KAPITOLA 6 — Karamelová káva — 22. 9., 16:40 — Tony

Caffe Paní Mai Lan člověk nepřehlédl proto, že by bylo krásné. Spíš proto, že cedule dělala všechno pro to, aby si jí všiml i někdo, kdo jenom hledá toaletu, parkoviště nebo nejbližší polévku. Červený nápis, obrázky nápojů, telefonní číslo, káva, čaj, sladké pěny, vietnamská slova, česká slova, všechno trochu natěsnané k sobě. Výloha šedá, dveře tmavé, u vchodu malá stolička, na skle nálepky a uvnitř světlo, které se odráželo od dlažby.

Nebyla to schovaná kavárna.

Byla na očích.

A přesto jste museli vědět, proč tam jít.

Viktor se zastavil přede dveřmi a zvedl oči k ceduli.

„Tady?“ zeptal se.

„Tady.“

„Vypadá to jako místo, kde si člověk koupí kafe, polévku, masáž a možná i náhradní nabíječku.“

„To je na SAPĚ výhoda.“

Podíval se na mě koutkem oka.

„To myslíš vážně?“

„Myslím.“

Otevřel jsem dveře.

Zvonek nad rámem zazvonil krátce, kovově. Uvnitř bylo menší světlo než venku. Ne tma, spíš provozní přítmí. Úzká místnost, světlá dlažba, malé dřevěné stoličky, pár stolů, pult vzadu, police se zbožím, kávovar, květiny v květináčích, dekorace na tmavé stěně, papírové vějíře a slaměné kruhy, které vypadaly, jako by je někdo věšel postupně, rok za rokem, bez plánu, ale s jistotou. U stropu světýlka. V rohu pár balíčků, plastové boxy, sklenice s něčím sladkým, kelímky, brčka.

Nebylo to uhlazené.

Bylo to používané.

To jsem měl rád.

Paní Mai Lan stála za pultem a rovnala kelímky. Byla drobná, v tmavém svetru, vlasy stažené dozadu. Když zvedla oči, nejdřív se podívala na mě a pak hned na Viktora. Ne zvědavě. Spíš prakticky. Jako když člověk zjistí, kolik hrnků má postavit na tác.

„Tony,“ řekla.

„Dobrý den, paní Mai Lan.“

„Dnes pozdě.“

„Škola.“

„Škola pořád.“

„Pořád.“

Pak se podívala na Viktora.

„Kamarád?“

„Kamarád.“

Viktor udělal ten svůj malý pohyb ramenem. Skoro úklona, skoro obrana, skoro nic.

„Dobrý den,“ řekl.

„Dobrý den. Sedněte.“

Neptala se na jméno hned. To jsem o ní věděl. Nejdřív nechala člověka sednout. Jméno mohlo přijít v klidu potom.

Sedli jsme si ke stolu u stěny. Dvě malé stoličky, kulatý stolek, nohy trochu moc nízko, takže se Viktor musel poskládat. Batoh si dal k nohám, ale jednou rukou zůstal na popruhu, jako kdyby ho ještě nebylo úplně bezpečné pustit.

Rozhlížel se.

Ne dlouho. Rychle, přesně, po únikových bodech. Dveře. Pult. Okno. Druhý stůl. Lidé. Cesta ven.

V kavárně byli jen dva muži u předního stolku. Jeden koukal do mobilu, druhý pil čaj a mlčel. U pultu stála žena s taškou a vybírala něco ze sklenice. Za oknem přecházeli lidé, tašky v rukou, vozík, krabice, někdo volal do telefonu. SAPA za sklem pořád běžela. Uvnitř bylo jen o něco pomaleji.

„Je to menší, než jsem čekal,“ řekl Viktor.

„Co jsi čekal?“

„Nevím. Když řekneš moje místo na kávu v SAPĚ, čekal jsem něco…“

Hledal slovo.

„Romantičtějšího?“ pomohl jsem mu.

„To jsem neřekl.“

„Ale skoro.“

„Skoro není důkaz.“

„U tebe někdy ano.“

Viktor se pousmál.

