KAPITOLA 5 — Dlážděnka — 20. 9., 11:45 — Tom

Do Dlážděnky jsem šel od metra pěšky, protože tramvaj měla přijet za osm minut a já neměl chuť stát a čekat.

Nohy po ranním tréninku ještě cejtily vodu. Ten zvláštní stav, kdy svaly dobře pracovaly a tělo to nechce hned pustit. Líp se v tom chodí než sedí. Sedět znamená myslet. Chodit znamená přehazovat váhu z jedný nohy na druhou a tvářit se, že to stačí.

Hybernská.

Centrum. Turisti s kuframa od nádraží, kancelářský lidi s obědem v hlavě, dvě skupinky přede mnou, jedna se zastavila uprostřed chodníku kvůli fotce. Vyhnul jsem se jim automaticky. V Praze člověk nechodí, člověk kličkuje. Mezi turisty, autama, kočárkama, lidma, co se rozhodnou číst mapu přesně tam, kde ostatní potřebujou projít.

Boční vchod do objektu byl ve dvoře.

Nechodil jsem hlavním vchodem jako hosti. Kit mi hned první den řekl, že brigádníci chodí bokem, přes průjezd a dvorek, ať se necouráme sálem jak modelky. Tak jsem chodil bokem.

Průjezd voněl vlhkým kamenem, starým domem, popelnicema a kuchyní. Taková směs, která je hnusná jen prvních pár směn. Pak k ní člověk začne patřit. Nebo ona k němu.

Na dvorku stál Pavel.

Opřenej o zeď u zadních dveří, v ruce kelímek s kafem, cigaretu za uchem. Tmavá bunda, klíče u pasu, vysílačka připnutá tak, že ji člověk viděl, ale neměla potřebu se předvádět. Pavel nebyl ochranka restaurace v tom smyslu, že by stál u stolů a tvářil se důležitě. Patřil domu. Objektu. Průchodu, dvorku, bočnímu vchodu, zásobování, zázemí, lidem, kteří sem chtěli vejít špatnými dveřmi, a těm, kteří měli vyjít dřív, než začnou být problém.

Tomu jsem v hlavě říkal Dlážděnka, protože já jsem tady pracoval v restauraci. Ale Pavel byl spíš člověk toho domu. Hlídal jeho práh.

„Záhorský,“ řekl, když jsem vešel do dvora.

„Jdu přesně včas.“

Pavel se podíval na hodinky.

„Přesně včas je pozdě.“

„To říkaj lidi, co nemají co dělat, tak čekají na ostatní.“

„Já mám co dělat. Čekám na lidi, co přijdou pozdě.“

Měl ten svůj skoro-smích. Ne zvuk, spíš pohyb v obličeji. Ramena trochu povolila, koutky nepatrně nahoru a hotovo. Pavel se smál úsporně, jako by i veselí mělo směnu a nemělo se plýtvat.

„Kit je uvnitř?“ zeptal jsem se.

„Je. A má náladu člověka, kterej bude říkat slovo standard.“

„To říká pořád.“

„Dneska ho řekne víckrát.“

„Výborně.“

Pavel upil kafe.

„Obchodní kontrola. Nebo někdo takovej. Neptal jsem se, protože pak bych to věděl.“

„To je strategie?“

„Přežití.“

Prošel jsem kolem něj k zadním dveřím. Pavel mi je odemkl jedním z těch svazků klíčů, který by mohly otevřít půlku Prahy nebo nic, podle toho, kdo je drží. U něj to vypadalo, že ví přesně, kterej klíč je kterej. Ani necinkal zbytečně.

„Díky.“

„Neumři dneska.“

„Taky plán.“

Vešel jsem dovnitř.

Zázemí Dlážděnky bylo za tlustou zdí starýho domu. Nízký stropy, bílý obklady, nerez, teplo z kuchyně a pach pečenýho masa. Pod tím ještě něco hlubšího — dřevo, tuk, čas. Všechny starý podniky mají něco, co nejde vyvětrat. Špinavou paměť.

