KAPITOLA 10 — Schodiště — 3. 10., 21:00 — Viktor

Schodiště do pornokina má čtrnáct schodů.

Vím to nazpaměť. Ne proto, že bych je počítal. Prostě to vím, jako člověk ví, kolik kroků je od jeho postele k záchodu. Tělo si pamatuje trasy, po kterých chodí v noci a potmě.

Čtrnáct schodů dolů. Zábradlí na pravé straně, kov studený a trochu lepkavý, ne z nečistoty, spíš z vlhka, rukou a času. Obrázky na obou stranách. Schodiště jako kůže. Každý sedmý schod je trochu kratší. Ani nevím, jestli je to pravda. Ale mám ten pocit, a po čase přestanete rozlišovat mezi pocitem a faktem.

Venku byly dva stupně. Říjnu je jedno, jestli máš kabát. Říjen prostě přijde a řekne: tak takhle to teď bude.

Byl jsem unavený smutkem. Trénink byl dopoledne. Videopůjčovna zavřela v sedm. Mezi tím škola, Sršnin hrnek na lince, Oliho bunda na botníku, výpis z docházky, zpráva od Tonyho, SAPA v pátek, Filipovo studio, karamelová káva. Rozvrh jako rošt, na kterém člověk leží rovně, ale ne dvakrát pohodlně.

Dneska v noci jsem to nevydržel.

Přestávalo fungovat bejt doma, koukat na strop a čekat na spánek, který nepřijde. Tělo bylo v klidu, ale v hlavě byl ten hučivý druh bdění, kdy se myšlenky neopakují, ale ani nepostupují. Stojí na místě a hučí.

Vzal jsem bundu a šel.

Sršeň spala. Nebo to předstírala. U ní nikdy nevím. Oli byl za zavřenými dveřmi, odkud nevycházel žádný zvuk, a to byl buď dobrý, nebo špatný příznak. Ticho u Oliho je vždycky naplněné mými obavami.

Gorazdova v říjnu. Neon Tančírny svítil, ale dveře byly zavřené. Úterý nebo středa. Nebo pátek po půlnoci, kdy se dny začnou tvářit jako cizí příbuzní. Tančírna má zavřeno v pondělí a úterý, nebo v úterý a středu, nebo v jiné dny, jejichž pořadí jsem si nikdy nezapamatoval. Prostě někdy svítí a někdy ne.

Dneska svítil neon, ale dveře ne.

Specifický druh existence: být, ale nepustit.

Znám ten stav.

Na nábřeží byl vítr. Ne silný, ale vytrvalý. Takový, co nejde ignorovat, ale nejde si na něj ani stěžovat. Šel jsem podél Vltavy. Řeka v noci je jiná než přes den — tmavší, hustší, vážnější. Nemá turisty. Nemá joggery. Má jen sama sebe a občasné světlo z mostu, které se v ní třepe.

Nešel jsem přímo k pornokinu. Nešel jsem přímo nikam. Chůze v noci není navigace, je to průběh. Jde se, dokud se nepřijde. Tělo zná trasy, které mu hlava neplánovala.

Šel jsem dlouho a pak sednul na autobus.

Vstup je z ulice. Pornokino má kovové dveře, u spodního rámu trochu rez, cedule s provozní dobou.

Schodiště.

Tady to začíná.

Ne dole. Tady. Na prvním schodu dolů, kdy se venkovní svět za zády stane teoretickým a to, co je přede mnou, se stane jediným možným směrem.

Sestupoval jsem opatrně dolů.

Světlo na schodišti je žluté a trochu unavené. Jako světlo v bytě, kde nekupují žárovky s vyšším výkonem, protože se prostě naučili vidět v tom, co je.

Na sedmém schodu jsem se zastavil. Kvůli tomu, co viselo na stěně vpravo. Nápis. Červenou barvou, polorozmazaný, psaný rukou někdy dávno, přelepený nahoře nálepkou, ale čitelný pod ní:

TU SEM BYL.

Bez jména. Bez data. Jen TU SEM BYL.

Pokaždé, když tudy jdu, ho vidím. Pokaždé si k tomu něco pomyslím.

Dneska jsem pomyslel na Toma.