To bylo dobré znamení. Jen malé povolení v koutku pusy. Vždycky jsem si těch drobností všímal pozdě. U Viktora jsem se učil rychleji.

Paní Mai Lan přišla ke stolu.

„Karamelová?“ zeptala se mě.

„Dvě.“

„Slaná?“

„Jednu normálně. Jednu trošku sladkou.“

„Pro něj?“

Podívala se na Viktora.

Viktor zvedl obočí.

„Já ještě nevím, jak slanou chci.“

„Tak trošku,“ řekla paní Mai Lan.

A odešla.

Viktor se za ní díval.

„Vy tady objednáváte takhle?“

„Ona ví.“

„To říkají lidi, kteří se bojí jí říct ne.“

„Taky.“

Viktor vzal telefon ze stolu. Podržel ho v ruce, ale neodemkl ho. Jen prsty přejel po hraně krytu. To dělal, když potřeboval něco mít v ruce, ale nechtěl přiznat, že potřebuje něco držet.

„Chodíš sem často?“ zeptal se.

„Když jsem v SAPĚ.“

„Od kdy?“

„Dlouho. Máma sem chodí s kamarádkami. Když jsem byl menší, občas mě vzala s sebou. Seděl jsem tu, pil něco moc sladkého a poslouchal, jak mluví o věcech, kterým jsem nerozuměl.“

„A teď jim rozumíš?“

„Pořád ne.“

„Takže jsi neudělal pokrok.“

„U rodiny se pokrok přeceňuje.“

Viktor se krátce zasmál.

Paní Mai Lan přinesla dvě sklenice. Káva byla vrstvená, světlá nahoře, tmavá dole, led, mléko, karamel, kondenzované mléko, všechno pomalu oddělené, dokud se do toho nezasáhne. Postavila jednu přede mě, jednu před Viktora. K tomu malé lžičky.

„Míchat,“ řekla Viktorovi.

„Já vím.“

„Nevíte.“

Řekla to bez úsměvu, ale ne tvrdě.

Viktor se na mě podíval.

„Tady mě bude každý opravovat?“

„Jen když je to potřeba.“

„Takže pořád.“

Vzal lžičku a zamíchal. Barvy se pomalu spojily. Tmavá, béžová, světlejší, až se z toho stala jedna hustá sladká barva. Viktor ten pohyb sledoval déle, než bylo nutné. Pak se napil.

Zůstal chvilku potichu.

„Jo,“ řekl.

To bylo všechno.

U něj to stačilo.

Paní Mai Lan za pultem vzala malý čtverec papíru. Možná účtenku, možná kus balicího papíru, možná něco, co měla připravené. Začala ho skládat, ruce prostě pracovaly, zatímco očima sledovala pult, dveře, kávovar a nás.

Viktor si toho všiml hned.

„Ona skládá papír,“ řekl tiše.

„Jo.“

„Pořád?“

„Když má ruce volné.“

„To je zvláštní.“

„Je.“

„Ptal ses někdy proč?“

„Máma se ptala. Paní Mai Lan řekla, že ruce nemají stát.“

Viktor se podíval na svoje ruce na stole.

Prsty měl kolem sklenice. Palec u lžičky. Ne úplně klidné.

„To je dobrá věta,“ řekl.

„Jo.“

Napil jsem se.

Káva byla sladká trošku, jak měla být. Cukr, mléko, káva, led. Nic vznešeného. Právě proto to fungovalo.

Viktor držel sklenici oběma rukama.

„Měl jsi trénink?“ zeptal jsem se.

„Ráno.“

„Jak šlo?“

„Šlo.“

Pauza.

„Měl jsem hlavu jinde.“

Viktor pravdu říkal, ale málokdy ji položil přímo na stůl. Většinou ji donesl v něčem zabalenou, zavázanou, popsanou jiným jménem. Tohle bylo skoro holé.

„Z čeho?“ zeptal jsem se.

„Ale, něco před školou jsem řešil“

Přikývl jsem.

Neptal jsem se dál.

