Kapitola 8: Nepřítomnost

Lounge byl plný lidí a jen u klavíru nestál nikdo.

Petr si toho všiml hned, jak vešel. Hned. Jako když člověk vstoupí do místnosti, kde má být zapnuté světlo, a zjistí, že je tma.

Stoličku před klavírem někdo odstrčil stranou. Víko bylo zavřené. Na klavíru neležely žádné noty, žádná sklenička s tužkami. Jen hladká tmavá plocha dřeva.

Petr zamířil ke stolu u sloupu, kde sedával.

Místnost jinak fungovala jako každý večer. U baru stáli tři muži, u okna seděla rodina s dospívajícím synem, který se díval jinam než ostatní. Číšníci nosili sklenice a tácy a pohybovali se mezi stoly rutinou dlouhé sezóny. Světla byla stejná. Vzduch byl stejný. Odněkud z terasy se ozývalo vzdálené zvonění kostelních zvonů, jedna hodina, druhá, třetí — Petr je nepočítal schválně, ale stejně je počítal.

Jen klavír byl prázdný.

Petr si sedl a přivolal číšníka.

„Pivo, prosím.“

Číšník kývl a odešel.

Petr přejel pohledem místnost znovu, tentokrát pomaleji. Vedlejší stůl, bar, terasa. Dveře do chodby, ze které Radúz obvykle přicházel. Kolem sedmé, nebo trochu po sedmé. Vždycky z té strany.

Dveře zůstaly zavřené.

Číšník přinesl pivo.

„Promiňte,“ řekl Petr.

Číšník se zastavil.

„Dnes večer pianista není?“

„Pianista je dnes nepřítomný,“ odpověděl s neutrální zdvořilostí, jako by tu větu opakoval už poněkolikáté.

„Rozumím.“

Číšník odešel.

Petr se napil piva.

Nepřítomný.

Přesné slovo, nepůsobí jako mezera. Pianista je nepřítomný. Jako by šlo o věc zcela běžnou, která nevyžaduje žádné další sdělení.

Z reproduktorů začala hrát hudba. Tichá, instrumentální, bez výrazné melodie.

Petr se podíval na klavír.

Stál tam jako vždycky. Neodstěhovali ho, nepřikryli, neupravili. Jen zůstal na svém místě bez člověka, který ho oživoval.

Bez Radúze to byl jen předmět.

Sáhl do kapsy pro telefon a otevřel zprávy.

Radúz.

Jejich poslední výměna byla stará dva dny. Krátká, obyčejná. Petr se tehdy ptal na lodě na Gozo. Ne proto, že by chtěl jet, ale po jejich rozhovoru potřeboval říct něco konkrétního. Radúz odpověděl. Tři věty. Informace. Nic dalšího.

Od té doby ticho.

Petr napsal krátkou zprávu.

Dnes tě nevidím v lounge.

Odeslal ji a položil telefon na stůl displejem nahoru.

Čekal.

Za oknem prošla skupinka turistů. Jeden z nich gestikuloval a ostatní se smáli. Dveře do chodby zůstaly zavřené.

Zelená tečka se neobjevila.

Petr zvedl pivo a napil se. Led v cizí sklenici u vedlejšího stolu zacinkal, jak si ho někdo přisunul blíž — malý, pravidelný zvuk, kterého by si jindy nevšiml.

Radúz mohl být kdekoli. V hotelu, na druhém konci ostrova, u matky na Gozu. Mohl být nemocný. Mohl mít volno. Mohl prostě — a to bylo nejpravděpodobnější — mít jeden volný večer jako každý zaměstnanec v jakékoli práci na světě.

Petr to věděl.

Přesto se mu vracela včerejší noc. Rozhovor. Způsob, jakým Radúz vstal. Způsob, jakým řekl dobrou noc. Stisk ruky, který byl krátký, formální, a přece nějak jiný než předchozí. Nebo se mu to jen zdálo.

Proč jsi přijel?

Ta otázka mu ležela v hlavě od včerejška. Ne odpověď. Otázka.

