SLOVO AUTORA ZÁVĚREM

SLOVO AUTORA ZÁVĚREM
★
Kniha Harjin a hvězda, co spadla dvakrát nevznikla jako čistá fantazie odtržená od života. Její kořeny jsou velmi konkrétní. Vycházejí z místa, kde žiju, z cest kolem Rokytky, z domu pod smr-kem, z ranního a večerního vracení se domů, ze světla v okně,
z mokré trávy, z obyčejných předmětů v bytě — a hlavně z mého života s Amálkou.
Amálka byla moje čivavka.
V knize se její svět proměnil v Amaril. Jako bytost, která v sobě nese něco z její přítomnosti, křehkosti, důvěry a světla. Když se
v příběhu objeví malé bílé zvíře s béžovými flíčky, když Harjin připravuje misku, deku, košík, když se dívá, jak Amaril dýchá, čeká, chodí po bytě nebo sedí u okna — nejsou to jen literární obrazy. Jsou to věci, které vycházejí z prožité blízkosti.
Ten příběh začal vznikat ještě v době, kdy Amálka žila.
A právě proto se všechno změnilo, když zemřela.
Původně jsem měl před sebou jinou knihu. Temnější, vzdálenější, víc položenou do fantaskního světa, s ozvěnou války, hangárů, jiných krajin a zvláštního napětí. Některé z těch vrstev v knize zůstaly: Kbely, stroje, Tarn, druhý svět, stopy něčeho většího,
co přesahuje běžný den. Ale po Amálčině odchodu už nešlo psát Harjina stejně.
Najednou se ukázalo, že skutečný příběh neleží v tom, co je
za hranicí světa, ale v tom, co se stane s člověkem, když mu odejde bytost, se kterou sdílel obyčejný život.
Tahle kniha je tedy i o mně.
Ne ve smyslu deníku, přímé zpovědi, kde by každá věta odpovídala jedné události. Ale v tom hlubším smyslu, že její bolest, místa, předměty, rytmus péče a ticho po ztrátě vycházejí z něčeho skutečného. Z toho, co se nedá jen vymyslet, protože to člověk nejdřív musí nést.
Dům pod smrkem není jen kulisa.
Rokytka není jen poetická říčka.
Hloubětín není jen jméno čtvrti.
Jsou to místa, která pro mě mají tělo. Chodí se jimi, vrací se
do nich, dýchá se v nich, bolí to v nich. Když Harjin prochází kolem Rokytky, když se vrací do bytu, když se zastaví u smrku, když si všímá prázdného místa po Amaril, píšu tím také o prostoru, který znám. O prostoru, kde se všednost a bolest překrývají tak tiše, že si člověk někdy ani nevšimne, kdy se obyčejná cesta domů stane cestou paměti.
Dlouho jsem si u té knihy myslel, že píšu příběh o hvězdě,
která spadla.
Nakonec jsem pochopil, že píšu příběh o tom, co po takové hvězdě zůstane v člověku.
Amaril v knize přichází jako něco nepochopitelného, jako zázrak, jako pád světla do trávy. Ale pak se z ní velmi rychle stane každodennost. Miska. Deka. Košík. Drobné kroky po podlaze. Tlapky. Dech. Přítomnost u postele. To pro mě bylo důležité. Zázrak v téhle knize nemá zůstat vysoko na nebi. Musí se vejít do bytu. Musí se nechat krmit. Musí stárnout. Musí být milovaný.
A právě v tom je ta bolest.
Protože každá skutečná blízkost má čas. Každé tělo je tu jen nějak dlouho. A když odejde, nezmizí jen ono. Změní se celý prostor kolem něj. Miska už není stejná miska. Košík už není stejný košík. Okno, u kterého někdo sedával, není stejné okno. Byt zůstane stát, smrk dál šumí, Rokytka dál teče, ale člověk už ví, že svět se umí změnit i bez hluku.
Po Amálčině smrti se z Harjina stala jiná kniha.
Ne kniha o dobrodružství, ale o péči.
Ne kniha o návratu ztraceného v původní podobě, ale o tom,
jak člověk pomalu přijímá, že milovaná bytost může odejít
— a přesto v něm něco zůstane.
Jako světlo, které se už nedá držet v náruči, ale dá se nést dál.
Tohle pro mě bylo při psaní nejtěžší. Nedělat ze ztráty jednoduchý oblouk. Nenapsat: bolelo to, pak přišlo poznání, a tím se rána uzavřela. Tak to nefunguje. Ani po roce to nefunguje. Pořád to bolí. Jen bolest někdy změní způsob, jakým v člověku je. Někdy se
z ostré hrany stane tiché místo. Někdy se člověk naučí kolem ní chodit. Někdy se k ní vrátí věta, obraz, píseň, vůně, nebo prostě pohled na prázdné místo.
Kniha proto neměla končit tím, že se všechno spraví.
To by nebyla pravda.
Harjin se na konci nevrací do světa jako někdo, kdo zapomněl. Vrací se jako někdo, kdo prošel ztrátou a nese ji jinak. Amaril se mu nevrátí jako Amaril. Amálka se mi nevrátí jako Amálka. A přesto láska nekončí tím, že skončí tělo.
Možná právě proto jsem potřeboval, aby v knize existoval i druhý svět.
Ne jako útěk ze skutečnosti, ale jako způsob, jak vyjádřit něco,
co běžný jazyk neunese. Kámen s jedním okem, Naeve, Soryn, Šeď, Lior — to všechno jsou části cesty, kterou Harjin musí projít,
aby pochopil, že to, co miloval, nemůže přivolat zpátky do stejné podoby. Může se ale naučit nezradit tu lásku tím, že bude žít dál.
To je pro mě jeden z nejcitlivějších bodů knihy.
Žít dál po ztrátě neznamená opustit toho, kdo odešel.
Neznamená to nahradit ho.
Neznamená to přestat milovat.
Znamená to pustit sevření, ale nepustit lásku.
A v tom je pro mě i význam druhého pádu hvězdy. Poprvé hvězda spadne do trávy, do světa, do Harjinových rukou. Podruhé spadne jinak — dovnitř. Do člověka, který pochopí, že některé věci už nebude držet tak, jak je držel dřív. Ale pořád je ponese.
Psát tuhle knihu pro mě nebylo lehké.
Někdy jsem si myslel, že jsem už určité slzy vyplakal při psaní. Potom přišly korektury. Potom sazba. Potom návraty k větám,
které vypadaly technicky, ale otevřely všechno znovu. U téhle knihy se nedalo pracovat jen hlavou. Pořád se vracela do těla. Do rukou. Do hrudníku. Do míst, kde člověk držel malého psa a věděl, že by ho nejraději nepustil nikdy.
Proto je pro mě Harjin a hvězda, co spadla dvakrát tak osobní.
Je to kniha o Harjinovi a Amaril.
Ale je také o mně a Amálce.
O domově, který se stal domovem právě proto, že v něm byla ona.
O místě, které se po jejím odchodu změnilo.
O Rokytce, smrku, bytě, tichu, miskách, návratech a o všem,
co zůstává, i když už vedle nás nikdo nedýchá.
A jestli bych měl na konci říct jen jednu věc, pak ne velkou literární větu, ale něco mnohem prostšího:
Děkuju, Amálko.
Že jsi tu byla.
A že jsi ze mě udělala člověka, který musel tuhle knihu napsat…