Tohle jsem se učil dlouho. Nechat větu dojít tam, kam sama dojde. U některých lidí se otázkou otevřou dveře. U Viktora se často jen zamkne druhý zámek.

Vzal telefon, odemkl ho, zase zamkl. Položil displejem dolů.

„Tohle dělá Tom,“ řekl jsem.

Viktor se na mě podíval rychle.

Až moc rychle.

„Co?“

„Telefon displejem dolů.“

„To dělá půlka lidí.“

„Možná.“

„Tak proč říkáš jeho.“

Neodpověděl jsem hned.

Viktor měl obličej klidný, ale prsty na sklenici ztuhly. Tam byla pravda. Ne v tváři. V prstech.

„Protože jsem si toho všiml u něj,“ řekl jsem.

„Hmm.“

Podíval se k oknu.

Venku projel vozík s bednami. Někdo se zasmál. Za pultem paní Mai Lan přehnula papír přesně na polovinu.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„Dobře.“

„To říkáš divně.“

„Jak divně.“

„Jako bys mi nevěřil.“

Napil jsem se.

„Věřím tomu, co mi řekneš. Neříkám, že mi říkáš všechno.“

Viktor chvíli mlčel.

„To je fér,“ řekl nakonec.

„Díky.“

„Nechval se.“

Usmál jsem se.

On taky. Rychle. Malinko. Ale bylo to tam.

Paní Mai Lan přinesla malý talířek. Něco sladkého. Kokos, sezam, možná oboje. Nikdy jsem přesně nevěděl. U nás doma se tomu říkalo prostě to od paní Mai Lan. Položila talířek doprostřed stolu.

„Jíst,“ řekla.

„Děkujeme,“ řekl jsem.

Viktor vzal jeden kousek.

„Tady se člověka nikdo neptá, jestli chce?“

„Ptají se, když je to potřeba.“

„A kdy to je?“

„Nevím. Já sem chodím dlouho. Už jsem o tu možnost přišel.“

Odkousl.

„Jo,“ řekl zase.

Podruhé jo. Dvě jo za jednu návštěvu. To už byl skoro referát.

Paní Mai Lan se vrátila za pult. Papír se jí pomalu měnil v něco menšího. Nešlo ještě poznat co. Viktor to sledoval koutkem oka.

„Bereš mě sem proto, abys nemusel nic říkat?“ zeptal se.

„Co tím myslíš?“

„Sem. Kafe. Sladký věci. Paní, co skládá papír. Malý stoličky. Všechno takový…“

Hledal slovo.

„Nepřímý?“

„Jo. Bereš mě sem místo toho, aby ses ptal.“

Uvažoval jsem chvíli.

„Možná tě sem beru právě proto, že se nechci ptát.“

Viktor se na mě podíval, jestli jsem to jako myslel vážně.

„To zní podezřele dospěle,“ řekl.

„Taky mě to znepokojilo.“

Trochu se zasmál.

Pak zase ticho.

Nebylo asi úplně bezpečné, možná snesitelné, ale to u Viktora stačilo. Seděl na malé stoličce v poloprázdné kavárně v SAPĚ, držel slanosladkou kávu a nikdo po něm nechtěl, aby vysvětlil, proč má v sobě neklid.

To byl důvod, proč jsem ho sem přivedl.

Ne aby se otevřel.

Aby nemusel.

„Moje máma,“ řekl jsem po chvíli. „Je tady jiná než doma.“

„Jak jiná?“

„Méně máma.“

Viktor přikývl.

Tomuhle rozuměl víc, než jsem plánoval.

„To je asi hezký,“ řekl.

„Jo.“

„A ty tady jsi míň co?“

„Míň závodník.“

„To je taky hezký.“

Napil se.

„Já nevím, kde jsem míň něco.“

Řekl to potichu. Ne úplně pro mě. Možná pro stůl. Možná pro sklenici.

Neodpověděl jsem hned.

Když člověk odpoví moc rychle, sebere druhému jeho vlastní větu.

Paní Mai Lan za pultem papír otočila. Začal z toho být pták. Ne úplný. Ještě bez krku. Ale už tam byl.