Odhodil jsem tašku, vzal zástěru a šel do sálu.

Kit byl u výčepu.

Vysoký brunet, čistá košile, rychlý oči. Ten typ člověka, co ti podá ruku dřív, než dojdeš ke stolu, a už u toho ví, jestli jsi dneska problém. Narazil jsem na něj poprvý z jara, když jsem se přišel zeptat na brigádu. Řekl mi tehdy: umíš donést talíř bez toho, aby z něj vytekla omáčka? Řekl jsem, že umím. Tak to zkusíme, řekl.

Od té doby jsem tady chodil na záskoky a víkendové obědy.

„Záhorský,“ řekl Kit. „Dneska rychle, čistě, žádný hrdinství. Přijde někdo z obchodního. Seď na talířích a usměvavej.“

„Usměvavej jsem vždycky.“

„Usměvavej, ne ironickej.“

„To je tenká hranice.“

Koutkem pusy se pousmál. Kit uměl ocenit přesnou odpověď, i když ji zrovna nepotřeboval. To byla jedna z mála věcí, co se mi na šéfech líbilo.

„Pětka a šestka tvoje. Sedmičku hlídám já, osmičku bere Lucie. Když bude problém u dveří, Pavel ví.“

„Jasně.“

Šel jsem ke stolům.

Výhled ze sálu byl na Hybernskou. Velký okna, dřevěný stoly, mosazný doplňky, vitrína se zákusky u vchodu, pivo na výčepu, historická fotka budovy na stěně. Dlážděnka se snažila být tím, čím Hybernská kdysi byla, nebo aspoň tím, co si lidi myslí, že Hybernská kdysi byla.

Přinesl jsem příbory k pětce.

V hlavě byl Viktor.

Byl tam celý ráno. I přes synchronní. I přes sprchy. I přes metro. Seděl tam jako spolubydlící, co neplatí nájem, ale pořád si vaří kafe v kuchyni a nechává hrnek ve dřezu.

Viktorův pohled ve dveřích kuřárny.

Smazal jsem ho na asi čtyřicet sekund. Pak se vrátil.

Zkoušel jsem ho překrýt Veronikou. To by přece mělo fungovat. Veronika je reálná. Veronika je člověk, se kterým jím v bufetu, řeším školu a tréninky a věci, který mají normální názvy.

Jenže Veronika měla v hlavě čistý obrysy.

Viktor měl stín navíc.

Ten výraz, kdy člověk neví, kam se schovat, a zároveň ví, že se schovává před tebou.

Narovnal jsem vidličky.

Moji první hosti přišli v jedenáct čtyřicet.

Dva muži v oblecích, jedna žena se zápisníkem, student s laptopem, pak skupina čtyř lidí, kteří si objednali všechno najednou a každej s jinou úpravou, protože zřejmě nenáviděli obsluhu už od narození.

Tohle jsem uměl.

Pohyb.

Talíř, stůl, úsměv, děkuju, prosím, polívka, hlavní, pivo, voda, účet. Když se člověk hýbe, hlava má míň prostoru na kraviny. Nezmizí. Jen musí běžet vedle a občas nestíhá.

Kolem dvanáctý přišel Karel z kuchyně.

Karel byl kuchař, druhej od pece. Malej, zavalitej, s čepicí posunutou tak, že z ní vzadu lezlo něco jako drdol. Karel měl pocit, že cokoliv řekne, je zajímavý. Nebyla to pravda, ale věřil tomu tak poctivě, že to skoro fungovalo.

„Záhoř,“ řekl. „Jak jsi na tom?“

„Záhorský.“

„Jo, Záhoř. Jak jsi na tom?“

„Záhorský.“

„No vždyť.“

Zmizel zpátky za dveře kuchyně.

Ze dvora se ozval Pavelův hlas.

Ne hlasitej. Pavel nikdy nemusel řvát. Stačilo, že změnil tón.

