Kapitola 9: Prázdný stůl

Petr přišel ve čtvrt na osm.

Restaurace byla skoro plná. Rodiny u oken, starší páry uprostřed místnosti, skupinka mladých u baru, která seděla špatně — příliš uvolněně na to, aby přišla jíst, příliš tiše na to, aby to byl začátek večera. Číšníci se pohybovali rychle. Svíčky na stolech ještě nebyly zapálené, ale za hodinu budou. Odněkud z venku dolehlo vzdálené zvonění kostelního zvonu, jednou, dvakrát — Petr se ani nesnažil počítat.

Vybral stůl, kde obvykle sedávali. U pravé stěny, dost daleko od kuchyně, dost blízko oknu, aby Žaneta měla výhled. Tři místa. Tři sklenice.

Číšník přišel hned.

„Zatím jen voda,“ řekl Petr. „Čekám na rodinu.“

Číšník kývl a odešel.

Petr si rozložil ubrousek do klína a podíval se ke dveřím.

Žaneta říkala, že přijde v osm. Nebo kolem osmé. Vlastně to neřekla přesně. Odpoledne odešly s Markétou někam do města, Petr zůstal v pokoji a četl zprávy, které nestály za čtení. Žaneta mu napsala v půl sedmé.

Jsme na promenádě. Za chvíli.

Za chvíli mohlo být cokoliv.

Uplynulo dvacet minut.

Petr si objednal pivo. Číšník mu ho přinesl a že odklidí nepotřebné sklenice s vodou.

„Nechte to,“ řekl Petr.

Číšník kývl.

Restaurace kolem něj šuměla. U vedlejšího stolu jedla rodina se dvěma dětmi. Mladší odstrkovalo zeleninu na kraj talíře, starší si hlídalo telefon pod stolem, rodiče to viděli a dělali, že nevidí. Normální večer.

Petr vzal pivo a napil se.

Podíval se na telefon.

Nic nového od Žanety.

Napsal krátkou zprávu.

Jsem v restauraci.

Odeslal a položil telefon na ubrus.

Čtvrt na devět.

Zpráva byla přečtena, ale odpověď nepřišla. Petr ji přečetl znovu, jako by se od prvního přečtení mohl změnit počet slov.

Přečtena. Bez odpovědi.

Vzal pivo a přesunul pohled k oknu. Za sklem bylo ještě světlo. Na terase seděly dva páry. Jeden z mužů se smál něčemu, co říkala žena vedle něj.

Petr se otočil zpátky ke dveřím restaurace.

Lidé přicházeli a odcházeli. Páry, skupinky, rodiny. Někteří čekali u vchodu na stůl. Žaneta a Markéta mezi nimi nebyly.

Napsal znovu.

Kde jste?

Tentokrát kratší.

Čekal.

Zpráva zůstala doručena, nepřečtena.

Připadalo mu, že každý v restauraci ví, co dělá. Že ho číšník sleduje z baru a přemýšlí, kdy se zeptá, jestli si přeje objednat. Že rodina u vedlejšího stolu zaregistrovala tři místa a jednu osobu.

Petr se narovnal na židli.

Mluvčí. Dvacet let praxe. Uměl sedět v místnosti a nepůsobit, jako by čekal na špatnou zprávu.

Znovu otevřel telefon.

Radúz. Poslední zpráva pořád doručená, nepřečtená.

Šéfka. Osm dní ticha.

Markéta. Za chvíli před třemi hodinami.

Žaneta. Jsme na promenádě. Přečtena. Bez odpovědi.

Čtyři lidé.

Čtyři druhy mlčení.

Přišel číšník.

„Mohu vám nabídnout předkrm, než přijdou ostatní?“

„Ne, děkuji. Ještě chvíli počkám.“

Číšník se lehce uklonil a odešel k sousednímu stolu.

Petr se podíval na tři sklenice před sebou.

Jedna plná, dvě prázdné.

Vzpomněl si na odpoledne. Žaneta mu ráno řekla, že potřebuje nové sandály — jeden pásek se začal loupat. Markéta se přidala, protože chtěla koupit něco pro Karimah. Petr zůstal v pokoji. Otevřel přenosný počítač, prošel pět e-mailů, žádný důležitý, a pak ležel na posteli a díval se do stropu, dokud ho nezvedla studená klimatizace.

Tehdy mu to nepřipadalo důležité.

