Kapitola16: Pravda

Zítra se vraceli domů.

To bylo první, co ho napadlo, když se ráno probudil.

Zítra ráno sbalit. Zavolat taxi. Letiště.

Šéfka, která se po deseti dnech konečně ozvala stručnou omluvou a termínem schůzky na příští týden. Všechno, co sem přijel odložit.

Vstal opatrně.

Vzal telefon ze stolku a vyšel na balkon. Dveře za sebou přivřel.

Vzduch byl chladnější než přes den. Lehčí. Bez vůně restaurací a rozpálené dlažby. Moře mělo šedou barvu a na horizontu blikalo jediné světlo.

Petr se opřel o zábradlí.

Přemýšlel o Radúzově zprávě.

Mamince je teď lépe. Díky, že jsi psal.

Odepsal mu něco krátkého. Radúz už neodpověděl a Petr nečekal, že odpoví.

Bylo to v pořádku.

Celý pobyt seděl mezi dvěma životy a tvářil se, že je to udržitelné. Že stačí dávat pozor. Že stačí vědět, co říct a co neříct. Že stačí být opatrný.

Teď mu to připadalo zvláštní.

Že je to vlastně jenom únavné.

Jako práce, která trvá příliš dlouho.

Vytáhl telefon.

Radúzovo číslo tam bylo jako vždy.

Nezavolal.

Telefon zase schoval.

Nad přístavem přeletěl pták. Petr ho sledoval, dokud nezmizel mezi střechami.

Žaneta věděla.

Ne všechno.

Ne podrobnosti.

Ale věděla o vzdálenosti. O chvílích, kdy byl vedle ní a zároveň někde jinde. Řekla mu to sama.

A on to celé dny slyšel jako výčitku.

Možná to výčitka nebyla.

Dveře za ním se tiše otevřely.

Žaneta vyšla na balkon v županu a postavila se vedle něj.

Dívala se na moře.

Chvíli stáli mlčky.

„Nemůžeš spát?“

„Ne.“

„Já taky ne.“

Přikývl.

Moře pod nimi bylo šedé a ploché. Na horizontu blikalo jediné světlo.

Petr si uvědomil, že za necelých čtyřiadvacet hodin budou sedět v letadle.

Praha.

Byt.

Práce.

Všechno, co na Maltě zůstávalo rozostřené, se zase vrátí do ostrých obrysů.

Vedle něj stála Žaneta.

Stačilo otočit hlavu.

Stačilo začít.

Neudělal to.

Ne proto, že by nechtěl.

Poprvé za celý rok chtěl.

Jen ještě nevěděl jak.

Žaneta si přitáhla župan blíž k tělu.

„Bude horko.“

„Jo.“

Chvíli poslouchali moře.

Pak se otočila a vrátila se do pokoje.

Petr zůstal na balkonu.

Díval se na šedou vodu pod sebou.

Poprvé za celý pobyt neměl pocit, že mu chybí odpověď.

Chyběla mu odvaha.

＊ ＊ ＊

Promenáda byla dopoledne skoro prázdná.

Petr šel pomalu, bez cíle, ruce v kapsách. Vzduch byl ještě snesitelný, než slunce vystoupalo výš a dlažba začala odrážet teplo. Turisté se ještě nevysypali z hotelů. Jen místní, pár joggerů, číšník, který rozkládal venkovní stoly před restaurací.

Zastavil se u zábradlí.

Dole na skalách seděla kočka a dívala se na vodu. Nehýbala se. Jen sledovala vlny, jako by čekala na něco konkrétního.

Petr se opřel lokty o kámen.

Malta za ta léta nezestárla. Jen on ji viděl pokaždé jinak, podle toho, s čím přijel. Minulý rok přijel lehce. Bez rodiny, bez termínů, bez ničeho, co by musel hlídat. Radúz tehdy seděl u klavíru a Petr si říkal, že tohle je volnost.

Teď chápal, že to nebyla volnost.

Bylo to jen místo, kde nemusel nic vysvětlovat.

Kočka na skále vstala, protáhla se a zmizela za kamenem.

Petr se odtrhl od zábradlí a šel dál.

Míjel zavřené obchody se suvenýry, výlohy s pohlednicemi, stojan s nafukovacími kruhy opřený o zeď. U jednoho baru muž vytahoval markýzu a látka se s tupým zvukem napnula nad prázdnými stoly.

Petr si vzpomněl na Radúzův byt.

Na věci, které se nedaly zazpívat ani zahrát v hotelovém lounge.

Celý rok si z Radúze nechal jen to, co se mu hodilo do vzpomínky. Hudbu. Noční zprávy. Ruce na klávesách. Ticho mezi skladbami.

Zbytek nechal mimo obraz. Z pohodlí.

Došel k fontáně, kde se Markéta před několika dny oplachovala od krve. Voda v ní tekla stejně jako tehdy. Na kameni nebyla žádná stopa. Jen vlhké místo pod okrajem a pár listů, které se držely u odtoku.

Zastavil se.

Markéta už v té chvíli nebyla dítě. Možná nebyla dítě dávno předtím.

Jen on potřeboval krev na kameni, aby si všiml, že se mu vzdaluje. A i tehdy si myslel, že to musí mít viníka. Yassina. Skály. Cizí ostrov. Někoho jiného.

Petr se podíval na vodu.

Sklouzne každý.

Řekla to tehdy klidně, skoro unaveně.

A měla pravdu.

Od fontány pokračoval dál směrem k přístavu. Slunce už začínalo být ostřejší a na dlažbě se objevovala místa, kterým se lidé vyhýbali. Vstoupil do stínu pod domy a šel pomaleji.

Přemýšlel o všech rozhodnutích, která nepůsobila jako rozhodnutí.

Nezeptat se Radúze na matku.

Neříct Žanetě, kam chodí večer.

Neposlat zprávu šéfce dřív.

Všechno to byly drobnosti.

Věci, které se dají omluvit únavou, opatrností, ohleduplností nebo tím, že zrovna nebyla vhodná chvíle.

A přesto z nich vznikl život.

Petr se zastavil u přechodu. Auto mu zastavilo, ale on ještě chvíli stál, než si uvědomil, že může jít.

Přešel na druhou stranu.

Nad mořem se zvedl vítr.

Ne silný.

Jen dost na to, aby rozhýbal okraje ubrusů na stolech před kavárnou.

Petr se otočil zpátky k hotelu.