KAPITOLA 7 — Rozvrh — 24. 9., 7:35 — Viktor

Probudil jsem se dřív, než jsem chtěl.

Telefon ukazoval sedm třicet pět a z kuchyně se ozývaly zvuky, které byly samy o sobě nevinné — hrnec, voda, talíř, lžička — ale v kombinaci s tou hodinou a tím tónem měly v sobě něco navíc. Sršeň nevařila. Sršeň připravovala den.

To je jiná akce.

Lehl jsem si zpátky.

Strop Gorazdovy. Znám každý centimetr. Vlevo trhlina od vlhka, která se každé léto trochu rozšíří a každou zimu zase zaschne. Napravo skvrna, kde Oli před čtyřmi lety hodil hrnek nebo popelník nebo co to tehdy bylo. Nikdo se nezeptal pořádně. Prostě se to utřelo, zaschlo a zůstalo tam.

Některý věci z bytu neodejdou. Jen změní barvu.

Za zdí něco bouchlo.

Oli.

Nebo topení.

Někdy to zní stejně.

Vstát.

Zůstat ležet jsem si nemohl dovolit tenhle týden, protože Kratochvíl hrozil, že kdo přijde na seminář pozdě, bude dohánět zápisky vlastní rukou přes studijní oddělení. Kratochvílovy zápisky jsou čtrnáct stran, kde píše jednu myšlenku třinácti různými způsoby a pak ji shrne větou, která byla na začátku. Nechci dohánět zápisky. Nechci ani seminář. Jenže jedno nebo druhé stejně přijde.

Vstal jsem.

Koupelna. Zrcadlo. Výsledek: průměrný.

Mám rád zrcadlo ráno. Ne proto, že by mi říkalo hezký věci. Naopak. Ráno je zrcadlo nejupřímnější verze světa. Vlasy do čela, vráska ze spánku, žlutší světlo než odpoledne. V tom světle jsem prostě já. Ne Viktor, co jde do školy. Ne ten kluk, co se usmívá na chodbě. Ne ten, co ví, jak se tvářit v pornokině. Prostě já před prvním důležitým rozhodnutím dne.

Nechal jsem vodu chvíli téct studenou.

Pak jsem si umyl obličej a šel do kuchyně.

Sršeň stála u okna.

Měla ruce kolem hrnku, ale nepila. Dívala se ven. Na Gorazdovu, nebo přes Gorazdovu, nebo do té části vizuálního pole, kde člověk přestane vidět ulici a začne vidět to, co má v hlavě.

Neotočila se.

Věděla, že jsem vstoupil. Sršeň vždycky ví.

„Dobré ráno,“ řekl jsem.

„Dobré ráno.“

Na lince ležel papír.

Přesněji: výpis z rozvrhu. Vytisknutý. Podtržený ve dvou místech červenou propiskou.

Jasně.

Sršeň neotevírá rozhovor. Sršeň položí důkaz na linku a nechá tě, aby sis k němu došel sám.

Vzal jsem sklenici, napil se vody a podíval se na papír, aniž bych se k němu hned natáhl.

Metodologie. Marketing ve sportu. Angličtina. Tělesná příprava. Čtyři předměty, osm povinných hodin týdně, plus semináře, plus konzultace, plus samostudium, plus brigáda, plus trénink, plus tohle ráno, plus Sršeň u okna s podtrženým papírem.

Vzdal jsem to a vzal ho.

Podtržená místa: docházka pod sedmdesát procent v metodologii a v anglické terminologii.

Sršeň se otočila.

Nepřistihla mě u ničeho špatného. Jen tak vypadala.

„Přišlo to e-mailem,“ řekla.

„Jo.“

„Přišlo ti to taky?“

„Byl jsem ve škole.“

„Přečetl sis to?“

Ticho.

Nevím, jestli jsem si to přečetl. Možná to přišlo. Možná jsem ho viděl a odložil do té složky v hlavě, kam dávám věci, o kterých vím, že jsou problém, a potřebuju od nich den nebo dva klid. Pak na ně zapomenu přesně tak, jak chci.

„Řeší se to?“ zeptala se.

„Jo.“

„Jak.“

„Doplním docházku.“

„To nestačí. Tam to nestačí.“

Znal jsem ten tón.