„Pánové, tudy ne.“

Otočil jsem se.

Dva turisti s kuframa stáli v průchodu u bočního vstupu. Jeden se snažil ukazovat na mobilu mapu, druhej už měl nohu skoro ve dvoře, jako by si ten dvorek koupil k apartmánu.

Pavel stál před nimi, prostě tak, aby průchod končil u něj.

„Restaurant?“ ptal se jeden.

„Hlavní vchod z ulice,“ řekl Pavel klidně a ukázal ven z průjezdu. „Tady zásobování.“

„But Google—“

„Google tu nenosí bedny,“ řekl Pavel. „Z ulice doleva.“

Chlap chvíli vypadal, že bude diskutovat. Pak se podíval na Pavla a rozhodl se, že nebude.

Odešli.

Pavel se vrátil k zadním dveřím, vytáhl cigaretu zpoza ucha, ale nezapálil si ji. Jen ji držel mezi prsty.

Tohle byla jeho práce. Ne akce. Ne drama. Jen hranice. Tudy ne. Tudy ano. Teď ne. Vy počkáte. Vy odejdete. Vy se uklidníte. Vy nejdete do zázemí, i když máte mapu.

Tomáš Záhorský zatím nosí pět polívkovejch lžic a snaží se nemyslet na kluka v kuřárně.

Výborně.

Obědová špička přišla přesně, jak Kit slíbil.

Mezi dvanáctou a čtvrt na jednu přestal existovat čas. Byly jen objednávky. Talíře, tác, kroky, pivo, drobný, účtenky. U stolu sedm si jeden muž objednal pivo a dostal nealko. Díval se na mě, jako bych mu rozbil manželství. Vyměnil jsem to. U pětky chtěla paní vědět, jestli se může dát omáčka bez omáčky. Řekl jsem, že se zeptám. Zeptal jsem se. Karel řekl něco, co jsem hostům nepřekládal. Přinesl jsem kompromis.

Ve špičce nebyl prostor myslet.

To bylo výborný.

Jen jednou jsem zahlédl Pavla v průchodu do zázemí. Stál tam bokem, ruce v kapsách bundy, koukal přes sál k hlavnímu vchodu. Jako by ani nebyl součást restaurace, ale součást stěny. Jenže živější stěny. Takový, která ví, kdy se pohnout.

U stolu u okna se zvedla hlučnější skupina. Jeden z nich měl už dost piva na to, aby si myslel, že je vtipnější než byl. Lucie nesla kolem tác s kávou a on jí řekl něco, co jsem neslyšel celý, ale slyšel jsem tón.

Pavel se pohnul.

Ne rychle. Jen se objevil u stolu dřív, než jsem tam stihl dojít já.

„Pánové,“ řekl.

Ten opilejší se otočil. „Co je?“

„Nic. A tak to necháme.“

Ticho.

Nebylo to výhružný. Nebylo to ani milý. Bylo to přesně uprostřed. Taková věta, která člověku nabídne možnost vypadat, že se sám rozhodl nedělat problém.

Chlap se ušklíbl, ale sedl si zpátky.

Lucie prošla.

Pavel zůstal ještě pár vteřin u stolu. Pak se vrátil ke dveřím do dvora.

Žádná akce. Žádný hrdinství. Jen hranice.

Kit to viděl. Nepřikývl. Nemusel. Mezi nima to asi fungovalo bez gest.

Kolem jedný začalo ubývat.

Stáhl jsem se do zázemí, vypil sklenici vody a opřel se zády o chladnou stěnu. V zástěře jsem měl vlhko od piva, záda mastný od kuchyňskýho vzduchu, nohy pořád s ranní vodou.

Pavel stál u zadních dveří a konečně si zapálil.

„Máš pauzu?“ zeptal jsem se.

„Já mám přestávky ve formě pozorování.“

„To zní jako nemoc.“

„Je to práce.“

Vyšel jsem za ním na dvorek.

