Kapitola 5: Radúz

Promenáda byla dopoledne jiná než odpoledne.

Méně turistů, méně hluku, jen místní pospíchající kolem s nákupními taškami a číšníci připravující venkovní stoly na pozdější hodiny. Slunce stálo nízko nad přístavem, ale pálilo už ostře.

Petr šel sám.

Žaneta zůstala v hotelu. Četla, nebo spala, nebo dělala obě věci zároveň. Markéta odešla ještě před devátou, krátce zaťukala na dveře pokoje a řekla, že se vrátí k obědu. Petr přikývl. Pak vyšel ven, protože v pokoji bylo nepříjemné ticho.

Telefon v kapse zůstával tichý.

Šel podél zábradlí směrem k přístavu. Minul kavárnu s pěti stoly venku, obchod s potravinami, jehož zboží napůl přetékalo na chodník. Poblíž nábřeží seděl starý muž a četl noviny. Stránky mu ve větru lehce vlály.

Zastavil se u nízkého schodiště vedoucího dolů ke skalám.

A tam je uviděl.

Markéta seděla na kamenném výstupku asi deset metrů od něj. Vedle ní stál mladík — vyšší, tmavé vlasy, světlé tričko. Mluvili. Markéta se smála. Ne hlasitě, spíš tak, že se celá trochu předklonila, a pak se zase narovnala.

Petr se nepohnul.

Mladík se opřel jednou rukou o kámen za Markétou a něco jí ukazoval na telefonu. Markéta se naklonila k obrazovce. Jejich ramena se téměř dotýkala.

Petr odhadl věk. Osmnáct, možná devatenáct. Karimah tam nebyla.

Přešel ke zdi naproti a opřel se o ni, jako by si chtěl prohlédnout přístaviště. Přístav byl odtud vidět dobře. Markéta i ten kluk také.

Sledoval je.

Mladík něco říkal a Markéta pokyvovala hlavou. Pak řekla něco ona a mladík se zasmál. Byla v tom jistá přirozenost, kterou Petr nedokázal úplně pojmenovat. Nepůsobili jako dva lidé, kteří se teprve poznávají. Pohybovali se vedle sebe uvolněně, bez viditelného úsilí.

Markéta si přitáhla kolena k hrudi a zůstala tak sedět. Mladík si lehl na záda na kámen, ruce složené pod hlavou, a díval se do nebe.

Jen tak.

Petr se odtrhl od zdi a šel dál po promenádě, pryč od schodiště. Nespěchal. Nevypadal, jako by odcházel. Jen pokračoval dál.

Myslel na to, kdy naposledy viděl Markétu takhle venku, v horku, s někým cizím. Ne doma a při rodinné večeři, nebo ve chvíli, kdy procházela chodbou z koupelny do pokoje. Takhle. S někým cizím prostě.

Žaneta mu o něm říkala? Nebo to byla Markéta? Vzpomněl si jen na útržek rozhovoru od přístavu a na jméno, které tehdy pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Přišel k malé fontáně na konci promenády a zastavil se. Přejel dlaní přes okraj kamenné mísy. Voda uvnitř byla zelená od řas.

Yassin.

Tak se jmenoval.

Vypadal jako Alžířan. Nebo Maročan. Nebylo to z dálky snadné určit a stejně na tom nezáleželo.

Petr vytáhl telefon a podíval se na displej.

Nic.

Schoval ho zpátky.

Měl k nim zajít a pozdravit je. Normálně, jen tak. Táta, který se náhodou prochází a zahlédl dceru. Mohlo to tak být. Mělo to tak být.

Místo toho zůstal stát u fontány a díval se na lodě v přístavu.

Nepotřebovala ho tam.

To bylo to, co ho zarazilo víc než cokoli jiného. Nejednalo se o nebezpečí ani o znepokojivou scénu. Bylo to jen dopoledne na skalách s klukem, kterého Petr neznal a pravděpodobně nikdy pořádně znát nebude.