Sršeň mluví jinak, když mluví prakticky, a jinak, když mluví o věcech, které ji bolí. Tohle bylo uprostřed. Věcná věta s bolestí uvnitř. Nejhorší kombinace. Kdybych chtěl, mohl jsem ji odbýt jako šéfku. Jenže ona nebyla šéfka. Byla máma, a to byl jiný druh nároku.

„Jsou náhradní semináře,“ řekl jsem.

„Na to bylo potřeba přijít dřív.“

„Přijdu k tomu.“

„Kdy.“

Ne otázka. Termín bez termínu.

Sršeň dala hrnek na linku. Otočila se ke mně.

Vypadala dobře. Mám to přiznat: vypadala dobře. Sportovní masérka je práce v těle a je to na ní vidět. Svislá záda, pevné nohy, rovná ramena. Vlasy stažené. Pleť trochu unavená, ale výraz ne. Výraz byl plně vzhůru.

„Viktorku,“ řekla.

„Hmm.“

„Nebudu říkat věci pořád dokola.“

„Neslyšel jsem je pořád dokola.“

„Říkám je pokaždé, kdy přijde e-mail z docházkového systému.“

„Tak to jsem je slyšel čtyřikrát.“

„Pětkrát.“

Počítal jsem to jinak.

Přesto jsem neodpověděl.

Sršeň přistoupila ke mně a vzala papír zpátky z mojí ruky. Nevytrhla ho. Prostě ho vzala.

„Za tři týdny zápočty,“ řekla. „Jestli nebudeš mít docházku, nebudeš mít zápočty. Jestli nebudeš mít zápočty, nebudeš mít zkouškové. Jestli nebudeš mít zkouškové—“

„Vím, jak to funguje.“

„Tak proč se to opakuje.“

Ticho.

Proč se to opakuje. Výborná otázka, Sršni. Kdybych věděl proč, možná bych přestal. Nebo ne. Možná bych věděl proč a stejně bych nedokázal pochopit, proč by to mělo být jinak.

Neřekl jsem to.

Z chodby se ozval šramot. Oliho dveře se pootevřely a hned zase zavřely. Ne dost na to, aby vešel. Dost na to, aby byl v místnosti i bez těla.

Sršeň se podívala ke dveřím.

Já taky.

Na zemi u botníku ležela Oliho bunda. Mokrá na rukávu. Ne z dnešního rána. Z noci. Vedle ní jedna černá ponožka, jako kdyby ji někdo sundal za chůze a pak si to rozmyslel.

„A Oli?“ řekla Sršeň.

Zastavil jsem se.

Oli nebyl součástí tohoto rozhovoru. Blbost. Oli je součástí každého rozhovoru v tomhle bytě. I když v něm není.

„Co Oli?“

„Přišel pozdě domů. Neřekl odkud.“

„Mami, já nejsem—“

„Nevím, kde byl. Nevím, komu volal v noci.“

„Tak se ho zeptej.“

„Zkusila jsem to.“

Ticho.

Sršeň a Oli. Oli a Sršeň. Ten kruh, do kterého se člověk dostane jen tím, že bydlí ve stejném bytě. Dveře, kuchyň, chodba. Blízkost ne z výběru, ale z adresy.

Vzal jsem tašku.

„Přijdu odpoledne,“ řekl jsem. „Budu doma do večera.“

„Budeš tady?“

„Budu tady.“

Sršeň přikývla. Jeden přesný pohyb. Jako podpis.

Šel jsem.

Za mnou kuchyň, výpis z rozvrhu, její hrnek na lince, Oliho bunda u botníku. Chodba, boty, klíče. Dveře.

Na schodišti bylo ticho.

Ve čtvrtém patře je ráno vždycky ticho. Sousedka z druhého odchází v šest. Starý pán naproti v půl osmé. Oli spí, pokud spí. Zbytek domu funguje od osmi.

Sešel jsem dolů.

Venku mokrý chodník. Jeden list tam a jeden list tady, bůhví, jak se tady vzaly. Tančírna přes ulici měla rolety stažené. Ve dne vypadá jen jako dveře. Večer to změní zelený neon.

Sršeň ho vidí z okna kuchyně.

