KAPITOLA 9 — O-TOČ-SE — 30. 9., 21:30 — Tom

Večerní trénink skončil ve čtvrt na devět.

Bromlil odešel jako první. To vždycky. Bromlil nikdy neodchází poslední, protože Bromlil věří, že zodpovědný trenér odchází se zdravou nedůvěrou v disciplínu svých svěřenců. Nebo možná jen nespěchá domů. Nikdy jsem se neptal.

Zbyli jsme u bazénu jen já a Tony.

Tony se chvíli díval na hladinu. Dělal to někdy po tréninku. Stál na kraji a koukal na vodu, jako by tam ještě byl. Já tomu nerozumím, ale respektuju to. Každý má svůj způsob, jak uzavřít věci za sebou.

Já je neuzavírám.

Tahám je za sebou.

„Dneska to šlo,“ řekl Tony.

„Jo.“

„Synchronní byly dneska lepší.“

„Bromlil nic neřekl.“

„Bromlil přikývl. U něj je to to samé.“

To byla pravda. Bromlilův přikyvující výraz nesl přibližně tolik informace jako celá jiná přednáška. Přikývnutí znamenalo: nemusím tě přerušit. To bylo maximum.

Tony vzal ručník z okraje.

„SAPA v pátek,“ řekl. „Stále platí?“

„Platí.“

Přikývl. Vzal tašku.

„Viktor potvrdil.“

Řekl to jako by sděloval, že tramvaj jede podle jízdního řádu.

Odpověděl jsem:

„Jo.“

Jedno slovo.

Přesně jako Viktor.

Tony odešel ke sprchám.

Já zůstal sám u bazénu.

Světla po večerním tréninku byla přitlumená. Reflexy na hladině, dlouhé dráhy, chlor v nose, ticho bazénu. Tohle ticho znám. Není prázdné. Je těžké. Všechny ty tempa, série, opakování, body — zůstávají v prostoru jako otisk.

Sedl jsem si na kraj.

Nohy jsem spustil nad vodu. Ne do ní. Nad ni.

A poprvé za hodinu jsem si dovolil nemyslet na skok.

Místo toho přišel Viktor.

Samozřejmě.

Přišel tak, jak chodí posledních čtrnáct dní: bez pozvání, bez varování, přesně ve chvíli, kdy mu přestanu bránit.

Kuřárna.

Dveře.

Výraz.

Červené světlo.

Můj odchod do deště.

Razítko dávno pryč.

„Kurva,“ řekl jsem potichu.

Bazén mi neodpověděl.

Správně.

Vstal jsem a šel se osprchovat.

Ve sprchách bylo ticho. Tony byl na druhém konci. Starší muž u první sprchy se mýdlil s tou systematičností člověka, který si z koupelny udělal vlastní metodiku. Posunul jsem se ke střední části, kde mám rád největší tlak vody. Proud přes záda.

Tenhle pocit jsem měl vždycky rád. Svaly pustí dřív než hlava. Záda, ramena, krk. Klíční kosti. Tělo na chvíli přestane vysvětlovat, proč bolí.

Zavřel jsem oči.

A okamžitě viděl Viktora.

Ne přesně Viktora. Siluetu. Výřez dveří. Ten pohled před odchodem.

Otevřel jsem oči.

Zeď sprchy.

Bílé dlaždice.

Voda.

Normálně mi sprcha pomáhá vyčistit hlavu. Dneska to bylo naopak. Pára, vlhko, uzavřený prostor. Přesně jako pornokino.

To nebylo fér.

Bazén je čistý svět. Chlor, přesnost, výkon. Pornokino je něco jiného. Sami o sobě jsou to už dvě různá místa, dvě různé vrstvy mojí existence, a nikdy by se neměla míchat.

Ale mísí se.

A Viktor je příčina.

Číslo jedna: Viktor chodí do pornokina.

Číslo dvě: Viktor chodí do Podolí.

Číslo tři: Viktor je Swimmer2004.

Číslo čtyři: Já jsem BlondJock.

Ztuhl jsem pod vodou.

Číslo pět: Swimmer2004 neodpověděl BlondJockovi na jedno debilní hej.

Číslo šest: Viktor chodí s Tonym do SAPY.

A já jsem řekl, že taky přijdu.

Proč jsem to řekl.

Protože mi Tony napsal a já chtěl vědět, jestli se Viktor tváří normálně. Jestli mu to přijde normální. Jestli pro něj ta kuřárna je jen jedna z tisíce věcí, na které zapomene, nebo jestli na ni taky myslí.

Chci vědět, jestli na to myslí.