„Co skládáte?“ zeptal se Viktor přes místnost.

Paní Mai Lan zvedla oči.

„Jeřába.“

„Proč jeřába?“

Pokrčila rameny.

„Ruce chtěly.“

Viktor se podíval na mě.

„To je další dobrá věta.“

„Ona jich má víc.“

„Sbíráš je?“

„Ne. Jen zůstávají.“

Paní Mai Lan pokračovala ve skládání.

Někdo vešel, koupil si kávu s sebou, zaplatil, odešel. Zvonek nad dveřmi zazvonil dvakrát. Venku se SAPA posouvala k večeru. Méně aut, víc lidí s taškami, zavírání jedné rolety, hlas z telefonu, motor. Uvnitř světýlka u stropu začala být vidět víc.

Viktor si vzal další kousek sladkého.

„Měl jsem blbej den,“ řekl.

„Jo.“

„To je všechno?“

„Zatím jo.“

„Ty se fakt nebudeš ptát.“

„Můžu.“

„Ne.“

„Tak ne.“

Položil sladkost zpátky na talířek, jako by si to rozmyslel. Pak ji vzal znovu. Viktor si často rozmyslel věci, které už udělal. Jenže vrátit se šlo jen někdy.

„Někdo mě viděl,“ řekl.

Bylo to tišší než předtím.

Přesto jsem to slyšel jasně.

Díval jsem se na sklenici, ne na něj. Někdy je lepší nedívat se přímo.

„Kde?“ zeptal jsem se.

„Tam, kde neměl.“

Přikývl jsem.

To bylo jméno místa. U Viktora to tak fungovalo. Když řekl tam, nebylo to neurčité. Bylo to přesnější než adresa.

„A ty nevíš, co s tím.“

„Já vím, co s tím. Nic.“

„To není totéž.“

Podíval se na mě.

„Nesnáším, když jsi klidnej.“

„Nejsem.“

„Vypadáš tak.“

„To je moje chyba.“

Viktor se díval chvíli. Pak zavrtěl hlavou a napil se.

„Myslím, že to nejde přejít,“ řekl.

„Možná ne.“

„A nejde to řešit.“

„Možná zatím ne.“

„To jsou samý možná.“

„Protože nevím.“

To ho zklidnilo víc než rada.

Bylo zvláštní, jak často lidem nepomůže, když víte. Pomůže jim, když přestanete předstírat, že víte.

Viktor opřel lokty o stůl. Ramena měl pořád trochu vysoko, ale ruce se uvolnily.

Paní Mai Lan dokončila dalšího jeřába a už ho málem odhodila do misky k ostatním, když tu ho položila na pult. Malý papírový pták. Béžový, možná ze zbytku sáčku, možná z účtenky otočené čistou stranou ven.

Viktor se na něj díval.

„Je to těžký?“ zeptal se.

„Ne,“ řekla paní Mai Lan. „Když to umíte.“

„To platí pro všechno.“

„Ne,“ řekla. „Některé věci jsou těžké, i když je umíte.“

Viktor se zarazil.

Paní Mai Lan se mezitím otočila ke kávovaru, jako by nic důležitého neřekla.

To bylo přesně ono. Ona nezdůrazňovala věty. Nechala je spadnout na stůl a šla dál. Kdo je chtěl, sebral si je. Kdo ne, měl kávu.

„Ona je nebezpečná,“ řekl Viktor tiše.

„Trochu.“

„Tvoje máma sem chodí dobrovolně?“

„Ráda.“

„To chápu.“

Napil se a poprvé se opřel o opěrátko, spíš hranu židle, ale udělal to. Ne úplně, vlastně se neopřel. Viděl jsem to.

Neříkal jsem nic.

„Proč jsi mě sem přivedl doopravdy?“ zeptal se po chvíli.

„Protože jsi celý den vypadal, jako bys seděl na místě, kde po tobě pořád někdo něco chce.“

Viktor mlčel.

„A tady po tobě nikdo nic nechce,“ dodal jsem.

„Paní Mai Lan po mně chtěla míchat kávu.“

„To je minimum.“

„Cukroví taky.“

„To je péče, ne požadavek.“

Zvažoval to.