Markéta se smála. Nakláněla se nad telefon. Poslouchala něco, co jí Yassin vyprávěl. A nic z toho nebylo určeno jemu.

Jednoduše tam byl někdo jiný.

Otočil se a zamířil zpátky k hotelu jinou ulicí.

Slunce ho pálilo do zátylku.

* * *

Valletta byla ve dvě odpoledne plná turistů.

Petr šel vedle Žanety úzkými uličkami stoupajícími od přístavu. Dlažba pod nohama byla stará a nerovná, místy zašlá od letního přívalu nohou. Žaneta měla na sobě lehké lněné šaty a kabelku přes rameno. Šla pomalu, zastavovala se u výloh, dívala se do oken kaváren.

„Tady jsme ještě nebyli,“ řekla.

„Příště.“ Petr zpomalil, aby srovnal krok. „Minulý rok jsme neměli čas.“

Žaneta se podívala na něj.

„Jo?“

„Měl jsem tehdy plno schůzek.“

Kývla a pokračovala dál. Nevyptávala se. Petr nad tím nepřemýšlel.

Prošli kolem kostela s masivními vraty. Žaneta se zastavila a přejela pohledem fasádu. Petr čekal. Slunce ho pálilo do temene hlavy.

„Jdeme dovnitř?“

„Nechci.“ Zase šla. „Jen jsem se dívala.“

Našli kavárnu v polostínu, dvě uličky od hlavní třídy. Čtyři stoly venku, u dvou seděli lidé. Žaneta si vybrala ten nejzazší. Petr si sedl naproti ní a položil telefon na stůl.

Číšník přišel hned jak si sedli. Žaneta si objednala ledový čaj, Petr kávu.

„Viděl jsi dnes Markétu?“ zeptala se Žaneta, když číšník odešel.

„Ráno. Odcházela brzo.“

„Píše, že bude na večeři.“ Žaneta si přehodila kabelku na druhou stranu opěrky. „Asi s tím klukem tráví čas.“

„S Yassinem.“

Žaneta vzhlédla.

„Ty ho znáš?“

„Zahlédl jsem je dopoledne na nábřeží.“

„A?“

Petr pokrčil rameny. Číšník přinesl nápoje. Žaneta uchopila sklenici oběma rukama a opřela se lokty o stůl.

„Je to normální,“ řekla. „Má sedmnáct.“

„Vím.“

„Petře.“

Podíval se na ni.

„Vím, že víš.“ Usmála se, jen tak. „Jen to říkám nahlas, protože ty máš někdy potřebu přemýšlet v noci, a stejně pak z toho nikdy nic není. Že se radši nevyspíš.“

Petr poklepával nohama, ucrcl kávu.

Ulicí prošla skupinka turistů s mapami v rukou. Jeden z nich gestikuloval, ostatní se dívali na rozcestník. Za chvíli zmizeli za rohem.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se Petr.

„Jako vždycky.“ Žaneta se rozhlédla po ulici. „Líbí. Malta je divná. Člověk jde ulicí poprvé a stejně má pocit, že už ji někde viděl.“

Petr ji poslouchal.

„Jako ta fontána u přístavu,“ pokračovala. „Vůbec jsem si nevzpomněla, že existuje. A pak jsem ji dnes ráno uviděla a bylo to, jako bych ji znala odjakživa.“

„Já si ji pamatuju.“

„Pamatuješ si všechno.“ Na chvilku se nad tím sama pozastavila.

Petr se podíval na telefon. Displej byl tmavý.

Žaneta dopila čaj a nechala sklenici na stole. Dívala se do ulice. Výraz měla uvolněný, téměř ospalý. Nevypadala, že by něco řešila. Jen seděla v kavárenském stínu ve Vallettě a odpočívala.

Petr si uvědomil, že poslední tři dny ji sledoval jako někoho, kdo každou chvíli řekne něco zásadního. Čekal na tón hlasu, na náhlé ticho, na pohled, který bude trvat o vteřinu déle než obvykle. Hledal v jejím chování šifru.

