KAPITOLA 4 — Dráha číslo tři — 18. 9., 15:30 — Veronika

Voda v dráze číslo tři měla dvacet šest stupňů.

Vím to bez teploměru. Cítím to na holeni, na vnitřní straně lokte, na krku těsně pod uchem, kde je kůže protivně citlivá a všechno pozná dřív než hlava. Dvacet šest je správně. Dvacet čtyři už kouše. Dvacet osm je voda, která je líná.

Stála jsem na kraji dráhy a dívala se na hladinu.

Patnáct třicet.

Podzimní světlo přes střešní okna krytého bazénu. Žlutavé, unavené, trochu nemocné. V létě se světlo aspoň snaží předstírat, že bazén je dovolená. V září už ne. V září je všechno provoz. Rozvrh, trénink, docházka, škola, mokré dlaždice, ručník, brýle, tělo.

Dráha číslo tři.

Moje dráha.

Ne oficiálně. To by bylo směšné. Nikdo nemá vlastní dráhu. Jenže celé léto jsem v ní plavala tolikrát, že se moje tělo začalo chovat, jako by tam patřilo. Čtyřicet metrů dopředu, obrátka, čtyřicet zpátky. Záběr, výdech, kop, obrátka. A znovu.

Bromlil říká, že nejlepší trénink je ten, co z tebe udělá stroj.

Nesouhlasím.

Ale když plavu, někdy chci být stroj.

Stroj neřeší, jestli ho má někdo rád.

Nasadila jsem si brýle.

Guma přitiskla svět na správnou velikost. Voda, dlaždice, čára na dně, těla v jiných drahách. Nic víc. Tohle mám ráda. Brýle zúží svět natolik, že se to dá vydržet.

Martina zapískala.

Dneska vedla trénink ona. Bromlil měl schůzku s vedením nebo něco takového. Martina Přikrylová stála na kraji v černé mikině, vlasy v přísném copu, azurové náušnice. Ty nosila skoro vždycky. Nevím proč. Neptala jsem se. U Martiny se člověk neptá na náušnice, když mu může opravit odraz.

„Série po třiceti,“ řekla. „Dvě pauzy na sto metrů. Techniku, ne rychlost. Coufalová, nástupní poloha. A prosím nesekat rukama jak kombajn.“

„Dobře,“ řekla jsem.

Kombajn. Jasně.

Vklouzla jsem do vody.

Studený náraz, potom přijetí. Tělo se vždycky chvíli hádá a pak pochopí, že nemá na výběr. Pod hladinou byl klid. Krátký, před výkonem. Hluk bazénu se zlomil nad hlavou a zůstala jen voda.

Tenhle okamžik jsem celé léto potřebovala.

Pak první záběr.

Levá. Pravá. Výdech pod vodu. Ne moc rychle. Kop od boků, ne od kolen. Nezrychlovat. Nechtít to urvat. Neřešit.

Ve třicátém metru jsem si uvědomila, že myslím na Toma.

Ne.

Záběr.

Výdech.

Obrátka.

Ve třicátém metru zpátky jsem na něj myslela znovu.

Dobře. Takže ne.

Tom byl dneska ráno divnej.

Lidi jsou divní pořád. Já jsem divná, když nemám snídani. Martina je divná, když má volné vlasy. Bromlil je divnej vždycky, jen tomu říká metodika.

Jenže Tom byl divnej jinak.

Včera večer jsem mu psala kvůli seznamu knih na angličtinu. Odpověděl pozdě. To se stává. Jenže napsal: spal jsem brzo.

Spal jsem brzo.

Tom normálně nepíše takhle ořezané věty, pokud z nich něco neodřízl. U něj to jde poznat. Někdy neřekne nic špatně. Jen z věty zmizí konec.

A já pak celý den hledám, co z ní upadlo.

Martina zapískala.

Přestávka.

Chytila jsem se okraje, odhrnula brýle na čelo a nadechla se. Nad hladinou bylo najednou moc zvuků. Voda, hlasy, šplouchání, někdo zakašlal, někdo se smál, Martina listovala papíry.

Tony seděl o dráhu vedle, nohy ve vodě, mokré vlasy v čele.

„Jsi unavená?“ zeptal se.

Takhle se ptá Tony. Ne „jak se máš“. Ne „co je“. Rovnou diagnóza.

„Jsem v pohodě.“

Přikývl. Uvěřil, nebo dělal, že věří. U Tonyho se to těžko pozná. Nechá vám výmluvu a pravdu si nechá stranou, čistě, bez nátlaku. Trochu mě to dráždí.