Každý den.

Nikdy o tom nic neřekla přímo. Jen zavírá záclonu rychleji, než by musela.

Šel jsem k tramvaji.

Tramvaj přijela ve chvíli, kdy jsem na ni přestal čekat. Sedl jsem si k oknu. Mokrá Praha se hnula za sklem. Palackého náměstí, Vltava, most. Tančící dům na nábřeží. Ten dům jsem nikdy nepochopil. Jako by se architektura rozhodla být poctivá: tenhle dům se nehýbe tak, jak by měl, takže mu to aspoň přiznáme na fasádě.

V tramvaji seděla starší žena s nákupní taškou a procházela si telefon stylem, který jasně říkal, že jí někdo ukázal Instagram před půl rokem a teď mu říká dobré ráno, Instagrame.

Podíval jsem se na svůj telefon.

Grindr.

Dva nové profily. Jedna zpráva.

Hej.

To bylo celé.

Hej.

Profil bez fotky obličeje. Věk 26. Torzo, svalnaté, ale nic konkrétního. BlondJock.

Zavřel jsem aplikaci.

Ne proto, že mě to nerozhýbalo. Naopak.

BlondJock. Svalnaté torzo. Věk 26. Vzdálenost 200 metrů dnes ráno, jindy 280, jindy 340.

Tom.

Možná to nebyl Tom.

Samozřejmě že to byl Tom.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Tramvaj přejela most.

Dole řeka. Šedivá, svazující, přesně taková, jakou ji Vltava chce mít na podzim. V červenci je okázalá, říjen dramatický, ale září je jen šedivé a přesné. Říká: jsem tady. Jsem ta řeka. Co chcete?

Nic nechci, Vltavo. Díky za zeptání.

Na FTVS jsem přišel o dvacet minut dřív, než bylo nutné.

To se mi stává málokdy. Většinou přicházím na minutu přesně, někdy dvě před začátkem, jednou jsem přišel čtyři minuty po začátku a Kratochvíl si poznamenal jméno tím způsobem, jakým si poznamenávají jména lidé, kteří by mohli vynášet rozsudky.

Dvacet minut předem.

Bylo ticho.

Chodba na FTVS ráno vypadá jako každá jiná chodba na každé jiné škole, s výjimkou toho, že všichni, kdo tu chodí, vypadají jako lidi, kteří za dvě hodiny budou mít trénink. Atletické tašky, mikiny místo košilí, boty dobře utažené. Ne moc velká elegance.

Stál jsem u nástěnky.

Konzultační hodiny. Výsledky závodů. Plakát na přednášku o sportovní výživě, kterou pořádala nějaká firma a rozhodně jí šlo o vědu a ne o uvedení proteinového prášku na trh.

Pod tím fotografie z loňských závodů.

Plavání. Podolí. Výsledky.

Projel jsem je pohledem. Jména. Časy. Polohy.

Tom Záhorský. Třetí místo, stometrový znak.

Zastavil jsem se.

Tom byl na nástěnce. Jako jméno. Jako výsledek.

Ne pohled ve dveřích kuřárny. Jen dvě slova na papíře.

Táhl jsem prstem po jeho jméně.

Kratochvíl přišel v sedm padesát devět a odemkl učebnu. Vstoupil dovnitř s výrazem člověka, kterému nezáleží na tom, jestli jsou studenti přítomni, ale záleží mu na tom, aby tam byl on.

Šel jsem za ním.

Metodologie sportovního managementu.

Učebna. Řady lavic. Tabule. Dataprojektor, který vždy chvíli odmítá fungovat a pak se rozhodne, přičemž ta chvíle trvá dost dlouho na to, aby Kratochvíl mohl říct, že technika je nedůvěryhodná, a nepřímo naznačit, že vinen je provoz, ne on.

Sedl jsem si ke svému oknu.

Síma přišla pět minut po začátku. Pět minut bylo její přesné načasování. Bloncka se ve světě pohybuje přesně tak, jak vede svoje malá podnikání: optimalizací.

Sedla si vedle mě.

„Zápisky?“ řekla.

„Nemám.“

„Vážně?“

„Vzal jsem jenom pero.“

„Přepisuju ti zápisky, aniž bys o to žádal. To je problém tvůj, nebo můj?“

„Tvůj.“

Usmála se.