Radúz ji nepoložil náhodně. Radúz nedělal věci náhodně. Každé slovo u něj přicházelo až po té chvíli ticha, ve které jiní lidé začnou mluvit. Byl to jeho zvyk, jeho způsob, a Petr se za ten rok naučil čekat.

Proč jsi přijel?

A on řekl nevím.

Jenže co když ta otázka nebyla pozváním k sebereflexi? Co když byla rozloučením, které Petr prostě špatně přečetl?

Podíval se na telefon.

Zpráva zůstala doručena, nepřečtena.

Petr vzal sklenici a otočil ji v ruce. Kondenzovaná voda se mu přelezla na dlaň.

Promiň, řekl včera. Za to, že se neptal.

Radúz řekl: za to se neomlouvej.

Proč by se nemohl omluvit? Omlouvá se člověk jen když si uvědomuje, co dělá? Nebo jen když je způsobená velká újma? Nemůže se omluvit jen proto, že prostě nevěděl, co způsobí? Jak by se ale člověk mohl omlouvat za svou hloupost?

Možná Radúz jen nebyl typ člověka, který přijímá omluvy snadno, protože přijmout omluvu znamená uznat, že to bolelo.

Petr se pokusil přestat spekulovat.

U baru si někdo objednal v italštině a barman mu odpověděl anglicky. Jeden z mužů ve skupince se hlasitě zasmál. Z reproduktorů přišla nová skladba, o něco rychlejší než předchozí.

Petr znovu otevřel telefon.

Doručeno. Nepřečteno.

Radúz zprávu buď neviděl, nebo ji viděl a neotevřel. Nebo měl telefon vypnutý. Nebo ho nechal někde ležet a nešel ho vzít.

Nebo odešel.

Zůstalo to v něm viset.

Co se stalo po jejich rozhovoru?

Radúz se otočil a zamířil do vedlejší chodby. Petr viděl, jak přechází přes práh. Pak se dveře zavřely a bylo po všem.

A dnes prázdný klavír.

Číšníkova věta.

Pianista je dnes nepřítomný.

Petr se snažil zastavit řetězec dohadů, ale byl příliš pomalý. Věty přicházely jedna za druhou a každá z nich otevírala dvě další.

Radúz se ho zeptal, proč přijel. Petr řekl nevím. Radúz možná čekal jinou odpověď. Možná žádnou nečekal. Možná ta otázka ani nebyla otázkou. Možná byla tečkou. Způsobem, jak říct: nepřijížděj sem kvůli mně, protože já tady nejsem kvůli tobě.

Nebo naopak.

Nebo vůbec.

Petr se napil piva a zavřel oči.

Tohle bylo přesně to, před čím se uměl vyvarovat v práci. Interpretace bez dat. Příběh složený ze stop, které mohly být náhodné. Prázdný klavír. Ticho v telefonu. Věta z minulého večera.

Prázdný klavír mohl znamenat nemoc, volno, změnu programu, technický problém, cokoli.

Ticho v telefonu mohlo znamenat, že Radúz spí, pracuje, jí večeři nebo jen nemá telefon u sebe.

Věta z minulého večera mohla znamenat zvědavost, starost, nebo prostě slova člověka, který mluví přímo.

Petr to věděl.

Přesto to nefungovalo.

Někdo u baru odstrčil stoličku a vstal. Na terase se zvedl vítr a dveře zarachotily.

Petr otevřel zprávy znovu.

Doručeno. Nepřečteno.

Zelená tečka chyběla.

Chvíli se díval na ta dvě slova a uvědomoval si, jak moc závisí na té malé ikoně. Zelený kruh, pár pixelů: jsem tady, jsem dostupný, existuji na druhém konci.

Bez ní byl Radúz jen jméno v telefonu.

A prázdný klavír v místnosti plné cizích lidí.

＊ ＊ ＊

Petr odešel z lounge bez piva.

Nechal ho na stole, tři čtvrtiny plné, a prostě vstal. Číšník se za ním otočil, ale nic neřekl. Petr prošel halou a vyšel ven na promenádu.

