Daniel: 6

Markova zpráva přišla za čtyři dny.

— jak se ti sedí

Daniel se pousmál.

— líp

— to je dobře. přijdu v pátek?

— jo

Odložil telefon a vzal si jogurt, který mu Hương nechala na stole s lístečkem snídaně. 

Byl jahodový, hustý a sladší, než měl rád. Jahody v něm chutnaly spíš jako jejich průmys

lová představa, ale přesně to od podobného jogurtu čekal. Snědl ho celý, hodil kelímek 

do koše a sešel dolů.

První přišla únava. Ne taková, kvůli které by zůstal celý den v posteli, spíš ho několik 

dní po sobě překvapilo, jak dlouho mu trvá vstát. Jednou vypnul budík a dalších čtyřicet 

minut ležel, aniž znovu usnul. Další den se vrátil po snídani do pokoje s tím, že si na chvíli 

sedne, a probudil se po poledni. Přičítal to počasí, rozházenému režimu a tomu, 

že od Lemberka zase neměl nic, kvůli čemu by musel být někde přesně.

Pak ho začala bolet záda od ramen až dolů k bedrům, hluboko ve svalech. Ráno ještě 

sešel pomoct tátovi s dodávkou, ale po čtvrt hodině se opřel oběma rukama o pult a chvíli 

jen stál.

Hương si ho prohlédla. „Máš teplotu.“

„Nemám.“

Přišla k němu a přiložila mu dlaň na čelo.

„Máš.“

„Tohle není teploměr.“

„Počkej.“

Za minutu se vrátila s teploměrem. Daniel ho strčil pod paži a dál sledoval otce, který 

bez komentáře skládal přepravky do zásobovacího prostoru.

„Jestli tam bude třicet šest sedm, tak se omluvíš.“

Hương si sedla k počítači. „Jo.“

Teploměr zapípal.

Daniel se podíval na displej.

„Kolik?“ zeptala se.

„Třicet osm jedna.“

Hương zvedla oči.

„Nemusíš nic říkat.“

„Běž nahoru.“

Daniel ještě vytáhl telefon a napsal Markovi.

— pátek padá

— je mi nějak blbě

Odpověď přišla skoro okamžitě.

— covid?

— nevím

— nikam nelezu

— dobře

Hương zavolala praktikovi a během dopoledne bylo jasné, co má Daniel dělat dál. Test 

absolvoval podle instrukcí a následující den mu přišel pozitivní výsledek. Ukázal ho matce 

na telefonu. Hương si zprávu přečetla jednou, vrátila mu mobil a během několika minut 

přeuspořádala chod domácnosti tak, jako kdyby na tuhle konkrétní situaci čekala celý 

život.

„Ty budeš nahoře. Jídlo před dveře. My nechodit dovnitř.“

„Já vím.“

„Táta taky.“

„Jo.“

„Marek?“

„Napsal jsem mu.“

„Viděl jsi někoho dalšího?“

Daniel zavrtěl hlavou.

„Tak lehni.“

„Ano, doktorko.“

„Lehni.“

Šel si lehnout.

Nemoc byla nakonec hlavně nudná. Teplota kolísala, jeden den ho bolelo celé tělo, 

další hlava, potom zůstala únava. Kašlal méně, než čekal. Nos měl několik dní ucpaný 

a spal po kusech, mezi nimiž zíral do telefonu, pustil si něco, co po deseti minutách přestal 

sledovat, nebo otevřel okno a za chvíli ho zase zavřel, protože mu byla zima.

Hương nechávala tác s jídlem před dveřmi a dvakrát zaklepala. Phúc se občas zastavil 

na chodbě a zeptal se, jak mu je.

„Stejně.“

„Teplota?“

„Trochu.“

„Tak spi.“

„To je náš novej rodinnej léčebnej protokol?“

Otec už odcházel. „Jo.“

Marek psal skoro každý den, většinou dvě nebo tři slova.