Tom byl tady. Na tomhle schodišti. Šel dolů těmito schody. Možná se zastavil na sedmém. Možná si všiml nápisu. Možná ne.

Možná se díval jen před sebe, protože když jde člověk poprvé do pornokina, dívá se většinou moc dopředu nebo moc pod nohy. Nikdy normálně.

Šel jsem dál.

Dole bylo okýnko s mříží.

Milan seděl za ním.

Samozřejmě.

Milan tady občas vypadá, jako by ho někdo do toho okýnka kdysi vsadil a dům kolem něj potom postavili dodatečně. Mříž, stolek, razítko, polštářek, miska na drobné, háčky na bundy, zadní police s věcmi, které patří všem a nikomu. Milanův obličej pod žlutým světlem. Cigareta v koutku úst, nezapálená, jen tak pro efekt nebo pro ruce.

„No ne,“ řekl. „Prázdná váza se nám přišla dolít ve dvě ráno.“

„Čau.“

„Přišel jsi za láskou, úlevou, nebo za vlastním průserem?“

„Dej mi malinovku a nekecej.“

„Aha. Takže za vším.“

Položil jsem peníze k mříži.

Milan je stáhl k sobě, aniž by se podíval dolů. Vzal razítko. Natáhl jsem zápěstí. Otisk byl čistý, přesný, černý. Milan razítka nerozmazává. Milan by radši rozmazal člověka než razítko.

„Bunda?“

Sundal jsem bundu a podal mu ji.

Pověsil ji za sebe.

„Taška?“

„Nemám.“

„Aspoň něco sis nechal doma.“

Podíval se na mě.

„Dneska brzo.“

„Je přesně devět.“

„Pro tebe je to brzo.“

„Každý to říká.“

„Máti šla spát se slepicema?“ Ušklíb se.

Za mříží se ozval zvuk z reproduktoru. Tlumený, mechanický, jednoznačný. Porno z prostoru za barem. Zvuky, které se tady po chvíli stanou tapetou, dokud si je člověk najednou znovu neuvědomí a nezjistí, že poslouchal cizí dechy posledních deset minut.

Dole v chodbě stál muž u plakátu a díval se do země. Ruku měl pod bundou. Ne tak, aby to kdokoli komentoval. Tak, jak se to tady nekomentuje.

Vpravo byl bar.

Za barem láhve, sklenice, lednička, červené světlo odspodu, pult vyleštěný, ale teď ulepený asi od fernetu, papírové ubrousky v kovovém držáku.

Milan vstal od mříže a přešel za bar. V tomhle podniku se nepřemísťuje personál. Přemísťuje se Milan. Je všude, kde je potřeba být viděn.

Nalil mi malinovku.

„Klid dneska?“ zeptal jsem se.

„Klid je slovo pro lidi, co nemrdaj,“ řekl Milan.

Zrovna v tu chvíli se za stěnou ozvalo sténání z filmu, smích odněkud z hloubky druhé místnosti a zvuk zipu. Někdo prošel kolem baru s rozepnutým páskem a tvářil se, jako by si jen upravoval oblečení. Jiný muž u pultu si utíral prsty do ubrousku. Ani se neobtěžoval dělat z toho tajemství.

Milan mi podal sklenici.

„Pár pravidelných. Jeden nový. Jeden prvonový.“

„Jak prvonový?“

„Už tu byl, ale omlouvá se i díře v kabince, že zabírá místo. Asi má výčitky svědomí, že dostal chuť na péro.“

„Klasika.“

„Klasika.“

Napil jsem se.

Malinovka je dětský nápoj. Vím to. Každý tady to ví. Říkali mi to prvních pět návštěv různými způsoby. Milan mi to říká dodnes. On se nikdy neunaví. Žije z takovýho rýpání od nevidím do nevidím. A já malinovku piju proto, že nepiju alkohol. Furt nějakej tréninik. A taky proto, že je červená a syntetická. No dobrota.

Dva muži stáli u zdi v polostínu, vedle sebe, každý sám. Jeden měl hlavu zakloněnou dozadu, oči zavřené. Druhý sledoval obrazovku tak soustředěně, až to vypadalo jako samostudium. Pod jedním stolkem ležel zmuchlaný ubrousek. Na zemi se leskl mokrý flek, který mohl být rozlitý drink, ale nebyl.