Venku bylo teplo těžší. Vzduch bez pohybu, nasycený solí a vůní restaurací, které ještě nezavřely. Lampy na promenádě svítily oranžově a pod nimi se pohybovaly skupinky turistů. Kdesi nad hladinou zakřičel racek, ostřeji, než by čekal, a hned zase zmizel v šumu hlasů.

Šel bez cíle.

Nebo si to říkal.

Radúzova zpráva zůstala nepřečtená. Petr věděl, že je to jen stav zprávy. Technická informace. Není to důkaz ničeho!

A přesto ji v sobě pořád přepisoval.

Prošel kolem stánku s kukuřicí. Zrna praskala na grilu — malá, pravidelná znamení, že se něco děje. Prodavač stál bokem a díval se do telefonu, který mlčel. Dál bylo několik párů opřených o zábradlí nad mořem, jejich hlasy splývaly do jednoho tichého šumu.

Pak je uviděl.

Markéta a Yassin seděli na kamenném zábradlí níže na promenádě, tam, kde se cesta stáčela k přístavu. Seděli naproti sobě, každý na jednom konci nízkého pilíře, a mluvili. Vzdálenost mezi nimi nebyla velká. Yassin se naklonil dopředu, ruce opřené o kolena. Markéta měla nohy přitažené pod sebe a něco říkala. Krátce pohnula rukou a zasmála se.

Petr zpomalil.

Nebylo v tom nic, co by neviděl už dřív. Viděl je spolu na skalách. Viděl je u hotelu. Viděl, jak Yassin čeká, když Markéta přeskakuje kámen. Věděl, jak to vypadá.

Přesto se nedíval jinam.

Nebyla to blízkost těl co mu vadilo. Bylo to něco jiného. Způsob, jakým Markéta mluvila, s klidem a přirozeností, jako by Yassina znala déle než pár dní. Jako by vedle něj nepotřebovala nic vysvětlovat. Yassin ji uprostřed věty přerušil, řekl něco krátkého, a ona to přijala bez odporu. Jen kývla a pokračovala.

Petr stál na promenádě a pozoroval dceru.

S takovou samozřejmostí.

A právě ta ho zarazila.

Otočil pohled k moři.

Radúze nikdy neviděl takhle. Zvenku. Vždycky zblízka, vždycky uvnitř situace. Nikdy jako svědek cizího rozhovoru.

Otočil se zpátky.

Yassin se narovnal a vytáhl telefon. Ukázal obrazovku Markétě. Ta se přiblížila, přečetla nebo prohlédla, co tam bylo, a něco krátce komentovala. Yassin se pousmál a telefon schoval.

Petr měl jít dál.

Měl jít zpátky do hotelu, do pokoje, k Žanetě. Nebylo nic, co by potřeboval vidět. Nebylo nic, z čeho by se mohl poučit, co by mohl napravit nebo kontrolovat. Markéta tam seděla s klukem, se kterým chtěla trávit čas, a bavila se.

A přece stál.

Možná proto, že Yassin byl jiný, než si Petr ze začátku myslel. Markéta dávala svůj čas dobrovolně. Nepotřebovala vysvětlení ani povolení.

Nebo možná proto, že Markéta tam vypadala jako někdo, koho Petr dobře neznal. Jinak, než si ji nosil v hlavě.

Vytáhl telefon.

Pořád nic.

Schoval ho zpátky.

Markéta se znovu zasmála, tentokrát tiše, jen záchvěvem ramen. Yassin řekl něco dalšího a seskočil ze zábradlí na dlažbu. Postavil se vedle ní a oba se dívali na moře.

Petr šel dál po promenádě.

Neohlédl se.

＊ ＊ ＊

Pokoj byl tmavý, ale Žaneta nespala.

Petr to poznal hned, jak vešel. Ležela na zádech s přikrývkou staženou ke druhé polovině postele a dívala se do stropu. Nepohnula se. Nekašlala. Nedělala nic, čím by jeho příchod komentovala. Jen ležela a čekala.

Petr tiše zavřel dveře.

