Daniel: 5
Zpráva přišla v úterý dopoledne, když Daniel seděl za kasou a sledoval zákazníka,
který už téměř dvě minuty hledal v peněžence přesné mince na rohlík a džus.
— kdy máš volno
Daniel položil telefon vedle pokladny, počkal, až muž konečně vysype na pult poslední
dvě koruny, a vrátil mu pětku.
— večer asi
Odpověď přišla dřív, než zákazník došel ke dveřím.
— ok přijdu kolem sedmi
Daniel telefon schoval. Hương seděla u malého stolu u okna, měla před sebou otevřený
šanon a přepisovala faktury do počítače. Když se soustředila na čísla, přestával pro ni
zbytek obchodu skoro existovat, dokud někdo nepřišel k pokladně nebo nezačal hledat
něco, co podle něj určitě měli minulý týden. Daniel doplnil minerálky, odnesl prázdný
karton dozadu a zbytek dopoledne už na Markovu zprávu nemyslel.
Za deset minut sedm zacinkaly dveře a dovnitř přišel Marek. Měl červené tváře, vlasy
trochu vlhké a bundu rozepnutou, jako by mu poslední kus cesty bylo tepleji, než čekal.
„Táhne,“ řekl místo pozdravu a kývl ke dveřím.
„Táhne od října.“
„Dneska víc.“
„Tak je za sebou zavři.“
„Zavřel jsem je.“
Hương zvedla oči od počítače. „Ahoj, Marku.“
„Dobrý večer.“
Marek prošel kolem regálu se sladkostmi, vzal tyčinku a položil ji před Daniela.
Byla to dostatečně levná vstupenka, aby nemusel vysvětlovat, proč přišel.
Daniel ji namarkoval. „Tohle jíš dobrovolně?“
„Jo.“
„Tak dobře.“
Marek se podíval přes jeho rameno. Hương už zase něco počítala, Phúc byl vzadu
a každou chvíli se odtud ozvalo bouchnutí kartonu nebo přepravky.
„Kolem osmi?“ zeptal se tiše.
„Jo.“
Zaplatil a opřel se o pult. „Tak co ten zámek?“
Daniel mu podal účtenku, kterou Marek okamžitě zmačkal. „Nic.“
„Jak nic?“
„Odložili nástup.“
„Proč?“
„Něco se tam ztratilo. Nebo se to nedá najít. Nevím. Řeší to policie.“
Marek přestal mačkat účtenku. „Policie?“
„Jo.“
„A tys tam byl.“
„Jo, jo.“
Marek se chvíli díval na Daniela. „A ptali se tě?“
„Jo. Kdy jsem tam byl, kudy jsem šel, jestli jsem byl někde sám. Měl jsem video, tak si
vzali kopii.“
„Jaký video?“
„Schmuck mi dovolil natočit si trasu, abych se ji naučil.“
Marek se usmál. „Ty sis na brigádu průvodce natočil zámek.“
„Já měl i dvacet tři záložek.“
„Ty vole.“
„Děkuju.“
„A dobrý? Policie.“
„Asi. Pustili mě domů, takže počítám, že jo.“
„To bývá dobrý znamení.“
Daniel se zasmál. „Máma říkala to samý trochu jinak.“
Do obchodu přišla zákaznice a Marek ustoupil stranou. Počkal, dokud Daniel nena
markoval jogurty, rohlíky a konzervu pro psa, potom zvedl tyčinku z pultu.
„Takže zase bez práce.“
„Zase bez práce.“
„Aspoň znáš zámek.“
„To je přesně to, co jsem potřeboval.“
Marek pokrčil rameny a rozbalil tyčinku.
Do osmi Daniel pomohl zavřít obchod. Phúc ještě kontroloval jednu fakturu, na které
neseděla částka oproti minulé dodávce, Hương dala do lednice otevřené věci z kuchyně
a Daniel řekl, že jde na chvíli ven.
„Dlouho?“ zeptala se.
„Nevím. Hodinu.“
„Dobře.“
To bylo všechno.
Marek čekal venku s rukama v kapsách. Jakmile Daniel vyšel, vydali se směrem
od centra. Byla zima, ale nepršelo. U kraje chodníku zůstávaly tmavé mokré skvrny
po dopoledním mrholení a z několika komínů táhl kouř nízko. Daniel cítil dřevo, studený
vzduch a Markovu bundu, když se k němu při přecházení ulice na chvíli přiblížil.
„Takže kam?“ zeptal se Daniel, i když odpověď znal.
