Kapitola 17: Miluj mě do krve

Petr stál u okna a díval se dolů na ulici, kde se nic nedělo. Dva muži nakládali bedny do dodávky. Číšník před restaurací otíral stoly. Moře bylo klidné, skoro bez vln.

Žaneta balila věci do kufru.

Dělala to metodicky, beze spěchu. Složila šaty do čtverce. Zabalila kosmetiku do igelitového sáčku. Vyndala sandály z taštičky v kufru, kde ležely celý pobyt, a posadila se s nimi na postel.

Petr se otočil od okna.

„Ty sandály jsi nikdy nenosila.“

Žaneta se na něj podívala.

„Vím.“

„Prý ses kvůli nim hádala na recepci.“

„Jo.“

Podívala se na ně chvíli, pak je znovu zabalila.

„Nakonec mi je nevyměnili.“

Petr přikývl.

Markéta přišla z vedlejšího pokoje s taškou přes rameno. Měla vlasy stažené dozadu, žádný make-up, tričko, které si koupila druhý den.

„Máte všechno?“

„Ještě ne,“ řekla Žaneta.

Markéta si sedla na okraj postele vedle ní.

Petr je sledoval.

Dvě ženy, které znal skoro celý život.

A přesto měl poslední dny pocit, jako by je viděl přesněji než dřív.

„Taxi je tu za hodinu,“ řekl.

„Vím,“ řekla Žaneta.

Markéta vytáhla telefon, přečetla si zprávu a zase ho schovala.

„Yassin říkal, že bude u vchodu.“

Petr vzhlédl.

„Rozloučíte se?“

„Jo.“

Řekla to klidně.

Žaneta zavřela kufr.

Zvuk zipu projel pokojem a zase zmizel.

Petr se vrátil k oknu.

Za hodinu odjedou. Za několik hodin budou v Praze. Za den se vrátí do práce. Do bytu. Do věcí, které na ně čekaly před odletem.

Jenže tentokrát si nebyl jistý, jestli se vrací do stejného života.

Otočil se zpátky do pokoje.

Žaneta stála u zrcadla a česala si vlasy. Markéta seděla na posteli a dívala se ven.

Petr si uvědomil, že ještě před dvěma týdny by mu to připadalo jako obyčejné ráno.

Teď ne.

Teď věděl, že některé rozhovory nelze odkládat donekonečna jen proto, že člověk nezná jejich výsledek.

„Máte pasy?“ zeptal se.

Markéta protočila oči.

„Tati.“

„Jen se ptám.“

„Máme pasy.“

Žaneta se pousmála do zrcadla.

Petr přikývl.

A poprvé za celý pobyt ho nenapadlo, jak rozhovor začít.

Jen věděl, že tentokrát skončí až ve chvíli, kdy ho opravdu povede.

＊ ＊ ＊

Hotelová restaurace byla v téhle hodině ještě skoro prázdná.

Petr si vzal od bufetu vejce a toast a posadil se ke stolu u okna. Za sklem bylo ráno bílé a přímořské, bez stínů. Žaneta přišla o pár minut později s jogurtem a kávou.

Markéta přišla poslední.

Posadila se, dala si lokty na stůl a podívala se ven.

„Nemůžu uvěřit, že odjíždíme.“

„Dneska odpoledne,“ řekl Petr.

„Vím.“ Pokrčila rameny. „Stejně.“

Žaneta si nalila trochu džusu.

„Budeš si psát s Karimah?“

„Určitě. I s Yassinem.“

Petr snídal a poslouchal.

„V září začíná škola,“ řekl.

„Tati.“ Markéta se na něj podívala. „Já to vím.“

„Jen tak.“

„Já to fakt vím.“

Žaneta se pousmála nad šálkem.

Markéta se opřela do opěradla.

„Asi zkusím nějaký jazykový kurz. Arabština nebo turečtina. Ještě nevím.“

Petr zvedl hlavu.

„Arabština?“

„Nebo turečtina. Yassin říká, že arabština je těžká, ale ne tak, jak si lidi myslí.“

Petr přikývl.

Markéta vzala toast z košíčku a začala ho lámat na kousky.

„Říkal, že první rok se prostě musí vydržet. Že pak to přijde samo.“

Petr si ji chvíli prohlížel.

Mluvila o věcech, které byly její.

Ne rodinné.

Ne sdílené.

Její.

„To dává smysl,“ řekl.

Markéta se na něj podívala, trochu překvapeně.

„Jo?“

Petr přikývl.

Žaneta přeložila ubrousek a položila ho na stůl vedle talíře.

Markéta dál lámala toast.

Petr se díval ven a přemýšlel nad tím, jak rychle se člověk přestane divit, že se jeho dcera plánuje naučit se jazyk kvůli klukovi, kterého zná dva týdny.