Venku bylo chladnějc. Dvorek byl malej, nepravidelnej, sevřenej zdma domu. Popelnice v rohu, stará kovová židle, jedna bedna od zeleniny, dveře do skladu, průjezd ven na Hybernskou. Nad náma kus nebe, úzkej a šedivej. Takovej výřez světa, který člověku připomene, že venek existuje, ale ne zbytečně moc.

Pavel kouřil u zdi.

„Byl jsi ráno na tréninku?“ zeptal se.

„Jo.“

„Synchronní?“

Zarazil jsem se.

„Co ty o to víš, prosím tě?“

„Minule jsi o tom mluvil.“

„Mluvil?“

„Jo. Ne moc. Stačilo.“

To byl Pavel. Člověk řekl něco mezi dveřma a další směnou a on si to uložil. Prostě to slyšel.

„Šlo to obstojně,“ řekl jsem.

„Kdo vede?“

„Bromlil. Jakub Bromlil.“

„Přísnej?“

„Přísnej, ale ne blbej. To je rozdíl.“

Pavel přikývl.

Tohle pochopil. Některý věci nepotřebujou vlastní zkušenost. Stačí znát lidi.

Chvíli jsme mlčeli.

Z kuchyně se ozvalo cinknutí, Karlův hlas a Kitovo krátký „ne“. Z průjezdu prošel kurýr s bednou, Pavel mu uhnul jen tolik, kolik bylo potřeba.

„Jak jsi tu vlastně dlouho?“ zeptal jsem se.

„U objektu? Tři roky.“

„U objektu…“

„Restaurace je jenom nejhlasitější nájemník.“

„To dává smysl.“

„Většina věcí dává smysl, když je nepojmenuješ blbě.“

Zasmál jsem se nosem.

Pavel odklepl popel do plechovky, která k tomu zjevně sloužila už dlouho.

„Proč tady?“ zeptal jsem se.

Pavel otočil hlavu.

„Kde jinde bych měl bejt?“

Prostě tak. Ne uraženě. Spíš jako člověk, kterej si z té otázky nikdy neudělal velkou věc.

„Nevím. Jenom tak.“

„Je to slušná práce. Platí včas. Dům je starej, ale ještě drží. Kit ví, co chce. Nájemníci jsou různý, ale dá se.“ Pauza. „A noci jsou moje.“

Noci jsou moje.

Řekl to skoro bez váhy. Jako by řekl, že má radši kafe bez cukru.

Nevím, proč mi to zůstalo.

Asi proto, že noci byly teď problém. Moje noci určitě. Viktorovy noci taky. Nebo jsem si to jen myslel, protože jsem viděl jednu noc a teď z ní dělal celej jeho život.

„Já noci moc nemusím,“ řekl jsem.

„To se mění.“

„Jak?“

„Věkem. Prací. Lidma. Tím, co přes den nestihneš.“

To znělo skoro jako moudrost, takže Pavel hned dodal:

„A taky tím, že ve dne je víc pitomců s kuframa.“

Tím to zachránil.

Kit otevřel zadní dveře.

„Záhorský, pětka účet.“

„Jdu.“

Šel jsem zpátky do sálu.

Další hodina byla dojezd.

Tři stoly. Jeden s kávou, jeden čekal na účet, jeden jen seděl a tvářil se, že se mu nechce zpátky do práce. Kit kontroloval vitrínu. Lucie doplňovala příbory. Karel se v kuchyni hádal sám se sebou, aspoň podle zvuků.

Kit mě poslal zkontrolovat skleničky ve vitríně.

„Zákusky jsou až na leden, ale skleničky mají mít svůj řád,“ řekl.

„Dobře.“

Skleničky.

Výborně.

Vysoký vlevo, střední uprostřed, malý vpravo. Mechanická práce. Přesně to, co jsem potřeboval. Když člověk rovná skleničky, nemůže u toho řešit smysl vlastního života. Může, ale vypadá u toho ještě ubožeji.