Bloncka se usmívá přesně tam, kde to pomůže. U ní se nikdy neví, jestli je úsměv reakce, nebo investice.

Kratochvíl spustil prezentaci. Segmentace trhu, diverzifikace produktu, niche marketing. Řada slov za sebou, každé z nich smysluplné, všechna dohromady trochu prázdná, jako by byl marketing disciplína založená na pojmenování věcí, které existovaly dřív, než dostaly jméno.

Psal jsem si poznámky.

Aspoň fyzicky. Pero se hýbalo. Slova šla na papír. Hlava byla o pár desítek centimetrů jinde.

Výpis z rozvrhu.

Docházka pod sedmdesát.

Za tři týdny zápočty.

Znám ten systém. Znal jsem ho od prvního semestru. Vím, kde jsou meze. Vím, kde je kraj propasti. Tohle byl kraj. Ne propast. Kraj.

Problém s krajem je, že stačí jeden krok navíc.

Kratochvíl říkal něco o loajalitě zákazníka.

Zastavil jsem pero.

Loajalita zákazníka. Retention rate. Churn. Předplatné, permanentky, věrnostní programy. Proč se lidi vracejí. Co je drží. Co je přiměje platit za věc, kterou mohli dostat levněji jinde.

Myslel jsem na karamelovou kávu.

Paní Mai Lan a jeřáb z účtenky.

Ruce nemají stát.

To jsem neřekl Tonymu. Ale říkal jsem si to pro sebe celou cestu zpátky autobusem, pak tramvají, pak domů. Ruce nemají stát. Jako by pohyb byl sám o sobě důvod. Jako by zastavené ruce byly symptom něčeho, co se pokazilo.

Já se ve škole zastavuju.

Chodím do pornokina a videokabin a do nocí a míst beze jména, protože tam se pohybuju jinak.

Tady jenom sedím.

Za oknem Praha. Za plotem školy stromy, parkoviště, ulice, tramvajová trasa směrem dolů. Podzimní ráno, šedivé, spolehlivé.

Bloncka mi strčila pod nos papír.

Vzoreček. Retention rate formula. Zapsaný jejím rukopisem, přesným jako účetní výkaz.

„Budeš to potřebovat,“ řekla tiše.

„Díky.“

„To je samozřejmé.“

Opisoval jsem.

Patrně jsem nevypadal dost vděčně. Bloncka to komentovat nepotřebovala.

Po hodině přestávka.

Kratochvíl zavřel prezentaci. Ostatní se rozhýbali, někdo k automatu na kávu, někdo na záchod, někdo k oknu.

Já zůstal sedět.

Telefon.

Aplikace rozvrhu. Stránka docházky. Metodologie: 68 procent. Anglická terminologie: 65 procent. Ostatní v pořádku nebo těsně nad minimem.

Ke dvěma předmětům jsem vynechal příliš.

Ne najednou. Postupně. Pondělí kvůli tréninku. Středa kvůli tomu, že jsem byl unavený způsobem, kdy tělo říká, že by bylo normálnější si lehnout než jít sedět do sálu. Pátek kvůli ničemu konkrétnímu. Jen kvůli tomu, že páteční ráno je Praha jiná. Světlejší nebo těžší.

Kratochvíl konzultoval u tabule s někým, kdo měl stejné číslo u docházky, akorát u něj to ještě nevedlo k rozhovoru.

Vstal jsem.

Prošel jsem kolem něj na chodbu.

Záchod ve druhém patře, ten klidnější. Zavřel jsem se v kabině.

Telefon.

Grindr. Zpráva od BlondJock.

Hej.

Stále jen hej.

Pod tím nic dalšího. Poslední aktivita: dneska ráno, 7:49.

Čas, kdy Tom šel na trénink nebo do školy. Nebo kdy byl v tramvaji. Nebo kdy seděl u okna a koukl na aplikaci na vteřinu a pak ji zavřel.

Napsal to těsně předtím, než jsem nastoupil do tramvaje.

Nebo jsem si to jen vyložil tak, jak mi to sedělo.

Hej.

Dvě písmena.