Tohle jsem si v koupelně ve dvě čtyřicet pět neřekl. Ani dneska ráno. Ani včera.

Ale teď, pod vodou, sám ve sprše, to tam bylo.

Stál jsem chvíli v tichu.

Voda odtékala.

Tony za mnou se dosušoval. Pozoroval jsem ho. Jeho tělo.

„Jdeš přímo domů?“ zeptal se.

„Jo.“

Lhal jsem. Spíš jsem mu odpověděl automaticky. Nejsem si jistý, kam jdu, protože každý večer mám pocit, že bych měl někam jít, ale nevím kam, a přitom přesně vím, kde končí ten nervózní hlas v mojí hlavě, a nechci tam jít, a přesto je to jediné místo, které si vybavím jasně.

„Měj se,“ řekl Tony.

„Taky.“

Odešel.

Já jsem stál a sušil si pod fukarem vlasy ručníkem.

Pak mi došlo, co dělám.

Stojím ve sprchách bazénu a suším si vlasy. Stejný pohyb, stejný ručník, ale v hlavě úplně jiné světlo.

Viktor si vlasy suší jinak. Rychleji. Krátce do čela, pak zpátky. Ten pohyb jsem viděl jednou. Stál zády ke mně, ale zrcadlo ho prozradilo.

Přestal jsem si sušit vlasy.

Tenhle směr je špatně.

Naprosto, jasně, neomylně špatně.

Oblékl jsem se.

Tričko, sako, kalhoty, boty. Taška na rameno. Šatna za zády. Chodba, turnikety, výstup.

Venku byla tma.

Podíval jsem se na telefon.

21:38.

Romi spí. Nebo dřímá. Nebo si čte. Každopádně je v pořádku, protože jinak by mi zavolala.

Napsal jsem jí: „Přijdu domů asi za hodinu. Je všechno v pořádku?“

Zprávu si přečetla za dvě minuty.

„Jsem v pořádku. Nezapomeň si koupit jídlo.“

Čistokrevná Romi. I v půl desáté večer pragmaticky funkční.

„Koupím. Co chceš ty?“

„Cokoli, co není konzerva.“

„Takže konzervu.“

Odpověděla smajlíkem. Romi smajlíky skoro nepoužívá, takže to byl signál dobré nálady.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Tramvajová zastávka Kublov. Čekalo tam pár lidí. Jeden muž s kočárkem. Dvě holky s batohy. Starší pán s novinami, které číst nemohl, protože byla tma, ale pořád je držel.

Tramvaj přijede za čtyři minuty.

Sedl jsem si na lavičku.

Levou nohu jsem přitáhl pod sebe. Automaticky. Tohle dělám od patnácti, kdy mi fyzioterapeut řekl, že zkrácené flexory kyčle vedou k problémům s odrazem. Přitáhnout nohu, chvíli vydržet, pustit. Každý den. Přirozená součást čekání na tramvaj.

Vltava byla černá, lesklá, pohybující se bez hluku. Čluny přivázané u břehu. Odrazy světel z nábřeží. Tohle jsem viděl tisíckrát.

Dneska to vypadalo jinak. Jako by se vzdálenosti trochu posunuly. Řeka, mosty, druhý břeh. Smíchov. Vltavská ulice. RanGoli.

Viktor bydlí na Gorazdově.

Gorazdova je na stejném břehu jako Podolí.

Stačilo jít podél řeky.

Výborně, Tome.

Výborný postřeh ve 21:40.

Tramvaj přijela.

Nastoupil jsem.

Byl jsem uvnitř v teple vagónu, dveře se zavřely, tramvaj se rozjela. Normální čtvrteční noc. Lidé po práci, lidé po tréninku, lidé, kteří prostě jedou.

Sedl jsem si k oknu.

Za sklem Praha. Lampy, okna, auta, reflexy na mokrém asfaltu. Podzimní Praha, která se tváří, jako by ji noční chlad nijak zvlášť nezajímal.

Vytáhl jsem telefon.

Grindr.

Nejdřív můj profil.

BlondJock.

Bez tváře. Torzo. Věk nastavený blbě. Dvacet šest.

Přešel jsem do zpráv.

Chat se Swimmer2004.

Jedna zpráva ode mě.

Hej.

Odesláno před pár dny.

Žádná odpověď.

Nic.

Jedno slovo do prázdna. Ne od Toma. Od BlondJocka. Od svalnatého torza bez tváře, které mohlo být kdokoli a pro Viktora asi taky bylo kdokoli.

Jenže nebylo.

Byl jsem to já.

Tohle je elegantní způsob, jak se dostat do problémů.

Otevřel jsem profil Swimmer2004.

Aktivní před čtyřmi hodinami.

