Daniel: 4

O týden později zazvonil Danielovi telefon ve chvíli, kdy s matkou přebírali ranní 

dodávku mléčných výrobků. Hương kontrolovala počty podle papíru a Daniel skládal 

jogurty do lednice, protože řidič pospíchal a nechal jim tři přepravky stát těsně za dveřmi. 

Telefon vibroval na pultu mezi terminálem a balíčkem účtenek. Daniel na displeji nepoznal 

číslo, ale zvedl ho.

„Daniel Trần?“

„Jo.“

„Tady Schmuck z Lemberka. Neruším?“

Daniel si přidržel telefon ramenem a zvedl další karton. „Trochu, ale povídejte.“

Hương na něj ukázala dva prsty a potom na přepravku. Daniel přikývl, přestože nevě

děl, co přesně tím myslí.

„Potřeboval bych od vás jednu věc,“ řekl Libor. „Máte pořád ten záznam, co jste si 

u nás dělal?“

Daniel karton položil zpátky.

„Mám.“

„Dobře. Na zámku teď řešíme problém s evidencí. Některé věci se nedaří dohledat a je 

u toho policie. Ptají se na lidi, kteří se v objektu v poslední době pohybovali, a váš záznam 

by mohl pomoct s tím, jak interiéry vypadaly při vaší návštěvě.“

Daniel se narovnal. Hương si všimla, že přestal pracovat, a podívala se na něj.

„Co se ztratilo?“ zeptal se.

„To vám teď nemůžu říct. Jednak nemám všechny informace a jednak to řeší policie. 

Potřebují projít i vaše návštěvy. Kdy jste přišel, kudy jste šel, s kým jste byl. A chtěli by 

kopii toho videa.“

„Jasně.“

„Můžete dnes odpoledne?“

Daniel si v hlavě projel den. Po obědě neměl nic, co by nešlo přesunout. „Můžu.“

„Dobře. Zavolám vám ještě s časem.“

„Libore.“

„Ano?“

„To video jsem nikam nedával.“

„Já vím. Kvůli tomu nevolám.“

„Dobře.“

Hovor skončil. Daniel zůstal několik vteřin stát s telefonem v ruce a pak se vrátil 

k přepravce. Hương už skládala jogurty místo něj.

„Co Lemberk?“

„Policie tam něco řeší. Nějaký věci se nedají dohledat. Chtějí to moje video.“

Hương vytáhla z přepravky čtyři kelímky a postavila je do lednice. 

„Ty jsi nic nevzal.“

Daniel se na ni podíval.

„Ne.“

„Tak dobře.“

Podala mu další karton a pokračovali.

Libor zavolal za necelou hodinu. Ve dvě měl Daniel přijít na obvodní oddělení v Jab

lonném. Alšovu znal a žádnou navigaci nepotřeboval, přesto si adresu zapsal do telefonu. 

Dopoledne ještě pomáhal v obchodě, ale několikrát se přistihl, že dělá jednoduchou věc 

dvakrát. Otevřel lednici, zapomněl, co do ní chtěl dát, zavřel ji a o deset vteřin později ji 

otevřel znovu s balíkem sýra v ruce.

Nešlo ani tak o strach. Spíš mu postupně docházelo, kolik věcí kolem Lemberka dělal, 

které byly v jeho hlavě naprosto normální, dokud je neposkládal vedle slova policie. 

Dvacet tři záložek. Starší fotografie interiérů. Poznámky k rozmístění expozice. Video 

místností. Dotaz na kus nábytku, který na starší fotografii byl a později ne.

U pokladny stál zákazník a čekal na vrácení. Nervózně si porovnával roušku.

„Dvě stovky,“ připomněl mu.

Daniel se podíval na bankovku ve své ruce. 

„Jo. Pardon.“ Vrátil mu peníze a zákazník odešel.

Hương, která rovnala pečivo, se ani neotočila. 

„Ty přemýšlíš moc.“

„To se dneska asi hodí.“

„Ne při kase.“

Po obědě si Daniel vzal bundu a telefon. Když procházel kuchyní, Hương se zeptala: 

„Máš smlouvu?“

„V telefonu.“

„A ten mail od Lemberka?“

„Taky.“

„Tak dobře.“

„Mám si vzít ještě rodnej list?“

Matka se na něj podívala.

„Nic.“

Vyšel ven.