Žaneta přejela prsty po okraji stolu. Nezdálo se, že by přemýšlela o čemkoli konkrétním.

„Dáš si ještě jedno?“ zeptala se a ukázala na jeho prázdný šálek.

„Jo.“

„Tak já taky.“

Zvedla ruku na číšníka.

Petr schoval telefon do kapsy.

* * *

Večer. Hotelový lounge.

Lounge byl v osm plný jinými lidmi než přes den.

Přes den sem chodili turisté na kávu a snídaně, seděli u oken s průvodci nebo laptopy, a po hodině odcházeli. Večer se místnost proměnila. Stoly se posunuly blíž k sobě, světla potemněla, za barem přibyly lahve, které tam odpoledne nebyly. Lidé přišli bez plánů. Nebo s jedním plánem — zůstat.

Petr si vybral stůl u sloupu poblíž středu místnosti.

Žaneta a Markéta odešly po večeři nahoru. Markéta řekla, že si chce volat s Karimah. Žaneta řekla, že chce číst. Petr řekl, že zůstane chvíli dole. Nikdo se na nic neptal.

Objednal si pivo a rozhlédl se.

U baru stáli tři muži v košilích a mluvili německy. Dvě ženy v rohu gestikulovaly nad sdílenou obrazovkou telefonu. Poblíž okna seděl starší pár potichu a každý z nich sledoval místnost po svém — muž výčepní pult, žena dveře na terasu. Na terase byla deset patnáct lidí, možná víc, jejich hlasy sem pronikaly jako vzdálený rozhovor ve vedlejším pokoji.

Radúz seděl u klavíru.

Hrál od chvíle, co Petr přišel. Nebo hrál dřív a Petr o tom nevěděl. V každém případě klavír nehrál sám o sobě. Radúzovy ruce se pohybovaly klidně, s přestávkami, které měly vlastní rytmus.

Petr se napil.

Pak Radúz začal zpívat.

Úvod byl pomalý. Jen klavír, pak hlas, který přišel bez uzardění — nízký, trochu suchý na začátku věty, jiný než minulý večer. Ne Polygot s jeho hybností a smíchem místnosti. Tohle bylo tišší.

Jednou za rok si koupím let do města, kde se tvůj dech míchá se solí.

Petr ztuhl.

Napil se ještě jednou a podíval se jinam. Na barový pult. Na muže v košilích. Na ženu, která si právě sundala sandál a prohlížela si chodidlo se soustředěnou tváří, jako by řešila složitou technickou otázku.

Radúz zpíval dál.

Neslíbíš nic, jen klíč od bytu a tiché „přijď až po setmění“.

Petr znal tu píseň.

Slyšel ji loni. Radúz mu ji hrál jednou v noci na terase, kdy byl lounge prázdný a svíčky na stolech dohořívaly jedna za druhou. Radúz tehdy nepatřil nikomu jinému. Tehdy hrál jen pro něj.

A teď hrál tu samou píseň pro plnou místnost lidí.

Petr přejel pohledem lounge.

Starší pár u okna poslouchal. Muž se otočil od pultu ke klavíru a žena přestala sledovat dveře. Seděli tiše a dívali se na Radúze.

Co slyšeli oni?

Petr se nad tím nikdy nepozastavil. Nad tím, co udělá tatáž věta s různými lidmi.

Ve dne jsem turista, co míjí tvoje ulice v cizím tričku, v noci jsem návrat, co ti dýchá za krk a hledá tvou půlku postele.

Žena u baru se přestala dívat na telefon.

Muž napravo od Petra si přiblížil sklenici ke rtům, ale nenapil se.

Místnost se nezměnila. Lidé dál seděli tam, kde seděli, a dál mluvili nebo mlčeli podle svého zvyku. Jenže tempo těch pohybů se nepatrně zpomalilo. Jako když venku začne pršet a lidé pod markýzou natáhnou trochu kávy z šálku na jazyk.

