Dnes jsem chtěl udělat jednu poměrně banální věc. Uklidit si na webu knihy.

Jen dát do pořádku odkazy, aby člověk, který přijde na stránku některé z mých knih, pochopil, co vlastně existuje, kde se to dá číst a která verze je která.

Po několika hodinách jsem zjistil, že to chvílemi nevím ani já.

Nejlépe to bylo vidět na Luciánovi.

Lucián z deštného pralesa Feklespír je příběh, který se mnou žije už dlouho. Existovalo jeho starší samostatné vydání, později se stal jednou polovinou dvojknihy Dvojzář, na Wattpadu je jeho původní podoba a zároveň existuje novější stránka knihy, která počítá s další samostatnou verzí.

Která zatím ani nevyšla.

A možná vyjde.

Asi.

V jednu chvíli jsem se díval na vlastní web a říkal si: Tak moment. Kam má vlastně vést tenhle odkaz?

Kdysi jsem měl o vydané knize mnohem jednodušší představu.

Napíšete ji. Dokončíte ji. Vyjde. Hotovo.

Jenže ono to tak vůbec být nemusí.

Člověk se po letech k textu vrátí a zjistí, že některé věty by dnes napsal jinak. Některé věci rozšíří. Něco naopak vyhodí. Změní se ilustrace. Z jednoho svazku vzniknou tři. Dvě původně samostatné knihy se najednou ukážou jako části jednoho většího světa.

A stará verze přitom nezmizí.

Někde stojí v knihovně.

Někdo ji má doma.

Existuje pod starším autorským jménem.

Její obálka už neodpovídá tomu, jak ten svět vypadá dnes, ale pořád je to skutečná kniha, kterou jsem kdysi napsal a vydal.

Dnes jsem si proto začal na webu vytvářet malé rodokmeny vlastních knih.

Původní české vydání.
Anglické vydání.
Revidované vydání.
Dvojkniha.
E-kniha.
Audiokniha.
Vydání, které už není v prodeji, ale pořád existuje v knihovnách.

Najednou jsem nepřipravoval katalog. Dělal jsem skoro archeologii vlastní práce.

Zvláštní je, že ty proměny nebývají vždycky plánované.

Když vznikala Dvojzář, spojily se v něm dva na první pohled úplně jiné příběhy. Na jedné straně pohádkový Lucián, na druhé futuristický detektiv ArtFork. Dvě obálky, dva směry čtení, dva světy.

A přesto se mezi nimi postupně objevily vazby, které jsem při psaní prvního z nich nemohl plánovat.

Podobně se mi jiný román, Poslední noc v New Yorku, časem rozdělil do tří knih. Existuje jeho původní česká podoba, tři anglická vydání a novější české verze.

Tohle všechno se dnes snažím nějak rozumně popsat člověku, který přijde na web a chce prostě vědět:

Co si mám přečíst?

A já mu nechci odpovědět diplomovou prací o historii vlastního publikačního chaosu.

Dnes mi při tom došlo ještě něco.

Měl jsem tendenci na stará vydání chvílemi pohlížet skoro jako na technický problém. Něco, co je třeba na webu uklidit, schovat nebo vysvětlit, protože existuje novější verze.

Jenže staré vydání není chyba.

Je to fotografie autora v určitém okamžiku.

Ukazuje, jak jsem tehdy psal, co jsem tehdy považoval za hotové, jak jsem knihu viděl a někdy i pod jakým jménem jsem tehdy vystupoval.

Nová verze ji neruší. Jen pokračuje dál.

Možná je to podobné jako s člověkem. Také nepřestane existovat jeho dvacetiletá podoba jen proto, že je mu dnes čtyřicet.

Na konci dne mám několik nových rozcestníků, několik starých odkazů opravených a mnohem jasnější představu, jak na webu jednotlivá vydání označovat.

A zároveň jsem zjistil něco, co asi budu muset přijmout:

ve vlastních knihách už se občas budu muset orientovat stejně jako jejich čtenář.

Podle mapy.

A možná je to vlastně dobré znamení.

Znamená to, že ty světy po napsání nezůstaly stát.