Tohle místo nikdy nebylo jen útočiště.

To si člověk nesmí lhát.

Bylo to místo pro těla. Pro rychlost. Pro ruce. Pro cizí pohledy. Pro chlapy, kteří si přišli vyhonit se u porna, opláchnout si ruce, dát si pivo a odejít domů, lehnout k ženě, práci, prázdnu, čemukoli. A vedle nich byli ti, kteří tu hledali slovo, které by jinde neunesli. Někdy to byl stejný člověk během jedné hodiny.

To mě na tom děsilo.

A proto jsem sem chodil.

Vzal jsem malinovku a šel nahoru.

Vzduch nahoře teplejší, hustší. Z kabin někde vzadu se ozýval tlumený zvuk filmu, jiný než dole. Více zastřený, jako kdyby někdo pustil porno skrz zeď. V chodbě jsem minul muže, který si zapínal knoflík u kalhot a ani se na mě nepodíval. Na prahu jedné místnosti stál další a rozhodoval se, jestli půjde dovnitř. Rozhodoval se asi moc dlouho. Pak šel.

Kuřárna.

Čtyři lidi.

Sedl jsem si na pohovku u levé stěny. Ta moje, jestli lze říct moje o místě, které patří každému a nikomu. Na kožence se sedí dobře, protože se na ní sedí roky a roky tvarují místo.

Naproti Ripleyová. Seděl s cigaretou a díval se k oknu, i když za oknem nebylo nic. Jen reklamní plachta připlácnutá zvenku. Koukal tam s koncentrací člověka, který vidí něco jiného.

„Čau,“ řekl bez pohledu na mě.

„Čau.“

To bylo celé.

V kuřárně se moc nemluví. To je věc, která mě tady baví možná nejvíc. Venku musím mluvit, vysvětlovat, vyplňovat ticho, protože ticho je v běžném světě nepříjemné a lidé ho chtějí zahladit. Tady je ticho normální. Je součástí provozu.

Zapalte si, nebo ne.

Ticho platí taky.

Jenže to ticho není čisté.

Nikdy.

Na zdi pořád běží smyčka porna. Někdo se u toho udělá. Někdo se u toho neudělá a bude z toho podrážděný. Někdo přijde do kuřárny jen proto, aby si na pět minut odložil tělo vedle sebe. Někdo další si zapálí cigaretu rukou, která se před minutou dotýkala cizího břicha, a nebude na tom nic slavnostního ani hlubokého. Prostě to tak je.

Kuřárna je ostrov.

Ale ne jiný svět.

Na druhé pohovce seděl Kosatec. Kosatec mě zaregistroval hned, jak jsem vstoupil. To je u něj standardní. Kosatec registruje všechno, co vstoupí do prostoru, protože Kosatec žije v neustálém stavu skenování možností. Podíval se na mě, zvedl koutek, a bylo to.

„Prázdná vázo.“

„Kosatče.“

„Brzo.“

„Opravdu?“

„Na tebe jo.“

„Každý to říká.“

„Protože to tak je.“

Kosatec se natáhl na pohovce. Má způsob lehu, který vypadá jako úmyslná instalace v galerii. Nohy přes opěradlo, ruka s cigaretou na břiše, vlasy rozhrnuté tak, jako by to tak narostly. Vedle něj popelník, zapalovač, mobil displejem dolů a balíček kondomů, který tam nikomu nepatřil a zároveň mohl patřit každému.

Napil jsem se malinovky.

Prázdná váza.

Tohle moje jméno tady.

Milan ho vymyslel někdy v prvním roce, tvrdí. Říkal to způsobem, jak Milan říká věci, o nichž si myslí, že jsou vtip, a zároveň jsou přesné. Já jsem se naštval. Pak jsem přestal.

Přezdívka je přesná v tom, že váza je nádoba. Nádoba je záměrně prázdná, protože jejím účelem je přijmout, co se do ní vloží. To by byl krásný výklad.

Milan ho takhle nemyslel.

Milan myslel: přijde, naplní se, a pak je zase prázdná.