Petr si uvědomil, že píseň nemusí znamenat totéž pro každého, kdo ji poslouchá.

Pro tu ženu u baru, která odložila telefon — možná v ní slyšela někoho, kdo ji jednou nechal čekat. Pro starší pár u okna — možná dávný odjezd, letiště, ruka v taxíku. Pro ty tři muže za ním, kteří přestali mluvit německy — možná nic konkrétního, jen melodii, která se trefila do správné chvíle.

Děsím tě někdy tím, že v polospánku říkám, že umřu první.

Petr si položil ruku na stůl.

Tahle věta.

Řekl ji jednou. Skutečně. V noci, v půl druhé nebo třetí, kdy pustil konečně kontrolu, která se ho držela celý den.

Radúz tehdy mlčel. Dlouho. Pak se otočil na bok a řekl něco, co si už Petr přesně nevybavoval, ale znělo to jako odpověď na věci, které se měly teprve stát.

A teď z toho byla píseň.

Petr nevěděl, jestli byla pro něj. Nebo to si to nechtěl připustit.

Nevěděl, jestli Radúz zpívá příběh, nebo jestli si Petr ten příběh znovu skládá z útržků, které k sobě ani nepatří.

Jsme tiší milenci mezi časovými pásmy, jen noc a svítání patří nám.

Za Petrovým stolem prošla servírka a vyměnila popelník za čistý. Místnost hučela dál svým životem a Petr seděl uvnitř toho hukotu a přemýšlel.

Starší žena u okna opřela hlavu o ruku.

Jeden z mužů u baru vytáhl telefon, přečetl zprávu, odložil ho zpátky a vrátil se ke sklenici.

Radúz zpíval.

Ty mě schováváš mezi staré zprávy a fotky ve složkách, já tě pouštím ven do vět, co začínají „jeden kluk“ a nikdy nekončí tvým jménem.

Petr se na něj podíval. Má odvahu. Zpívat věci, jako by je viděl jeho vlastníma očima. Jako by si Radúz na chvíli vzal Petrovu optiku a zkoušel v ní zpívat — díval se sám na sebe tak, jak by se možná díval Petr, kdyby to uměl vyslovit. Bylo to zvláštně osvobozující, dívat se na vlastní život přes cizí hlas. Skoro jako by mu to půjčovalo odstup, který sám nikdy nenašel.

Ano nebo ne.

Ta otázka v Petrovi seděla od první chvíle, co slyšel první takt. Ano, ta píseň je o něm. Nebo ne, jen si to přisuzuje, protože všechno na tomto ostrově čte přes sebe.

Nedokázal se rozhodnout.

A právě proto dál seděl.

Radúz nekoukal jeho směrem. Hrál s pohledem lehce nad klávesami, jako by sledoval bod ve vzduchu, který neexistoval.

Jsem tvoje tajemství v kapse, ty moje veřejné doznání bez detailů, které si nechávám jen pro polštář.

Muž u baru se pohnul. Přišel k němu kamarád, plácli se po ramenou a začali mluvit. Ticho kolem klavíru se mírně probralo. Někdo ze skupiny na terase se hlasitě zasmál.

Petr si uvědomil, že svírá sklenici.

Uvolnil prsty.

Radúz dospíval k závěru a místnost to nevěděla. Stěží věděla, že poslouchá. Lidé pokračovali v rozhovorech, ve svých sklenicích, ve svých večerech. A přesto se něco v jejich pohybech mírně proměnilo. Neznatelně.

Jako voda, která má o půl stupně víc.

A já vím, že i kdybych tě viděl jen jednou za rok…

Hlas se nezvýšil. Radúz nezesílil, nezpomalil, nepřidal důraz. Pokračoval stejně jako od začátku — klidně, bez okázalosti, jako člověk, který říká věc, kterou dávno ví a nepotřebuje, aby mu ji někdo potvrzoval.

…vždycky si najdu cestu zpátky k těm tvým tichým větám, ve kterých mě držíš o něco déle, než je bezpečné.