Teď si to uvědomil.

Nevěděl, do jakého obchodu. Do jaké části města. Jestli šly přímo, nebo se někde zastavily. Jestli jsou ještě spolu, nebo se cestou rozdělily. Jestli je Markéta s Yassinem nebo s Karimah nebo sama.

Žaneta nepřijala hovor.

Přesněji: hovor ani nezačal vyzvánět. Přešel rovnou na záznamník.

Telefon měla buď vypnutý, nebo bez signálu, nebo ho ignorovala.

Petr stiskl vytočené číslo ještě jednou.

Záznamník.

Devět hodin.

Číšník přišel znovu.

„Pán si snad přeje objednat?“

Petr se chystal říct ne.

„Přinesu ještě pivo,“ řekl místo toho.

Číšník odnesl prázdnou sklenici. Číšníkův prsten cvakl o sklo ostřeji, než Petr čekal.

Restaurace se pomalu měnila. Část stolů se uvolnila, část se obsadila nově. Dětský hluk od okna zmizel, rodina odešla. Zbyl klid středního věku, pohodlný a lhostejný ke všemu, co se neodehrávalo přímo u stolu.

Petr si přeložil ubrousek.

Výbuch továrny.

Přišlo mu to náhle, bez zjevné příčiny. Video z prvního dne. Záblesk. Kouř. Budova, která se rozpadala od středu.

Mluvilo se o tom pořád. Na promenádě, v hotelové hale, na telefonech cizích lidí. Kusy plechu tři sta metrů od epicentra. Výbuch přišel z ničeho nic, ze skladu, který nestál za povšimnutí. Někdo šel tou ulicí a za hodinu už neexistovala.

Petr se přinutil zastavit.

Tohle bylo iracionální.

Žaneta jde nakupovat sandály. Markéta tráví čas s Yassinem nebo s Karimah. Jsou na Maltě, jsou v bezpečí, jsou dospělé osoby. Žaneta je žena, která žije v bezpečném středoevropském městě a jednou za rok jezdí na dovolenou k moři.

Nic se nestalo.

Přesto to neznělo vůbec přesvědčivě.

Vyšel z restaurace.

Nechal na stole nerozbalený ubrousek, tři prázdná místa a pivo, ze kterého se napil jednou.

Před hotelem stálo několik taxíků. Portýr ho pozdravil. Petr přešel přes vstupní halu a zamířil k recepci.

„Promiňte,“ řekl. „Neviděli jste dnes večer moji ženu a dceru?“

Recepční, mladá žena s logem hotelu na saku, se podívala na obrazovku počítače, jako by tam mohla být odpověď.

„Nemáme přehled o pohybu hostů,“ řekla zdvořile. „Ale pokud si přejete, mohu zkusit—“

„Nevadí.“

Petr se otočil a přešel zpátky ke dveřím.

Venku na promenádě bylo teplo a lampy svítily oranžově, stejně jako každý večer. Promenáda vypadala přesně jako posledních sedm dní. Stejní turisté, stejné restaurace, stejné světlo na vodě. Nad hlavou přeletěl racek, křikl jednou, ostře, a zmizel směrem k přístavu.

Petr vyšel směrem k přístavu. Pravděpodobně tam nebyly. Šel tam, protože stát před hotelem a čekat bylo horší.

Telefon vytáhl třikrát za prvních pět minut.

Žaneta.

Doručeno. Nepřečteno.

Markéta.

Doručeno. Nepřečteno.

Přešel kolem kavárny, kde seděli místní. Jeden z nich měl na stole puštěný telefon, hlasitě, a Petr zachytil kus věty v maltézštině, ze které nerozuměl nic. Pak angličtinu. Část zpravodajství.

The investigation into the explosion—

Šel dál.

Před rybářskou restaurací stálo frontu šest lidí. Číšník vyšel ze dveří a cosi jim oznámil, skupina se lehce rozvrtěla a pak se zase uklidnila. Všechno normální. Petr mezi nimi prošel a pokračoval dál.

U fontány za přistavištěm se zastavil.

Vytáhl telefon. Zavolal Markétě.

Vyzvánění.

Jedno. Dvě. Tři.

Pak hlas.

Ne Markétin. Automatický, anglický, vyzývající k zanechání zprávy.

„Markéto, kde jste? Zavolej mi.“

Zavěsil.