Jenže oba výklady jsou pravdivé.

To je nejhorší, co se může přezdívce stát.

Za oknem kuřárny. Říjen. Chlad, který sem nepronikal fyzicky, ale byl znát v těle jako vzpomínka.

Zadíval jsem se na pohádkovou malbu.

Je tam vždycky. Les. Stromy s korunami jako v dětské knize. Na jednom stromě někdo přimaloval ptáčka modrou propiskou. A někdo přimaloval na druhej strom péro. Později, jinak, bez povolení, jen proto, že chtěl. Ptáček tam nesedí. Pluje. Nebo letí. Nebo visí v prostoru bez gravitace. A to péro stříká.

Pokaždé, když to vidím, přijde mi to trochu smutný.

Přitom je to jen to, co to je.

Epopej na zdi v kuřárně pornokina, kde za stěnou někdo zrychluje dech do filmu, který už nikdo nesleduje.

Člověk si naplní hlavu tím, čím ji naplní.

„Blonďatej skokan,“ řekl Ripleyář.

Zarazil jsem se.

Nedíval se na mě. Pořád ke zdi. Ale mluvil, a v prostoru tak tichém, jakým je kuřárna v devět večer, i tiché věty padají přesně.

„Co?“ řekl jsem.

„Ten z minulýho měsíce.“

„Nevím, o čem—“

„Přišel. Milan ho razítkoval. Odešel jinak, než přišel.“

Srdce mi škublo, jako by dostalo informaci dřív než mozek.

Tom.

Tom byl na schodišti. Tom šel kolem mříže. Tom dostal razítko. Tom stál ve dveřích kuřárny. Tom odešel jinak, než přišel.

Nevěděl jsem, že to Ripleyář viděl. Nevěděl jsem, kdo co viděl. V pornokině se předpokládá, že nikdo nic nevidí. Je to zdvořilostní dohoda: vidíme, ale neříkáme, že vidíme. Jen tak může místo fungovat jako únik. Jakmile někdo začne jmenovat, stane se z toho svědecká výpověď.

Ripleyář ale říká věc jako když konstatuje fakta, jejichž existence mu přijde normální.

„A?“ řekl jsem.

„Nic. Říkám to.“

„Proč?“

„Protože ty se tváříš, že o tom nevíš.“

Ticho.

Kosatec kouřil a nedíval se na nás. Nebo se díval a předstíral, že ne. U Kosatce je to těžké říct.

„Vím, že přišel,“ řekl jsem nakonec.

„Vím, že víš.“

„Tak proč—“

„Přijde znovu,“ řekl Ripleyář jednoduše.

Pak nic.

Napil se. Cigareta. Zeď.

Přijde znovu.

Řekl to jako předpověď počasí. Bez emocí, bez morálního soudu, bez doporučení. Prostě se to stane, protože lidi dělají věci, které už jednou udělali.

Kosatec si protáhl nohy a řekl: „Jak to víš.“

„Vím,“ řekl Ripleyář.

„Ze zkušenosti?“

„Ze schodiště.“

Kosatec přikývl vážně, jako by to byla přijatelná odpověď.

Tady takové věci přijatelné jsou.

Šáhl jsem po kelímku a zjistil, že je skoro prázdnej.

Přijde znovu.

Tomovo hej z Grindru bylo z čtrnáctého. Dnes je třetího října. Kolik je to dní? Devatenáct? V těch devatenácti dnech jsem ho viděl čtyřikrát. Jednou v bazénu, dvakrát na chodbě FTVS, jednou v SAPĚ, kde stál o pět kroků za Tonym a Filipem a tvářil se, jako by si prohlížel tetovací vzory, ale díval se jinudy.

V SAPĚ se díval na mě.

Věděl jsem to, i když jsem se neotáčel.

Tělo ví, kdy je na něj zaměřená pozornost. Ne vždycky, ale dost často. Jako termostat: nevysvětlitelný, ale funkční.

V pátek jsem seděl u Filipova stolu a vybíral si vzory a v určitou chvíli se ten zvláštní tepelný pocit na zátylku přestal pohybovat. Jako by se přestal dívat. Nebo se přisunul blíž. Nevím. Otočil jsem se, ale byl na druhém konci místnosti u police se vzory a díval se oddaně na sérii obrazců, které mu zjevně nic neříkaly.