Na oddělení došel s předstihem. Uvnitř řekl jméno a důvod návštěvy a několik minut 

čekal na židli u stěny. Budova nebyla ničím zvláštní. Bílá chodba, několik dveří, nástěnka, 

židle, které vypadaly, že se nakupovaly podle toho, co bylo zrovna nejlevnější. Daniel si 

otevřel telefon, bezmyšlenkovitě projel dvě zprávy a zavřel ho zase dřív, než si z nich něco 

zapamatoval.

Přišla pro něj žena s tmavými vlasy staženými dozadu.

„Daniel Trần?“

„Jo.“

„Věra Podlejší. Pojďte se mnou.“

Odvedla ho do malé místnosti se stolem a dvěma židlemi. Daniel si sedl naproti ní. 

Věra si ověřila jeho totožnost, stručně mu vysvětlila, že potřebuje podat vysvětlení k jeho 

návštěvám Lemberka, a připravila si poznámky.

„Pan Schmuck vám řekl, proč vás zveme?“

„Že se tam něco nedaří dohledat a chcete moje video.“

„Dobře. Začneme od začátku. Jak jste se k Lemberku dostal?“

„Přes pracovní portál.“

„Kdy jste se přihlásil?“

Daniel řekl přibližné datum, potom si ho ověřil v e-mailu. Věra si zapsala den a zeptala 

se na první návštěvu. Daniel popsal cestu, příchod, Libora, prohlídku a schůzku v pra

covně. Když začal přidávat podrobnosti o tom, co všechno si před pohovorem nastudoval, 

Věra zvedla ruku.

„K tomu se vrátíme. Teď jenom pohyb po objektu. Byl jste někdy sám?“

„V pracovně asi jo.“

„Jak dlouho?“

„Libor šel pro kafe. Tři minuty? Možná čtyři.“

„A vy jste zůstal v pracovně?“

„Jo.“

„Nešel jste nikam?“

„Ne.“

Zapsala si to.

„Na trase byl pan Schmuck s vámi pořád?“

„Jo.“

„Druhá návštěva?“

„Taky.“

„Byl jste někde sám?“

Daniel zavrtěl hlavou. „Ne.“

Věra se vrátila k první návštěvě. „Teď ten záznam. Kdo přišel s nápadem natáčet?“

„Já.“

„Proč?“

„Chtěl jsem si pamatovat trasu. Kudy se jde, v jakým pořadí jsou místnosti, kde se 

stojí. Já si předtím všechno načetl z internetu a pak jsem tam přišel a zjistil, že prostor 

naživo funguje trochu jinak.“

Věra se podívala do poznámek. „Pan Schmuck vám natáčení dovolil?“

„Jo. Řekl jsem mu, že to chci jen pro přípravu. On řekl, že to nikam nesmím dávat.“

„Dal jste to někam?“

„Ne.“

„Ukázal jste ho někomu?“

„Ne.“

„Poslal?“

„Ne.“

Věra přikývla. „Máte ho tady?“

Daniel vytáhl telefon. „Jo.“

Posunul se s židlí blíž ke stolu a otevřel video. Věra ho nechala pustit od začátku. 

Několik minut sledovala záběry bez komentáře, jen občas požádala Daniela, aby zastavil 

nebo se vrátil o pár vteřin zpátky. Na videu byl slyšet Liborův hlas, dveře, kroky a Danie

lovo občasné „jo“ nebo krátká otázka.

„Tady jste kde?“ zeptala se.

Daniel ukázal na dveře v záběru. „Přechod do další části okruhu. Tohle je ještě 

chodba.“

„A tenhle prostor?“

„Tam je vitrína a pak se jde dál do sálu.“

Věra se dívala několik vteřin na obrazovku. „Ten záznam je souvislý?“

„Jo. Myslím, že jsem ho jednou vypnul, když jsme se vraceli do pracovny. Ale během 

trasy je souvislej.“

„Dobře.“

Video doběhlo k místu, kde Daniel tehdy natáčel vitrínu. U okraje záběru byla část 

stěny a prázdný kus podlahy. Daniel si při pohledu na něj vzpomněl na starou fotografii.

„Tady jsem se Libora na něco ptal.“

Věra zvedla oči. „Na co?“

„Na kus nábytku. Na starší fotce tam byla nějaká nízká skříňka a na novějších už ne

byla.“

„A proč vás to zajímalo?“

Daniel se opřel zpátky. „Protože jsem byl idiot s třiadvaceti záložkama.“

Věra chvíli čekala.