Myslel jsem na Viktora.

Samozřejmě.

Byl dneska ráno na FTVS. Viděl jsem ho v budově na těch pár vteřin, kdy jsem šel z tréninku. Neměl brýle. Nebo je měl v ruce. Bavil se s někým, koho jsem neznal, a smál se.

Otevřeně.

Nekontrolovaně.

Viktor se smál líp, než by měl.

To mě sere.

Ne že se směje. Ať se směje, kurva. Jenže ten jeho smích vypadá, jako by mu svět na okamžik odpustil všechno. A já pak stojím o kus dál a nevím, proč mám pocit, že mně nikdo neodpustil ani to, že se dívám.

Šmírák.

To slovo přišlo samo.

Nejsem šmírák.

Šmírák se dívá záměrně.

Já se jenom nepodívám jinam.

Jo. Skvělý, Tome. To si nech vytisknout na tričko.

Pavel vešel do zázemí a zastavil se u dveří do sálu.

„Záhorský.“

„Hmm?“

„Jedl jsi dneska?“

Otočil jsem se.

„Co?“

„Jedl jsi.“

„Jo.“

„Co?“

Ticho.

„Tyčinku.“

„To není jídlo. To je omluva v obalu.“

„Mám směnu.“

„Směna není důvod bejt debil.“

„Díky.“

Pavel se opřel ramenem o futra.

„Zbyla svíčková. Běž za Petrem, řekni, že jsem tě poslal. Dá ti porci.“

„Nechci.“

„Nechceš, nebo jsi nepřišel na to, že si říct o jídlo je povolený?“

Tak.

Tohle mě trefilo do žaludku.

Ne proto, že by to bylo ostrý. Právě proto, že nebylo. Řekl to normálně, skoro znuděně, jako by oznamoval, že venku prší. Jenže některý normální věty jsou horší než křik.

Mohl jsem ho odbýt.

Jsem v pohodě. Neřeš. Nemám hlad. Všechny ty kraviny, co člověk říká, když nechce přiznat, že mu tělo běží na výpary a hlava na vztek.

„Dobře,“ řekl jsem.

Šel jsem do kuchyně za Petrem.

Petr, mladší kuchař, na mě kouknul od pánve.

„Svíčková?“

„Jestli zbývá. Pavel mě poslal.“

„Tak to zbývá.“

Za dvě minuty jsem měl tác.

Sedl jsem si ke stolu u okna. Ne do sálu mezi hosty, spíš na kraj, kde už bylo po špičce a nikdo moc neřešil, že si brigádník sedl. Svíčková v Dlážděnce byla dobrá. Slyšel jsem to od hostů i od Kita. Nikdy jsem ji tady nejedl, protože jsem sportovec a sleduju čísla jak nějakej cvičební guru, a svíčková do toho nezapadá.

Dneska mi to bylo u prdele.

Jedl jsem.

Tělo to vzalo vděčně. Trénink, směna, chůze, a předtím skoro nic.

Pavel přišel ke dveřím mezi sálem a dvorkem s kafem. Nesedl si ke mně. Opřel se o futra. To bylo jeho. Nebýt přímo u stolu, a přesto být dost blízko.

„Máš ve škole někoho, kdo tě sere?“ zeptal se.

Zastavil jsem se s vidličkou.

„Jistě.“

„Kdo?“

„Jeden spolužák.“

„Jak tě sere?“

Chvíli jsem žvýkal, i když už nebylo co.

„Je takovej… přítomnej. Nějak. Pořád.“

Pavel se napil kafe.

„Přítomnej.“

„Jo.“

„Stačí, aby prošel kolem?“

Podíval jsem se na něj.

„Nějak tak.“

„A to tě sere.“

„Jo.“

„Proč?“

Ticho.