„Jdu se vychcat,“ řekl Kosatec.

Protáhl se a vstal s tou graciézností, která mě u něj vždy trochu znervózní. Kosatec se pohybuje jako člověk, jemuž gravitace dělá ústupky.

Odešel.

Ripleyová a já jsme zůstali sami.

Ticho v kuřárně má různá patra.

Povrchní ticho je jen absence zvuku. Středové ticho je přítomnost věcí, co se neříkají, ale jsou. Hluboké ticho je, když obě strany vědí, a přesto nikdo nezačíná.

Teď bylo hluboké ticho.

Ripleyář kouřil.

Já dopíjel malinovku.

Od schodů přišel zvuk kroků. Někdo šel nahoru. Čtrnáct kroků. Sedmý trochu kratší. Nebo tak to cítím.

Kroky byly závodní. Rychlé, ale ne spěchající. Jako někdo, kdo ví, kam jde, a nezdržuje se.

Ripleyář neotočil oči od zdi.

Kroky zmizely v kině.

„Kdo je ten chlap?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Kterej?“

„Ten šedivej. Co přišel dneska.“

„Nevím. Novej asi.“

„Byl tu včera?“

„Možná.“

„Vypadal jako—“

Zarazil jsem se.

Vypadal jako co.

Vypadal jako muž. Čtyřicet pět, padesát. Šedá bunda. Nenápadný. Přišel, sedl si ke stolu u baru, pil pivo a díval se do stolu. Ne kolem sebe. Do stolu. Jako by měl uvnitř stolu adresu, na níž hledal odpověď.

„Vypadal unaveně,“ řekl jsem.

Ripleyář přikývl.

„Takový jsou tu nejčastějc,“ řekl. „Naštvaní přijdou jednou. Smutní přijdou párkrát. Unavení se vrací.“

Vzal jsem to jako analýzu, ne jako radu.

Unavení se vrací.

Jsem unavený?

Přišel jsem z Gorazdovy přes nábřeží, protože jsem nemohl spát, nevím, co chci, a v kuřárně aspoň nikdo nepokládá otázky, na které nemám odpovědi.

Takže asi jo.

„Ty se vracíš,“ řekl Ripleyář.

Zarazil jsem se. Předtím skoro poetická řeč o unavených, teď tohle.

„To je jiný,“ řekl jsem.

„Jak.“

„Já sem chodím z jinýho důvodu.“

Ripleyář konečně obrátil oči od zdi a podíval se na mě.

Přímý pohled. Ripleyářovy oči jsou tmavé a trochu vodnaté, jako oči člověka, který se neomlouvá za to, co vidí.

„Z jakýho důvodu?“ zeptal se.

Otevřel jsem ústa.

Zavřel jsem je.

Nepovídám si o tom s Ripleyářem. Sedíme spolu v kuřárně, komentujeme dění, někdy si vyměníme věty o provozu, o lidech, o počasí v pornokině. To je naše interakce. Není hlubší.

Ale Ripleyář se zeptal přímo.

A přímá otázka si vždycky zaslouží aspoň chvíli přemýšlení.

„Protože tady nemusím být žádným jménem,“ řekl jsem.

Ripleyář přikývl.

Pak řekl:

„To bývalo pravda.“

Bývalo.

Minulý čas.

„Teď ne?“ zeptal jsem se.

„Teď tě viděl blonďatej skokan.“

Ticho.

To bylo ono.

Tohle byl přesný popis situace, bez ornamentů, bez mašle.

Tom mě viděl. Tom byl tady. Tom byl v kuřárně přede mnou. Nebo za mnou. Nebo ve dveřích. Schodiště si ho pamatuje. Pamatuju si ho já. A Ripleyář taky.

Máte místo, kam chodíte, protože jste tam neznámí.

A pak přijde někdo, kdo vás zná.

A místo přestane být vaše. Stane se součástí věcí, která patří vám oběma.

„Co s tím?“ řekl jsem.

Ripleyář pokrčil rameny.