Neodpověděl jsem.

Zamkl jsem obrazovku.

V zrcadle u umyvadla ve druhém patře FTVS stál chlap, jehož docházka je pod sedmdesát procent, jehož bratr přišel domů pozdě bez vysvětlení, jehož máma v noci sleduje, komu kdo volá, a jehož největší problém s ránem je, že z tramvaje přes řeku viděl část Smíchova, kde bydlí někdo, jehož Grindr zpráva říká hej.

Hej.

Umyl jsem si ruce.

Vrátil jsem se do sálu.

Zbylá hodina šla, jak šla. Kratochvíl uzavřel téma retention rate tím, že řekl větu, která obsahovala slova zákazník, závazek a loajalita v kombinaci, jež by mohla být titulem špatné romantické knížky nebo docela přesným popisem věcí, o kterých jsem přemýšlel celé ráno.

Konec.

Chodba.

Angličtina byla v menším sále. Menší skupina, víc konverzace. Anglická terminologie sportovního managementu. Paní Horáčková, která mluví anglicky skoro bez přízvuku, ale česky vždy s tónem, který říká: všichni víme, proč jsme tady, takže se netvařme, že ne.

Šel jsem směrem do sálu.

Na chodbě byl Tony.

To nebyla náhoda. FTVS je malá škola, pohybujeme se ve stejných prostorech. Ale Tony stál u okna s kafem z automatu, díval se ven a výraz měl takový, jaký nosí, když má pět minut mezi dvěma věcmi a rozhoduje se, co s nimi.

„Čau,“ řekl.

„Čau.“

„Výuka?“

„Angličtina.“

„Já tělovýchova za chvíli. Dneska plavání.“

„Jo.“

Díval se na kafe.

„Bromlil dneska chce synchronní výkonnostní záznam,“ řekl.

„Výkonnostní záznam?“

„Video. A taky říkal, že potřebuje data.“

„Na co.“

„Na závody v prosinci.“

Prosinec. Bromlil připravoval data na prosincové závody. Synchronní skoky. Tom a Tony. A taky plavání.

Myslel jsem na Toma.

Tak automaticky, až mě to lehce vyděsilo.

„Jak to jde s Tomem?“ zeptal jsem se.

Tony se podíval na mě. Krátce, ale ne neutrálně.

„Jde to. Zlepšuje se.“

„Bromlil je spokojený?“

„Bromlil není nikdy spokojený, dokud nemusí být.“

„To je přesný.“

Tony se usmál.

„Máš volno odpoledne?“ zeptal se.

„Měl bych mít.“

„Jdeš na trénink?“

„Pravděpodobně jo.“

„Budeš v Podolí?“

„Jo. Proč?“

Pokrčil rameny.

„Říkám si, jestli bychom nemohli zajet do SAPY. K Filipovi. Rád by tě viděl.“

„Kvůli tetování?“

„Nebo jen tak. Říkal, že se mu líbila ta tři slova, cos řekl — pohyb, voda, věc, co nezůstává stát. Chce se s tebou o tom pobavit víc.“

Zastavil jsem se.

Tři slova.

Pohyb. Voda. Věc, co nezůstává stát.

Říkal jsem je u Filipova stolu minulý týden, rychle, protože jsem potřeboval říct něco konkrétního a zároveň neprozradit příliš. Jenže to nebylo vymyšlené. Bylo to přesné.

Věc, co nezůstává stát.

„Jo,“ řekl jsem. „Můžeme.“

„Výborně. Po plavání nebo po škole?“

„Po škole. Mám angličtinu, pak seminář.“

„Dobře. Napíšu Filipovi.“

Tony vytáhl telefon. Napsal rychle. Schoval ho.

Z reproduktoru na chodbě se ozval signál. Za dvě minuty začíná výuka.

„Musím,“ řekl.

„Jo.“

Vzal kafe.

„Viktore.“

„Hmm.“

„Jak jde škola?“

Podíval jsem se na něj.

„Řeším docházku,“ řekl jsem.

„Dnes?“

„Dnes.“

Přikývl.

„Dobře.“

Odešel k tělovýchově.

Já šel k angličtině.

Paní Horáčková seděla v sále a upravovala poznámky, když jsem vstoupil. Studentů bylo osm. Já devátý.