Čtyři hodiny.

Takže Viktor byl někde ve čtyři odpoledne online. Škola, videopůjčovna, domov. Nebo kdekoli. Grindr neukazuje adresu. Jen vzdálenost a čas. A i to je někdy víc, než by člověk měl vědět.

Zavřel jsem Grindr.

Otevřel jsem Viktorův normální kontakt.

Civilní jméno. Civilní prázdno.

Chat bez zpráv.

Od té noci v kuřárně jsme spolu pořádně nemluvili. Buď jsme se potkali v bazénu nebo ve škole a prošli kolem sebe s výrazem másla na hlavě nebo jsme se prostě nepotkali.

Tenhle chat byl prázdný, protože já napsal dvacet zpráv a smazal je. Viktor možná taky.

Nebo ne.

Nevím.

To slovo mi sedělo v krku.

Napsal jsem: Tak.

Smazal.

Napsal jsem: SAPA pátek. Jdeš?

To ví od Tonyho.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Viděl jsi mě.

Tři slova. Bez otazníku. Konstatování.

Koukal jsem na to.

Tramvaj projela zastávkou, nepotřeboval jsem vystoupit.

Viděl jsi mě.

Viděl. Viděl mě ve dveřích kuřárny. Viděl můj výraz. Viděl, že jsem přišel za ním, i když jsem si to tehdy ještě neříkal takhle nahlas.

Smazal jsem to.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Palackého náměstí.

Na Andělu vystoupím. Půjdu domů. Nakoupím cokoli, co není konzerva, dám to Romi, půjdu spát, zítra vstanu, pojedu na trénink a věci budou jako vždycky.

Tramvaj se zastavila.

Dveře se otevřely.

Lidé vystoupili.

Lidé nastoupili.

Na poslední chvíli jsem vylít ven.

Nejel jsem domů.

Napsal jsem Romi: „Omlouvám se, trochu pozdě. Jídlo budu mít.“

Odpověď přišla za tři minuty: „Nevadí. Spím.“

Šel jsem směrem ke Gorazdovce, ale po nábřeží. Nechtěl jsem si přiznat, že sem jdu kvůli němu.

Co přesně tady děláš v půl desáté v noci na nábřeží pod Gorazdovou, chvilku od Viktorova domu, s prázdným telefonem v kapse a s tím výrazem, co nosíš od šestnáctého?

Odpovědět si nestačilo.

Nestačilo říct: jdu domů. Přes nábřeží. Je to hezká cesta. Vzduch je čerstvý. Nakoupím v Gorazdově, tam je večerka.

Je tam večerka.

Tak asi patnáct metrů od Viktorova domu.

Rohový dům, tmavá fasáda.

Výborně.

Koukal jsem na řeku.

Chlorová vůně z tréninku se ještě držela na vlasech. Nebo mi to tak připadalo. Někdy zápach z bazénu přetrvá v představě dlouho poté, co ho nos přestal cítit.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel Grindr.

Můj profil.

BlondJock.

Upravil jsem věk na správný. 21.

Pak jsem vymazal fotku torza a nahrál jinou. Záda v tričku. Bez tváře. Sportem tvarovaná, jasně atletická. Pořád anonymní. Ale míň obecná. Míň cizí. Jako kdybych chtěl, aby někdo poznal, a zároveň si mohl říct, že nepoznal.

Uložil jsem.

Swimmer2004 mohl tu zprávu od BlondJocka vidět už před čtrnácti dny.

Jestli si ji otevřel, viděl jen profil bez tváře.

Ne mě.

Teď, kdyby se podíval znovu, uvidí změnu.

Jestli se podívá.

To byl problém. Grindr nepošle notifikaci, že se někdo dívá na profil. Grindr pošle notifikaci, jen když někdo napíše.

Takže Viktor uvidí změnu jen tehdy, když se sám podívá na BlondJocka.

A to záleží na tom, jestli mu BlondJock přijde zajímavý.

Zamkl jsem obrazovku.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Stál jsem u zábradlí.

Co to dělám.

Co to je. Anonymní Grindr profil se změnou věku a fotky ve čtvrt na deset v noci na nábřeží pod Gorazdovou. To je plán dospělého člověka, nebo plán člověka, který přišel o kontrolu a teď to maskuje jako zájem?

Zájem.

Mám zájem o Viktora.

Řekl jsem to v hlavě poprvé takhle přímo.

Výsledek: nic výjimečného se nestalo. Nebe nespadlo. Vltava neukázala nečekaný vodopád. Mosty zůstaly mosty.

Mám zájem o Viktora.

A zároveň ho nenávidím způsobem, který nedává smysl, když se o mě nezajímá.