„Tam kam vždycky.“
„Romantika.“
„Můžu tě vzít na náměstí.“
„To by bylo ještě romantičtější.“
Za garážemi už byli několikrát. Nebylo to tajné místo; jen kus prostoru, kam večer
málokdo chodil, protože tam neměl co dělat. Betonová zeď zadržovala část větru a kovová
konstrukce u posledního boxu zakrývala výhled od cesty. Přes den by Danielovi připadalo
absurdní tam stát déle než dvě minuty. Večer jim to stačilo.
Marek sundal roušku a složil ji do kapsy.
Daniel si stáhl vlastní z obličeje. „Výborně. Teď jsme zdravotně zodpovědní.“
„Před chvílí jsi markoval rohlíky.“
„To je skoro zdravotnictví.“
Marek se pousmál a přistoupil k němu.
Polibek začal jako pokaždé. Marek měl rty studené, ale jen první chvíli. Daniel znal
chuť jeho cigaret, i když Marek tvrdil, že dnes kouřil naposledy odpoledne, znal jeho kůži
po zimě a vlasy, které venku nabíraly vlhkost. Když ho chytil za bundu a přitáhl blíž, ucítil
na ní kouř, prací prášek a něco mastného ze zahradnictví nebo garáže, co už k Markovi
v zimě skoro patřilo.
Marek se po chvíli odtáhl.
„Tak.“
Daniel se na něj podíval. „To zní nadějně.“
„Mám otázku.“
„Ještě líp.“
„Proč to nikdy nechceš obráceně?“
Daniel chvíli mlčel. „Protože jsem tě viděl.“
„To zní skoro jako kompliment.“
„Nemyslím obličej.“
Marek se rozesmál. „Ty se bojíš.“
„Jo.“
„Aspoň to přiznáš.“
„Mám rád, když můžu druhý den chodit.“
„To bych taky rád zachoval.“
„Výborně. Tak jsme domluvený.“
Marek se ale nehýbal. „Jednou.“
Daniel se opřel zády o zeď. „Ty to zkoušíš pokaždý.“
„Protože pokaždý řekneš ne.“
„To je obvykle známka toho, že člověk nechce.“
„Jo. Proto jsem to nikdy neudělal.“
Daniel se na něj podíval.
Marek pokrčil rameny. „Jen se ptám.“
„Proč ti na tom tolik záleží?“
„Protože mě zajímá, jestli mě jednou necháš.“
„Co přesně na tom potřebuješ zjistit?“
„Nevím. Jaký to je.“
„Tohle je výborně propracovanej argument.“
„Díky.“
Daniel se uchechtl a sklopil oči k jeho bundě. Už mnohokrát to odmítl a pokaždé
z naprosto stejného důvodu.
„Tak jo.“
Marek se přestal usmívat. „Fakt?“
„Jo.“
„Jako fakt fakt?“
„Kolikrát to potřebuješ?“
„Jen si ověřuju.“
„Pomalu.“
„Jasně.“
„A když řeknu stop, tak stop.“
Marek po něm střelil pohledem. „No samozřejmě.“
„Tak dobře.“
Tentokrát už se Marek nepokusil o žádný vtip.
Bundu si Daniel položil na suchý kus betonového výstupku a Markova skončila vedle
ní. Studený vzduch se okamžitě dostal všude, kam se oblečení posunulo, a několik dalších
minut připomínalo hlavně praktické vyjednávání s prosincem. Marek se držel toho, na čem
se domluvili. Nespěchal. Když Daniel jednou řekl „počkej“, zastavil a čekal, dokud mu
Daniel sám neřekl, že může pokračovat.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Zatím.“
„To zní povzbudivě.“
„Nezkaz si to.“
Marek se zasmál, ale pohyboval se pořád stejně opatrně.
Daniel postupně zjistil, že část jeho obav byla horší v hlavě než ve skutečnosti. Začínal
si dokonce myslet, že Marek bude mít po těch letech nesnesitelnou radost, že měl pravdu.
Pak ho to náhle ostře zabolelo.
Nešlo to prodýchat nebo přeskládat do snesitelné polohy. Tělo se stáhlo dřív, než stačil
cokoliv promyslet.
„Stop.“
Marek okamžitě přestal.
„Co je?“
Daniel se ani nepohnul. „Nevím. Počkej.“
Marek se odtáhl a nechal mu prostor. „Bolí to?“
„Jo.“
„Hodně?“
Daniel pár vteřin jen dýchal. První ostrá vlna trochu ustoupila, ale bolest zůstávala.
„Víc, než má.“
Marek si k němu dřepl. „Chceš doktora?“
„Ty doktore.“
Marek si sedl vedle něj.
Daniel si upravil oblečení tak, jak to bez zbytečného pohybu šlo, a opřel se o studenou
zeď. Beton tlačil přes látku do zad. Někde za garážemi projelo auto, motor se na několik
vteřin přiblížil a zase zmizel. Marek mlčel.