Protože nevím, co s tím dělat. Protože mě přitahuje a štve a viděl jsem ho v místě, kde jsem být neměl, a on viděl mě, jak ho vidím, a teď se nemůžu tvářit, že to byla normální věc. Protože Veronika vedle mě sedí v bufetu a já přemýšlím, komu Viktor píše. Protože Tony ho bere do SAPY a já se tvářím, že mě zajímá tetování.

Protože jsem v prdeli, Pavle. Asi tak.

To jsem neřekl.

Řekl jsem:

„Nevím. Vyvádí mě z míry.“

Pavel přikývl.

Jako by mu to stačilo.

„Jsou takoví lidi,“ řekl. „Vyvedou tě z míry. Pak nějak zase najedeš na kolejnice a jednoho dne si jich nevšimneš.“

Díval jsem se do talíře.

„A co když zase najedeš a stejně si ho všímáš?“

Pavel se na mě podíval.

Nenápadně. Ale plně.

„Pak to možná není o míře, ale o rytmu,“ řekl.

A dál nic.

Žádný vysvětlení. Žádná rada. Žádný: rozumím, Tome, pověz mi o svých citech. Díky bohu. Jen věta a kafe a futra dveří.

Pak ho někdo z průjezdu zavolal.

Já zůstal se svíčkovou a větou, která se tvářila jako drobná poznámka, ale sedla mi do hlavy vedle Viktora a odmítla se pohnout.

Pak to možná není o míře, ale o rytmu.

Dojezl jsem.

Kit prošel kolem a kouknul na prázdnej talíř.

„Vidíš. Brigádník, který jí, dělá míň chyb.“

„To je vědecky ověřený?“

„To je provozně ověřený.“

„Pavel mě donutil.“

„Pavel nedonutí nikoho. Jen se na tebe podívá tak, že si přestaneš lhát.“

Tohle Kit řekl moc rychle, jako by to nebylo poprvý, co ho napadlo.

„To má v popisu práce?“

„Jo.“

Kit odešel.

Ve tři jsem končil.

V zázemí jsem pověsil zástěru, vzal tašku a šel přes dvorek ven.

Pavel seděl na kovový židli u zdi a zapisoval něco do malýho notesu. Vedle něj kelímek od kafe, cigareta dohořelá v plechovce.

„Jdeš?“ řekl.

„Jo. Mám ještě věci.“

„Škola?“

„Škola, domov.“

„Romi?“

Zastavil jsem se.

„Co?“

Pavel se podíval nahoru.

„Říkal jsi jednou, že máš doma mámu. Romi.“

Jo. Říkal. Někdy. Ve spěchu. Mezi dvěma objednávkama. Pavel poslouchal líp, než jsem čekal.

„Jo,“ řekl jsem. „Potřebuje věci.“

Přikývl.

„Pohoda?“

„Jo. Ona je na pohodu. Já jsem ten, kdo si to komplikuje.“

Věta mi vypadla bez rozmyslu.

To se stává, když už člověk celý den filtruje moc věcí. Jedna prostě uteče.

Pavel zaklapl notes.

„Tak to děláme všichni,“ řekl.

Věcně. Bez povýšení. Bez útěchy.

„Měj se, Záhorský.“

„Ty taky, Pavle. Čau.“

Vyšel jsem průjezdem na Hybernskou.

Venku bylo chladnějc než ráno. Podzim se pomalu posouval za hranici, kde už se přestane hodit říkat „ještě je teplo“. Ještě pár dní. Pak bunda.

Šel jsem k metru.

Nohy pořád cejtily ranní vodu.

V metru byl dav. Nebylo kam si sednout. Černý sklo proti mně vracelo přesvícenej odraz obličeje, kterej vypadal starší, než jsem se cejtil. Nebo mladší. Nevím. V metru člověk vypadá vždycky jako někdo, kdo o sobě slyšel špatný zprávy.

Pavel.

Pavel patří domu. Ne restauraci. Dvoru, průchodu, dveřím, klíčům, lidem, kteří chtějí projít špatně. Tři roky u objektu. Noci jsou jeho. Pozná, když člověk nejedl. Řekne větu a nepřidá k ní brožuru.