— jak je

— covid

— to je pičovina

O několik vteřin později přišla další zpráva.

— něco chceš

Daniel napsal, že ne.

O dvě hodiny později zaklepala Hương a za dveřmi stál tác s polévkou, vodou a čoko

ládou.

„Čokoláda?“ zavolal přes dveře.

„Marek nechal dole.“

Byla to ta, kterou kupoval nejčastěji. Daniel ulomil řádek. Čokoláda mezi zuby křupla, 

potom se začala rozpouštět a sladká kakaová chuť se mu rozlila po jazyku s lehkou 

hořkostí na konci.

Snědl půlku a zbytek nechal na stole.

O několik dní později mu Hương přinesla zázvorový čaj. Daniel už přestal počítat, 

jestli leží doma čtvrtý, nebo pátý den. Teplota byla nižší, nos už měl volný a poprvé začí

nal mít pocit, že nemoc ustupuje.

Hrnek byl horký a čaj tmavý. Daniel se napil.

Teplo.

Polkl a chvíli čekal.

Zázvor nikde.

Napil se znovu, pomaleji. Vnímal tekutinu na jazyku, její teplotu, pohyb v ústech 

a potom v krku. Žádná chuť čaje. Žádné štípnutí zázvoru.

Daniel položil hrnek na stůl a přitáhl si ho k nosu. Nadechl se.

Nic.

Zkusil to znovu. Nos měl průchodný. Vzduch jím normálně prošel, ale s ním nepřišlo 

vůbec nic.

Podíval se na hrnek.

Napil se potřetí.

Pořád jen horká voda.

Dopil ji, protože měl žízeň.

Ráno si v koupelně umyl ruce levandulovým mýdlem, které Hương kupovala roky. 

Stačilo ho normálně použít jednou a vůně zůstala na rukách i v koupelně ještě dlouho 

potom. Daniel napěnil mýdlo mezi prsty, zvedl ruce k obličeji a nadechl se.

Pěna byla teplá.

Levandule nikde.

Opláchl si ruce, osušil je a zkusil to znovu, jako by voda mohla něco změnit.

Nic.

Když se Hương kolem desáté zastavila ve dveřích pokoje, Daniel se zeptal: „Cítíš to 

mýdlo v koupelně?“

„Jaký?“

„Levandulový.“

„Jo.“

„Fakt?“

Matka se vrátila do koupelny, vzala lahvičku a přičichla k ní.

„Jo.“ Pak se na něj podívala. „Ty ne?“

„Vůbec.“

Hương lahvičku položila.

„To je covid.“

„Já vím.“

„Vrátí se.“

Daniel pokrčil rameny. „Snad.“

„Vrátí.“

Ještě chvíli stála ve dveřích, potom mu řekla, ať si lehne, a odešla.

Odpoledne začal zkoušet věci, které znal natolik dobře, že u nich nemusel přemýšlet, 

co hledá. Z koše vytáhl tričko, které nosil před nemocí. Normálně by na něm poznal 

vlastní pot, prací prostředek a venkovní vzduch. Teď cítil jen látku přitisknutou k nosu. 

V koupelně našel matčin parfém v tmavě zelené lahvičce. Hương ho používala tak dlouho, 

že Daniel dokázal tu vůni vybavit ještě předtím, než otevřel uzávěr. Přičichl a nic.

Pak si vzpomněl na čokoládu od Marka.

Ulomil kousek a nechal ho rozpustit na jazyku. Nejdřív pevná hrana, potom měkčí 

hmota, která se lepila na patro a zuby. Věděl přesně, kde ji má v ústech.

Nevěděl, jak chutná.

Zbytek položil zpátky.

Za několik dalších dní zmizela teplota úplně. Přestala ho bolet záda a postupně odešla 

i únava. Jednoho rána sešel dolů a Phúc se na něj podíval, když otevíral přepravku s pe

čivem.