Poslední takt dozněl a zůstalo ticho, které trvalo o vteřinu déle než obvykle.

Pak přišel potlesk.

Rozptýlený, upřímný, nijak přehnaný. Pár lidí na terase zaťukalo na sklenice. Starší pár u okna tleskal tiše, každý svým tempem.

Radúz se uklonil.

Krátce. Skoro formálně.

A přešel do jiné skladby.

Petr se zadíval na stůl před sebou.

Sklenice. Pivní tácek. Dřevěná plocha s malou rýhou pod levým loktem.

Nevěděl, jestli ta píseň patřila jemu.

Věděl, že nemá jak zjistit, komu vlastně patří.

* * *

Radúz dohrál skladbu a zavřel víko klavíru.

Petr zůstal sedět.

Místnost kolem něj pomalu ožívala. Hlasy se vrátily do původní hlasitosti, někdo u baru zavolal na číšníka, dvě ženy v rohu se rozesmály nad něčím v telefonu. Jako by ticho kolem klavíru smělo existovat jen po dobu jedné písně a teď se zase rozpouštělo v běžném hotelovém večeru.

Radúz vstal, posunul stoličku ke klavíru a zamířil k baru. Barman mu bez ptaní podal sklenici vody. Napil se, chvíli zůstal stát a pak se otočil.

Jejich pohledy se setkaly.

Tentokrát přišel on.

„Můžu?“

Petr ukázal na volnou židli.

Radúz si sedl bokem jako by si nechával otevřenou možnost každou chvíli vstát a odejít.

Chvíli oba mlčeli.

„Přišel jsi na obě vystoupení,“ řekl nakonec.

„Jo.“

Radúz se pousmál.

„To mě překvapilo.“

„Proč?“

Chvíli si pohrával se sklenicí.

„Nevím. Myslel jsem, že nepřijedeš.“

Řekl to klidně jako by mluvil o počasí nebo o letu, který mohl mít zpoždění.

Petr si nebyl jistý, co v té větě vlastně slyší.

„Polygota jsem slyšel poprvé naživo.“

„Jo?“

„Jo.“

Radúz se krátce zasmál.

„Tak toho už jsem ti dlužil dlouho.“

Petr přikývl, i když zrovna nevěděl, jak si má tu píseň přebrat na sebe.

„A ta druhá?“

„Která druhá?“

Na okamžik se na sebe podívali.

Radúz pak sklopil oči ke sklenici.

„Píšu věci,“ řekl. „Občas z toho vznikne písnička.“

„Vím.“

„A pak je hraju.“

Nepokračoval.

Servírka se zastavila u jejich stolu a zeptala se, jestli si dají něco dalšího. Petr si objednal pivo. Radúz po krátkém zaváhání kývl, že taky.

Když odešla, zůstalo mezi nimi ticho.

Petr ho poznával. Nebylo nepříjemné. Právě naopak. Jen mu nikdy úplně nedůvěřoval. Takové ticho se dokázalo během jediné věty proměnit v cokoliv.

„Jak dlouho tu ještě budete?“

„Do pátku.“

Radúz přikývl.

„To uteče.“

Pak se podíval k oknu, kde právě procházela skupinka turistů.

„A jak to probíhá?“

„Dobře.“ Petr se na okamžik odmlčel. „Markéta si tu našla kamarády.“

„To je dobře.“

Petr se pousmál.

„Tu větu používáš pořád.“

„Jakou?“

„To je dobře.“

Radúz se zasmál.

„Protože většina věcí je buď dobře, nebo není.“

„To je hluboký.“

„Myslíš? Pak je asi problém vyřešený.“

Servírka přinesla piva.

Radúz chvíli sledoval pěnu na hladině, jako by ho zajímala víc než rozhovor.

„Vypadáš unaveně,“ řekl Petr.

„Jsem.“

„Hodně práce?“

„Asi jako každý léto.“

Napil se.

Petr čekal.

Nic dalšího nepřišlo.