„To myslím vážně,“ dodal. „Před pohovorem jsem si uložil hromadu fotek z různých 

období. Porovnával jsem, co se kde měnilo. Libor mi řekl, že expozice se normálně pře

souvá a věci můžou být v jiný místnosti nebo v depozitáři.“

„Řekl něco konkrétně o tomhle kusu?“

„Ne. Že by musel dohledat evidenci.“

Věra si udělala poznámku.

„Máte tu fotografii?“

„Asi jo.“

Daniel otevřel složku Lemberk. Chvíli roloval mezi odkazy a našel snímek, který 

hledal. Věra si ho prohlédla, potom se krátce vrátila k videu.

„Dvacet tři záložek?“ zeptala se.

„Bylo jich přesně dvacet tři.“

„Kvůli pohovoru na průvodce.“

„Jo.“

Věra se na něj podívala.

Daniel pokrčil rameny. „Libor reagoval podobně.“

Koutkem úst se jí něco pohnulo, ale hned se znovu podívala do poznámek. „Ukládal 

jste si kromě těch fotografií ještě něco?“

„Historii, články, trasu, prohlídkový okruhy. Nic tajnýho. Všechno z internetu.“

„Dobře.“

Následující otázky šly jedna za druhou a některé se vracely k tomu samému z jiné 

strany. Kdy přesně přišel. Kdy odešel. Jestli se cestou k zámku s někým setkal. Jestli někdo 

čekal u brány. Jestli při prohlídce viděl jiného člověka. Daniel si vybavil jednoho 

zaměstnance, kterého zahlédl v chodbě, ale neznal jeho jméno a ani spolu nemluvili.

„Muž nebo žena?“

„Muž.“

„Věk?“

„Nevím. Čtyřicet? Padesát? Viděl jsem ho asi dvě vteřiny.“

„Oblečení?“

Daniel se snažil vzpomenout. „Něco pracovní. Tmavý. Fakt nevím.“

Věra to zapsala bez komentáře.

„Cestou ven jste se někde zastavil?“

„Ne.“

„Šel jste pěšky?“

„Jo.“

„Obě návštěvy?“

„Jo.“

„Proč?“

Daniel se na ni podíval. „Nemám auto.“

„Dobře.“

„Tahle byla zase jednoduchá.“

Věra zvedla oči od poznámek. „Ne všechny musí být těžké.“

Pokračovala. Komu o práci řekl, zda někomu ukazoval fotografie, zda mluvil s někým 

o vnitřním uspořádání zámku. Daniel odpovídal, jak nejpřesněji uměl. Rodiče věděli, že se 

hlásí. Marek možná věděl, že hledá práci, ale Daniel si nebyl jistý, jestli mu konkrétně 

Lemberk vůbec zmínil. Nikomu nevysvětloval, kde jsou jaké místnosti, protože nikoho, 

koho znal, to nezajímalo natolik, aby se na to ptal.

Věra si prošla několik předchozích poznámek a potom se zeptala:

„Znáte Andrease Wellera?“

„Ne.“

„Nikdy jste se s ním nesetkal?“

„Ne.“

Udělala krátkou poznámku a pokračovala.

„Když jste odcházel po první návštěvě, šel jste přímo domů?“

„Jo.“

„Nikde jste se nestavil?“

Daniel se zamyslel. „Možná jsem vytáhl čaj. Ale jestli myslíte obchod nebo někoho, 

tak ne.“

„Dobře.“

Rozhovor trval ještě asi dvacet minut. Věra se několikrát vrátila k časům, jednou 

k povolení natáčet a jednou k tomu, zda měl Daniel během návštěvy možnost odejít z trasy 

bez Libora. Daniel odpovídal pořád stejně, protože jinou odpověď neměl.

Nakonec Věra zavřela poznámky.

„Potřebovali bychom kopii toho záznamu.“

„Jasně.“

Domluvili se na předání souboru a Daniel několik minut čekal, než se podařilo video 

z telefonu zkopírovat. Pak mu Věra vrátila telefon.

„Kdyby vás ještě něco napadlo, co by mohlo souviset s vašimi návštěvami, zavolejte.“

Podala mu kontakt.

Daniel si ho uložil.

„A ta práce?“ zeptal se.

Věra se na něj podívala. „Co s ní?“

„Mám podepsanou smlouvu od dubna. Tohle ji nějak ruší?“

„To vám neřeknu. To je na správě zámku.“

„Takže zatím nic.“

„Z mé strany vám k tomu víc říct neumím.“

Daniel přikývl a vstal.