Zůstal stát u fontány a díval se na přístav. Lodě se pohupovaly na vlnách v pravidelném rytmu, dřevo tiše vrzalo o molo. Na jedné z nich svítilo světlo v kajutě.

Vzpomněl si na Markétu na skalách. Jak přeskakovala kameny za Yassinem. Jak sklouzla. Jak mu to připadalo příliš dramatické — krev na kamenech, odřenina, která se za tři dny zahojí. Žaneta mu naznačovala, že přehání. Markéta mu řekla: uklouzne každý.

Obě měly pravdu.

A přesto stál teď u fontány a čekal, jestli mu někdo zavolá zpátky.

Otočil se a šel zpátky k hotelu jinou cestou. Úzkou ulicí rovnoběžnou s mořem, kde večer přibývalo lidí, kteří odněkud odcházeli nebo někam mířili. Restaurace, bary, obchod se suvenýry, který měl ještě otevřeno a světlo v okně bylo příliš žluté na tento čas.

Myslel na Yassina.

Osmnáct let. Místní. Zná tu část ostrova.

Markéta říkala: jeskyně u moře. Prý se tam dá plavat. Yassin tam byl mockrát.

Petr si vybavil tu větu z večeře. Řekl, že to není rozumné. Markéta se ho zeptala proč. A pak: on je místní.

Dnes dopoledne Petr neviděl Markétu. Ani Yassina. Žaneta šla nakupovat sama — nebo s Markétou, ale to mu neřekla přesně. Petr byl v pokoji.

Nevěděl, kde Markéta strávila dopoledne.

Nevěděl, kde Žaneta strávila odpoledne.

Věděl jen, že v půl sedmý byla s Markétou na promenádě.

A pak ticho.

Telefon v kapse nezavibroval.

Prošel pod lampou. Světlo ho na okamžik osvítilo a zase opustilo.

Jeskyně. Tyhle zpropadený jeskyně kolem maltského pobřeží byly turistická atrakce, Petr to věděl, viděl výlety v hotelové nabídce hned první den. Bezpečné, prověřené, se zkušenými průvodci.

Ale Yassin nemluvil o výletech s průvodci. Mluvil o místě, které znal. Kde byl mockrát.

Petr zpomalil.

Jak dlouho by trvalo doplout na loďce k jeskyním? Hodinu? Dvě?

A co se stane, když se brzy setmí?

Zastavil se uprostřed ulice. Chodec za ním musel uhnout. Petr ani nezaregistroval výraz, se kterým mu muž prošel kolem.

Markéta neuměla dobře plavat.

V bazénu ano. V rybníce ano. V moři ne. U moře trávili každé druhé léto a Markéta vždy zůstávala v části, kde dosáhla. Petr to věděl. Nikdy z toho neudělal věc. Byl to jen detail, který si pamatoval z desítek dovolených.

Yassin ten detail nevěděl.

Nebo věděl, a bylo mu to jedno.

Nebo to nebylo důležité, protože půjdou jen k jeskyním, ne dovnitř, ne do vody, jen tak se podívat.

Nebo půjdou dovnitř.

Nebo jsou tam teď.

Nebo jsou dávno zpátky a Markéta sedí v pokoji a kouká do telefonu a nestojí jí za to mu napsat, protože on je ten, kdo moc přemýšlí o věcech, které nejsou problémy.

Petr se znovu rozeběhl.

Hotel byl na dohled.

Prošel přes vstupní halu rychle, minul recepci, zmáčkl tlačítko výtahu. Čekal vteřinu, dvě, pak vzal schody.

Třetí patro. Chodba. Jejich pokoj.

Odemkl.

Tma.

Rozsvítil.

Pokoj byl prázdný.

Žanetina kniha na nočním stolku, sandály u postele, Markétina taška z výletu přehozená přes křeslo. Ticho. Jen za oknem tiše šumělo moře, konstantní, lhostejné.

Zůstal stát ve dveřích.

Vytáhl telefon.

Žaneta — doručeno, nepřečteno.

Markéta — zmeškaný hovor, žádná zpráva zpátky.

Radúz — doručeno, nepřečteno.

Šéfka — osm dní.

Petr se posadil na okraj postele. Tvrdá matrace. Balkonové světlo svítilo. Moře, černé a klidné, jako by se nic nedělo.

Jako by se nic nedělo.

Výbuch přišel z obyčejného skladu. Lidé šli kolem a za hodinu ulice neexistovala.

