XII

Nejvíc mě překvapuje,
že ve vesmíru, ve kterém jsme byli spolu,
žádný jiný vesmír nebyl.
Všechny možné směry
se na několik měsíců složily
do jediné skutečnosti.
Přicházel jsi z míst,
která předtím neležela na mé mapě,
a pokaždé, když ses objevil ve dveřích,
vzdálenost přestala být vlastností prostoru.
Nebyl důvod hledat jinou oblohu.
Až po tvém odchodu
se vesmír znovu rozevřel.
Ne výbuchem.
Tak tiše,
že jsem zprvu myslel,
že je to jen průvan
v pokoji.
Přes tenkou clonu teď vidím
život, který tu byl před tebou.
Stejné ulice.
Stejné stanice.
Stejné dveře.
Ale světlo přichází pod jiným úhlem.
Možná jsem se nevrátil.
Možná jen pozoruji
opožděný obraz světa,
který už mezitím zanikl.
Na této adrese mám podepsáno
ještě pět oběhů kolem Slunce.
Papír leží v zásuvce
jako výpočet dráhy,
která se zatím tváří neměnně.
V noci se mi však otevírají
mapy beze jmen.
Na jejich okrajích začínají místa,
jejichž čas se mnou
ještě není současný.
Možná už někde existuje ráno,
do kterého jsem dosud nevstal.
Pokoj,
v němž jsem ještě neotevřel okno.
Cesta,
která zatím z tohoto bodu
vypadá jako stěna.
Co když zůstávám jen proto,
že mé odcházení
ještě nevstoupilo do tohoto času?
Co když se za hranicí mého teď
už něco pohybuje ke mně,
stejně skutečné jako já,
jen tak vzdálené,
že o sobě zatím
nemůžeme vědět?
Možná nejsou všechny dveře zavřené.
Možná jejich světlo
ke mně jen ještě nedorazilo.