Za jejich zády někdo odstrčil židli. Dveře na terasu se otevřely a dovnitř pronikl teplejší vzduch od moře.

„Hrál jsi ji loni jinak,“ řekl Petr po chvíli.

Radúz vzhlédl.

„Možný to je.“

„Já ji tehdy slyšel jinak.“

Koutek Radúzových úst se pohnul.

„To je taky možný.“

Petr se pousmál.

Radúz ne.

„Loni jsi ji nehrál pro místnost.“

Tentokrát se opřel dozadu.

„Ne.“

„A dnes?“

Zvedl sklenici.

„Dnes jsem ji hrál pro místnost.“

Odpověď byla přesná. Možná až příliš přesná. Taková, která byla pravdivá a zároveň nic nevysvětlovala.

Petr ji přijal, protože neměl jinou možnost.

Chvíli ještě seděli.

Pak se Radúz podíval ke dveřím.

„Měl bych jít.“

„Jasně.“

Vstal.

Podali si ruce.

Krátce.

„Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Petr zůstal sedět ještě několik vteřin po jeho odchodu.

Na stole zůstala sklenice, ze které Radúz vypil sotva polovinu.

Díval se na ni a přemýšlel o té písni.

Stará věc. Nová věc.

Přepsat znamená, že tam něco bylo.

Neznamená to, že člověk pozná, co zůstalo.

* * *

V pokoji bylo ticho.

Žaneta spala. Markéta taky.

Petr tiše zavřel dveře a v koupelně se převlékl potmě, aby nerozsvěcel. Když si lehl na svou stranu postele, chvíli jen poslouchal pravidelný dech ženy vedle sebe a vzdálený šum klimatizace.

Radúz nebyl chladný.

To bylo první, co ho napadlo.

Čekal něco jiného. Větší odstup. Kratší odpovědi. Pohled, který by dával najevo, že přijel pozdě nebo že neměl jezdit vůbec. Místo toho si Radúz přisedl sám. Seděl bokem ke stolu, s vodou v ruce, opatrný jako vždycky, ale ne uzavřený.

Myslel jsem, že nepřijedeš.

Petr tu větu slyšel znovu.

Nebyla v ní výčitka. Nebyla v ní ani radost. Jen prosté konstatování, které by v ústech kohokoliv jiného možná zaniklo.

Jenže nezaniklo.

Vracíval se k němu od chvíle, kdy odešel z lounge.

Myslel jsem.

To slovo se mu zachytlo v hlavě. Znamenalo přemýšlení. Očekávání. Nějaký prostor mezi možnostmi.

Nebo si to Petr alespoň vykládal tímhle způsobem.

Věděl, že do jediné věty může člověk vložit víc, než v ní skutečně je.

A přesto se k ní vracel.

Dělala mu větší radost, než by měla.

To věděl taky.

Vzal telefon z nočního stolku.

Displej na okamžik osvítil strop. Žaneta se nepohnula.

Petr přejel zprávy.

Od Radúze nic.

Nepřekvapilo ho to. Radúz nebyl člověk, který by psal jen proto, aby vyplnil ticho mezi dvěma dny.

Přejel dál.

Šéfka.

Poslední zpráva byla stará pět dní.

Potvrdím.

Nic víc.

Žádný termín. Žádná změna. Žádná omluva. Ani stručné „ozvu se později“.

Petr telefon otočil displejem dolů.

Za oknem projelo auto a na okamžik osvítilo strop pohybující se září.

Ležel a díval se do tmy.

Uvědomil si, kolik energie během posledních dnů věnoval Radúzovi. Jedné větě. Jeho písním. Několika pohledům přes místnost.

A přitom člověk, kvůli kterému na Maltu částečně přijel, mlčel už pátý den.

To bylo zvláštní.

Víc, než si byl ochotný připustit.

Zavřel oči.

Viděl ho, mluvil s ním, slyšel ho.

Šéfka byla jen prázdné místo v telefonu.

A prázdná místa bývají někdy přízračnější než odpovědi.