Šéfka mlčela osm dní. To se nestávalo. Za dvacet let se to nikdy nestávalo takhle dlouho bez jediného slova. Potvrdím. Nic víc.

Radúz nepřišel hrát. Zpráva nepřečtena. Zelená tečka se neobjevila.

A teď Žaneta s Markétou, dvě hodiny po plánované večeři, bez odpovědi na telefon, bez zprávy, bez ničeho.

Petr vstal.

Přešel ke skříni a otevřel ji. Žanetiny věci na místě. Markétin batoh na podlaze, otevřený, plný opalovacího krému, láhve s vodou a jednoho papírového ubrousku zmuchlaného v rohu. Normální věci. Věci lidí, kteří se plánují vrátit.

Zavřel skříň.

Podíval se na Žanetinu knihu. Otevřená, záložka s obrázkem na straně, kterou četla včera nebo dnes ráno. Přejel prstem po obálce.

Nevěděl, o čem je.

Přízraky v Umagu.

Nikdy se nezeptal.

Pokoj byl prázdný.

Telefon mlčel.

Všechno v něm bylo na svém místě, a přesto měl Petr pocit, že se kolem něj něco děje.

Ne něco viditelného.

Ne něco, co by se dalo podchytit jako důkaz.

Spíš něco, o čem ostatní vědí a on ne.

Petr seděl uprostřed pokoje, kde nikdo nebyl, a poprvé za celý pobyt měl pocit, že není ten, kdo pozoruje, ale že je ten, kdo zůstal venku.

＊ ＊ ＊

Petr seděl na balkónu a díval se do tmy.

Ve čtvrt na jedenáct přišla zpráva od Žanety.

Jdeme zpátky.

Nic víc.

Petr na ni chvíli zíral. Pak napsal:

Kde jste byly?

Odpověď nepřišla.

Stál u zábradlí a poslouchal moře. Bylo to stejné šumění jako každý večer, ale teď ho slyšel jinak. Jako zvuk, který přichází zdálky a nedorazí včas.

Vzal telefon. Otevřel a zavřel zprávy. Otevřel je znovu.

Jdeme zpátky.

Dvě slova, která mohla znamenat cokoliv.

Šel dovnitř. Skleněné dveře zavřel a posadil se na okraj postele.

Čekal.

Za pár minut zaznělo cvaknutí zámku.

Vstoupila Žaneta.

Sama.

Přišla dovnitř, zavřela dveře a postavila tašku na podlahu. Pohybovala se normálně. Ne unaveně, ne rychle. Prostě normálně.

Petr vstal.

„Kde jste byly?“

„V obchodě. Pak u moře.“

„Celou dobu?“

Žaneta přešla ke skříni a odložila sandály.

„Petře.“

„Nemohla ses ozvat dřív?“

Obrátila se k němu. Obličej klidný, bez známky podráždění.

„Mohla.“

„Tak proč ne?“

„Protože jsme řešily jiné věci.“

„Jaké věci?“

Žaneta přejela pohledem po pokoji. Zastavila se na Markétině tašce u křesla.

„Kde je Markéta?“

„Šla rovnou někam jinam.“

Petr ztuhl.

„Kam?“

„Nevím. Řekla, že přijde za chvíli.“

„Za chvíli kdy?“

Žaneta odešla do koupelny, aniž odpověděla. Voda zašuměla. Petr zůstal stát uprostřed pokoje a poslouchal zvuk, který ho neuklidňoval.

Když se vrátila, měla v ruce ručník a obličej vlhký.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

„Nestalo.“

„Žaneto.“

„Nestalo se nic vážného.“

Posadila se na okraj postele. Složila ručník do čtverce a položila ho vedle sebe.

„Takže se něco stalo.“

Chvíli ho sledovala. Pak přikývla.

„Jo.“

„Co?“

„To ti musí říct Markéta.“

Petr udělal krok blíž.

„Proč mi to nemůžeš říct ty?“

„Protože to není můj příběh.“

„Žaneto—“

„Petr.“ Zvedla ruku. Ne velké gesto. Jen tak, aby zastavil. „Počkej na ni.“

„Kde je?“

„Nevím přesně. Možná na chodbě. Možná venku. Řekla, že potřebuje chvíli.“

„Potřebuje chvíli proč?“

Žaneta vstala a přešla ke skříni. Začala vybírat něco z tašky, kterou přinesla. Drobnosti. Účtenku, kterou prohlédla a pak zmuchlala. Kartičku z obchodu. Malou sáčkovou tašku s něčím uvnitř.

