiskl ke zdi a ucítil, jak mu mokrej kámen bere teplo. Vytáhl techokot dopředu. Fúzní techokot mu visel přes ramena jako zbraň i jako závazek. Při cestě do ofisu hlavouna našel pár postřílených hokenšírů. Leželi na chodbě, některým se prsty ještě chvěly, jako by se pořád snažili něco nahlásit.

Nahodil do pohotovostního režimu fúzní techokot. V tu chvíli kolem něj lítaly fialový oblouky čistící prostředí od mezigalaktických larev a dalších zvěrstev a on sledoval hledáček, jestli zmerčí pohyb. Fialová barva mu vždycky připomínala Kolontert, ty chvíle v dolech, kdy se ve tmě náhle zaleskne něco, co není kov, ale něčí vynález.

Techokot se rozjel naplno, vytvořil kolem DžabejMíma žiletkovou kouli vířící vzduch, šmelcující cokoliv, co vstoupí do jeho prostoru. Cítil, jak mu ten vír tahá za bundu z morejských krásek a jak se mu mazla na švech dávno změnila v lepkavou mapu.

Postupoval pomalu kupředu. Pomalu ne proto, že by chtěl být opatrnej, ale protože ho vlastní cvakání prozrazovalo. Každej krok byl oznámení. Prošel předsálím, kolem lítaly papíry. Mokré, rozmáčené, s razítky, která se rozplizla do beztvarých skvrn. Bylo v tom něco krásně spravedlivýho: papíry umírají stejně rychle jako těla, jen to nikoho nezajímá.

V ofisu seděl za stolem MaháMuFlajtra. Na očích tmavé kulaté brýle s ostny, za ním roztříštěné sklo, vítr foukal dovnitř a vířil mu vlasy. Ten obraz byl tak čistý, až DžabejMímovi došlo, že čistota někdy znamená konec. MaháMu se nehýbal. Ani prsty. Ani krk. Ani ten drobnej tik, který si DžabejMím pamatoval z dob, kdy se spolu hádali nad mapou tras, která oficiálně neexistovala.

„MaháMu! MaháMu! Jsi v pořádku?“ křičel na něj DžabejMím, ale MaháMuFlajtra neodpovídal.

Z ničeho nic se pozadu překotil na židli a vypadl z okna i spolu s ní. Nebyl to pád, byl to odchod. Jako by ho někdo odpojil a gravitace si ho vzala zpátky do účtů. DžabejMím instinktivně udělal krok, ale techokot kolem něj ještě držel svůj vír a on do něj nechtěl strčit ruku. V tu vteřinu měl pocit, že mu někdo cpe do hlavy hlínu z Kolontertu, že se mu plní rypák starým prachem a že mu špička bytosti na druhé straně zakřivení Hucenbáb tiše křičí.

„Kurva,“ řekl DžabejMím.

Přistoupil k okraji rozbitého okna. Sklo řezalo vzduch ostrýma hranama a vítr mu rval do obličeje déšť. MaháMuFlajtra ležel rozlámaný na chodníku. Nebylo v tom nic hrdinskýho, nic slavnýho. Jen tělo, co už nic neřekne, a brýle s ostny, který nepomohly. V mefi, kdy se otevřela dimenze do Moškvensíru, byl MaháMuFlajtra zastřelen. DžabejMím cítil, jak mu v krku roste něco těžkýho. Ne smutek, ten si šetřil jinam. Spíš prázdno, které se tváří jako úkol.

A kolem věže chrámu Aktamo se dál srocovali báčtí trákové. DžabejMím ztratil dobrého přítele a Nastrínfát 1589XCémino vůdce. Obrovská ztráta hlavně pro džibátské ostroflejce. Jenže ztráta má na FX6Fí vždycky pokračování. DžabejMím se odtrhl od okna, protože věděl, že když zůstane stát a dívat se, někdo jiný mu zatím ukradne prostor, ukradne zprávu a ukradne i to, co právě otevřelo Moškvensír. Techokot kolem něj dál tiše bzučel, jako by se ptal, co má šmelcovat dál. DžabejMím mu neodpověděl nahlas. Odpověď už se mu skládala v hlavě sama, špinavá a přesná, jako mokvín pod nehtama.