Pak to možná není o míře, ale o rytmu.

Netušil, o čem mluvím.

Nebo tušil a neřekl to nahlas.

Lidi, co tušej a neřeknou, jsou někdy lepší než lidi, co nevědí a stejně mluví.

Telefon zavibroval.

Tony.

Filipovi jsem napsal. SAPA ve čtvrtek. On a já a ty jestli chceš. Viktor taky.

Díval jsem se na ta slova.

Viktor taky.

Mohl jsem napsat, že nemůžu. Škola, Romi, brigáda, trénink, cokoli. Tony by to vzal. Tony má rád pravdu, ale akceptuje výmluvy, pokud nejsou úplně trapný.

Neodepsal jsem.

Zastrčil jsem telefon do kapsy.

Do metra se nacpali další lidi. Pach bund, vlasů, kovu, odpoledního města. Za okny blikal tunel.

Viktor taky.

SAPA ve čtvrtek. Tony, Filip, já, Viktor.

Pak to možná není o míře, ale o rytmu.

Vltavská.

Naproti indická restaurace. RanGoli. Okna tmavší, jen nápis svítil. Oběd pryč, večerní provoz se chystal. Vzal jsem klíče.

Schody.

Druhý patro.

Klíč do zámku.

Romi seděla. Vlasy učesaný. Culík. Dobrý znamení.

„Jak bylo?“ zeptala se.

„Dobrý. Jedl jsem svíčkovou.“

„Tady?“

„V Dlážděnce.“

„Dobrou dělaj?“

„Dobrou.“

Přikývla spokojeně, jako bych jí sdělil důležitou informaci. Možná jo. Někdy jsou důležitý informace právě tyhle. Že někde dělají dobrou svíčkovou. Že člověk jedl. Že přišel domů.

Šel jsem do kuchyně. Vypil jsem sklenici vody. Za oknem Vltavská, odpolední Praha, chlap na kole, světlo na mokrým chodníku.

Vytáhl jsem telefon.

Napsal jsem Tonymu: Jo, ve čtvrtek.

Odeslal.

Přečteno za dvacet vteřin.

Palec nahoru.

Viktor taky.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Pavel řekl: pak to možná není o míře, ale o rytmu.

U dvorku, v Dlážděnce, s kafem v ruce, jako by se nebavil o ničem důležitým. Jako by šlo jen o stoly, kolejnice, směny a lidi, co člověka serou.

Nevím, co tím myslel.

Nebo vím.

Jenže vědět a chtít to vědět jsou dvě různý věci.

Šel jsem do Romiina pokoje.

„Učešu tě?“

„Jo. Prošla bych se s tebou na zápraží, ale dneska ne.“

„K oknu?“

„Jo.“

Pootevřel jsem okno na Vltavskou.

Vzduch přišel dovnitř. Podzimní, čistý, trochu chladný. Romi zavřela oči.

Vzal jsem hřeben.

Česal jsem jí vlasy pomalu, jak to má ráda. Hřeben šel trochu ztuha, pak líp. Romi dýchala tiše. Za oknem indická restaurace připravovala večerní provoz a někdo dole zabouchl dveře auta.

A já stál u postele v tichým bytě a myslel na větu od chlapa, který nepatří restauraci, ale domu. Od člověka, který stojí u prahu, pouští lidi dovnitř a ven, drží klíče, všimne si hladu a ví, že některý věci nejsou o míře.

Pak to možná není o míře, ale o rytmu.

Česal jsem Romi vlasy.

Okno bylo otevřený.

Naproti svítilo RanGoli.

A někde v Hybernský, na dvorku, u průjezdu, u dveří, nebo večer už někde úplně jinde, byl Pavel. Živý, konkrétní, s klíčema u pasu, suchou větou v puse a kufrem zkušeností, do kterýho jsem neviděl.

Nikdy bych to takhle neřekl.

Ale bylo to tak.