＊ ＊ ＊

Přešel halou z restaurace, mohl jít přímo ke schodišti, mohl si zajít na pokoj pro věci, které ještě nebyly úplně sbalené. Místo toho zahnul doleva a ocitl se u vchodu do lounge.

Místnost byla v poledne skoro prázdná. Jeden pár u okna s průvodci. Barman přerovnával sklenice. Z reproduktorů hrála tichá hudba, ta bezejmenná instrumentální, která nezačíná ani nekončí.

Klavír stál v rohu.

Petr přešel ke stolu, který si za těch šestnáct dní zvykl považovat za svůj, a posadil se.

Díval se na nástroj.

Víko zavřené. Nahoře nic — ani noty, ani tužky, ani sklenička s vodou. Jen hladká plocha tmavého dřeva.

Radúz tu nebude. To věděl od včera, z té krátké zprávy.

Mamince je lépe. Vrátím se příští týden.

Žádné vysvětlení, žádná omluva za nepřítomnost. Jen věta, která uzavírala věc tak jednoduše, že se Petrovi zdálo téměř absurdní, kolik nocí kolem ní strávil.

Klavír stál na svém místě. Bez Radúze byl jen tím, čím vždycky byl. Nástrojem v hotelovém lounge. Součástí místnosti. Součástí hotelu. Součástí dne, který poběží dál i bez něj.

Pár u okna zaplatil a odešel.

Lounge byl najednou skoro úplně tichý.

Petr se podíval na ruce složené na stole před sebou.

Za chvíli tu bude taxi.

Praha.

Žaneta.

Markéta.

Byt.

Práce.

Věci, které na něj čekaly před odletem a budou na něj čekat i po návratu.

Vstal.

Přešel ke klavíru a zastavil se před ním.

Přejel dlaní po víku. Dřevo bylo chladné. Odtáhl ruku.

Otočil se.

Vyšel z lounge bez ohlédnutí.

＊ ＊ ＊

Taxi přijelo přesně na čas.

Petr hodil poslední tašku do kufru a zůstal chvíli stát na chodníku před hotelem. Horko si snad ustlalo na kamenné dlažbě. Markéta nastupovala na zadní sedadlo. Žaneta zavírala příruční zavazadlo.

Nikdo se neohlédl.

Letiště bylo přeplněné, jako vždy v poledne. Fronty u check-inu se táhly přes celou halu. Petr stál za Žanetou a posouval zavazadlo nohou. Displej nad přepážkou přepisoval čísla. Reproduktory oznamovaly odlety v angličtině a pak v maltštině.

„Pasy,“ řekla Žaneta.

Petr sáhl do kapsy bundy.

U vedlejší přepážky se hádal muž s obsluhou o váhu kufru. Obsluha ukazovala na váhu. Muž neustupoval. Petr sledoval tu výměnu a nemyslel na nic.

Check-in trval čtvrt hodiny.

U bezpečnostní kontroly Markéta vyložila z batohu láhev s vodou, kterou jí zabrali.

„Věděla jsem, že na to zapomenu.“

„Koupíš si uvnitř,“ řekla Žaneta.

Prošli.

Gate B7 byl na konci chodby, kolem prodejen suvenýrů a baget. Markéta šla napůl za nimi a napůl sama, telefon v ruce, oči dole. Petr ji sledoval pár kroků za sebou.

Pak ji viděl zastavit.

Yassin stál u sloupku naproti vchodu do duty free. Čekal tam, jako by věděl přesně, kudy projdou. Možná věděl. Petr zpomalil.

Markéta přešla k němu. Vyměnili si pár slov, které Petr neslyšel. Yassin se usmál, ale ne tím způsobem, kterého se Petr prve obával. Klidně. Jako někdo, kdo si zvykl loučit se s lidmi, kteří odjíždějí.

Markéta ho objala.

Krátce. Bez váhání.

Yassin řekl ještě něco, Markéta přikývla, pak se otočila a šla zpátky k rodičům. Tvář měla neutrální.

Petr se ještě jednou otočil.

Yassin tam stál a díval se za nimi. Pak vytáhl telefon a odešel.

U gate bylo plno. Řady sedaček obsazené z poloviny, děti, které nevydržely sedět. Žaneta si našla místo u okna a vytáhla knížku. Markéta si lehla přes dvě sedačky s polštářem přes obličej.

Petr zůstal stát.

Přešel k oknu.

Venku stálo letadlo. Za ním vzletová dráha a za ní moře, které v poledním světle nevypadalo jako moře, ale jako odlesk nebe.

Za šestnáct dní ho neviděl přes žádné jiné okno.

Vždy z balkonu hotelu, z promenády, ze skal. Pokaždé stejné moře, pokaždé jiné světlo.