Sedl jsem si ke stolu.

Anglická terminologie nebyla špatný předmět. Sportovní management má jazyk, který si vybudoval pole vlastní existence. Performance management. Goal setting. Benchmark. Stakeholder. Každé slovo bylo jako nástroj, který někdo pojmenoval, protože předtím lidem chybělo to správné slovo.

Napadlo mě, jestli existuje správné anglické slovo pro: člověk, co chodí do pornokina, aby necítil nicotu, ale místo toho vidí ve dveřích kuřárny kluka, který ho sleduje přes Grindr a píše jenom hej a nejspíš taky nemá správné slovo pro to, co dělá.

Pravděpodobně ne.

Angličtina je bohatý jazyk, ale meze má.

Paní Horáčková začala hodinu.

Dobrý dopoledne. Dneska risk management.

Dával jsem pozor.

Riziko. Vyhodnocení. Prevence. Dopady. Kategorie.

Risk as a fundamental concept in any sports or business environment. Risk you can control. Risk you cannot.

Psal jsem si.

Risk you cannot control.

Přestal jsem psát.

Přidal jsem: hej.

Pak jsem to přeškrtal.

Pokračoval jsem v angličtině.

Po hodině byl přestávkový blok. Dvacet minut před seminářem.

Šel jsem ven.

Lavička u budovy byla mokrá od dopoledního deště. Nesedl jsem si. Stál jsem a koukal na ulici za plotem.

Telefon jsem nevytáhl.

Nechal jsem ho v kapse.

Docházka. Metodologie. Angličtina. Sršeň ráno. Výpis vytisknutý, podtržený červenou propiskou. Za tři týdny zápočty. Studijní oddělení. Náhradní semináře. Konzultace.

Dalo se to zachránit.

Ne snadno.

Ale dalo.

Kratochvíl má konzultační hodiny v úterý, ale taky zvyk říkat, že pro lidi, kteří přijdou s jasnou žádostí a konkrétním plánem, najde čas. Byl jsem u něho jednou v prvním semestru, kdy jsem potřeboval odložit esej, a tehdy to šlo. Bude to fungovat znovu.

Anglická terminologie šla lépe. Paní Horáčková nehrozí. Jen se podívá a řekne: tak přijďte příště dvakrát.

Dalo se to zachránit.

Šel jsem zpátky dovnitř.

Seminář z marketingové strategie.

Čtyři studenti, kruhový stůl, vedoucí doktor Malý. Chlap kolem čtyřiceti, který má vzácnou vlastnost: klade otázky a pak skutečně čeká na odpověď. Ne na odpověď, která se mu líbí. Na odpověď.

„Polesný,“ řekl, když jsem vstoupil.

„Dobrý den.“

„Slyšel jsem, že máte problém s docházkou.“

Zarazil jsem se.

„Odkud—“

„Kratochvíl.“ Řekl to bez ironie. „Informujeme se navzájem.“

„Nevím, jestli je to legální.“

„Je to spolupráce.“

„V tom případě.“

Malý se nezasmál, ale tváří udělal pohyb, který by za jiných okolností mohl být úsměv.

„Sedněte.“

Sedl jsem si.

Seminář byl o positioningu. Jak se umístit. Jak najít místo. Jak říct: jsem tenhle a ne tamten. Jak odlišit produkt nebo značku nebo celou organizaci od ostatních tak, aby v tom odlišení byla hodnota, ne jen hluk.

Pozice.

Přemýšlel jsem.

Jsem Viktor Polesný. Dříve Radek Gál. Sportovní management, třetí ročník, videopůjčovna brigáda, pornokino noční, Gorazdova, čtvrtý schod od vrchu neskřípe, skřípe třetí. Syn Sršně. Bratr Oliho. Kluk, co chodí pozdě. Kluk, co maže záznamy.

Positioning.

Co z toho jsem.

Malý řekl: „Řekněte mi, co znamená positioning ve sportovním managementu.“

Ticho.

Jeden student začal mluvit o diferenciaci. Správně, ale suše. Druhý přidal konkurenční výhodu.

Pak se Malý podíval na mě.

„Polesný. Co je positioning?“

Chvíli jsem mlčel.