„Tak zase normálně.“

„Jo.“

Otec mu podal karton. Daniel ho otevřel. Rohlíky byly ještě trochu teplé, jeden vzal 

do ruky a rozlomil. Uvnitř byla měkká střídka a kůrka pod prsty lehce praskla.

Podržel ho chvíli před obličejem.

Nic.

„Co děláš?“ zeptal se Phúc.

„Čichám k rohlíku.“

Otec se podíval na rohlík, potom na Daniela.

„A?“

„Nic.“

První dny zkoušel skoro všechno. Kávu, mýdlo, pečivo, jídlo z kuchyně, mandarinku, 

kterou mu Hương položila na stůl. Po čase ho to přestalo bavit. Výsledek byl vždy stejný. 

Káva byla horká tekutina. Polévku poznal podle hustoty a kusů masa nebo zeleniny. 

Chleba měl měkký střed a tvrdší kůrku. U ovoce cítil šťávu, vlákna a chlad z lednice. 

Věděl, co jí, protože to viděl a protože si pamatoval, jak to chutná.

První praktický problém přišel v obchodě.

Daniel stál za kasou a markoval nákup muži, který si vzal dvě piva, pečivo a konzervu. 

Muž se při placení rozhlédl.

„Vy tady něco pálíte?“

Daniel zvedl hlavu. „Co?“

Muž se nadechl. „Něco se tu pálí.“

Hương vyšla ze zásobovacího prostoru, zastavila se a prudce otočila hlavu ke dveřím 

dozadu.

„Ježíš. Topinkovač.“

Zmizela.

Daniel zůstal s kartou zákazníka v ruce.

Normálně by to poznal dřív, než by se někdo zeptal. Připálený chleba, káva z otcova 

hrnku, čerstvé pečivo, otevřená mandarinka, cigarety na bundě zákazníka, studený vzduch, 

který přišel dovnitř spolu s ním. Celý obchod měl desítky pachů, o kterých Daniel předtím 

nepřemýšlel, protože tam prostě byly.

Teď slyšel topinkovač cvaknout někde vzadu.

To bylo všechno.

Když byl několik dní bez teploty a tělo už se chovalo normálně, napsal Markovi.

— už žiju

Odpověď přišla skoro okamžitě.

— sedíš?

— ano ty debile

— čich?

— nic

— chuť?

— nic

Marek několik vteřin neodpovídal.

— pátek?

Daniel se chvíli díval na displej.

— jo

V pátek přišel Marek do obchodu jako obvykle, pozdravil Hương a zastavil se u pultu.

„Sedíš.“

„Sedím.“

„Tak dobrý.“

Vzal stejnou tyčinku jako minule.

Daniel se na ni podíval. „Proč pořád tuhle?“

„Protože mi chutná.“

Daniel na něj chvíli hleděl.

Marek si uvědomil, co řekl. „Aha.“

„Čuráku.“

Marek se zasmál. „Promiň.“

Daniel tyčinku namarkoval.

„A fakt nic?“ zeptal se Marek tišeji.

„Fakt.“

„Ani chuť?“

„Vůbec.“

„To je hnusný.“

„Je.“

Marek začal otáčet tyčinku mezi prsty. „Vrátí se to?“

„Říkají, že jo.“

„Kdy?“

„Nevím.“

Chvíli stáli proti sobě.

„Večer teda platí?“ zeptal se Marek.

Daniel se na něj podíval. Marka znal dlouho a velká část té znalosti neměla nikdy 

žádné názvy. Věděl, jak voní jeho bunda po zimě, jak chutnají jeho rty po cigaretě, jak se 

mění pach kůže, když se zahřeje. Ještě před několika týdny by ho nenapadlo, že jsou to 

samostatné informace.

„Platí.“

Za garážemi byl studený vlhký vzduch. Daniel věděl, že beton by měl být cítit 

mokrem, u kovových dveří olejem a někde poblíž zůstával pach starého listí a hlíny. 