Tohle jsem věděl.

Jenže vědět a dělat s tím něco jsou dvě různé věci.

Odtrhl jsem ruce od zábradlí.

Nábřeží, pak odbočka doprava do vedlejší ulice, pak Gorazdova. Nemusel jsem jít přes Gorazdovu. Mohl jsem jít rovně. Jenže nohy šly tam, kam jsem jim dovolil.

Gorazdova. Rohový dům. Tmavá fasáda, odrbaná okna.

Šel jsem po chodníku.

Tančírna naproti. Zelený neon. Klidný v noci, neprovokující. Prostě svítil. Jako by říkal: jsem tady, máš to vědět, udělej s tím, co chceš.

Věděl jsem o Tančírně, protože Viktor to jednou řekl ve videopůjčovně, když jsem tam vracel film a on se bavil o domě, o Gorazdově a o tom, že některé zvuky jsou přesnější než zvonky, třeba jako dusot bot po točitým schodišti. Nebylo to mířené na mě. Nebo bylo. Nevím. Řekl to způsobem, jakým se někdy říkají věci, které si má někdo zapamatovat. Třeba abych věděl, že existuje nějaká Tančírna.

Přešel jsem přes ulici.

Okno v přízemí zamřížované. Okna ve vyšších patrech tmavá nebo se záclonami. Rohový dům je velký. Čtyři nebo pět podlaží. Jeden vchod z boku.

Stál jsem na chodníku před domem.

Nevešel jsem.

Nemám tam co dělat. Viktor mi nepsal. Viktor mě nepozval. Viktor neví, že stojím na chodníku před jeho domem ve čtvrt na deset večer po tréninku s chlorem ve vlasech a telefonem v kapse, kde je anonymní Grindr profil, který jsem před pěti minutami upravil.

Tomuhle se říká obsese.

Nebo zájem.

Záleží, kdo pojmenovává.

Vzal jsem telefon.

Otevřel Grindr.

Swimmer2004.

Aktivní před třemi minutami.

Tři minuty.

Byl online. Teď. Nebo skoro teď. V domě, nebo kdekoliv jinde. Ale tři minuty.

BlondJock. Změna fotky. Nový věk.

Přečetl si to?

Ne. Ne takhle. Grindr neříká, jestli se podíval, když nechce, abych to věděl. A já to nevím. Jen stojím před jeho domem a dělám, že číslo u profilu je zpráva určená mně.

Zavřel jsem aplikaci.

Nadechl jsem se.

Vydechl.

Ulice za mnou, dům přede mnou, neon poblíž, řeka někde za rohem.

Nedaruju mu to.

Ta věta byla v hlavě od šestnáctého. Od kuřárny. Pořád tam seděla jako hřebík, který člověk zatloukl a pak zapomněl proč.

Co to znamená. Nedaruju mu co. Pohled? Přiznání? Zájem? Ten pocit, že se otočím za každou siluetou, která by mohla být on?

Nedaruju mu to.

Nebo: nedaruju si to.

Tohle bylo novější.

Nedaruju si právo být v klidu. Nedaruju si svolení říct, že mi na tom záleží. Nedaruju si normální větu, která by řekla: vídám tě, myslím na tebe, byl jsem tam té noci, viděl jsem tě, a to mi nešlo vymazat.

Přitom Romi mi nedávno řekla, ve své specifické nehybné moudrosti, bez toho, aby o Viktorovi věděla cokoliv: „Tomíku, věci, které neřekneš, tě nakonec odvypráví samy.“

Sundal jsem tašku z ramene.

Sedl jsem si na schod před vedlejším domem.

Pořád Gorazdova ulice.

Opřel jsem záda o zeď.

Neon naopodál svítil zeleně. Tančírna čekala, jako vždycky čeká. Nikam nespěchala. Prostě existovala, noční a klidná, jako místo, o kterém se nemusí mluvit, aby bylo přítomné.

Viktor tenhle neon vidí z okna.

Zmínil to jednou ve videopůjčovně, v kontextu konverzace o filmech, která se stočila k Lynchovým neonům a k tomu, co světlo dělá s ulicí v noci. Řekl: my máme zelenej naproti. A bylo mu to protivný a taky si na to zvyknul.

Dvě věci, co se nedají oddělit, jakmile se propojí.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel jsem Viktorův normální kontakt.

Civilní jméno. Prázdný chat. Přímá cesta, která byla mnohem těžší než všechny anonymní profily dohromady.

Napsal jsem: Jsem blíž, než si myslíš.

Smazal jsem to okamžitě.

Skoro dřív, než jsem to napsal.