„Já to někdy nepoznám,“ řekl.

Tahle věta byla tichá. Ale důležitější než ta předchozí.

Nepoznám, kdy po mně někdo něco chce a kdy mi něco dává.

Neřekl to celé. Nemusel.

Vzal jsem vodu a napil se. Džbán stál na stole, paní Mai Lan ho tam postavila někdy mezi kávou a cukrovím, aniž bych si toho všiml.

„Nemusíš to poznat hned,“ řekl jsem.

„To říkáš ty.“

„Jo.“

„A co když to poznám pozdě?“

„Pak to poznáš pozdě.“

„To není odpověď.“

„Je. Jen není uklidňující.“

Zasmál se.

Krátce. Skutečně.

Paní Mai Lan zvedla oči od pultu. Podívala se na něj. Neusmála se, ale něco v jejím pohledu změklo. Viktor si toho nevšiml. Nebo dělal, že ne.

Dopili jsme kávu.

Viktor se ještě jednou podíval na papírového jeřába.

„Můžu se podívat?“ zeptal se paní Mai Lan.

„Můžete.“

Vstal, šel k pultu a vzal ho do ruky. Držel ho překvapivě opatrně. Jako něco, co by se mohlo zkazit pohledem.

„Z čeho je?“

„Z papíru.“

„To vidím.“

„Tak se neptejte špatně.“

Viktor se pousmál.

„Z jakého papíru.“

„Z účtenky, byla na ní chyba“

„Takže z chyby.“

Paní Mai Lan přikývla.

„Ano.“

Viktor se na jeřába díval déle.

Pak ho chtěl položit zpátky.

„Vezměte si,“ řekla.

„Ne, já jen—“

„Vezměte.“

Podíval se na mě.

Neudělal jsem nic. Ani jsem nepřikývnul. Bylo to mezi nimi.

Viktor si jeřába opatrně strčil do boční kapsy batohu.

Paní Mai Lan se zatvářila nespokojeně.

„Ne tam. Zmačká se.“

Viktor se zastavil.

„A kam?“

„Do kapsy u bundy. Tam nebudete sedat.“

Viktor poslechl.

To bylo možná poprvé za celé odpoledne, kdy poslechl bez komentáře.

Zaplatil jsem.

Viktor automaticky sáhl pro peněženku.

„Ne,“ řekl jsem.

„Zaplatím půl.“

„Ne.“

„Proč.“

„Protože jsem tě přivedl.“

„To není pravidlo.“

„Dneska je.“

Chtěl něco říct. Neřekl.

Paní Mai Lan vzala peníze, vrátila drobné a ke mně položila ještě jednu malou sladkost zabalenou v papíru.

„Pro mámu,“ řekla.

„Dám jí to.“

„Nezapomeň.“

„Nezapomenu.“

Viktor se na mě podíval.

„Tvoje máma fakt chodí sem.“

„Říkal jsem ti to.“

„Jo, ale teď tomu už věřím víc.“

To byla věta, která dávala smysl jen jemu.

Vyšli jsme ven.

Zvonek zazvonil za námi.

SAPA venku měla pvečerní barvu. Ne šero, ještě ne večer. Světla ve výlohách začínala být vidět, ale den se držel na betonu, autech, nápisech a krabicích. Vzduch voněl po smaženém jídle, vlhkém kartonu, kávě, kouři a něčem sladkém z nedalekého obchodu.

Viktor šel vedle mě.

Nebyl úplně klidný. To by nebyl Viktor.

Ale ne tak napjatý jako před hodinou.

Ruku měl občas u kapsy bundy, kde byl jeřáb. Nedržel ho. Jen kontroloval, že tam je.

„Jdeme k Filipovi?“ zeptal jsem se.

„To je ten tatér?“

„Jo. Studio je o pár uliček dál. Nemusíš si nic dávat. Jen se podíváme.“

„Připravuješ mě na to?“

„Připravuju tě na možnost.“

„To jsi ale jemnostpán.“

„Učím se.“

Zasmál se.

