Kapitola 14: Musel jsem odjet k mámě

Petr otevřel oči a několik vteřin nevěděl, kde je. Pokoj byl šedý, žaluzie zatažené, vzduch nehybný. Žaneta spala na své straně postele, otočená k oknu. Z vedlejšího pokoje se neozývalo nic.

Telefon ležel na nočním stolku.

Displej svítil.

Radúz.

Petr po něm sáhl dřív, než si stihl uvědomit, že se pohnul.

Promiň. Musel jsem odjet k mámě. Nebylo jí dobře.

Přečetl si zprávu jednou.

Pak znovu.

Pak ještě jednou, pomaleji, slovo po slovu.

Promiň.

Musel jsem odjet.

K mámě.

Nebylo jí dobře.

Nic víc.

Žádná dlouhá omluva. Žádné vysvětlování. Žádný skrytý význam, který by se dal vytáhnout z mezer mezi větami. Jen krátká zpráva od člověka, který odjel, protože musel odjet.

Petr se posadil.

Postel pod ním tiše zavrzala. Žaneta se nepohnula.

Chvíli držel telefon v ruce a díval se na displej, dokud mu písmena nezačala splývat.

Takže byl na Gozu.

Nebo u matky.

Nebo někde mezi.

Trajekty na papírku. Léky ve třech řadách. Krabice s dekou u police. Fotografie ženy na kamenné zídce.

Všechno to tam bylo.

Všechno to měl před sebou.

A stejně z toho udělal něco jiného.

Vstal opatrně, aby neprobudil Žanetu, a vyšel na balkon. Skleněné dveře za sebou zavřel jen na škvíru.

Obloha nad mořem měla světlejší okraj, ale ulice pod hotelem zůstávala šedá. Na promenádě projelo auto zásobování a zmizelo za rohem. Vzduch byl chladnější než večer, ale jen o málo.

Petr si sedl na plastovou židli.

Telefon držel v ruce.

Zpráva tam pořád byla.

Nebylo jí dobře.

To bylo všechno.

A zároveň to stačilo, aby se několik posledních dní posunulo jinam.

Prázdný klavír.

Nepřečtené zprávy.

Modré dveře.

Stažené žaluzie.

Všechno, co mu připadalo jako znamení, se najednou dalo přečíst i jinak. Ne jako rozloučení. Ne jako trest. Ne jako mlčení určené jemu.

Jako obyčejný odjezd.

Obyčejná starost.

Obyčejný život, který měl Radúz i ve chvílích, kdy Petr seděl v hotelovém pokoji a čekal na zelenou tečku.

Petr si přejel dlaní přes obličej.

Měl cítit úlevu.

Částečně ji cítil.

Jenže pod ní bylo něco jiného.

Stud.

Tichý, přesný, nepříjemně praktický. Jako když člověk zjistí, že se rozčiloval nad dveřmi, které celou dobu nebyly zamčené.

Napsal odpověď.

To mě mrzí. Je teď v pořádku?

Chvíli se na větu díval.

Pak ji odeslal.

Zpráva se změnila na doručeno.

Nepřečteno.

Petr položil telefon na stolek a podíval se na moře.

Hladina byla klidná. Lodě v dálce stály téměř bez pohybu. Zespodu z ulice se ozval zvuk kovového vozíku taženého po dlažbě a pak zase ticho.

Radúz napsal.

Vysvětlení bylo obyčejné.

A Petr najednou nevěděl, jestli ho to uklidňuje víc, nebo míň.

Protože pokud Radúz jen odjel k matce, pokud opravdu jen nestíhal, pokud se celou dobu nedělo nic, co si Petr představoval, pak zůstávala jiná otázka.

Proč tomu tak snadno uvěřil.

Proč mu prázdný lounge stačil jako důkaz.

Proč mu nepřečtená zpráva stačila jako rozsudek.

Proč se mu zdálo snazší představit si Radúzovo zmizení než jeho obyčejný život.

Za dveřmi pokoje se Žaneta pohnula. Postel tiše zapraskala.

Petr se neotočil.

Seděl na balkoně a čekal, až se rozední.

＊ ＊ ＊

Pozdní odpoledne bylo na skalách klidné.

Petr si sedl na kámen asi třicet metrů od nich. Dost daleko na to, aby neslyšel slova. Dost blízko na to, aby viděl.

Markéta a Yassin stáli u vody. Yassin něco říkal a ukazoval rukou směrem k otevřenému moři. Markéta se dívala tam, kam ukazoval. Pak přikývla. Pak řekla něco krátkého a Yassin se otočil k ní a odpověděl.

Petr je sledoval.

Přišel sem bez plánu. Šel podél promenády, pak dolů po schodišti, pak dál po kamenech, a teprve když si sedl, uvědomil si, kde je a proč. Mohl odejít. Mohl se otočit a jít zpátky do hotelu, kde ho čekalo pivo, klimatizace a prázdný pokoj.

Zůstal sedět.

Markéta se sehnula a zvedla kámen. Prohlédla si ho, pak ho položila zpátky. Yassin se za ní díval a pak sám sáhl po kameni vedle své boty. Ukázal ho Markétě. Ona ho vzala do ruky, otočila v dlaních a dala mu ho zpátky.

