Kapitola 7: Zelená tečka

Lounge se vyprazdňoval pomalu.

Nejdřív odešli lidé od baru, potom skupinka u okna a nakonec starší pár, který celý večer seděl u terasy a téměř spolu nemluvil. Číšníci sbírali sklenice, uklízeli stoly a zhasínali světla nad prázdnými místy. Místnost se postupně smršťovala.

Petr zůstal sedět.

Žaneta odešla po desáté. Řekla, že je unavená, a on přikývl, jako by to bylo přirozené. Jako by nebylo nic zvláštního na tom, že manžel na dovolené zůstane sám v hotelovém baru po večerním programu.

Možná na tom opravdu nic zvláštního nebylo.

Radúz už neseděl u klavíru. Stál u baru a mluvil s barmanem. Krátce, jen pár vět. Pak barman odešel někam dozadu a Radúz zůstal opřený loktem o pult. Díval se do sklenice, ne na Petra.

Petr počkal.

Za chvíli Radúz vzal sklenici a přišel ke stolu.

„Ještě jsi tady.“

„Ještě jsem tady.“

Posadil se stejně jako minule. Bokem. Sklenici postavil před sebe a chvíli mlčel.

Za terasovými dveřmi bylo slyšet moře. Jak se místnost vyprázdnila, přestala ho přehlušovat.

„Dneska byl dobrý večer,“ řekl Petr.

Radúz se pousmál.

„Byl.“

„Lounge byl plný.“

„V létě bývá.“

Petr přikývl.

Chvíli seděli jako dva lidé, kteří vědí, že důležitější věty přijdou, a zatím je nenahání.

„Jak ti jde práce?“ zeptal se Radúz.

„Dobře.“ Petr se na okamžik zastavil. „Čekám na potvrzení jedné věci. Ale jinak dobře.“

„Co za věc?“

„Schůzka. Pracovní.“ Mávl rukou. „Šéfka se neozvala přes týden.“

„To je dlouho.“

„Jo.“

Radúz se napil.

„A tady?“

Petr vzhlédl.

„Myslíš dovolená?“

„Myslím tady.“

„Jo.“ Zvedl sklenici. „Markéta si to užívá. Žaneta taky, myslím.“

„A ty?“

Petr se pousmál.

„Já jsem zvyklý sledovat ostatní.“

Radúz nic neřekl. Petr čekal otázku, nebo aspoň nějakou odpověď, ale nepřišla. Jen ticho.

„A ty?“ zeptal se Petr. „Jak se daří?“

Radúz přejel prsty po hraně stolu.

„Dobře.“

„Dobře jako vždycky dobře, nebo dobře jako opravdu?“

Krátce se zasmál.

„Jsi pořád tak přesný.“

„Jsem mluvčí. Platí mě za to.“

„Za přesnost?“

„Za to, aby ostatní nepochybovali.“

Radúz se podíval na sklenici.

„To je podivná práce.“

„Ano.“

Ticho tentokrát trvalo déle. Za barem se objevil barman s přepravkou a začal skládat lahve do spodní police. Dělal to beze spěchu, s klidem člověka, který stejný pohyb opakuje každý večer.

„Opravdu dobře,“ řekl nakonec Radúz.

„Cože?“

„Ptal ses, jestli opravdu dobře.“ Zvedl oči. „Je to komplikovaný rok. Ale dobře.“

Petr čekal.

Radúz si přejel dlaní přes tvář. Poprvé ten večer vypadal unaveně. Ne snad kvůli tomu, že hrál na piano. Něco tam bylo celou dobu, jen se to předtím tolik neukazovalo.

„Máma,“ řekl.

Petr se nepohnul.

„Co se stalo?“

„Nic náhlého.“ Radúz chvíli mlčel. „Je starší. A je nemocná. To jsou dvě různé věci, které dohromady časem vytvoří třetí.“

Petr přikývl.

„Kde je?“

„Na Gozu.“

„Sama?“

„Ano.“

Radúz se napil.

„Vždycky bydlela sama. Dřív to tak chtěla. Jen teď to vypadá jinak.“

Za oknem projel skútr. Zvuk motoru pronikl dovnitř, prošel místností a zase zmizel. Barman zavřel přepravku.

Petr sledoval Radúze.

Byl starší, než si ho pamatoval. Minulý rok působil jako člověk, který se dokáže životem pohybovat lehce. Ne úplně bez problémů, ale bez té tíže, která se postupně ukládá do ramen a do způsobu, jakým člověk mlčí.

Teď tam ta tíže byla.

„Nevěděl jsem o matce,“ řekl Petr.

Radúz se na něj podíval.

„Neptal ses.“

Petr se zarazil. Během roku si vyměnili desítky zpráv a on si nedokázal vybavit jedinou, ve které by se zeptal na matku, na rodinu, na přátele. Na cokoli z Radúzova běžného života.

