XIV DŽABEJMÍM

Ta myšlenka mu ležela pořád v hlavě jako drobný kamínek za víčkem, co se nedá ani vymžourat ani vypláchnout smárkoktajlem. Přeslech se, anebo skutečně Dorotyxa, když ji chmelil, zašeptala Forkovo jméno? Sám neví. V tomhle byl průser: na klidu mu to rozhodně nepřidalo. Když se mu to vracelo, vracelo se to pokaždé s jinou intonací, jako by mu to hlava přehrávala schválně pokaždé tak, aby ho to vytočilo.

Dorotyxa se tvářila úplně normálně. A normálnost u Dorotyxy byla vždycky trochu no, jako to říct, když normální ani trochu nebyla. Prostě uměla působit normálně ve chvíli, kdy všem ostatním uvnitř tekl modlén. Teď seděla na posteli, ještě v teple po chmelení, a všechno na ní vypadalo, jako by nic neřešila. DžabejMím se o ni opřel bedrama, měl vlhký rohy a cítil, jak se mu v kyčli ozývá kovovej postroj na noze, i když ležel. Ten postroj mu vždycky připomněl Kolontert. A Kolontert mu vždycky připomněl mokvín. A mokvín mu vždycky připomněl, že někde někdo tahá za nitě a tváří se, že to je náhoda.

„Miláčku,“ pohladila ho po ramenou a dala mu pusu mezi rohy.

Ten dotek byl měkkej, skoro něžnej, a přesto v něm DžabejMím cítil něco jako kontrolu. Dorotyxa ho hladila tak, aby si člověk uvědomil, kdo ho hladí. Pak provlála kolem něj v průhledném župánku k rozsvícenému toaletnímu stolku. DžabejMím se díval na její hruškový zadek usazený na stoličce, na to, jak má nohu přes nohu a čpulí šmakadla a maže je béžovou sarvítkou. Mazání šmakadel byl její rituál. Jako by tím uzavírala kapitolu. Jako by tím uzavírala i to, co se nesmí vyslovit.

To odpoledne se necítil v klidu, měl na krku cizí vazby a v hlavě cizí šumy. Vyrazil do Kamkína. Záměrně šel tam. Třeba potká Forka. Něco ho tam táhlo. Nevysvětloval si to.

Posadil se do HašmurzáBalí a proseděl tam skoro celý dlouhý světelný oběh. HašmurzáBalí mělo ten svůj pach: mastné stoly, prožvýkané chrupsí, zbytky slurbu ve škvírách a v rohu vždycky trochu zatuchliny, aby tvorec nezapomněl, že i bar má svoje sklepní dno. DžabejMím si sedl do rohu, aby měl přehled, a protože v rohu se dá být sám i v plným lokálu. Na hlavě měl šuku a na očích šemkele. Šemkele mu dělalo svět trochu snesitelnější, protože přes něj vypadal každej stejně podezřele.

Čekal. A čekal. A Fork nepřišel. Ani za jednu ze čtyř mefi světelnýho oběhu nepřišel. DžabejMím byl tvrdohlavej, takže neodešel. Vyčmadil boxku smeerho!, smrděl jak šuněca, ale v baru to bylo všem jedno. Tady smrděli všichni něčím. Pil jeden smárkoktajl za druhým, hlad ale neměl. Jen v hlavě měl hlad po tom, aby se to buď potvrdilo, nebo konečně celý rozpadlo.

Za tu dobu, co tam seděl, prošlo barem spoustu podivínů. Někteří byli podivní jen oblečením, někteří podivní pohledem, a někteří podivní tím, jak se snažili nebýt vidět. Přišel i Molejný. Molejný prošel jako puch, co si myslí, že je parfém. Zasmál se na někoho, pozdravil někoho, kdo ho nepotřeboval, a zase zmizel. DžabejMím ho registroval jen jako šum. Molejný byl Kamkíno. On sám měl jiné souřadnice.

Kdo ho nejvíc zaujal a ani nevěděl proč, byl Drumhal. Drumhal se stavil během druhé mefi, něco okolo sté a padesáté. Ne vešel. Spíš se vylil do prostoru, jako by prostor byl jeho. Vypadal, že mu nic nevadí. To je nejnebezpečnější typ. Drumhal si sedl tak, aby byl vidět, a přitom nebyl k dispozici. DžabejMím ho chvíli jen sledoval, zpoza šemkele, skrz kouř, skrz vlastní vztek.

Drumhal hovořil s někým šakózní soupravou dole pod schody. Šakózní souprava je helmice, která spojovala Drumhala s kýmsi někde jinde. DžabejMím věděl, co to dělá s mozkem. Při přenosech mozek vydává nesmyslné příkazy, jazyk se chytá za cokoliv, co jde ven, a občas to do prostoru vypadne jako cizí řádky z tabulek. A tak se stalo, že DžabejMím vyslechl myšlenkový tok někoho, kdo ho velice zajímal.