Pomyslel na Radúze. Na jeho matku, na fotografii, kterou ani nevyfotil on. Na byt, který znal lépe než lidi, kteří v něm žili. A na větu, která zněla: Promiň. Musel jsem odjet k mámě.

A to bylo všechno.

Žaneta obrátila stránku.

Markéta se přenesla na druhý bok a přetáhla si polštář výš.

Někdo na vedlejší sedačce jedl sendvič zabalený v průsvitném papíru.

Reproduktor oznámil boarding.

Petr sáhl do kapsy pro boarding pass. Papír byl zmačkaný v rohu.

Řada se začala pohybovat.

Žaneta vstala, složila knížku. Markéta shodila polštář a zvedla batoh. Přidaly se do fronty.

Petr šel za nimi.

Nikdo z lidí kolem nich nevěděl nic.

A na první pohled nebyl jediný důvod, proč by měl.

＊ ＊ ＊

Letadlo se odtrhlo od země.

Petr to cítil jen v žaludku. Krátký tlak, pak vyrovnání, pak hukot motorů, který po několika minutách přestal být hlukem a stal se součástí prostoru.

Žaneta měla místo u uličky, jen teď nebyla u nich, šla si odskočit.

Petr seděl u okna, Markéta uprostřed.

Jako kdysi. Tehdy byla Markéta dost malá a při startu se držela opěradel a dívala se na něj pokaždé, když se letadlo naklonilo.

Teď vytáhla telefon.

Chvíli projížděla fotografie.

Petr se díval ven.

Malta se pod nimi zmenšovala. Pobřeží, přístav, silnice, které z výšky připomínaly čáry nakreslené na mapě. Za pár minut z ostrova zůstane jen světlá skvrna v moři.

„Koukni.“

Natočila k němu telefon.

Fotografie ze skal. Ona a Yassin stáli zády k objektivu a dívali se na moře. Pak další. Karimah před kostelem. Přístav. Promenáda. Yassin se zmrzlinou, která mu tekla po ruce rychleji, než ji stačil sníst.

Petr fotografie sledoval jednu po druhé.

Malta, kterou neznal.

„Hezký fotky,“ řekl.

„Jo.“

Markéta přejela na další. Pak se na okamžik zastavila.

„Víš,“ řekla, „máma mi tady říkala jednu věc.“

Petr odtrhl pohled od okna.

„Jakou?“

Markéta pokrčila rameny.

„Bavily jsme se o Yassinovi. O tom, že člověk někdy někoho potká a pak odjede.“

Chvíli mlčela.

„A ona říkala, že někdy člověk zůstane s někým, i když miluje někoho jiného.“

Petr se nepohnul.

Markéta se dívala před sebe, jako by opakovala větu, která jí sama připadala zvláštní.

„Nevím proč mi to říkala.“

Přejela prstem po displeji.

„Možná kvůli mně.“

Pak se vrátila k fotografiím.

Jako by tím byl rozhovor u konce.

Petr se otočil k oknu.

V hlavě se mu začaly skládat věty, které během posledních dní slyšel. Neptal ses. Jsi někde jinde. Nechci odpovědi, které nejsou celé. Jedna po druhé, bez spěchu. Jako když se rozsvěcí světla v dlouhé ulici.

Vedle něj Markéta mlčela. Listovala fotografiemi. Motor letadla monotónně hučel.

V uličce se objevil pohyb.

Petr zvedl hlavu.

Žaneta se vracela na své místo. Pomalu procházela mezi řadami, jednou rukou se přidržovala opěradel. Někdo jí uhnul z cesty, krátce poděkovala a pokračovala dál.

Petr ji sledoval.

Žaneta, která mu říkala, že si pamatuje jiné věci než on. Žaneta, která platila za kávu a koupila mu tmavomodrý hrnek, protože jí připomínal jeho. Žaneta, která jedné noci stála vedle něj na balkoně v županu a neřekla nic, čím by ho k něčemu nutila.

Žaneta, která Markétě říkala, že někdy člověk zůstane s někým, i když miluje někoho jiného.

Žaneta došla k jejich řadě.

Markéta vstala, aby ji pustila na místo.

Žaneta se na dceru usmála.

Pak se podívala na Petra.

Jen na okamžik. Klidně. Přímo.

A Petrovi v tu chvíli prudce zabušilo srdce.

Ne kvůli Radúzovi. Ne kvůli Maltě. Ne kvůli tomu, co se stalo.

Kvůli tomu, co se možná stalo dávno předtím, než si toho všiml.

Žaneta si sedla. Zapnula pás. Markéta si nasadila sluchátka. Za oknem bylo jen světlo.

Petr se díval před sebe a poslouchal vlastní srdce.

Pod křídlem letadla už Malta nebyla vidět.