„První série dobrá,“ řekl.

„Potom to ujelo.“

„Trochu. Ale poznáš to sama.“

Poznáš to sama.

Z jeho úst to nezní jako výčitka. Z Bromlilových by to znělo jako trest.

Martina stála nad námi.

„Coufalová, ještě třicet vteřin. Pak čtyřicítky na čas.“

„Dobře.“ V létě byla milejší. Ale začala škola, co naplat.

Podržela mě pohledem o vteřinu déle než ostatní.

Jen o vteřinu.

To nic není.

Vteřina je nic.

Vteřina je taky dost na to, aby člověk věděl, že ho někdo vidí.

Martina se otočila k tabulce.

A pak přišel Tom.

Šel podél bazénu k dráze číslo jedna. Ručník hodil na zábradlí, čepici si nesundal, nikomu nic neřekl. Normálně se zastaví, rozhlédne se, krátce se podívá i na mě. Ne výrazně. Ne romanticky. Jen tak. Jsem tu.

Dneska ne.

Sklouzl do vody bez pohledu.

Zavěsila jsem se pevněji do okraje.

Nedělej z toho věc.

Vážně. Nedělej z toho věc.

Nasadila jsem si brýle.

Martina zapískala.

Čtyřicítky šly obstojně. Třetí série. Čtvrtá. Na konci jsem začala ztrácet hloubku a věděla jsem to dřív, než to Martina řekla.

„Netlač tolik na nástup,“ řekla, když jsem se chytila okraje. „Když jsi pod tlakem, začneš sekat.“

„Vím.“

„Takže příště to tady nechci.“

„Dobře.“

Neřekla to zle.

To je na Martině nejhorší. Kdyby byla zlá, šlo by ji nenávidět.

Vytáhla jsem se z vody a stoupla si na kraj. Ručník. Brýle nahoru. Mokrá tíha ve svalech. To mám po tréninku ráda. Tělo ví, že něco udělalo. Je to konkrétní. Čisté. Aspoň něco.

Podívala jsem se k dráze číslo jedna.

Tom tam nebyl.

Schůdky. Zábradlí s ručníky. Druhá strana bazénu.

Tam.

Stál u přechodové chodby za schůdky, zády ke mně, v ruce telefon. Díval se na displej.

Ne tak, jak čte zprávy normálně. Normálně stojí bokem k bazénu, trochu otevřený. Takhle měl záda jako dveře.

Koho hledáš?

Ta otázka přišla dřív, než jsem ji stihla zastavit.

Koho. Ne co.

Nedotýkej se toho. Plav.

Šla jsem k tabulce pro další sérii.

Skokani přišli ve čtvrt na čtyři.

Třímetrovka. Věž. Hladina pod nimi tmavší, přísnější. Skoky jsou jiný svět, i když jsou ve stejném areálu. V plavání se dá schovat do délky. U skoku je chvíle nahoře, kdy tělo nemá kam uhnout.

Tony dělal synchronní s Tomem.

To mě celé léto překvapovalo. Ne že s Tonym. Tony funguje skoro s každým. Spíš to, jak Tom vedle něj měknul. Ve vodě je Tom přesnější než v šatně. Míň řečí, míň svalovec, víc člověk.

Dneska nevím.

Viděla jsem je na prkně. Tony vedle něj, něco mu říkal. Tom poslouchal. Ruce za zády. Díval se dolů na vodu.

Dolů.

To neudělal jen tak.

Tom se před skokem dívá dopředu. Horizont, říká Bromlil. Pohled dolů tě přitáhne dolů. Tom pravidla dodržuje, protože pravidla jsou pro něj zábradlí.

Dneska se díval dolů.

Skočili.

Tony čistý. Tom o zlomek za ním.

Martina si toho všimla.

Já taky.

Nezapsala jsem si to nikam. Nemusela jsem.

V šatně nás bylo pět. Katka Jeřábková, Lůca, která si pořád zpívá pod nosem, Jana Kovářová ze třeťáku a Růženka.

Růženka.

Nevím, kdy jsem ji začala v hlavě říkat Růženka. Asi vždycky. Možná ne. Prostě jednoho dne přestala být „ta holka od skříněk“ a byla Růženka.

Stála u druhé řady skříněk, vlevo od okna. Vždycky tam stojí. Bez vysvětlení. Jako by si místo vybrala kdysi a už neměla potřebu o něm pochybovat.

Osprchovala jsem se, smyla chlor, chvíli nechala týct studenou vodu přes ramena a šla ke skříňce.

