VIII

Když se vracím domů
a otevírám dveře z ulice,
zahlédnu se v jejich skle
a podívám se přes rameno.
Na okamžik věřím,
že tam stojíš.
Že ses za mnou vydal
a celou cestu mlčel,
abys mě mohl překvapit.
Pak scházím po schodech
ke svému bytu
a s každým schodem si říkám:
Co když jsi přišel dřív než já?
Co když uvnitř čekáš,
sedíš v křesle,
ležíš v posteli,
jako bys nikdy neodešel?
Někde velmi daleko
možná právě teď dopadá
světlo Země
z doby, která už neexistuje.
Někdo se na nás může dívat
a vidět ještě domy,
které jsme zbořili.
Lidi, kteří zemřeli.
Dveře,
jimiž už nikdo nevchází.
A možná se stejně dívám
na svůj vlastní byt.
Přijímám jeho staré světlo
z doby,
kdy jsi v něm ještě byl.
Proto se ohlížím
ve skle dveří.
Hledám tebe.
Proto před zámkem zpomalím
a na okamžik
nedokážu zasunout klíč.
Jak dlouho může člověk přicházet,
když už jednou provždy odešel?
Kolikrát se musím ohlédnout,
než pochopím,
že za mnou stojí jen minulost?
A kolikrát se musím vrátit domů,
než ke mně dorazí
tvé poslední světlo?
Odemknu.
Uvnitř nikdo není.
Jen pokoj pomalu vydává
to, co v sobě zadržel.
Tvůj smích.
Tvé doteky.
Místo, na kterém jsi sedával.
Postel, na které jsme lehávali.
Vanu, ve které jsem tě utíral.
Nechávám dveře chvíli otevřené,
kdybys ke mně ještě přicházel
z nějaké velmi vzdálené minulosti.
Pak zaklapnu petlici.
A vím,
že nepřijdeš.