Nic z toho ale nepřišlo.

Marek stál vedle něj a zastrčil ruce hlouběji do kapes.

„Je to divný?“

„Zatím tady jenom stojíš.“

„Tak promiň.“

„To už je lepší.“

Marek se zasmál a přistoupil blíž.

Když se políbili, Daniel si změny všiml okamžitě. Rty zůstaly. Jejich teplota, vlhkost 

a tlak. Cítil Markův jazyk, pohyb čelisti a vzduch na tváři, když se nadechl nosem.

Chuť nikde.

Pach nikde.

Po chvíli se odtáhl.

Marek se na něj podíval. „Co?“

„Nic.“

„Tak proč koukáš?“

Daniel přejel jazykem po vlastním spodním rtu. „Protože chutnáš nijak.“

Marek zvedl obočí. „Díky.“

„Nemyslím to jako kritiku.“

„To rád slyším.“

„Rty jsou stejný.“

„Ještě že tak.“

Daniel se zasmál a přitáhl si ho znovu.

Tělo fungovalo jinak jen v tom, na co Daniel pořád čekal. Teplo Markovy kůže poznal 

okamžitě. Chlupy na předloktí pod prsty, tlak ruky přes oblečení, svaly v zádech, když ho 

k sobě přitáhl. Když Marek dýchal u jeho krku, cítil proud vzduchu, ale nic s ním nepři

cházelo.

Po minulé zkušenosti byl Marek opatrnější, i když tentokrát se role neměnily. Jednou 

se zastavil a podíval se na něj.

„V pohodě?“

„Jo.“

„Fakt?“

„Fakt.“

„Jen čekuju.“

„To můžeš.“

Pokračovali.

Daniel se nejdřív několikrát přistihl, že čeká na chuť nebo vůni, která by celý známý 

obraz doplnila. Pak čekat přestal. Soustředil se na Markův hlas, dech, teplotu kůže a na to, 

jak se mu měnil výraz, když byl blízko.

Když se potom oblékali, Marek si zapnul bundu a zeptal se: „A smrdím?“

Daniel se na něj podíval. „Nemám tušení.“

„Já smrdím normálně.“

„To mě uklidňuje.“

Marek si přitáhl rukáv k nosu a očichal ho. „Kouř. Trochu garáže.“

„Tak to musíš věřit za nás oba.“

„Můžu ti dělat čich.“

„To zní jako hrozná práce.“

„Co bys chtěl.“

„Abys mi jednou za hodinu hlásil, co smrdí.“

„Za peníze.“

„Tak nic.“

Marek se uchechtl.

Chvíli stáli vedle sebe a Daniel si natáhl roušku přes obličej.

„Vrátí se to,“ řekl Marek.

„Možná.“

„Určitě.“

Daniel po něm krátce pohlédl. „Ty víš hovno.“

„Jo.“

„Tak proč to říkáš?“

Marek pokrčil rameny. „Protože chci.“

Daniel přikývl. „Dobře.“

Vyšli směrem k cestě. Po několika krocích Marek řekl:

„Můžu se zeptat?“

„Ptej.“

„Bylo to dobrý?“

Daniel chvíli přemýšlel.

„Jo.“

„I bez toho?“

„Jo.“

„Takže jen jiný.“

„Jen jiný.“

Marek přikývl. „Dobrý.“

Doma už bylo ticho. Daniel se v kuchyni zastavil u stolu, kde mu Hương nechala 

pod fólií porci večeře. Maso, zelenina a omáčka, kterou znal od dětství. Normálně by 

věděl, co ho čeká, ještě než by fólii sundal.

Sedl si a vzal první sousto.

Jídlo bylo studené. Maso kladlo zubům větší odpor než zelenina a hustá omáčka mu 

na jazyku nechávala mastný povlak. Polkl a vzal si další.

Chuť nepřišla. Dojedl to, protože měl hlad.