„Nic,“ řekl. „Buď sem dál chodíš, nebo ne. To je vše.“

To je vše.

Výborně.

Znal jsem tu odpověď. Stejná jako odpověď na každé dilema, které není opravdu dilema, jen se jako dilema tváří. Buď, nebo. Buď dál chodíš, nebo ne. Buď mu napíšeš, nebo ne. Buď se jdeš podívat na SAPU, nebo ne.

Buď jsi tady, nebo ne.

Jenže Tom byl tady.

Tom byl na schodišti. Tom sestoupil čtrnáct schodů, zaplatil, dostal razítko na zápěstí, šel doprava k baru, za barem doleva, nahoru do kuřárny, otevřel dveře, uviděl mě, a pak odešel do deště.

A já jsem se pak otočil ve dveřích a byla tam jen jeho absence.

A od té doby nezmizela.

Milan přišel poklidit.

Utěrku přes rameno, pohyb rutinní jako metronom. Vzal můj prázdný kelímek a podíval se na mě.

„Dáš si ještě?“

„Jo.“

„S cukrem, nebo bez iluzí?“

„Malinovku, Milane.“

„Tak s obojím. Přijď si pro ní.“

„Blonďatej skokan,“ řekl, když mi ji podával.

Zarazil jsem se.

Druhý člověk dnes v noci.

Ripleyář. Teď Milan.

„Přestal jsem na to myslet,“ řekl jsem.

„To zní pravdivě.“

Milan sklonil hlavu trochu dolů a podíval se na mě z té polohy, která je u něj specifická: mírný sklon, ostrý pohled, lehce povznesený výraz. Pohled člověka, který vidí víc, ale neřekne kolik přesně.

„Mluvil jsi s ním od tý noci?“

„Ne.“

„Aha.“

„Aha?“

„Říkám to jako fakt.“

„Fakt o čem.“

„Fakt o tom, že jsi s ním nemluvil.“

Pauza.

Za zdí znovu zrychlil zvuk filmu. Někdo se zasmál dole pod schody. Nějaký chlap řekl: „Hele, nech to bejt,“ a druhý odpověděl něco nesrozumitelného. Potom ticho, potom tlumený dech.

Milan se ani neohlédl.

Tohle je rozdíl mezi člověkem, který dělá v baru, a Milanem. Jiný by reagoval na hluk. Milan ne. Milan ví, že hluk je součást vybavení.

„Víš, kde bydlí?“ zeptal se.

Zarazil jsem se.

Ano. Vím.

Věděl jsem to dřív, než proběhla kuřárna. Věděl jsem to z videopůjčovny, ze školy, z jeho zmínek. Vltavská. RanGoli. Máma. Druhé patro. Nebo třetí. Vím to dost na to, aby to bylo víc, než by mělo.

„Proč se ptáš?“ řekl jsem.

Milan pokrčil rameny.

„Tváříš se jako člověk, kterej ví, kde bydlí blonďatej skokan.“

Ticho.

Milka kouřila.

Ripleyář přišel dolů.

Štěpánek, který mezitím přišel a usadil se do rohu, měl zavřené oči. Nespal. Jen šetřil pohled.

„Přijde znovu,“ řekl Ripleyář bez pohledu.

„Co?“ řekl Milan.

„Přijde. Blonďatej skokan.“

Milan přikývl, jako by to bylo logické pokračování konverzace.

„To se stane,“ řekl. „Lidi, co přijdou jednou a odejdou jinak, se vrátí. To je zákon míst.“

„Zákon míst,“ zopakoval jsem.

„Jo. Místa si lidi pamatujou. A lidi si pamatujou místa, i když nechtěj.“

Vzal kelímek.

„Ale ty to víš.“

„Odkud víš, že to vím.“

„Protože jsi tady.“

Jednoduchá věta. Přesná věta.

Jsem tady.

Jsem tady v devět večer v říjnu, po schodišti s nápisem TU SEM BYL, teď o půl hodiny později, s malinovkou a bez odpovědi na hej od BlondJocka, protože hej je od Toma a odpovědět na to by znamenalo udělat z věci věc.

A možná ta věc je věc.

Nebo není.

Nebo je, ale já nejsem připravený vědět, co je to za věc.