Sundal si boty a přenesl je ke skříni. Košili přehodil přes opěradlo. Dělal to pomalu, jako by každý pohyb mohl být ten, který ji probudí, i když věděl, že nespí.

„Kolik je?“ zeptala se nakonec.

„Jedenáct, možná půl dvanáctý.“

Žaneta přikývla.

Petr se posadil na kraj postele a chvíli zůstal tak. Venku za žaluziemi bylo slyšet moře. Sem vždycky dolehlo tiše, bez vlnobití, spíš jako vzdálený šum. Jako vzduch v prázdné místnosti.

„Kde jsi byl?“

„Dole. V lounge.“

Ticho.

„Dlouho.“

„Jo.“

Nezdálo se, že by potřebovala vysvětlení. Přesto tu větu nechala v místnosti. Petr ji cítil.

Vstal a přešel do koupelny. Pustil vodu, ale ne moc, aby neprobouzel Markétu za stěnou. Umyl si obličej a chvíli se díval do zrcadla. Tvář ve žlutém světle vypadala starší, než se viděl v Radúzových očích.

Vrátil se do pokoje.

Žaneta se posadila na posteli. Přehodila si přes ramena šálu, kterou používala místo županu, a vytáhla nohy zpod přikrývky. Seděla na okraji a dívala se na podlahu.

„Nespíš?“ řekl Petr.

„Spala jsem chvíli.“

Posadil se na křeslo u okna. Bylo mezi nimi pět metrů, dvě postele a deset let nevyřčených věcí.

Žaneta si přejela dlaní po tváři.

„Jak bylo dole?“

„Prázdno.“

Vzhlédla.

„Prázdno?“

„Větší část večera. Dnes tam nehrál pianista.“

„Jo.“ Chvíli mlčela. „To je škoda.“

Petr přikývl.

Nevěděl, jestli má na mysli Polygota, nebo tu pomalejší píseň, nebo vůbec nic konkrétního. Žaneta říkala podobné věci. Věty, které mohly být prázdné i plné zároveň, a Petr nikdy s jistotou nevěděl, kde právě stojí.

„Markéta přišla před hodinou,“ řekla.

„Věděl jsem, že je v hotelu.“

„Viděl ses s ní?“

„Na promenádě. Šla s Yassinem.“

Žaneta si urovnala šálu.

„A?“

„Nic. Šli spolu. Bylo to v pořádku.“

„Takže ses uklidnil.“

Neřekla to jako výčitku. Spíš jako konstatování, které si sama v průběhu věty ověřila.

Petr se opřel do křesla.

„Trochu.“

„Trochu.“

Žaneta sklopila oči k prstům. Přejela palcem přes nehet na ukazováčku, jako by tam byl otřep, který potřeboval opravit. Petr znal ten pohyb. Dělala ho, když přemýšlela o tom, co říct.

„Petr.“

„Jo.“

Nepokračovala hned.

Venku za žaluziemi projel skútr a motorový zvuk prošel pokojem jako nikoho se netýkající zpráva.

„Jsi celou dovolenou jinde.“

Řekla to tiše.

„Jinde jak?“

„Nevím, kde jsi. Ale vím, kde nejsi.“

Petr se přestal hýbat.

Žaneta zvedla hlavu.

„Nejsi v lounge, i když jsi v lounge. Nejsi u snídaně, i když sedíš u stolu.“ Nepospíchala. „Markéta to taky vidí.“

„Markéta vidí, co chce vidět.“

„To je fér.“ Trochu pokrčila rameny. „Ale já ne.“

Petr se napil ze sklenice vody, která stála na nočním stolku na jeho straně. Voda byla vlažná. Stála tam od rána.

„Mám pracovní věci,“ řekl.

„Vím.“

„Šéfka se neozvala přes týden. Je to—“

„Petře.“

Přestal.

Žaneta se na něj dívala jako někdo, kdo má čas počkat, ale nechce čekat.

„Co?“

„Není to poprvé, co se neozvala hned.“

Vzal sklenici a položil ji zpátky. Sklo tiše cinklo o dřevo stolku, o něco hlasitěji, než čekal.