Růženka si sušila vlasy bez fénu.

Předklonila hlavu, vlasy jí spadly dolů, ručníkem je třela u krku, potom je přehodila zpátky. Úplně bez zrcadla. Bez kontroly. Bez toho malého pohybu očí, kterým si člověk ověří, jestli u toho vypadá blbě.

Jak to dělá?

Tohle mě zaujalo víc, než mělo.

Katka jí řekla: „Dneska bufet?“

„Nejdu,“ řekla Růženka. „Mám směnu.“

„Lidl?“

„Lidl.“

Normálně. Prostě. Lidl.

Otevřela jsem skříňku.

Telefon ležel na polici displejem dolů.

Tomův zvyk.

Mám ho od něj, aniž bych si to přiznala. Výborně, Veroniko. Přijímáš cizí návyky a pak se divíš, že nevíš, co je tvoje.

Nedívala jsem se na telefon.

Dívala jsem se na Růženku.

Růženka se otočila a naše oči se potkaly.

Vteřina. Možná dvě.

Usmála se. Ne moc. Jen malý pohyb úst, který nevypadal naučeně.

Pak se otočila zpátky ke skříňce.

Hotovo.

A přesto ne.

Oblékla jsem se.

Tom měl čekat venku. Nebo jsem si myslela, že má čekat. Po tréninku bufet. Řekl to?

Vyšla jsem ze šatny.

Chodba. Žluté světlo. Mokré dlaždice. Někdo běžel bosý a Martina by ho seřvala, kdyby ho viděla.

Tom stál u východu směrem k bufetu. Ne úplně u dveří. Pár metrů před nimi. Zády.

Telefon v ruce.

Zase.

Přišla jsem blíž.

Nevšiml si mě hned.

„Čau,“ řekl potom.

„Čau. Jdeme do bufetu?“

„Jo.“ Strčil telefon do kapsy. „Jo, jasně.“

Jasně.

Šli jsme.

Bufet v Podolí není místo, kam by člověk šel dobrovolně kvůli atmosféře. Plastové stoly, plastové židle, lednice s lahvemi, vitrína se sendviči, automat na kávu, který občas předstírá espresso. Všechno omyvatelné. Všechno trochu unavené.

Sedli jsme si ke stolu u okna.

Tom si dal kávu. Já sendvič a vodu.

„Jak ti šly synchronní?“ zeptala jsem se.

„Šly.“ Pauza. „Tony je lepší.“

„Tony je vždycky lepší.“

„To není přesné.“

„Je skoro vždycky lepší. Ta poctivá přesnost.“

Cukl koutkem.

Tomova malá verze úsměvu. Znám ji. Pár milimetrů a člověk by si měl gratulovat, že si toho všiml. Dřív jsem si toho všímala ráda. Dneska mě to spíš bolelo.

„Martina říkala, že záběr byl dobrý,“ řekla jsem.

„Martina říkala, že synchron byl slabší.“

„Říkala to tak?“

„Ne. Řekla to jako Martina. Takže hůř.“

Chvíli jsme mlčeli.

Za oknem šedlo odpoledne. Praha vypadala jako pohlednice, kterou někdo zapomněl dosytit.

„Tome,“ řekla jsem.

„Hmm.“

„Jsi dneska jinej.“

Tentokrát se nezaměstnal. Nevzal lahev, nepodíval se do mobilu, neuhnul ke dveřím. Jen položil lokty na stůl a chvíli seděl.

„Jsem v pohodě,“ řekl.

„Nevím, jestli se ptám na pohodu.“

„Na co se ptáš?“

Na co se ptám.

Kde jsi byl? Co se stalo? Koho hledáš? Proč ses dneska nepodíval? Proč stojíš zády, když dřív jsi byl ke mně aspoň trochu otočený?

„Nic,“ řekla jsem. „Nevadí.“

Tom se na mě podíval. Celý pohled. Ty jeho modré oči, které někdy vypadají překvapeně vlastní existencí.

„Vero.“

„Hm.“

„Je všechno v pořádku?“

Ptal se mě.

On mě.

Chvíli jsem na něj koukala.

„Jo,“ řekla jsem.

Přikývl.

A tím rozhovor skončil. Ne slovy. Tělem. Sáhl po tácu, dopil kafe, přesunul pozornost k něčemu, co se dalo dokončit.

Já dojedla sendvič.

Z rádia nad výdejem hrála nějaká píseň. Ten druh, který existuje v bufetech, lékárnách a na nádražích. Nikdo ji nepustil schválně, ale nikdo ji nevypne.