Nejdřív to byly jen útržky, zvuky, co se nechtěly poskládat. DžabejMím přimhouřil oči, i když šemkele už mu je přimhouřilo samo. Ucho mu cuklo. Postroj na noze mu cvaknul, jak se nepatrně pohnul, a on si hned nadával, že dělá hluk. V HašmurzáBalí se hluk ztrácí, ale on byl vycepovaný z jiných míst.

„Foré!“ zaslechl.

DžabejMím zbystřil poprvé. To slovo se mu přilepilo na patro jako mokvínskej prach. „Foré! Foré! MaháMuFlajtra!“

S DžabejMímem to cuklo. MaháMu. Aktamo. Tabulky. To všechno do sebe zapadalo až moc hladce. A když něco zapadá hladce, bývá to past.

„Šmek, šmek.“

Ne vše mu dávalo smysl. Šmek mohlo bejt cokoliv, ale v jeho hlavě to bylo už teď špatně. „Trák, bá, bá.“

To si do souvislostí dal hned. Trák mimo Hadžin. Trák u Aktama. To není zábava.

„Večer, v osm.“

Co večer v osm? pomyslil si DžabejMím. Večer v osm je taky jen způsob, jak říct, že se to blíží. „Šankot u převozu. Šmírající koníček.“

To už mu připadalo jako špinavý instrukce, které někdo posílá přes šakózní soupravu jen proto, že si myslí, že mu tu nikdo nerozumí.

„Héé, héééé. Héééé.“

Z toho už byl jen zvuk. Asi se už nic nedozvím, přemýšlel DžabejMím. A přesně v tu chvíli, kdy si řekl, že už nic, udělal něco, co by udělal pokaždé: udělal si vlastní malý test.

Vyhodil cvidku do vzduchu a ta se přilepila Drumhalovi na rameno. Cvidka byla drobnost, lepivá a nenápadná. DžabejMím měl rád nenápadné věci. Větší věci mají větší následky. Cvidka se přichytila a držela. Drumhal nic neřekl. Jen se nepatrně pohnul, jako by ho to svědilo, a pokračoval ve svém šakózním šumu.

S politováním ale musel DžabejMím konstatovat, že chmelení někoho jinýho ho moc nezajímalo. Navíc si to rozdával s nějakým hokenšírem. Zajímavý, běželo mu hlavou, jak ty hokenšíři maj vymytej mozek. I při chmelení z nich padaj pokřiky z práce. To bylo na hokenšírech nejhorší: ani v rozkoši se z nich nedá dostat nic, co by nebylo služební. Jinak by věděl kulový. Jenže i kulový je někdy víc než nic, když zrovna skládáš v hlavě cizí věty do vlastního podezření.

Nad ránem ho přeci jen cosi překvapilo. V HašmurzáBalí se nad ránem mění zvuky. Dýchání je slyšet víc, protože už nikdo nekřičí, a drážní koleje někde venku začnou promlouvat. DžabejMím slyšel Ponkembejr. Jestli se nemýlil. Ponkembejr měl specifický zvuk: hodně zatáček, sjedzů, přejezdů a krutivýho točení. Z barových stěn se to odráželo, jakoby se čtvrť snažila sama sobě připomenout, že existuje i něco mimo bar.

„Něco ti vypadlo z kapsy,“ řekl Drumhal.

Následovalo ticho. Zvláštní dlouhý ticho. Tak dlouhý, že v něm bylo slyšet i to, jak DžabejMím polkne. V tom tichu bylo slyšet i drážní koleje, i jeho vlastní postroj, který mu cvaknul v noze jen tím, že se zvedl na špičku.

„Jo, dík,“ odpověděl hokenšír.

DžabejMím nečekal. V tom byl dobrý: když se něco spojí, nehledá už důkazy, hledá už jen směr. Skočil na dandu a letěl co to šlo k Ponkembejru. Danda pod ním poskakovala, kov mu cvakal na noze, vítr mu řezal do kštice rohů. V hlavě mu to jelo jako techokot bez krytu. Ponkembejr na dohled. Ulice tichý.

Když tam už skoro byl, napadlo ho, že se honí jen za přeludem. Přeludy jsou na FX6Fí běžný, stačí špatnej modlén, špatná kšamina, špatnej světelnej oběh. Zastavil u kraje, Ponkembejr na dohled. Vystoupal vejš, aby viděl na celou čtvrť. Hníkem se rozhlídl, pohyb nahlásil jen dvakrát. DžabejMím důvěřoval, že ten druhý bude hokenšír. Důvěra u něj vypadala takhle: přijal pravděpodobnost, aby mohl jednat.

Vyrazil rychle tím směrem, když tu ho uviděl. Shůry. Nešlo o to, že by ho viděl přesně. Viděl siluetu, krok, způsob, jak se někdo drží u zdí, a to mu stačilo. Oblečený jako hokenšír nebyl. To bylo první. Druhé bylo, že se pohyboval tichým způsobem, který hokenšíři obvykle nemají. Hokenšíři bývají hrdí na to, že jsou slyšet.