„Tenhle rok je jiná situace.“

„Možná.“

„Je.“

Žaneta nepopírala ani nepotvrzovala. Jen tam seděla na okraji postele v šále přehozené přes ramena a dívala se na něj tím způsobem, který Petr nikdy úplně neuměl přečíst. Ne slepě. Ne podezřívavě. Spíš jako člověk, který dlouho čekal, než si sedne, a teď si sedl.

„Nehrál dneska ten pianista,“ řekla po chvíli.

„Říkal jsem.“

„A to tě znervóznilo.“

Petr se nepohnul.

„Proč by mě to znervóznilo?“

Žaneta si přehodila šálu na druhé rameno.

„To nevím.“

Říkala to tak klidně, že mu trvalo vteřinu, než si uvědomil, co vlastně zaznělo.

Petr se podíval na žaluzie.

Přes lamely pronikl oranžový pruh světla z promenády. Pohyboval se jemně, jako by venku byl vítr, i když žádný nebyl.

„Znám toho pianistu z minulého pobytu,“ řekl.

„Vím.“

„Setkávali jsme se v lounge.“

„Vím.“

Dvě slova. Stejná. Bez různého tónu.

Petr se na ni podíval.

Žaneta stále seděla v klidu, ruce v klíně, pohled volně na něm. Nevypadala jako žena, která čeká na přiznání. Vypadala jako žena, která přestala čekat a sedí jen proto, že vstát by bylo zbytečné.

„Takže?“

„Takže nic,“ řekla. „Říkám jen, co vidím.“

„A co vidíš?“

Chvíli se dívala na dlaně.

„Vidím, že poslední dny pořád na něco čekáš.“

Petr mlčel.

„Na co?“

„To právě nevím.“

Petr se napil znovu. Vlažná voda. Druhý doušek nebyl lepší než první.

„To zní hodně, no…“

„Je to jen pocit.“

„Žaneto.“

„Jo.“

Otevřel ústa, ale žádná věta nepřišla. Seděl v křesle u okna s prázdnou sklenicí v ruce a hledal způsob, jak říct něco, co by bylo pravdivé a zároveň dost neurčité na to, aby se v tom dalo pohybovat.

Nenašel ho.

Žaneta vstala.

Přešla k nočnímu stolku, narovnala sklenici vody na jeho straně a pak se otočila ke své části postele. Nedívala se na něj.

„Já jdu spát.“

„Žaneto.“

Zastavila se.

„Nechci se hádat,“ řekl.

„Já taky ne.“

„Jsem unavený.“

„Vím, že jsi unavený.“ Ohlédla se přes rameno. Jen na okamžik. „Proto jdi spát.“

Lehla si. Stáhla přikrývku ke krku a otočila se na bok, zády k němu.

Petr zůstal v křesle.

Za žaluziemi přešel oranžový pruh světla a zmizel. Moře šumělo dál. Markéta za stěnou byla tichá — buď spala, nebo seděla v tmě a dívala se do telefonu, a Petr nevěděl, co je lepší.

Žaneta dýchala klidně.

Nebo se o to pokoušela.

Petr si nedokázal říct, jestli rozdíl existoval, nebo si ho jen vymýšlí.

Vstal. Přikrývka na jeho straně postele byla přeložená. Lehl si.

Tma byla oranžová.

Ležel na zádech a věděl, že Žaneta neřekla nic, co by bylo obvinění. Řekla jen několik vět. Nechtěla odpověď. A přesto byl někde uprostřed těch vět jako obraz, který ještě nemá název, ale tvar už tam je. Jasný a přesný, a Petr ho vidí a ví, že ho vidí, a zároveň se ho nechce dotknout, protože dotyk by ho změnil v něco definitivního.

Žaneta se na druhé straně postele nehýbala.

Petr zavřel oči.

Radúz nepřišel. Šéfka mlčela. Žaneta viděla, co viděla.

A nikdo z nich neřekl to nejdůležitější.