Tom přestal jíst.

Sklonil hlavu. Trochu dopředu, lokty na stole, oči do plastového tácu.

Tuhle polohu znám. Vídam ji u něj, když mu volá máma. Nebo když se tváří, že myslí na školu a přitom je někde jinde, kde mě nechce.

Dneska byl jinde.

„Jdu,“ řekl.

Vstal klidně.

„Jo,“ řekla jsem.

„Tak čau.“

„Čau.“

Odešel. Přidržel dveře, protože dveře přidrží vždycky. Bez pohledu zpátky.

Seděla jsem u plastového stolu s napůl napitou vodou a snažila se určit, jak přesně se cítím.

Ne smutně.

Ne vztekle.

Spíš jako to světlo za oknem. Je tam, ale nestačí.

Koho hledáš, Tome.

Vstala jsem a odnesla tác.

Tramvaj jsem nestihla.

Další přijela za pět minut. Sedla jsem si k oknu. Byla skoro prázdná. Starší pán s nákupem, kluk se sluchátky, vzadu skupina holek, co šeptaly tak hlasitě, že to přestával být šepot.

Vytáhla jsem telefon.

Nic od Toma.

Otevřela jsem Instagram oddílu. Tři nové komentáře, jedno sdílení. Správa sítí je moje práce od února. Myslela jsem, že to bude jednoduché. Není. Každý komentář se musí buď obsloužit, nebo ignorovat, a správně poznat rozdíl je skoro sport.

Jeden komentář byl divný.

Ne vyloženě zlý. Jen nepříjemně šikmý. Přátelská slova s nesprávnou vahou.

Odpověděla jsem standardně. Bez emocí. Bez sebe.

Zavřela jsem Instagram.

Tramvaj jela přes nábřeží.

Vltava. Palackého most. Tančící dům.

Gorazdova.

Tam bydlí Viktor.

Ta myšlenka přišla sama. Bez pozvání.

Viktor Polesný. Sportovní management. Videopůjčovna na Karlově náměstí. Brýle. Roztrhané džíny. Špendlíky. Chůze člověka, který buď ví, kam jde, nebo to předstírá tak dobře, že je to skoro totéž.

Nikdy jsem ho neměla ráda.

Ne. To je moc jednoduché.

Vadí mi.

Nebo mi vadí to, jak se kolem něj Tom mění.

Tom ho sleduje.

Ne okatě. Ne tak, aby se to dalo říct nahlas. Ale tou pozorností, která nejde vypnout. Člověk kouká jinam a tělo se stejně pootočí. To vidím. Jsem sportovkyně. Prostorové vnímání je moje práce.

Viktor se v Tomových rovnicích počítá jinak.

Nevím od kdy.

Možná už dlouho.

Tramvaj přejela most.

Dole tekla Vltava.

Za Smíchovem Vltavská. Tam bydlí Tom se svojí mámou, o které vím dost na to, abych věděla, že nevím skoro nic.

Stiskla jsem telefon v ruce.

Nepsala jsem.

Vyndala jsem sluchátka. Spotify. Playlist Práce. Sade. Natacha Atlas. Něco etiopského, co mi doporučila Martina.

Martina dneska koukala déle.

Martina vidí věci.

To vím od červencové lekce, kdy jsem přišla kvůli technice nohou a ona mi místo toho řekla: před skokem zadržuješ dech. Ne trochu. Hodně. Jako by sis myslela, že tě vzduch zradí.

Vzduch tě nezradí, řekla.

Vzduch tě drží.

Tehdy jsem skočila a vzduch mě opravdu nezradil.

Jenže to bylo v červenci. Nebo v srpnu? Léto se mi slilo dokonale.

Telefon zavibroval.

Janek.

Vero, kde je kečup.

Můj bratr. Čtrnáct let. Momentálně asi stojí u otevřené lednice a vypadá jako člověk, který by umřel hlady uprostřed supermarketu.

Napsala jsem: Za mlíkem. Druhá řada vlevo.

Za půl minuty: Hm.

To bylo celé. Janek neplýtvá větami, pokud nejde o hru, hudbu nebo YouTube. Kečup takovou situaci nevytvořil.

Strčila jsem telefon zpátky.

Rodiče napsali v neděli jednu větu: doufáme, že škola začala dobře.

Jednu větu.

Dobrý. Škola začala dobře. Janek našel kečup. Já plavu dráhu číslo tři. Tom se dívá dolů. Všechno je skvělé.

Tramvaj zastavila.