„Přijde,“ řekl Ripleyář ještě jednou.

Kuřárna se trochu naplnila.

Přišel Štěpánek. Štěpánek chodí vždy večer, ale v říjnu začíná chodit i v noci, jako by se mu délka nocí přenesla do rytmu. Má kabát a šálu i uvnitř. Má způsob sezení, který připomíná starého pána v parku, jenž si přišel sednout, protože doma mu chybí lidé, ne proto, že by chtěl přírodu. Dole se prospal a teď by mě nejradši vylízal zadek. Jednou jsem ho nechal, pak už nikdy.

Pozdravil mě pohledem.

Odpověděl jsem pohledem.

Tohle je komunikace tady. Ne slova. Pohled, přikývnutí. Celé věty v gestech. Někdy je to víc než slova, protože slova nutí vysvětlovat, co gesto může nechat otevřené.

Za Štěpánkem přišla Milka.

Milka má specifický způsob vstupu do každé místnosti: vstupuje do ní celá. Hned. Bez přechodové zóny. Dveře se otevřou a Milka je tam celou svou přítomností, parfémem, kabátem, výrazem a tím zvláštním tichým smutkem, který nosí jako součást outfitu.

„Viktore,“ řekla.

„Milko.“

Sedla si na kraj pohovky vedle Štěpánka. Ne blízko. Jen do prostoru.

„Dneska brzo,“ řekla.

„Každý to říká.“

„Každý má pravdu.“

„Může být.“

Milka si vytáhla cigaretu. Nezapálila ji hned. Jen ji držela.

Tohle dělá Milka vždy: nechá věci chvíli nehotové. Cigaretu nezapálenou. Větu nedokončenou. Pohled na půli cesty někam.

„Jak jde škola?“ zeptala se.

„Jde.“

„Jak jde?“

„Doplňuju docházku.“

„To zní jako trest.“

„Je to plán.“

„Je v tom rozdíl?“

Usmál jsem se.

Milka umí tyhle mikro-přesnosti. Říká věci, na nichž přerůstá jiný smysl, a pak čeká, jestli si ho všimneš. Nejde o vtip.

Zapálila cigaretu.

Kuřárna se naplnila jejím parfémem.

Za oknem — za tou plachtou — se nedělo nic. Ale byl to jiný druh ničeho než před hodinou.

V půl dvanácté jsem šel domů.

Milan mi podal bundu přes mříž.

„Prázdná vázo.“

„Hmm?“

„Až přijde Blonďatej skokan, nebude vědět, že přišel za tebou.“

Podíval jsem se na něj.

„Jak to víš?“

„Protože takhle sem chodí lidi, co o sobě ještě neví pravdu.“

„A ty ji víš?“

„Já vím jenom, kdo si nevzal bundu a kdo se vrací pro klíče. To ostatní si vymýšlím.“

Přikývl jsem.

„Dobrou, Milane.“

Šel jsem nahoru.

Schodiště. Čtrnáct schodů. Na sedmém kratší, nebo tak to cítím. TU SEM BYL pod nálepkou, červená linka, nečitelná pro ty, kdo nevědí, kde hledat.

Venku byl říjnový vzduch.

Studený. Jasný. Bez oblak.

Jel jsem tramvají přes most. Nechtělo se mi ještě domů. Řeka tekla. Stejná řeka, jiná voda. Říká se to o řekách. Nevím, jestli je to pravda o vodě. Vím, že je to pravda o lidech.

Vytáhl jsem telefon.

Grindr.

Swimmer2004. Aktivní před osmi hodinami.

Swimmer2004 je profil.

Viktor jsem já.

Tohle je rozdíl, na který člověk ve čtyři ráno snadno zapomene.

Zamkl jsem obrazovku.

Pak ji odemkl.

Otevřel jsem svůj profil.

Swimmer2004.

Fotka. Bio. Krátké věty, které jsem psal tak, aby neříkaly nic, a přitom přitahovaly přesně ty lidi, před nimiž jsem se chtěl tvářit, že mě nezajímají.

Aktivní před osmi hodinami.

