Kapitola 13: A co potom

Vstala dřív než on. Obvykle vstávala dřív.

Vyšla z koupelny s mokrými vlasy a přešla k oknu. Otevřela závěs o kousek. Světlo dopadlo na podlahu a Petr sledoval, jak si přejede ručníkem přes krk a pak ho přehodí přes opěradlo židle.

Pohyby, které znal.

Znal je tak dobře, že je přestal vidět.

Vstal, posadil se na kraj postele a díval se na ni, jak si hledá něco v tašce. Vytáhla krém. Otevřela víčko. Nanesla ho na hřbet ruky a rozetřela.

Petr si řekl: a co potom.

Co bude potom.

Po Maltě.

Po návratu domů.

Po tomhle létě.

Žaneta zavřela víčko od krému a položila ho na stolek.

„Nechceš sprchu?“

„Za chvíli.“

Přikývla a šla k zrcadlu.

Petr na ni koukal zezadu. Vlasy, ramena, způsob, jakým si přidržela pramen a přejela ho hřebenem.

Dvacet pět let.

Žaneta odložila hřeben.

Petr vstal a šel do koupelny.

Zavřel za sebou dveře a chvíli stál u umyvadla. Pustil studenou vodu a podíval se do zrcadla.

Žádná odpověď tam nebyla.

＊ ＊ ＊

Promenáda byla v téhle hodině plná.

Turisté s taškami, děti s kopečky zmrzliny, pár starých mužů na lavičce, kteří sledovali moře, jako by ho hlídali. Petr šel vedle Markéty a snažil se sladit krok s jejím.

Ona šla pomalu, bez cíle.

„Chceš někam zajít?“

„Ne.“ Podívala se na moře. „Je mi dobře takhle.“

Petr přikývl.

Šli chvíli mlčky. Markéta si přidržela vlasy, které jí vítr hnal přes obličej, a pak je nechala být.

„Zítra prý bude vítr,“ řekla.

„Hmm.“

„Jára říkal, že pak je moře jiný. Že to má ráno jinou barvu.“

Petr se na ni podíval.

„Jára?“

„Yassin.“ Zastavila se a opřela se o zábradlí. „Říkám mu někdy Jára. Je to jednodušší.“

Dole pod nimi narážely vlny na kámen. Petr se opřel vedle ní.

Sledoval, jak se na ni dívá jeden mladý muž, který prošel kolem. Markéta si toho nevšimla, nebo to ignorovala. Petr nedokázal říct, co z toho bylo horší.

„Tati, ty seš v pohodě?“

„Proč?“

Pokrčila rameny.

„Nevím. Vypadáš unaveně.“

„Jsem v pohodě.“

Znovu ticho.

Markéta se otočila zády k moři a opřela se lokty o zábradlí. Petr se na ni díval z profilu. Nos jako Žaneta. Čelist jako on sám.

Uvědomil si, že vlastně neví, kdy to přesně stalo. Kdy přestala být holka, která spala s plyšovým psem.

Kdy začala žít svůj vlastní život.

Se svým vlastním Járou.

Se svými vlastními věcmi, které mu nikdy neřekne.

„Přijde na večeři?“ zeptal se.

„Kdo?“

„Yassin.“

Markéta se na něj podívala. Něco v jejím pohledu bylo opatrné.

„Nevím. Možná.“

„Jen se ptám.“

„Vím, že se jen ptáš.“

Odtrhla se od zábradlí.

„Jdem?“

Petr se ještě chvíli díval na moře.

„Tati.“

„Jdu.“

＊ ＊ ＊

Petr vstoupil dovnitř a okamžitě věděl, že se už nechce dívat na klavír.

Bylo to poprvé za celý pobyt.

Místnost byla plná jako vždycky. Hosté u stolků, číšníci mezi nimi, svíčky už zapálené. Světla tlumená do oranžova. Vzduch nasládlý od klimatizace a vůně z baru.

Klavír stál na svém místě.

Víko zavřené.

Nikdo u něj neseděl.

Petr zamířil rovnou ke stolu u sloupu a posadil se.

Číšník přišel bez vyzvání.

„Pivo.“

Číšník kývl a odešel.

Petr se rozhlédl.

U baru stáli tři muži v košilích a mluvili tiše. Dvě ženy v rohu se dívaly do telefonu a občas se zasmály. Starší pár u okna seděl bez mluvení, každý z nich sledoval jinou část místnosti.

Nikdo nesledoval klavír.

Protože nebylo co sledovat.

Petr si uvědomil, že celý týden čekal, že Radúz přijde. Že se objeví zelená tečka. Že přijde zpráva, která vysvětlí, kde byl a proč nepsal.

Místo toho našel prázdný byt.

Léky ve třech řadách.

Fotografii ženy na kamenné zídce.

A klíč v kapse, který mu tam zůstal celý rok.

Dostal pivo. Napil se. Chutnalo stejně jako každý večer.

Vytáhl telefon.

Radúz. Doručeno. Nepřečteno.

Schoval ho.

Vzpomněl si na rozhovor před několika večery.

Nepotřebuju to.

Tehdy si myslel, že mluví o penězích.

Teď si nebyl jistý.

Radúz nikdy nevypadal jako člověk, který na něco čeká. Na rozhodnutí. Na záchranu. Na nový život.

Spíš jako člověk, který žije ten svůj.

Matka na Gozu.

Trajekty.

Léky.

Práce.

Petr se napil.

Možná si celý rok představoval něco, co s Radúzovým skutečným životem souviselo mnohem méně, než si myslel.

Možná si představoval člověka, kterého potkával v lounge.

Ne člověka, který po koncertě odcházel domů.

Položil sklenici.

Podíval se na klavír.

Prázdný.

Tichý.

Už v něm nehledal odpověď.

Dopil pivo.

Vstal.

A odešel.