Vystoupila jsem. Bože já jsem blbá! Klidně si jedu na druhou stranu, kochám se přemýšlím a pak zjistím, že jsem přejela půl města – tělo ví, víc než já. Nechce se mi domů, k povinnostem.

Doma byl Janek na gauči. Sluchátka, mobil, deka. Kečup stál na stole.

„Byl tam,“ řekla jsem.

„Hm.“

„Za mlíkem.“

„Já vím.“

„Tak proč ses ptal?“

„Neviděl jsem.“

Příště se podívej hlouběji, chtěla jsem říct.

Neřekla jsem to.

Šla jsem do kuchyně, vzala jogurt a sedla si ke stolu. Jogurt chutnal jako jogurt. Nic víc se od něj nedalo chtít.

Otevřela jsem Instagram oddílu znovu. Tři komentáře. Dva normální. Jeden pořád tak divně šikmý. Nechala jsem ho být.

Janek měl v obýváku YouTube. Něco blikalo, něco hrálo.

Jedla jsem jogurt.

Telefon ležel vedle mě displejem dolů.

Tomův zvyk.

Blbý zvyk.

Nechala jsem ho tak.

Večeři jsme jedli s Jankem potichu. Těstoviny, protože těstoviny jsou nejjednodušší a Jankovi těstoviny nevadí. Janek říká, že mu skoro nic nevadí. Nevím, jestli je to pravda, nebo jen úsporný režim.

„Jak škola?“ zeptala jsem se.

„Jo.“

„To je odpověď na jinou otázku.“

„Normálně.“

„Je tam někdo zajímavý?“

Zvedl oči od talíře.

„Proč?“

„Nevím. Ptám se.“

Chvíli přemýšlel.

„Je tam jeden kluk. Hraje na kytaru. Přinesl ji do školy. Řekli mu, ať ji odnese.“

„A?“

„Hrál za školou o přestávce. Pak ho zavolali k ředitelce.“

„A pak?“

„Pak chodil hrát za roh. Přes oběd.“

Mlčela jsem.

„Byl dobrý?“ zeptala jsem se.

Janek pokrčil rameny. „Jo. Asi.“

Dojedli jsme.

Janek odnesl talíř do kuchyně. To byl výkon. Ocenila jsem ho v duchu, protože nahlas by to znělo jako ironie, i kdyby nebyla.

Ve sprše jsem nechala horkou vodu téct déle než po tréninku. Už ne kvůli chloru. Jen tak. Stála jsem a zavřela oči.

Tom se díval dolů.

Koho hledáš.

Otočila jsem vodu na studenou.

Vydržela jsem dvacet vteřin.

Pak zase teplou.

V pokoji jsem si sedla na postel. Bylo něco po deváté.

Otočila jsem telefon.

Žádná zpráva od Toma.

Chvíli jsem seděla.

Pak jsem napsala: Byl trénink dobrý?

Odeslala jsem.

Čekala.

Za pět minut: Jo.

Jedno slovo.

Za tři minuty: Ty?

Napsala jsem: Martina opravovala záběr. Jde to.

Přečteno.

Tečky.

Pauza.

Tečky.

Nic.

Čekala jsem ještě chvíli.

Nic.

Nikam jsme se neposunuli. Zbytečná konverzace.

Položila jsem telefon na postel a dívala se na strop.

Můj strop byl čistý. Bílý. Bez fleku. Tom má ve svém pokoji flek u rohu, kde jednou zateklo. Řekl mi to jednou. Romi říká, že to majitel opraví, řekl. Zatím nepřišel.

Znám flek na Tomově stropě.

Neznám jeho mámu.

Výborně.

Otočila jsem se na bok.

Přes okno ze sousedního domu padal na stěnu obdélník světla.

Myslela jsem na Martinu.

Myslela jsem na to, že vzduch tě drží.

Myslela jsem na Růženku, jak si suší vlasy bez zrcadla.

Myslela jsem na Tonyho ruce na stopkách.

Myslela jsem na Toma, jak se dívá dolů.

Zítra trénink v sedm, řekla jsem si. Potom škola. Odpoledne úkoly s Jankem. Večer Instagram oddílu. Normálně.

To byl plán.

Plány jsou dobré.

Plány neříkají, koho kdo hledá.

Telefon ležel na nočním stolku displejem dolů.

Nenapsala jsem znovu.

Obdélník světla na zdi se pomalu posunul.

Spi, řekla jsem si.

Zítra bude líp.

A pod tím, tiše, přesně, bez možnosti to opravit technikou:

Voda mě pořád nese.

Ale nestačí to.