13

Nemáš rád svoje prsty,
že jsou velké.
Já mám rád,
jak tvoje nehty mají mléčný odstín,
měsíční povahu,
a na opálené kůži svítí,
jako by světlo nevědělo, kam se schovat,
a tak zůstalo na hraně.
Na stole dřevo,
talíře, drobenka,
vidlička v koláči,
a mezi tím dvě ruce:
moje menší, tvoje větší —
bez vítězství, bez posudku.
Položíš dlaň přes mou
a tlak je tak přesný,
že se mi v hrudi srovná nábytek.
Na mém hřbetu je čas,
černě napsaný, obyčejný,
a ty ho přikryješ,
jako by se dalo přestat měřit.
A mně dojde,
že jsem dlouho čekal
na takovouhle věc:
ne na gesto,
na ruku,
která zůstane.