XIV

Ve snu stál vedle mě muž s téměř mou tváří.
Vesmír na okamžik vypadal, jako by uměl opakovat.
Dokud nepromluvil.
Podoba zůstala,
ale světlo už nepřicházelo z téhož místa.
Mezi mnou a vším, co přijde,
leží věta těžká jako zhroucená hvězda:
Nikdo jako ty už nepřijde.
Světlo budoucnosti se kolem ní ohýbá,
vrací se ke mně z několika stran
a pokaždé nese část známého obrysu.
Jednou moje oči.
Podruhé tvoje ústa.
Potřetí tělo, které by mohlo být krásné,
kdyby krása měla jediný tvar.
Ty jsi mi nevyměnil tělo za jiné.
Nechal jsi mi je
a odnesl z něj rozsudek.
Žádná jizva se už nemusí zmenšovat.
Břicho dýchá.
Kůže stárne ve vlastním čase.
Nic se nemusí obhajovat před světlem.
Možná proto už nestačí tvář,
ramena ani souměrnost,
kterou sen udržel,
dokud ji první slovo nerozlomilo.
Kůže je jen místo,
na němž světlo mění směr.
Zdroj zůstává skrytý za jejím tvarem,
příliš vzdálený, aby jej zachytil pohled,
a přesto skutečný.
Kolik obrazů může vytvořit jedno světlo,
než poznám, odkud přichází?
A kolik těl musím spatřit,
než se přestanu dívat na jejich povrch?
Možná jednou přijde světlo,
které nebude připomínat tebe ani mě.
Nevytvoří prstenec.
Nerozmnoží se na obloze.
Jen vedle něj moje tělo
nebude muset nic dokazovat.
Poznám tehdy jeho zdroj?
Nebo jen zjistím,
že ve mně poprvé nezůstal žádný stín?