To je nesmysl. To je můj profil. Já jsem aktivní teď. Nebo aplikace kecá. Nebo jsem jen vlezl do jiného místa aplikace a čas se týká posledního zobrazení pro ostatní. Grindr je technicky jednoduchý a psychologicky zlomyslný.

Otevřel jsem chat s BlondJockem.

Jedna zpráva.

Hej.

Nic dalšího.

BlondJock.

Tom.

Možná Tom.

Ne. Tom.

S novou fotkou.

Zavřel jsem chat.

Telefon do kapsy.

Vystoupil jsem na Andělu. Můj cíl? Vltavská. Zastavil jsem se u RanGoli. Indická restaurace zamčená, tichá, nápis svítil jako odložená věc. Dům naproti. Druhé nebo třetí patro, okno tmavé. Romi. Tom pečuje o Romi. Přesně takhle. Ráno léky, večer polévka nebo cokoli, co zbývá. Čas, energie, přítomnost. Celý Tomův život je vybudovaný kolem toho, aby Romi mohla být doma a aby Tom mohl být venku.

Viděl jsem to v SAPĚ. Tom dostal zprávu a odešel stranou. Stál u okna s telefonem a tvářil se tak, jak se tváří lidé, kteří jsou zodpovědní za věci mimo sebe. Nikdy jsem ho nepovažoval za zodpovědného. To bylo hloupé. Zodpovědnost se nenosí na tváři. Nosí se v gestech, v čase, v pořadí věcí. Tom vždycky odchází přesně. Tom vždycky ví, co je dál. Tom si drží tašku pevně, jako by v ní bylo něco nenahraditelného. Teď jsem věděl, co v ní je.

Jídlo pro mámu.

Nebo léky.

Nebo jen čas, který patří jí.

Prošel jsem průchodem domu.

Nad schody na malé pavlači byl žlutý slunečník, který svítil i ve tmě.

Posadí tam někdy mámu, aby se dívala do vnitrobloku? Přikreje ji dekou? Sedí u ní? Čte si? Kouká na Grindr?

Dole u schodů seděla černá kočka, která mě sledovala s výrazem tvorů, jejichž pohrdání je věcné.

Vytáhl jsem telefon.

Otevřel Tomův normální kontakt.

Prázdný chat.

Napsal jsem: Jsem u tebe.

Smazal jsem to okamžitě.

Napsal jsem: Máš zhasnuto.

Smazal jsem to.

Napsal jsem: Chtěl bys vědět, že tě někdo vidí z ulice?

Smazal jsem i tohle.

Nenapsal jsem nic.

Zavřel jsem kontakt.

Strčil jsem telefon do kapsy.

Nohy se pohnuly.

Šel jsem pryč.

Vltava tekla.

Přecházel jsem zpátky na druhou stranu řeky přes železniční most a pak kus cesty zpátky po nábřeží na Palačák jsem jel tramvají. Jeden muž spal u okna, hlavu na skle. Starší žena s taškami, zřejmě z noční směny někde.

Sedl jsem si.

Přemýšlel jsem o schodišti.

Čtrnáct schodů. TU SEM BYL pod nálepkou. Sedmý kratší, nebo tak to cítím. A na devátém vždycky ten okamžik, kdy venku přestane být venku a uvnitř začne být uvnitř.

Přijde znovu.

Ripleyář to řekl. Milan to přikývl.

Zákon míst.

Tom přijde.

Nebo ne. Možná ne. Možná jednou stačilo. Možná pohled v kuřárně byl konec, ne začátek.

Ale pak proč BlondJock.

Pak proč SAPA.

Pak proč jeho záda, když jsem stál u Filipova stolu, a ten pocit na zátylku, který pozná jen přítomnost pohledu.

Telefon v kapse.

Neodemkl jsem ho.

Šel jsem domů.

Čtvrté patro. Klíč. Dveře.

Uvnitř ticho.

Sršeň spala. Oli spal za zavřenými dveřmi. Šel jsem do pokoje.

Lehl jsem si.

Okno. Záclona. Za záclonou tmavá Praha, neon Tančírny.

Zavřel jsem oči.

Viděl jsem schodiště.

Čtrnáct schodů. TU SEM BYL. Sedmý kratší.

A nahoře dveře do světla.

Nebo do tmy.