Předpokládal, že ten život je jednodušší.

Že člověk, který hraje na klavír u moře a večer zpívá hostům v lounge, nemá složitý každodenní život.

„Promiň,“ řekl.

„Za co?“

„Že jsem se neptal.“

Radúz pomalu otočil sklenici mezi prsty.

„Za to se neomlouvej.“

„Měl jsem.“

„Možná.“ Podíval se na něj. „Já ti taky moc nepsal o Gozu.“

„Mohl jsi.“

„Mohl.“ Přikývl. „A ty ses mohl zeptat.“

Nechali to doznít.

Číšník prošel kolem jejich stolu a zhasl jednu ze stropních lamp. Místnost potemněla o stupeň.

„Kolik stojí loď na Gozo?“ zeptal se Petr.

Radúz k němu zvedl oči.

„Proč?“

„Jen mě to zajímá.“

„Nezajímá.“

Petr se odmlčel.

Věta, kterou chystal, mu najednou připadala horší, než když se mu objevila v hlavě. Ale stejně ji řekl.

„Mohl bych ti pomoct. Kdyby šlo o péči. Nebo o cestování. Finančně.“

„Petře.“

„Nemyslím tím—“

„Petře.“

Řekl to klidně. Bez prudkosti. Jen přesně.

Petr zavřel ústa.

Radúz si opřel ruce o stůl.

„Nepotřebuju to.“

„Vím.“

„Tak mi to nenabízej.“

Petr přikývl.

Nevěděl, proč to řekl. Nebo to věděl až příliš dobře. Jako by peníze mohly zkrátit vzdálenost mezi Maltou a Gozem. Mezi hotelem a starší nemocnou ženou, která říká, že je to v pořádku. Mezi tím, co člověk nestihl vědět, a tím, co by teď rád nějak napravil.

Nebo jako by mohly vyřešit něco úplně jiného.

Radúz ho nezavrhl. Jen chvíli mlčel.

„Já vím, jak tady žiju,“ řekl nakonec. „Ne vždycky dobře. Ale vím, jak to dělám.“

„Jo.“

„To neznamená, že jsem v pořádku každý den.“ Podíval se na Petra. „Ale vím, co dělám.“

Petr se narovnal.

Nebylo co dodat.

Barman zhasl další lampu. Místnost zůstala v teplém světle několika svíček na stolech. Venku za sklem šumělo moře.

„Hrál jsi dnes dobře,“ řekl Petr po chvíli.

„Díky.“

„Ta píseň. Ta druhá.“

Radúz se na něj podíval.

„Která?“

Petr si uvědomil, že nechce říct název.

„Ta pomalejší.“

Radúz přikývl.

„Tu jsem napsal loni.“

„Loni.“

„Jo.“

Petr se napil.

„Kdy přesně?“

Radúz se usmál. Ne jako před hosty. Spíš jako člověk, který ví odpověď a čeká, jestli se ten druhý skutečně ptá, nebo jen krouží kolem.

„Na podzim.“

To bylo všechno.

Žádné upřesnění. Žádné vysvětlení. Jen podzim jako odpověď, která zavírala jeden rozhovor a otevírala druhý, do kterého ani jeden z nich nevstoupil.

Petr nechal tu odpověď být.

Radúz se poupravil, přejel pohledem místnost a potom se podíval přímo na něj. Jinak než při hraní. Jinak než přes lounge.

„Petře.“

„Jo.“

„Proč jsi přijel?“

Petr se ani nepohnul.

„Na dovolenou.“

„Vím.“ Radúz se neusmál. „Ale proč jsi přijel sem?“

Petr mohl říct, že kvůli hotelu. Mohl říct, že ze zvyku. Mohl říct, že Malta je hezký ostrov, nebo že Žaneta chtěla k moři, nebo že Markétě se tu bude líbit. Všechno by byla pravda.

Radúz čekal.

A to čekání bylo jiné než čekání pianisty na potlesk. Bylo to čekání člověka, který otázku nepokládá proto, že potřebuje slyšet odpověď. Spíš proto, že si myslí, že by ji měl slyšet Petr.

Právě to ho zarazilo.

„Nevím,“ řekl nakonec.

Radúz přikývl.

Jako by ta odpověď stačila. Jako by v ní bylo víc pravdy než ve všem ostatním, co toho večera zaznělo.

Vstal.

„Tak dobrou noc.“

Podali si ruce.

Petr se za ním díval, dokud nezmizel ve vedlejší chodbě.

Svíčka na sousedním stole dohořela a zhasla.

Číšník přišel pro sklenice.

Petr zůstal ještě chvíli sedět.

Radúz se ho zeptal, proč přijel. A on řekl nevím.

Zjistil, že odpověď, se kterou přijel, už neplatí.