„Vědět, co nejste,“ řekl jsem.

Malý se na mě podíval.

„Pokračujte.“

„Ví se, co jste, jen když víte, co nejste. Positioning není o tom, jak se jmenujete nebo co umíte. Je o tom, co neříkáte a přesto tím říkáte všechno.“

Ticho v místnosti.

Malý přikývl.

„Přesně,“ řekl.

Pak přešel k dalšímu tématu.

Já se díval na pero v ruce.

Co nejste.

Co nejste.

Myslel jsem na Tonyho: méně závodník.

Myslel jsem na Sršeň: syn, který funguje.

Myslel jsem na Oliho: živý bratr.

Myslel jsem na sebe: nevím.

Seminář skončil ve čtvrt na jednu.

Malý mě zastavil u dveří.

„Polesný.“

„Jo.“

„Kratochvíl říkal docházka.“

„Jo.“

„Já to nemám ověřené. Ale jestli potřebujete odložit prezentaci, napište mi předem.“

Podíval jsem se na něj.

„Díky.“

„To není laskavost. Je to systém.“ Pauza. „Ale laskavost by taky fungovala.“

Odešel.

Šel jsem ke studijnímu oddělení.

Drobná místnost v přízemí. Dvě pracovnice. Výtisky na stole. Tiskárna, která vypadala, že nese tíhu celého fakulty víc než děkan.

Vysvětlil jsem situaci.

Jedna pracovnice hledala v systému. Druhá pila čaj. Našly termín náhradního semináře pro metodologii. Pro angličtinu mi daly mail na paní Horáčkovou.

Pět minut.

Papír s termínem.

Problém s plánem.

Stál jsem na chodbě u okna.

V ruce papír s termínem.

Dalo se to zachránit.

Sršeň dostane e-mail s lepší docházkovou extrapolací do dvou týdnů, pokud splním, co jsem slíbil. Výpis z rozvrhu přestane být podtrhovaný. Červená propiska ztratí důvod.

To byl výsledek dopoledne.

Vytáhl jsem telefon.

Napsal jsem Sršni: Byl jsem na studijním. Vyřešeno. Přijdu dneska domů ve čtyři.

Odeslal.

Přečteno za minutu.

Dobře.

Jedno slovo.

Přesně to, co jsem potřeboval.

Pak přišla zpráva od Tonyho.

Filip říká pátek. Můžeš ve čtyři?

Napsal jsem: Jo.

Za chvíli další zpráva.

Ještě jedna věc. Tom se chce taky kouknout. Na tetování. Neříkal ti to?

Zastavil jsem se.

Tom.

Tom se chce taky kouknout.

Na tetování.

Na Tonyho pozvání, na Filipa, na SAPU, na možnost.

Na místo, kde budu já.

Odepsal jsem: Neříkal. Ale může přijít.

Za třicet vteřin: Dobře. Tak v pátek ve čtyři.

Zamkl jsem obrazovku.

Šel jsem ven z budovy.

Venku bylo chladněji než ráno. Podzim se pohnul o půl stupně. Pár listů na chodníku, mokré od dopoledního deště, se lepilo pod podrážkou.

SAPA v pátek.

Filip, Tony, Viktor.

Tom.

Myslel jsem na Sršeň.

Na výpis podtržený červenou propiskou.

Na Oliho bundu mokrou na rukávu a ponožku u botníku.

Na paní Mai Lan, jak skládá jeřába z chybné účtenky.

Ruce nemají stát.

Stoupl jsem na listy a šel na tramvaj.

V tramvaji jsem si sedl k oknu.

Telefon v kapse.

Nevytáhl jsem ho.

Řeka za oknem. Podzimní barva asfaltu. Praha v odpoledním světle, které se snažilo být jasné a moc mu to nešlo.

Výpis z rozvrhu je teď papír s plánem.

Sršeň dostane lepší čísla.

Malý mě zastavil u dveří a nemusel.

Tony psal Filipovi.

Tom.

Tom.

Zamračil jsem se na řeku.

Hej.

Dvě písmena.

Neodepsal jsem.

Ale tramvaj jela a v kapse mi hořel telefon přesně tak, jako by tři písmena vážila víc než váží.