Po chvíli Daniel řekl: „Ty vole.“
„Jo.“
„Tohle byl blbej nápad.“
„Mrzí mě to.“
„Mě taky.“
„Fakt jsem dával pozor.“
Daniel k němu otočil hlavu. „Ale máš koňskej ocas.“
Marek chvíli nic neříkal. „Je to lepší?“
„Trochu.“
„Tak nikam nepůjdeme.“
„Já jsem neříkal, že tady budeme bydlet.“
„Klidně. Nájem je tu levnej.“
Daniel se zasmál a hned toho litoval. „Kriste paně, nenuť mě smát se.“
„Promiň.“
„Tohle byla výstraha.“
Marek sklopil hlavu a pousmál se.
Seděli ještě několik minut. Marek se nepokoušel nic napravovat, nenavrhoval, že by
mohli pokračovat jinak, ani se nevracel k tomu, co se stalo. Když se Daniel konečně
narovnal, Marek vstal zároveň s ním, ale ruce nechal u sebe.
„Zvládneš se oblíct?“
„Jo.“
„Dobře.“
Daniel to zvládl pomaleji, než by chtěl. Některé pohyby byly v pohodě, jiné mu
okamžitě připomněly, proč stojí za garážemi s výrazem člověka, kterému právě tělo
vystavilo účet za zvědavost. Marek čekal, dokud nebyl hotový.
„Tak sis to zkusil,“ řekl Daniel.
„Jo.“
„Žádný podruhý nebude.“
Marek přikývl. „Dobře.“
„To bylo nějak snadný.“
„Co chceš, abych řekl?“
„Nevím. Čekal jsem větší tragédii.“
„Tak jestli chceš, můžu se urazit.“
„Nechci.“
„Tak dobrý.“
Vzali bundy. Daniel si z kapsy vytáhl roušku a chvíli na ni hleděl.
„Co?“ zeptal se Marek.
„Nic. Jenom mě baví, že teď si ji zase poctivě nasadíme.“
Marek si tu svoji natáhl přes obličej. „Pravidla.“
„Jasně.“
Vyšli zpátky k cestě. Daniel šel pomaleji a Marek automaticky zpomalil s ním. Neze
ptal se na to a Daniel mu za to byl vděčný.
Na místě, kde se jejich cesty rozcházely, se Marek zastavil.
„Fakt mě to mrzí.“
„Vím.“
„Kdyby něco, napiš.“
„Jo.“
„Myslím to vážně.“
Daniel se na něj podíval. „Já taky.“
Marek chvíli stál, potom kývl a otočil se k odchodu.
„Marku.“
Ohlédl se.
„Díky.“
Marek přikývl.
„Dobrou.“
„Dobrou.“
Daniel šel domů.
Obchod byl už zavřený a v přízemí se svítilo jen vzadu. Do bytu vyšel po schodech
pomalu, protože každý vyšší krok byl horší než obyčejná chůze. V kuchyni bylo teplo
a hned ve dveřích poznal, že Hương dělala něco s česnekem a smaženou cibulí. Na spo
ráku zůstal zakrytý hrnec, ve vzduchu byla ještě mastnota z vaření a sladší vůně rýže.
Nalil si vodu a vypil skoro celou sklenici najednou. Když si chtěl sednout, změnil
názor v půlce pohybu a zůstal opřený jednou rukou o stůl.
„Výborný.“
Vytáhl telefon.
— jsem doma
Marek odpověděl asi za dvě minuty.
— jak to jde
— nemůžu si sednout
— promiň
Daniel telefon položil, dopil vodu a nalil si druhou. Už chtěl odejít do koupelny, když
displej znovu zasvítil.
— opravdu mě to mrzí
Daniel se opřel bokem o stůl.
— vím
Chvíli přemýšlel a připsal:
— díky že jsi hned přestal
Odpověď tentokrát nepřišla okamžitě.
— jasně
A po chvíli ještě jedna.
— to se jinak nedělá
Daniel se na ni díval o něco déle než na předchozí zprávy. Pak telefon obrátil disple
jem dolů.
V koupelně si svlékl bundu a ucítil na ní mokrý beton, kouř a Marka. Na rukou měl
pořád jeho kůži a svoje mýdlo z rána, které se do toho teď míchalo. Pustil sprchu a čekal,
až začne téct teplá voda.
Pod ní zůstal dlouho. Teplo pomohlo aspoň trochu a tělo postupně přestalo reagovat
na každý pohyb stejnou ostrou výstrahou. Když se pak vracel do pokoje, kuchyní pořád
táhl česnek a cibule z večeře.
Daniel si toho ani pořádně nevšiml.
Byly tam každý večer nějaké vůně.
Tehdy ještě ano.