SAPA se kolem nás skládala do tras, které jsem znal zpaměti. Ulička doleva, potom kolem obchodu s textilem, potom schody. Když jsem byl menší, táta mě sem vodil za strejdou. Strejda mě učil, kde se čeká, kde se neptá, kde se zdraví, kde si člověk vezme tác, aniž by mu to někdo řekl. Tehdy mi SAPA připadala obrovská. Teď mi připadala pořád obrovská, ale srozumitelná.

Viktor koukal kolem sebe a nemluvil.

To bylo lepší než spousta jeho vět.

„Je to tady velký,“ řekl nakonec.

„Je.“

„Ale ne prázdný.“

„Ne.“

„To je rozdíl.“

Přikývl jsem.

Šli jsme dál.

Filipovo studio bylo v dlouhé řadě obchodů. Dveře do kadeřnictví, malá samolepka jehly a čáry. Nic víc.

Zazvonil jsem.

Filip otevřel po minutě.

Malý chlap kolem třiceti, krátké vlasy, rukávy vyhrnuté nad lokty, obě předloktí potetovaná geometrickými vzory. Vypadal ospale a soustředěně zároveň.

„Tony.“

„Filípku.“

Podíval se na Viktora.

„To je ten kluk?“

„To je ten kluk.“

Viktor se na mě podíval.

„Ten kluk?“

„Pracovní označení.“

„Nenávidím pracovní označení.“

Filip ustoupil od dveří.

„Tak pojďte dál, než si najdete lepší.“

Studio bylo malé a čisté. Jeden pracovní stůl, lampa, jedno křeslo, police s inkousty, vzory na zdi. Žádná hudba. Jen ticho pracovního místa.

Viktor se rozhlédl jinak než v kavárně.

V kavárně hledal únik.

Tady hledal možnost.

To je velký rozdíl.

„Co zvažuješ?“ zeptal se Filip.

Viktor se dotkl kapsy bundy. Té s jeřábem.

„Nevím přesně.“

„To je dobrý začátek.“

„Je?“

„Horší jsou lidi, co přesně vědí a přitom nevědí vůbec.“

Viktor se zasmál nosem.

„Pohyb,“ řekl pak. „Nebo voda. Něco, co nezůstává stát.“

Filip přikývl.

„Kde?“

„Rameno. Nebo předloktí.“

„Ukážu ti pár věcí.“

Rozmlouvali chvíli. Já seděl v rohu na židli a díval se. Ne proto, že bych neměl co říct. Spíš proto, že to už nebyla moje část. Přivedl jsem ho sem. Dál si musel sám.

To je někdy celé, co člověk může udělat.

Kolem sedmé jsme vyšli ven.

SAPA se mezitím překlopila k večeru. Ještě méně lidí, víc světel, jiný vzduch. Restaurace, smích odněkud z rohu, motor motorky, pach smažení.

Viktor šel vedle mě. O půl kroku napřed.

Jeřába v kapse bundy stále kontroloval rukou.

„Půjdeš zase k paní Mai Lan?“ zeptal jsem se.

„Asi.“

„Dobře.“

„Proč dobře?“

„Protože pak máš důvod sem přijít i beze mě.“

Chvíli šel potichu.

„To chceš?“

„Ne místo mě. I beze mě.“

„To je rozdíl?“

„Jo.“

„Hmm.“

Sáhl si na kapsu. Jen krátce. Další mikro kontrola.

Pak ruku spustil.

Šli jsme dál.

SAPA za námi, autobus někde před námi, večer mezi tím.

A já šel vedle člověka, který si celý den nesl plnou ruku věcí a nevěděl, jak pustit ani jednu. V Caffe Madam Mai nepustil všechno. To se nestává. Lidi se nezmění po jedné kávě, i když je karamelová a dost sladká.

Ale pustil něco.

Možná jen ramena.

Možná jednu větu.

Možná představu, že všechno, co dostane, musí hned vrátit, zaplatit, vysvětlit nebo smazat.

Nevím.

Ale bylo to vidět i v chůzi.

A chůze nekecá.