Žádné drama.

Jen dva lidé na skalách odpoledne.

Petr si přejel dlaní po chladném povrchu kamene pod sebou. Byl drsný a suchý na místech, kde ho slunce vysušilo, a tmavší tam, kam ještě nedosáhlo. Moře naráželo do pobřeží v pravidelném rytmu a mezi jednotlivými vlnami bylo vždy krátké ticho.

Yassin se otočil zády k moři a seskočil na nižší kámen. Otočil se zpátky k Markétě a natáhl ruku. Markéta ji vzala a seskočila za ním. Nepodržela ji déle, než bylo potřeba.

Petr to viděl.

Nevložil do toho žádný příběh.

Nebo se o to pokoušel.

Markéta se zasmála něčemu, co Yassin řekl, a přikryla si ústa rukou. Ten pohyb Petr znal — dělala ho od dětství, vždycky když se smála víc, než chtěla ukázat. Věděl o tom. A přesto ho to zastavilo.

Ona to nevěděla o sobě.

Nebo věděla a nezajímalo ji to.

Stáli teď vedle sebe na plochém kameni a dívali se na vodu. Yassin si dal ruce do kapes. Markéta přimhouřila oči proti slunci. Nic se nedělo a Petr je sledoval jako člověk, který čte knihu, již mu nikdo nedal.

Zpráva od Radúze ráno stále seděla někde pod povrchem dne.

Musel jsem odjet k mámě.

Obyčejná věta.

Celý týden si z prázdnoty vyráběl katastrofu a skutečnost přišla v několika slovech.

Markéta se sklonila a sáhla rukou do vody. Okamžitě ji vytáhla zpátky a něco zvolala. Yassin se zasmál. Markéta se otřepala a smála se taky.

Petr je chvíli pozoroval.

Pak vstal.

Otočil se a šel zpátky.

＊ ＊ ＊

Petr přišel dřív než obvykle. Místnost byla z poloviny prázdná. Hosté, kteří přicházeli na večerní program, ještě nedorazili, a ti odpolední už odešli. Číšník přesouval stolky o kousek blíž k sobě, jako se to dělá vždy, když přichází večer. U okna seděla jedna žena sama s knihou a sklenicí bílého vína.

Klavír stál na svém místě.

Zavřený. Tichý.

Petr si sedl ke stolu u sloupu a objednal si pivo, které přišlo rychle a studené. Napil se. Za oknem bylo ještě světlo, ale jiné než přes poledne — ploché, trochu unavené, takové, které říká, že den skoro skončil.

Podíval se na klavír.

Nebyla v tom touha.

Tentokrát ne.

Bylo v tom jen konstatování. Radúz tam není. Radúz je na Gozu. U matky, které nebylo dobře.

Takové věci se stávají.

Petr to věděl a zároveň si uvědomoval, kolik dní mu trvalo, než to přijal jako prostou skutečnost místo záhady.

Vytáhl telefon.

Radúzova zpráva tam stála celý den.

Promiň. Musel jsem odjet k mámě. Nebylo jí dobře.

Pod ní Petrova odpověď.

To mě mrzí. Je teď v pořádku?

Přečtena. Bez odpovědi.

Petr na zprávu chvíli hleděl. Pak přejel palcem na konec konverzace a začal psát.

Nezačal větou o matce. Nezačal omluvou. Napsal jednu větu, prostou a krátkou, a chvíli se na ni díval, než ji odeslal.

Jsem rád, že ses ozval.

Odeslal.

Zpráva se změnila na doručenou.

Petr položil telefon na stůl displejem dolů a napil se.

Zelená tečka se neobjevila.

Nevadilo mu to.

Nebo mu to vadilo méně než ráno. Méně než včera. Méně než všechny ty večery, kdy seděl tady nebo na balkonu nebo uprostřed prázdného pokoje a čekal, až se displej rozsvítí.

Lounge se pomalu plnil. Přišli čtyři lidé spolu, hlasití, v dovolenkových košilích. Za nimi pár středního věku, tiší, každý na jiné straně stolu. Číšník přinesl menu k volnému stolu u terasy.

Petr se rozhlédl.

Místnost kolem něj dýchala svým vlastním tempem.

Klavír stál zavřený a prázdný.

Petr si přejel dlaní po desce stolu.

Vzpomněl si na byt. Na fotografii. Na ženu na kamenné zídce, která se nedívala do objektivu. Na seznam trajektů s datem minulého týdne.

Neptal ses.

Byla to věta co v něm zůstala.

Telefon na stole nezavibroval.

Petr si to uvědomil až po chvíli a teprve pak pochopil, že na to ani nečekal. Seděl v lounge, pil pivo a nepočítal sekundy mezi zprávami.

To bylo poprvé za celý pobyt.

Dopil sklenici.

Číšník přišel bez ptaní.

„Ještě jedno?“

„Děkuji, ne.“

Vzal telefon ze stolu.

Zpráva zůstávala doručená.

Petr konverzaci zavřel.

Vstal.

Když procházel kolem klavíru, nepodíval se na něj.