„Dobře.“

U dveří se ještě otočil. „Já tam fakt nic nevzal.“

Věra na něj chvíli hleděla.

„Já jsem se vás neptala, jestli jste něco vzal.“

„Já vím.“

„Tak dobře.“

Daniel vyšel na chodbu.

Cestou domů se mu v hlavě nepřehrávala žádná konkrétní otázka. Spíš celý rozhovor 

najednou: časy, chodby, Libor, video, kdo kde stál. Připadalo mu zvláštní, jak se obyčejné 

věci po rozložení na policejní stůl začnou měnit v údaje. Cesta pěšky už nebyla cesta 

pěšky. Bylo to, kdy odešel a kudy šel. Tři minuty, kdy Libor dělal kávu, nebyly tři minuty 

čekání. Byly tři minuty, kdy Daniel seděl sám v pracovně.

Pak minul člověka se psem, který se snažil čichat k odpadkovému koši, a myšlenka se 

rozpadla.

Když vešel do obchodu, Hương právě markovala minerálku a chleba. Počkala, 

až zákazník odejde.

„Tak?“

Daniel si sundal batoh. „Ptali se.“

„Na co.“

„Kdy jsem tam byl, kudy jsme šli, jestli jsem byl někde sám. Vzali si kopii videa.“

„A tebe pustili.“

„Jak vidíš.“

Hương přikývla. „Dobře.“

Daniel se postavil za druhou část pultu. „To je celý?“

„Co chceš ještě?“

„Nevím. Nějaký mateřský objetí. Ujištění, že věříš v moji nevinu.“

Hương se na něj podívala.

„Ty jsi nic nevzal.“

„To už jsi říkala.“

„Tak proč říkat znovu.“

Do obchodu vešel další zákazník. Chtěl minerálku, cigarety a zaplatit kartou. Daniel ho 

obsloužil. Potom přišla žena pro pečivo. Za ní starší pán, který chtěl baterie a nemohl si 

vzpomenout, jaký typ potřebuje.

Večerka pokračovala ve svém provozu.

Phúc přijel krátce před šestou. Hương mu řekla o policii dřív, než Daniel stačil něco 

vysvětlit. Otec chvíli poslouchal, potom se zeptal: „Video jim dal?“

„Jo,“ řekl Daniel.

„Dobře.“

„Vy jste se dneska domluvili, že budete oba reagovat stejně?“

Phúc si sundal bundu. „Jak máme reagovat?“

Daniel zvedl ruce. „Nijak.“

„Tak.“

Šel dozadu.

Daniel se neudržel a zasmál se.

Čtyři dny se nic nedělo. K obchodu přijely dvě dodávky, Marek se zastavil pro cigarety 

a tentokrát bez bonbonů, Hương se pohádala s dodavatelem kvůli počtu balíků rýže a Da

niel otevřel pracovní portál jen jednou. Smlouva z Lemberka pořád ležela v e-mailu a v ka

lendáři měl poznamenané březnové zaučení, i když zatím bez konkrétního data.

Pak přišel další e-mail od Libora.

Daniel ho otevřel ráno v kuchyni. Byl krátký. Kvůli aktuální situaci a provozním důvo

dům se nábor průvodců odkládá a s dubnovým nástupem teď správa nemůže počítat. 

Pokud bude mít Daniel později pořád zájem, mohou se k tomu vrátit.

Přečetl ho podruhé.

Hương seděla naproti němu s čajem.

„Co je?“

Daniel otočil telefon displejem dolů. „Lemberk.“

„Co.“

„Odkládají nástup.“

„Proč?“

„Provozní důvody.“

Hương se zamračila. „Co to je?“

„Nevím.“

„Takže nic.“

„Takže nic.“

Chvíli jedli v tichu. Hương si vzala konvici a dolila mu čaj, přestože ho ještě nedopil.

„Tak hledáš dál?“

Daniel se podíval směrem k notebooku na druhém konci stolu.

„Asi jo.“

„Tak hledej.“

„Díky za podporu.“

„Není zač.“

Otevřel notebook. Na ploše pořád byla složka LEMBERK. Nechal ji zavřenou a otev

řel pracovní portál.

Nastavil vzdálenost do třiceti kilometrů.

Šedesát sedm výsledků.

První byl sklad.

Daniel sjel níž.