Petr ji sledoval.

„Žaneto, řekni mi, co se stalo.“

Zastavila se. Ruce opřené o okraj skříně.

„Markéta bude v pořádku.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná odpověď, kterou ti můžu dát.“

Otočila se k němu. Obličej klidný, ale v očích něco, co tam nebylo ráno. Spíš únava člověka, který celé odpoledne držel něco pohromadě a teď se toho může pustit.

Petr otevřel ústa.

Dveře pokoje se otevřely.

Markéta vešla dovnitř.

Měla zarudlé oči. Spíš od větru, nebo od dlouhého dívání do jednoho bodu. Vlasy měla rozpuštěné a pomačkané na jedné straně. Tričko normální, džíny normální. Nic viditelně roztrženého nebo znečištěného.

Ale ta tvář. Vypadala jako přízrak.

„Markéto,“ řekl Petr.

Postavila se doprostřed pokoje a dívala se někam mezi něj a Žanetu. Ruce měla volně podél těla, ale prsty se jí lehce třásly.

„Co se stalo?“

Neodpověděla hned.

Žaneta přešla k ní a položila jí ruku na rameno. Krátce. Pak ji pustila.

„Půjdu si umýt obličej,“ řekla Markéta tiše.

„Jo,“ řekla Žaneta.

Markéta zamířila do koupelny. Dveře za sebou zavřela. Voda zašuměla. Pak zmlkla. Pak znovu.

Petr se otočil na Žanetu.

„Co se kurva stalo?“

Žaneta sevřela rty.

„Petře.“

„Řekni mi to.“

„Řekla jsem, že ti to musí říct ona.“

„Ale ty to víš.“

„Jo.“

„Tak mi to řekni.“

Žaneta kývla hlavou směrem ke koupelně.

„Ne teď.“

Petr udělal krok k ní.

„Byla s Yassinem?“

Žaneta na okamžik zavřela oči. Pak je otevřela.

„Byla.“

„A co se stalo?“

„Petře—“

„Udělal jí něco?“

Ticho.

Žaneta na něj hleděla. Klidně. Dlouho. Jako by vážila, kolik toho má říct a kolik nechat na Markétě.

„Nestalo se nic fyzického.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že není zraněná. Že je v pořádku. A že zbytek ti musí říct sama.“

Petr se otočil ke dveřím koupelny. Za nimi bylo ticho.

„Myslím to vážně,“ řekla Žaneta potichu.

Petr na ni pohlédl přes rameno.

„Jak dlouho to víš?“

„Od šesti.“

„A neozvala ses mi.“

„Ne.“

„Seděl jsem v restauraci hodinu a půl.“

„Vím.“

„A ty ses mi neozvala.“

Žaneta si sedla na postel.

„Protože jsem potřebovala být s Markétou.“

„Žaneto—“

„A ty bys to nezvládl.“

Řekla to klidně a pravdivě.

Petr zůstal stát.

Dveře koupelny se otevřely.

Markéta vyšla ven s obličejem umytým do růžova. Přešla ke své části postele a sedla si na okraj. Ruce složené v klíně. Pohled na podlahu.

Petr přešel blíž. Ne moc. Jen tak, aby stál proti ní.

„Co se stalo?“

Markéta zvedla hlavu. Podívala se na něj. Pak na Žanetu. Pak znovu na Petra.

„Nechci o tom mluvit.“

„Stalo se něco s Yassinem?“

Chvíli mlčela.

Pak přikývla.

Jen jednou.

„Jo.“

Petr se na chvíli zastavil u zdi.

„Co?“

Markéta zavřela oči.

„Ne teď.“

Ticho.

„Markéto—“

„Prosím.“

Řekla to tiše. Unaveně.

Petr se podíval na Žanetu.

Ta jen nepatrně zavrtěla hlavou.

Nech ji.

Petr se posadil na židli u okna.

Nikdo už nemluvil.

Markéta seděla na posteli s rukama v klíně. Žaneta vedle ní.

Za oknem šumělo moře.

Petr měl pocit, že se kolem něj něco děje.

Že to vědí všichni kromě něj.

A že právě teď nedostane žádnou odpověď.