Tohle ne.

Takhle ne.

Napsal jsem: Hele.

Viktorovo hej. Moje hele.

Čtyři písmena. A tři k tomu je sedm. Obojí nicneříkající. Obojí přesně tolik, kolik se odvažujeme.

Smazal jsem i hele.

Zavřel jsem kontakt.

Položil jsem telefon na schod vedle sebe.

Gorazdova přede mnou. Tančírna a její neon. Nebe nad Prahou, nijak zvlášť hvězdné. Tmavě fialové, skoro černé, přesvícené odněkud zdola.

Sedím si na schodu jako blázen a přemýšlím o člověku, na kterého myslím každý den a se kterým nepromluvím.

Tohle není v pořádku.

Ale nedaruju si to. Tenhle zájem. Tuhle vnitřní otočku. Tohle nervózní sledování, čekání, anonymní hej a hele, upravení fotky, Gorazdovu o půl desáté, neon a řeku za rohem. Nedaruju si to.

Protože říct si to by znamenalo přestat se tvářit, že jsem přišel jen kvůli večerce.

Vstal jsem.

Zvedl jsem tašku.

Večerka na Gorazdově mi vzdáleně blikla v hlavě, ale nešel jsem tam. Romi počká. Nebo uvařím vejce.

Nábřeží. Zábradlí. Studená ocel.

Přehodil jsem tašku na druhé rameno.

Koukl jsem přes Vltavu.

Smíchov. Vltavská. RanGoli.

Vzdálenost řeky není velká. Pěší most, pár set metrů domů.

Ale já tady stojím s rukama na zábradlí a koukám na Smíchov, a to je přesně pěší vzdálenost od Viktorova bytu.

Otočil jsem se zády k řece.

Gorazdova zase přede mnou.

Neon.

Noc.

O-TOČ-SE.

Tělo se otočilo za zeleným neonem. A já, jak můra za světlem, zase jsem stál před jeho domem.

A uviděl jsem světlo ve čtvrtém patře.

Okno.

Žluté světlo.

Záclona.

Nešlo poznat, jestli je za ní Viktor. Nešlo poznat vůbec nic.

Jen světlo. Ale bylo tam.

Ve čtvrtém patře.

Na té straně, kde by bylo jeho okno, kdybych si správně zapamatoval, co mi jednou řekl.

Stál jsem na chodníku a díval se na okno ve čtvrtém patře a věděl jsem, že tahle věc, tenhle pohyb, tahle chvíle, je přesný popis toho, kde jsem.

Nejsem v Podolí.

Nejsem doma.

Jsem tady, na Gorazdově, v noci, Vltava za zády, Tančírna poblíž, světlo ve čtvrtém patře, a v kapse telefon s upraveným Grindr profilem.

Tohle je místo, kde se věci mění.

Jen člověk stojí na chodníku a najednou ví, že se otočil.

Nedaruju mu to.

Jenže tuhle větu jsem mu říkal jako výhružku.

Teď mi připadala jako pouto.

Nedaruju ti to, Viktore.

Nedaruju si dovolení zavolat nebo napsat nebo vejít. Ale taky si nedaruju právo tvářit se, že se nic neděje. Že to bylo jen jednou. Že to pornokino byl omyl, náhoda, výlet. Že BlondJock je jen experiment. Že SAPA v pátek je kvůli Filipovi.

Nic z toho není pravda.

Já jsem přišel na Gorazdovu proto, že jsem musel.

Otočil jsem to zpátky k řece.

Vltava tekla.

Za chvíli přijde tramvaj, přesednu, dojedu domů, nakoupím vejce nebo cokoli, dám to Romi, půjdu spát, zítra trénink, škola, Dlážděnka, Pavel a jeho věcné věty, Veronika a výpočty výživy, Tony a synchron, SAPA v pátek.

Pátek.

Viktor v pátek.

Vyšel jsem k tramvajové zastávce.

Za mnou světlo ve čtvrtém patře na Gorazdové.

Nevím, jestli se v něm ještě svítilo.

Neotočil jsem, abych to zkontroloval.

Jednou se otočit stačilo.

Tramvaj přijela za šest minut. Nastoupil jsem. Sedl jsem si k oknu. Praha za sklem, stejná jako vždycky, ale já v ní byl jinak usazený.

Telefon v kapse.

BlondJock s novou fotkou.

Swimmer2004 aktivní před třemi minutami.

Gorazdova za mnou.

SAPA v pátek.

A ta věta, tvrdá a stará a nová zároveň:

Nedaruju ti to.

Teď jsem věděl, co znamená.

Neznamená: ublížím ti.

Znamená: nezapomenu.