DžabejMím tiše sestoupil k zemi, vyběhl z dandy a sledoval ho. Kovovej postroj mu cvakal, takže musel dýchat tak, aby jeho dech byl hlasitější než noha. To je umění: přikrýt kov hlasem. Nepřišel mu nijak povědomý. Hokenšír o něm nevěděl.

Kdysi takhle DžabejMím sledoval i Forka. Nevěřil mu ten jeho velkej frňák schovanej za kolejmovkama. Něco mu na něm vadilo. Asi že si ke všemu přišel tak zšmurzádarma. Jak nesnášel to jeho kejchání. Když on si kejchl, tak spadnul i ten jeho techokot, a to stál za jeho zády.

Ve skutečnosti ho Fork štval tím, že nešel jednoduše zařadit. Některé věci musí jít zařadit, jinak ti rozmetaj tabulky.

Vůbec nevěděl, co na něm ta NamástPrstý vidí. DžabejMím měl na NamástPrstý vždycky něco připraveného, nějaký úsměv, nějakou poznámku, nějaký pohyb ramene, aby vypadal, že je v klidu. Ale nebyl. Když se DžabejMím pokoušel flirtovat s NamástPrstý, neměl valný úspěch. Ona prostě nesnášela cokoliv, co zavánělo FORÉ. I kdyby se vykoupal v honejmbasí tak by mu to nepomohlo. Možná byla bužta. To mu jednou proklouzlo hlavou tak snadno, až ho to samotnýho urazilo, protože urážka je to nejprimitivnější primitivum. Jenže co teda spojovalo Forka a ji dohromady, nemohl na to přijít. Asi mu vadil Fork jenom tak. Vadil mu celej.

To, že Fork není z Fí, nevěděl, a možná to byl celej ten základ jeho vzteku. Něco mu na něm nesedělo. A jelikož Fork neprošel v první vlně selekcí u Šmutresí, nemohl na něj nic zjistit a byl z toho hint. To je horší než mokvín v krvi. A teď má podezření, že chmelí Dorotyx. Na to by se podíval. Dorotyxa byla jeho v tom praktickém, ostrém, kolontertském smyslu, kdy si věci označuješ, protože jinak ti je někdo vezme.

Už to skoro vypadalo, že si toho neznámého prohlídne zblízka, ale měl smůlu. Z ničeho nic se otevřela červí píštěl a zprudka začal kšamín. Ne jen kšamín, ale kšamín tak silnej, že se DžabejMím málem posral. Zvuk mu vletěl do sluchadel jako hřebíky. Nešlo to zakrýt šemkelema, nešlo to vykřičet, nešlo to vydržet. Chytil se za sluchadla a křičel.

„Kuaaaa!“

Rozpadla se mu celá čelistní náhrada i ústní podpěra. Cítil, jak mu to praská v rypáku, jak se kov uvolňuje a padá. Chytil to do rukou instinktem, jako by si chytal vlastní zuby. Odkutálel se pod výklenek a šachtou se skulil do sklepení. Slyšel nahoře ještě doznívat kšamín, slyšel, jak se prostor třese, a pak už slyšel jen vlastní dech a vlastní kov, co se mu v dlani třásl jak darani.

Probudil se až následující světelný oběh, když už bylo pozdě. Vždycky když se probudil po kšamině, měl v hlavě díru, jako by mu někdo vymazal kus mapy. Tentokrát měl díru i v čelisti. Sáhl si na rypák, do úst mu táhlo prázdno a pach rzi. Snažil se znovu nacvaknout náhradu, ale prsty se mu třásly.

A pak ho to dohnalo. Nebylo to jen o něm. Něco se tu dělo kolem. Ponkembejr, hokenšír, Drumhalův šakózní šum, Foré, MaháMuFlajtra. A do toho červí píštěl, jako by se dimenze sama rozhodla, že mu dá přes držku, aby nebyl příliš blízko.

Hokenšír doběhl na kolej Ponkembejr. DžabejMím to už neviděl naživo, ale ten obraz se mu složil z toho, co slyšel, z toho, co tušil, z toho, jak svět běží, když se do něj připletou tabulky. Sedl na drážní lajnu, z kapsy vytáhl ústní náhradu. Vždycky při sobě jednu nosí. To je věc, která DžabejMímovi připadala skoro obdivuhodná: být tak připravený i v okamžiku, kdy se rozhoduje o životě.

Nacvak ji a zkusmo řekl svoje jméno:

„Mahan.“

A dodal ještě, jako by to byla obyčejná věta, jako by to byla jen další položka v pracovním plánu, ne krok v útěku:

„Mahan letí na ostrov.“

DžabejMím ležel ve sklepním chladu, kov v dlani, hlava plná Dorotyxy a Forka, a jméno Mahan mu do toho zapadlo s děsivou hladkostí. Pokud Mahan letí na ostrov, pak se ostrov přestává tvářit jako odměna. Začíná to vypadat jako souřadnice. A souřadnice mají tu vlastnost, že k nim někdo vždycky něco připojí.